3COP

Jak se běhá na Lago di Garda

2010-10-30T17:57:00.002+02:00

Vždy si prohlížím letáky, které dostanu na tom či onom závodě, zejména na PIMu jsou velice štědří a tašku naplní spoustou propagandy. Po doběhnutí maratonu, ne tedy hned, ale raději po pár dnech listuji letáky a se zaujetím si prohlížím nabídku zahraničních maratonů. Tváře nadšených maratonců zvou různě po Evropě, neřku-li po celém světě. Při loňské výroční schůzi SKMP Kadaň mi navrhl Dan Tudor, že můžeme zkusit maraton u Lago di Garda v Itálii, který se koná 10.10.2010 - kouzelné datum. No říkal, jsem si proč ne, byla zima maraton ještě daleko. Dan však svůj slib splnil, sehnal dokonce i cestovní kancelář, která se maratonskou turistikou zabývá. Stačilo jen zaplatit požadovanou částku, za kterou nám byl poskytnut odvoz a ubytování, registrace na maraton se hradila zvlášť. Čím dříve se přihlásíte, tím levněji pořídíte, v našem případě přišla registrace na 25 euro. Setkání v Praze proběhlo bez problémů, potkala se skupina nadšenců pro maratony.

Horší už to bylo s kvalitou vozidel, tedy abych to uvedl na pravou míru, jednalo se o starší dodávky zn. Fiat, ale k poruše nedošlo ani jednou. Cesta do Itálie proběhla v celkem solidním rozčarování z řidiče důchodového věku, který v některých chvílích, věnoval řízení pramalou pozornost řízení a my v zadní části občas šílely hrůzou. Ale nakonec jsme do hotelu dorazili ve zdraví. Ubytování bylo pěkné, tedy na pohled, ale horší bylo, když jsme zjistili, že za topení v apartmánu se musí připlácet a totéž za lůžkoviny. Další den proběhl v absolutně klidném duchu. Čekala nás vyhlídka na jezero, poté prezentace a vyzvednutí startovní tašky. Ta obsahovala pěkné funkční tričko, náramek na ruku, který slouží k vyzvednutí jízdenky na loď k přepravení z cíle, zpět ke startu. Samotná taška nebo spíše pytel (pouze tento pytel, nic jiného) sloužil po vyprázdnění k uložení věcí, které pořadatel přepravil do cíle. Stačilo na pytel pouze nalepit samolepku se startovním číslem, která byla součástí startovního balíčku. Maratonské expo se mi moc líbilo, přestože bylo menší, bylo zde spousta bot za velice pěkné ceny. Udělali jsme si z balkonu budovy velice pěkné fotky a vyrazili jsme do Riva del Garda. Protože start byl právě od budovy kde byla i prezentace, byla naše cesta do Riva del Garda i cestou po trati. Byl jsem překvapen kolik nás čeká tunelů. Ráno jsme vyrazili s předstihem, neboť v propozicích i na prezentaci bylo upozornění, že pytle se do cíle budou odvážet již v 8.30 hod. ale start byl až v 9.30 hod. Naše zavazadla byla na místě včas, ale jak jsem předpokládal, ještě v 9 hod. byla zavazadla na místě a opozdilci si do nich v klidu odkládali své věci.

V tu dobu už jsme poskakovali v chumlu lidí a snažili se zahřát, protože v údolí u jezera bylo poměrně chladno okolo 13°C. To už, však hrála hudba pěkně zvesela a při zvuku vypalovačky Eye of the tiger byl maraton odstartován. Nijak jsem se nehnal, ale u startovní čáry jsem byl za chvilku, bylo jistě méně lidí než na PIMu. S Karolínou jsme volně klusali, neboť to byl její první maraton a já rozhodně neměl v úmyslu ji zkazit zážitek tím, že jí budu hnát. Nevím jestli to byl jen subjektivní pocit, ale v tunelech se nám poněkud hůře dýchalo. Z každé restaurace podél cesty vyšlo osazenstvo na chodník, aby zafandili běžcům. Davem běžců se proplétaly motorky s fotografy a kameramany a také cyklisty, ale nikdo v tom neviděl problém a běželo se v klidu. Po proběhnutím Riva del Garda jsme se nádherným údolím vydali k městečku Arco, po stranách údolí byly pěkné skály a trasa vedla přímo vinicemi.

Tak okolo 17 km na Karolínu přišla krize, proto v jedné vinici utrhla hrozen vína a začala doplňovat cukry. Nebyla sama, spousta závodníků byla jako špačci, kteří vinici malinko obrali. První občerstvení se stravou přišlo až v Arco a bylo vážně na čase, dal jsem si na 10 km trochu gelu ale moc dobře mi neudělal, tyhle přeslazený chemický lepidla snáším, čím dál hůř. Zato na občerstovačce byly sušenky suché, sušenky s džemem, banány, jablka a možná i něco dalšího, ale mě nejvíc chutnaly ty s džemem. Chvilku po proběhnutí Arcem se objevil meta půlmaratonu a Karolína už mému tempu evidentně nestíhal, já jsem se tedy přizpůsobil a běžel podle ní. Jenže nakonec usoudila, že ani pro jednoho by to nebylo dobré. Proto mě po chvilce přemlouvání vysílá do druhé půlky i když mi bylo líto, že ji tam nechávám samotnou. Nakonec se tedy rozbíhám a cítím se moc dobře. Trasa vede po cyklostezce podél řeky, přičemž směřuje zpět k jezeru, povrch je asfaltový, ostatně jako valná většina trasy. Pěkně se rozbíhám a bez větších potíží předbíhám a předbíhám. Pěkným, svižným tempem dorážím podél řeky zpět k jezeru do Nago - Torbole, kde se trasa napojuje zpět na komunikací vedoucí po obvodu jezera. Přichází opět tunely, které mi nevadí a nějaké zhoršené dýchání už ani nevnímám. Na 35 kilometru dělám asi chybu, neboť když se na mě pověsí postarší Ital, který se mi snaží stíhat, nemám to srdce mu utéci, takže zpomaluji, aby to zvládl. Nevypadá, že by měl sil na rozdávání. Nakonec to stejně nezvládá a posílá mě RAPIDO a PRESTO vpřed.

Opět nasazuji tempo a vyrážím. Do cíle v Malcesine se musí seběhnout menší kopeček, což umožňuje ještě zafinišovat. Hurá, jsem v cíli za 4:08:36 (čistý čas). Dan Tudor to zvládl za 3:50:07. Karolína doráží do cíle za 4:41:24. Bohužel v době, kdy doráží do cíle Karolína, doráží ke mě nevolnost, pobíhám po okolí cíle a v jinak krásně čistém městě zvracím. Jsem překvapen co ve mě je, jsem si jist, že můj žaludek v průběhu maratonu není schopen strávit ani sousto. Všichni si chválí cestu lodí z Malcesine zpět do startovního městečka Limone, já ne, ani nevím jak jsme jezero přepluli. Ještěže Dan s manželkou Pavlínou a Karolína mě litují a jsou se mnou, tak nějak se ta nevolnost lépe snáší. Nakonec ji přemáhám a při odjezdu dodávkou zpět do hotýlku je mi už fajn. Večer už do sebe tlačím pizzu, takže tak hrozné to být nemohlo i když jsem při zvracení přísahal, že na další maraton mě už nikdo nedostane, večer jsem se již ptal kam zase vyrazíme. Pár fotek z maratonu ZDE.

Doksyman 2010

2010-08-17T19:20:00.004+02:00

V sobotu 15. srpna 2010 se minivýprava Sportovního klubu městské policie Kadaň ve složení Martin Vysoudil a Jirka Vlasák vydala vstříc dalšímu sportovnímu dobrodružství, jednalo se o DOKSYMAN 2010. Jde o triatlon, kdy absolvujete 1,9 km plavání, 90 km na kole a nakonec půlmaraton 21 km, tedy polovinu klasického IRONMANA. Dále se k výpravě připojil chomutovský nadějný triatlonista Daniel Tilcer ( 3. místo Český pohár v dlouhém triatlonu 2009). Cesta do kempu Borný na břehu Máchova jezera proběhla naprosto v klidu a zbylo spoustu času na vyladění kol. Právě pro tento závod, si po dlouhých letech odježděných na horském kole, pořídil Martin silniční kolo zn. Merida. I když tvrdil, že nemá moc najeto, já jsem mu při pár společných trénincích sotva stačil, nebo spíše nestačil. Martin má dle mého názoru na triatlon nadání. Pohled na jeho lýtka, při jízdě v háku na kole, ve mě vyvolává pocit, že přede mnou letí čmelák a má na svých nožičkách mnoho nektaru. Takovým způsobem se jeho lýtka při jízdě napumpují, tomu ovšem odpovídá i rychlost okolo 36 km/h a to mě zřejmě šetřil.

Oproti mému Duratecu je Martinova Merida těžší a má i problém s duší, která mu mírně uchází, ale tolik času na ladění není a je nutné si uložit věci do depa. To se začíná pěkně plnit, ale všem se nám podaří si dát kola vedle sebe. Budeme mít tedy přehled, jak se komu daří. Martin se spoléhá, že si neoprén půjčí ve stánku, ale všechny jsou už dávno rezervované. Nezbývá mu, než se jako jeden z mála postavit na břeh Máchova jezera pouze v cyklistických kalhotách, ale přesto vypadá spokojeně. Jeho tajný cíl je dát to za 5:30 hod., to můj cíl je skromnější, aspoň pod 6 hodin.

Do Máchova jezera se vrhá 149 závodníků a voda se začíná suprově vařit, první oranžová bóje je ještě vidět, ovšem druhá už vůbec, jen tuším jakým směrem plavat, ze břehu vypadá ta bóje jako malý bod na obzoru. Držím se proudu plavců a spíše se snažím si neloknout, protože po hladině jezera se honí slušné vlny. Daří se mi najít příjemné kraulové tempo a dorážím i k druhé bóji, tady ovšem dochází k chybě a já se držím za závodníkem, který zřejmě neodhadnul směr a já společně s ním plavu ke břehu, nikoli však tam, kde se z vody vychází. Tím pádem nás čeká solidní štreka podél břehu až k našemu zelenému koberečku, jenže mě to stojí hodně sil. Dle výsledků má Daniel plavání za 32:52, Martin za 40:15 min. a já to zvládám za 45:07 min. Na kolo nasedám tedy již osamoceně a po rozbité cestě vyjíždím na hlavní cestu, kde začíná ta pravá stíhačka. Rozjíždím to celkem solidně a snažím se svůj průměr udržet na 31 km/h, přesto se mi zdá, že pokaždé když Martina potkám, tak je o kousek dál a ještě se na mě zubí. Daniel na mě při každém setkání řve: „ Dávej, dávej“ a já z toho mám vždy radost – vážně a taky z každého kdo stojí podél cesty a fandí. Sleduji pečlivě hodinky a snažím se pravidelně co 15 minut ukousnout kus energetické tyčinky. Během kola se cítím fakt skvěle, daří se mi předjet spoustu závodníků, ale na běh se moc netěším. Kolo jsem zvládli takhle Dan 2:54, Martin 2:51, Jirka 3:00:14.

Vyběhnou z depa po kole je fakt síla, zvládnout tu změnu chce dost tréninku, ale stejně je to náročné. Asi po deseti minutách si dávám ampuli X-ride od Penco, chuťově celkem příjemné, ale hlavně mě to pěkně nakopne. První dvě kola zvládám solidně, ale ve třetím se děsně trápím a mám pár chodeckých a tři zvracecí vložky. Teď už vím, že cola na pití mi fakt nesedí. Do minuty po jejím požití míří obsah mého žaludku ven. Ale když se žaludek zklidní, tak se rozbíhám a už nezastavuji i když se musím dost přesvědčovat. Ale pár lidí se mi podaří předběhnout a mám z toho velkou radost. Z týmu dorážím do cíle jako poslední, ale moc šťastný.

Celkově Martin 48. místo 5:19:43, Dan 52. místo 5:20:58 a konečně já 95. místo 5:53:08

To co Martin na polovičním Ironmanovi předvedl je skvělé, když jsem ty výsledky viděl poprvé, nemohl jsem uvěřit, že o minutu překonal daleko mladšího Dana a to i na kole, které rozhodně Martin tolik netrénoval. Domnívám se, že při cíleném tréninku, zejména plavání a kola, by Martin dokázal podat ještě daleko lepší výkony.

Cesta domů už neproběhla tak klidně jako ráno, já osobně měl ještě jednu blinkací pauzu, ale jinak to šlo. Jak cestou, tak během závodu, ani později, nám nespadla ani kapka a dokonce při běhu bylo poměrně teplo. Celá akce se tedy skvěle vyvedla a hlavně jsme ze všichni vrátili ve zdraví a s pěkným pamětním tričkem. Výsledky jsou zde a fotky tady, oficiální stránky závodu: www.doksyman.cz

Na Zugspitze rychle a snadno ?

2010-08-11T21:56:00.008+02:00

Přiznám se, že ještě před pár týdny jsem ani netušil jaká, že hora je nejvyšším vrcholem Německa, natož abych vůbec přemýšlel o tom, že bych ji zdolal. Jenže můj spolužák ze základní školy, Jirka Sojka mě tímto zajímavým nápadem překvapil a protože mám hory i turistiku rád, tak jsem si výraz "výstup na Zugspitze" vyguuuuuglil :-)) Když to zkusíte, tak zjistíte, že se vám objeví poměrně dost odkazů, protože je to velice oblíbený turistický cíl. A co víc, krátce před naší výpravou se na Zugspitze vydal i kadaňský světoběžník František Červený a tak jsem nějaké informace o celé akci získal i od něj.
Celá akce měla poměrně rychlý spád, když se původně čtyřčlenný tým scvrknul na 3 a termín odjezdu byl operativně stanoven na středu 4. srpna 2010 v 18.00. Na cestu jsme vyráželi s přesvědčením, že kromě Zugspitze zvládneme ještě vystoupit na Alpspitze. To nás vedlo k přesvědčení, že musíme mít hromadu jídla a věcí a tak jsme SEAT Ibiza narvali až po střechu, zejména jídlem a částečně i výbavou, tedy přilbami, ferratovými úvazky, cepíny a mačkami. Cesta z ČR přes Cheb a pak po německé dálniční síti ubíhala velmi svižně. Po půlnoci dorážíme do vesničky Hammersbach na místní megaparkoviště, kde stojí jen pár aut. Nakrmíme automat několika eury a stavíme stany (není to kemp, ale na přespání je tolerují).

Jenže kde se vzala, tu se vzala, kráva, která si cinká zvonem a samozřejmě jí chutná nejvíce tráva u právě postavených stanů. Kluci se jí snaží odehnat, což se po chvilce daří, ale ještě když zalezeme do stanů budí mě Jirka, že kráva se vrací, ale já už jsem ve spacáku, někde na hranici snů a doufám, že mi Milka nešlápne na hlavu. Ráno v 5 hodin, odpočatý, zvesela vylézám ze spacáku, abych našel mrznoucího Jirku před stanem a pochopil, že skvělý spacák z Kauflandu za 300,-Kč není to pravé pro spaní v podhůří Alp :-)) Snažím se ho dát dohromady horkým čajem a písní proti trudnomyslnosti od Ivana Mládka. Jirka mi tvrdí, že to co ho vzbudilo nebyla zima, ale chrápání mé a třetího člena výpravy Jindry, ale tomu se mi nechce věřit.S mírným zpožděním vyrážíme v okolo 6.30 hodin směrem k Zugspitze, ovšem nejprve je nutné projít soutěskou Höllentalklam, cesta k ní je dobře značená a stoupání k ní začíná v podstatě okamžitě za parkovištěm. Průchod soutěskou je zpoplatněn pro nás, nečleny jakéhokoli alpského spolku, 3 Eury. Ale je nutné říci, že to stojí za to, když nic jiného, tak jen průchod okolo bouřící vody, které se dere skalisky, přes různé vodopády a kameny, je nádherný. Tohle si fakt užíváme i když na Jirkovi jsou patrné známky únavy a tepová frekvence jeho pulsmetru okolo 160 BPM nevěstí, že by se jednalo o výletní tempo. Při průchodu soutěskou na vás kape voda odevšad, ale na jejím konci zjišťujeme, že začalo pěkně pršet. Stále stoupáme až k chatě Höllentaleingangshütte.
Tady dochází na lámání chleba, viditelnost je dost špatná, taky je zima a Jirka nevypadá, že by hořel touhou na Zugspitze vylézt. Dáváme si v chalupě čaj a diskutujeme. Jirka je spíš pro návrat, já si v tom počasí také nejsem jistý zda jít nahoru, ale nakonec nás napadá, že na chalupě zůstaneme, zaplatíme asi 25 Euro a přečkáme do zítra zda se počasí neumoudří. Dokonce i obsluha v chatě nás varuje ať nepokračujeme, že je nahoře mlha a můžeme se ztratit. Ještě si dáváme čas na rozmyšlenou a v tom přichází skupinka asi 5-ti německých mladíků, kteří neomylně míří k vrcholu. Bleskově se rozhodujeme, že to společně s nimi zkusíme. Vyrážíme, ale během 30 minut se nám ztrácejí, mají dost ostré tempo. Kromě jedné krátké ferratové vložky, je to pěkné ostré stoupání. Exponované úseky zvané žebřík (kramle ve stěně) a prkno (kovové kolíky ve stěně) zvládáme zcela bez problémů, ale mokří na kost. Přichází suťoviště a každý krok je poměrně náročný, také nabíráme docela slušnou výšku. Z dálky vidíme ledovec a na něm malé postavičky, to jsou ti Němci co nám utekli. Nakonec se i nám podaří k ledovci dorazit, Jindra se s tím nepárá a poměrně neopatrně,bez maček, si razí cestu po sněhu a ledu k ferratě. My s Jirkou to taky zkoušíme, ale po chvíli nasazuji mačky a snažím se jít ve stopách Jindry, lehkomyslně bez zajištění krok za krokem. Po chvíli se mi to vymstí a zapadám do rozměklého sněhu asi po pás a cítím jak mi přejel mráz po zádech, okamžitě se drápu ven a vytahuji z batohu cepín. Dochází mi, že to už není žádná legrace. Jindra už je tou dobu u ferraty a zjišťuje, že trhlina mezi ledovcem a skálou je nad naše síly a o přehoupnutí na laně, ke kramlím, nechceme riskovat. Asi o dvacet metrů výš je zbudován druhý nástup na ferratu v místě, kde je trhlina daleko menší a dá se překročit. Odtud vede ferrata až na malé výjimky až k vrcholu Zugspitze, na mapě to vypadá jako krátká část a také my jsme se domnívali, že to už je jen skok, ale je nutné se připravit na nejméně dvou hodinový výstup. Navíc nám začalo sněžit což nebylo vůbec příjemné. Ve vrcholových partiích už se jednalo asi o 20 cm nános, ale za zvýšené opatrnosti, aby nedošlo k uklouznutí, se dalo v cestě bez problémů pokračovat. Je nutné počítat s určitou fyzickou výkonností, jinak se vám může výstup dost protáhnout. Aby jsme se vyhnuli tomu, že nám ujede z vrcholu lanovka, protože poslední jede dle našich informací v 16.20, stojím Jirkovi doslova za zadkem a stále ho uháním ať neodpočívá a pokračuje v cestě a to i proto, že se do mě dává zima a jediné co pomáhá je neustálý pohyb, kterým je možné se zahřát.

Jirka už neměl sil nazbyt a také ho zmáhalo, že vrchol nebyl v mlze vidět, chyběla psychická vzpruha, vrchol v dohledu. Těsně před 16 hodinou na nás Jindra mává, že se nám podařilo dostat nahoru. Zrychlujeme s vidinou teplé chaty, překonáváme hřeben vrcholu a po žebříku slézáme ke stanici lanovky. Kupujeme lístek na zubačku a po krátkém úseku lanovkou na ni přesedáme a ta nás odváží až do blízkosti parkoviště v Hammersbachu. Cesta zubačkou trvá z vrcholu celkově něco přes hodinu a po 18 hodině tedy 24 hodin po odjezdu z ČR již vyjíždíme na cestu zpět. Jsme mokří na kost a předpověď počasí ukazuje, že zdolání Alpspitze by také doprovázel déšť a na ten nikdo z nás nemá náladu. Nakonec zjišťuji, že to s Jirkou asi tak hrozné nebylo, protože je schopen odřídit cestu z Hammersbachu zpět do ČR, tedy na hranice, kde ho střídám.

Výlet se povedl, ale kromě pěkné soutěsky jsme toho z Alp moc neviděli, panorma Alp se nám ani na chvilku neotevřelo a viditelnost byla díky mlze a nízké oblačnosti mizerná. Přesto výstup na Zugspitze mohu všem doporučit, ale rozhodně se jedná o fyzicky namáhavou akci , nelze jí srovnat s výstupem na Sněžku, jak se mi snažili někteří vnutit.

Běh na Klínovec - pozvánka

2010-06-17T21:40:00.002+02:00

Sportovní klub městské policie Kadaň, pro vás připravil 19. ročník běhu na nejvyšší vrchol Krušných hor - Klínovec, tento závod se uskuteční 17. července 2010. Více informací hledejte této stránce nebo www.skmpkadan.cz. Jedná se o velice pěkný, ale také náročný závod.

Jirkovský crossmaraton 2010

2010-06-17T20:47:00.004+02:00

Tak jsem se dostal do stadia, kdy přispívám po roce. :-) Hlavně, že stále běhám a vůbec celkově sportuji. Už skoro tradičně jsme se s klukama z klubu dohodli, že dáme Jirkovský crossmarathon. Z klubu jsme jeli 4, Dan Tudor, Míra Šimána, Jindřich Drozd a moje maličkost.Vzhledem k tomu, že Míra šel maraton poprvé, tak se rozhodl pro poctivou přípravu a já jsem se k němu připojil. V době kdy jsem se měl doma učit na zkoušky, jsem každou sobotu, v období 4 týdnů před maratonem běhal dlouhé trasy 25 a více. Na maraton jsem tedy vyrážel v domnění, že jsem dobře připraven. Avšak dvě noci před maratonem nebyly, co se týče spánku, moc kvalitní. Navíc den před maratonem jsem absolvoval pátrací akci a cítil jsem se dost unavený. Každopádně v den startu jsem se necítil špatně a dělal jsem vodiče Mírovi. Měl jsem půjčeného Garmina 305 a jeli jsme na tepy. Rozkaz zněl jasně, ne přes 160. Toho jsme se drželi a kopce nám šli moc dobře, pomalé cyklisty jsme v pohodě předbíhali a vydrželo nám to až na 30 km. Tam mi Míra udělal pá, pá a plný sil se rozhodl pro zrychlení tempa. Já čím dál více zpomaluji a na občerstvovačce, kde je vyznačeno do cíle 7 km, se to láme, potom přecházím do chůze a ačkoli se o to několikrát snažím už to nerozeběhnu. Předjíždí mě na kole M. Thums s manželkou, která stále kluše v pěkném tempu. Zase to zkouším, ale zase to nejde. Ale nutno říci, že to zřejmě není fyzické, ale psychické. Prostě mi to nejede a mám pocit hrozné únavy, dokonce se na chvilku i svalím u cesty, ale oči raději nezavírám abych tam neusnul, jak se mi to již jednou stalo na 6 hodinovce ve Stromovce. Nakonec se dopotácím do cíle v čase 4:42:29, což je zatím můj nejhorší výsledek a je to pro mě dost velké zklamání. Jindra za mnou "dobíhá" v čase 5:48:53. Zato Míra si na prvním maratonu doběhne pro pěkný čas 3:56:44.
Nějak nemohu pochopit, jak jsem se po celkem solidní sezóně a po docela pěkném běžeckém objemu dopracoval k takovému debaklu proti loňskému času: 3:50:15. V první chvíli jsem měl dojem, že to bude aspoň můj, po dlouhé době, první maraton, kdy nebudu zvracet, ale vydrželo mi to jen 10 minut. Poté jsem šavloval ještě 3 x, navíc jsem měl pocit, že ze mě jde vše co jsem přijal po celou dobu trvání maratonu. Hned po závodě jsem tvrdil, že na maratony kašlu, ale už jsem zaregistrován na Lago di Garda maraton do Itálie. Snad si spravím chuť aspoň zde. Převýšení 20 metrů by tomu mohlo pomoci. Výsledky z Jirkova jsou zde. Přidávám foto z cca. 10 km, kdy mi bylo hej.

Workout Details - SportyPal

2010-05-29T00:46:00.000+02:00

Workout Details - SportyPal

2010-05-21T09:27:00.000+02:00

Workout Details - SportyPal

Crossmaraton Jirkov

2009-06-14T18:53:00.006+02:00

Dlouho, dlouho jsem nenapsal, ale to neznamená, že mě už běhání či dokonce sportování nebaví. Zkrátka jsem nějak neměl múzu. Ne že by nebylo o čem psát. Za ten skoro půl rok se toho odehrálo spoustu. Tak postupně, 28.3.2009 to byl pražský půlmaraton (real time 01:42:09). Poté se však objevila zvláštní bolest u srdce, ale nevěnoval jsem jí pozornost a hned 4.4.2009 jsem jel na závody do parku u zámku v Klášterci nad Ohří, 7.65 km za 37:04, zde jsem cítil, že asi není něco v pořádku a následovala návštěva u kardiologa. Ale pojal jsem to, jak jinak, opět sportovně a zašel jen na zátěžový test na rotopedu. Mě se zdál test úplně v pohodě, ale doktor mi tvrdil, že jsem mu nadělal vrásky na čele, při vyšší tepové frekvenci se mu nelíbilo mé EKG. No dobrá, co mám dělat, zvolnit, ptám se ? Prý úplně bez sportu, říká doktor, minimálně do doby než provedeme rozsáhlé vyšetření srdce, ale až v červnu, uff to je dost dlouho. A co mi tedy, no možná nic a možná počínající ischemická choroba srdeční. Takže na maraton nemůžu, ptám se naivně. "No vy jste se zbláznil, chlape ."OK, tak se začínám hodně šetřit, ale je to těžké. PIM tedy vypouštím, ale přesto běhám, klidně, kratší trasy, hodně hlídám tepy. Jenže to bych nebyl já, abych se nenechal vyhecovat. Vefis mě vyláká na Přebory policie v běhu, v rámci Pardubické devítky jela nás skupinka v rámci Sportovního klubu Městské policie Kadaň. No jasně, že jsem jel a moc jsem se nešetřil 9,6 km za 43:14, v rámci svého, o hodně volnějšího tréninku mi to přišlo jako fajn čas.

Ačkoli se snažím tvářit jako, že se nic neděje červíček hlodá, surfuji a hledám informace o ischemické chorobě srdeční, co to vůbec je, na to umírají jen staří, ne ? No vidím, že ne a jdu si nechat zjistit cholesterol. Výsledek je příjemný, hodnoty absolutně v normálu.
Při běhu nepřekračuji TF 150, lehce vyklusávám, nabízím svou společnost kolegovi Honzovi z práce, který chce začít běhat. Moje tempo je na něj přesto rychlé, ale běhá a vydržel, mám z něj radost. Náš sportovní klub SKMP uspořádal první akci, běh do Zásady (4,6 km), běh pro pro všechny. Hlavně díky Vefisovi, který momentálně neběhá, ale s radostí organizuje, vyšla akce skvěle a počasí se vydařilo, povedené, skoro umělecké, video zde. Na tento závod přilákám i zmíněného Honzu, ani jsem ho nemusel přemlouvat :-)) Vefis opět vysílá i mě závodit, tak jo, ale lehounce 4,6 km za 20:08,5 Další akce se blížila Jirkovský crossmaraton. Ale pořadatelé změnili datum na 13.6.2009 a předběhli tak datum vyšetření. MOC, moc jsem přemýšlel. Zkusil jsem volně 20 km, mojí oblíbenou trasu podél Ohře a žádný problém. Nakonec se rozhoduji, půjdu absolutně volně s tepovkou max. 160.
S tím vyrážím do Jirkova a naberu Kačku, která si chce vylepšit čas z PIMu a to na 3:50, snažím se jí vysvětlit, že si nevybrala dobrý závod, ať si to užije, ale je příliš namotivovaná, než aby poslechla. Počasí nám vyšlo nádherné, je modrá obloha, ale není vedro. Je to její druhý maraton a chce hrozně moc uspět. O.K. tak se drž mě. Na startu se schází známé obličeje z běžeckého prostředí a Míra Thums společně se ženou, prý jdou volně, možná to bude i s pivkem jako loni. Berem si Kačkou dlouhá trička a na to krátká, běží se do Krušných hor a nahoře prý fouká. Start je tu, začátek jako vždy volně držím si svých 150-155 tepů. Ač běžíme volně, tak dost lidí předbíháme. A jéé, to asi není dobrý, říkám si, ale tepovka, je tepovka. Přichází stoupání, nic než stoupání, lesní pěšina, asfalt, stále stoupání, první občerstvení - dávám gel, čas cca. 1:15. Ladím dech a krok, má oblíbená metoda do kopce spojená s krátkým rytmickým krokem, tep 155 - 158, cítím se super. Neslyším Kačku, otáčím se mává na mě a říká, že mi nestíhá, prý utíkej. O.k. šetří se a nahoře to rozběhne. Do kopce se mi běží neuvěřitelně skvěle, předbíhám hromadu lidí. Jeden se mě skoro u hřebene zdatně drží, ale cestou klopýtne a upadne, samozřejmě přibržďuji, ale je mu fajn a běží dál. Nakonec mu utíkám, na občerstvovačkách nezastavuji, jen přibržďuji. Jsem na vrcholu, čas 2:12, dávám další gel, stále se cítím skvěle a zrychluji, běžím jako vítr, předbíhám a předbíhám. Běží se mi úplně neuvěřitelně, navíc se bliží už jen seběh z kopce. Potvrzuje se, že z kopce dolů se běží hůře a skutečně je to nášup hlavně pro kolena, jako bych cítil, že mi tlučou kladivem do podrážek. Zajímá mě, co by na to řekl ortoped a úplně nejlepší je to, když šotolina přechází v asfalt. Dorážím do obce Blatno, na stromě je cedulka do cíle 7 km. No já snad budu mít maraton za 3:40. Letím jako vítr, zase předbíhám a doháním č. 91. Předbíhám ho jen na chvíli, ten se nechce dát, nakonec mi začíná utíkat, chci ho stíhat, ale nejde mi to. Cedulka ukazuje do cíle 5 km, cítím zeď, neee, teď ne. Vesnička Březenec poslední občerstvení do konce 4 km, mám toho náhle dost, slyším mlaskání podrážek, nechci být předběhnut, ale jsem a ženou. Cítím jak mi slábnou nohy, ale běžím, školu už mám v dohledu, do cíle doslova pár metrů a nějak zaškobrtnu. Natáhnu se jak široký tak dlouhý, voda z lahve u pasu se mi rozlévá po zádech. Okamžitě vstávám a běžím k cíli, cítím něco teplého na lokti, no jo, je to krev. Cílem probíhám za 03:50:15, cha, cha, cha, před pouhými sedmi km jsem snil o 3:40, já bláázíínek. Jdu doplnit tekutiny, dávám si kalíšek vody a hádejte, no jistě, jdu si ublinknout. Ale připadám si jak po nějaké kalbě, nebo můj žaludek během maratonu tekutiny nezpracovává, neměl bych mít prázdný žaludek? Mám tam snad vše co jsem během závodu přijal. No to už stačí, já vím. Kačka (čtěte deník) dobíhá o chvilku později za 4:08:55, což mi přijde jako velice pěkný čas, v tomto velice náročném maratonu a navíc je ve své kategorii 3. takže USPĚLA !! Jsem rád, že jsem dopadl dobře a nezpůsobil pořadatelům žádné potíže v podobě umrtí na trati. Uvidíme co přinese vyšetření srdce. Jako odměnu za doběh jsem dostal opět nádherný půllitr se symbolem crossmaratonu a broušený oválek ze skla na okrajích s broušenými fasetami, opět s nápisem Jirkovský crossmaraton, skutečně nádherná památka. Děkuji pořadatelům za pěkný a dost těžký závod.

Nové kolo

2009-01-19T17:54:00.005+01:00

Zdravím všechny. Mám obrovskou radost, neboť jsem si splnil svůj sen a koupil jsem si nové kolo. Skutečný triatlonový speciálek, po kterém jsem vždy toužil. Již delší dobu jsem procházel různé inzeráty a hledal jsem něco vhodného, tedy hlavně cenově a minulý týden mě na cyklobazar.cz zaujal inzerát na Duratec a jakmile jsem ho viděl, tak jsem se zamiloval. Bylo to přesně takové kolo, jaké jsem chtěl. Jedná se o Duratec Sprinter RX, výbava Shimano Ultegra, vidle a sedlovka carbon, kola American Classic. No nakonec posuďte sami. Prodávající byl z Domažlic, tedy docela z dálky, ale mohlo by to být i horší. Domluva zněla na neděli odpoledne, neboť i přesto, že jsem se hrozně těšil, tak 17 kilometrový Lestkovský okruh ze Zimního běžeckého poháru mi nemohl utéci. Ráno v 10.30 tedy stojím na Kadaňském stupni a i když vím, že terén bude dost kopcovitý, tak se těším Koyama i Roland vypadají v pohodě a tak si délku 17 km nepřipouštím. Tuto trasu jsem nikdy neběžel a nevěděl jsem co mě čeká. Začátek jsem běžel poměrně volně a psychicky se připravoval na Lestkov. Stoupání ze Suchého dolu neznám, navíc mi to docela klouzalo. Navíc jsem to nějak nemohl udýchat a přešel jsem do chůze, pak jsem začal praktikovat indiánský běh, to se mi tedy moc často nestává. Chvilku se mi zdálo, že snad mám srdeční vadu, ale on to spíše byl nedostatek morálu. Kopec byl skutečně dlouhý, ale nakonec jsem vrcholu dosáhl a ta úleva byla mimořádná. Jenže mezitím mě předběhli snad všichni soupeři se kterými jsem schopen se měřit. Z kopce jsem se tedy jakž takž rozběhl, ale nijak jsem to nepřeháněl vzhledem k varování, že na cestě má být led a zranit jsem se nechtěl, kvůli cestě do Domažlic. To mělo za následek, že mě předběhla i Katka Pletichová a to už byl skutečně poslední soupeř se kterým jsem ochoten se měřit. Rozběhlé to měla solidně a po pár kilometrech mi zmizela z dohledu. Trasa vedla dále z kopce přes obec Lestkov a dále do Rašovic. Zde jsme již naběhli na moji oblíbenou cyklostezku a tady jsem chytil druhý dech. Dostal jsem se trochu do tempa a protáhl krok. Navíc jsem před sebou zahlédl pár soupeřů a pustil jsem se do stíhačky, první koho jsem dohnal byl cyklista Huráň, udělalo mi to radost a makal jsem dál, jenže už jsem byl v Zásadě a do cíle už to byly jen dva kilometry. Vidím asi 4 běžce a mezi nimi je i Katka Pletichová, ale ta je v předu a už ji nestihnu. Zato vidím krásně zeleně reflexní Rolandovu bundu a říkám si v duchu zkusím to. Nakonec se mi podaří na předposledním malém kopečku doběhnout Vlastu Březinu a jedu. Rolanda dobíhám a srdce mám v krku, sázím na to, že už nebude mít sílu finišovat, poslední kopeček vybíhám a mířím již jen pár metrů do cíle, čas 1:39:52. Roland dobíhá za mnou 17 sekund. Výsledky na beh.cz - Kadaň.

V podstatě proběhnu cílem a jen s malou zastávkou u Koyamy mířím domů, ještě že ten na mě zavolá, abych vrátil startovní číslo jinak bych si ho odnesl domů. Společně se ženou míříme do obce Chodov v blízkosti Domažlic a cesta není moc příjemná, zpočátku mlha, později déšť. Do Chodova dorazíme ve zdraví, ale mám trochu strach, že kolo se od toho na fotce bude lišit, ale není to tak. Je to skutečně ten mazlík. Prodávající Milda Černý mi vysvětluje, že na kole jel jen štafetu na Moraviamanu a jinak toho na kole moc nenajezdil. Tak jo, já ho beru. Další cesta vede přes Prahu, kde vysadím, ženu a jedu zpět do Kadaně. Od Loun přechází déšť ve sněžení a navíc se mi ta 17-ka rozleží v nohách, chtělo by to spíše strečing, než být nasáčkovaný v autě. Klidnou jízdou dorazím bez potíží domů a kolo si ukládám do pokoje. I nyní když píšu tak se na něj se zalíbením dívám. Sakra proč sněží, potřebuji aby bylo sucho a já mohl vyjet. Tak nezbývá letos nic jiného, než ukončit vysokoškolská studia a zvládnout IM. Hmm, to by byl úspěšný rok, nakonec proč ne. Už se moc těším.

ZBP Běh kolem špičáku

2008-12-14T21:03:00.006+01:00

Tak jsem se zase celej zamazal. Jo, jo, je to tak. Ale co jsem čekal, když všude okolo Kadaně leží sníh, ale teplota z toho dělá břečku ve které se nijak dobře a lehce neběhá. Ale co je to pro nás skalní bežce. Takže jsem si zase nařídil budíka a vyrazil v neděli ráno na závody., dnes nás čeká běh kolem Špičáku - takový kopeček, celkem 8,5 km. Na startu je zase známá skupina běžců a po těle se mi rozlévá ten příjemný pocit, že to zase není takové bláznovstí jak to vypadá. Vefis přibíhá na poslední chvíli, už jsem myslel, že opět nedorazí a nebudu mít soupeře. Je po noční, ale připadá mi celkem

tak tady je VEFIS

čilý, jak to ten kluk dělá nevím. Bereme čísla a jde se na start. Čenda nám sděluje, že trasa je výborná, ale když je sucho, teď je tam prý toho po kolena. Aj, aj to bude nářez. Trasu znám dobře z léta, kdy jí běhám tak za 35 minut. Takže to rozbíháme, říkal jsem si, že bych se možná mohl držet Koyamy. To byl blbej nápad, vidím ho sotva na startu a je pryč. Nevím jak to dělají ostatní, že jim to nepodkluzuje, mě to klouže děsně a to mám crosový Adidy. No nakonec se mi podaří aspoň předběhnout děti a v podstatě se držím na dohled Vefise. Začíná polní cesta, slušnej marast, navíc už to je pěkně rozoraný od rychlejších běžců. Kousek přede mnou sebou praští na zem Lucie Pasevová (dcera slavného otce), až jsem si říkal, že si musela něco zlomit, ale hned vyskakuje a běží jako blázen. Vefis se mi vzaduje a já vůbec nemůžu popadnout dech, kde bere tu sílu. Končí polní cesta a běží se po silnici, tady si říkám, že je čas zrychlit, Vefis se mi opět vzdaluje, ale podaří se mi aspoň předběhnout Lucku, ale ta mi to nedaruje a po kilometru mě dotahuje a drží se mě a drží se mě. Sakra je to mladá holka, má spoustu sil, asi je drsná po tátovi. Nakonec jí utíkám až ve výběhu na Špičák, tady se mi podaří i předběhnout Vefiše a zdá se, že mám vyhráno. Kdepak Špičák je prudký a já se snažím zrychlit a utéct, možná to bylo brzo, nohy mám těžce zakysaný a vím, že mě čeká ještě hustej kopec k Františkánskému klášteru. Tady mě Vefis opět dobíhá a drží se mě jak klíště až skoro k cíli. Tady samozřejmě zafinišuje a naloží mi 2 zatracený vteřinky. Můj čas byl 40:28. Přiznám se, neměl jsem na finiš morál Koyma je už samozřejmě v cíli, co jsem si taky mohl myslet. No mám takový pocit, že už bude asi čas s činkami trošku polevit a začít se věnovat i běhu. Cestou domů probíhám všechny hromady sněhu co potkám, abych boty očistil od bláta a daří se, ale zbytek je zralý rovnou do pračky. Snad se zadaří běhat v netajícím sněhu. Tak zase příště.

Zimní běžecký pohár a Stromovka

2008-11-17T19:46:00.010+01:00

Tak je to tu zase, Zimní běžecký pohár v Kadani, zkráceně (ZBP), série závodů, které se uskutečňují každou neděli v Kadani a blízkém okolí. V minulosti jsem se zúčastňoval jen vyjímečně, neboť mi to pracovně nevycházelo, ne že bych nechtěl :-)) Mno, ale o co se s vámi chci podělit, mezi posledním příspěvkem a začátkem ZBP se mi ještě podařilo uklopítat maraton ve Stromovce. Tak nějak mě to tam lákalo, ale tušil jsem, že žádná bomba to nebude. Od kladenského maratonu jsem moc neběhal a spíš trávil čas v posilovně, ostatně jako každou zimu. Místo toho, abych trávil čas v bazéně, nebo na rotopedu, tak chodím zvedat činky, ale když mě to baví, nemůžu si pomoci. Je mi jasné, že ani pro běžce to není to pravé, ale jak jsem řekl, baví mě to. Navíc v Praze jsme měli s Tučňákem a Kekem takové heslo, že jsme pohodoví kluci, co si zaběhnou maraton, kdy se jim zachce a tak jsem se toho hesla trošku držel. Navíc mám na Stromovku hezké vzpomínky ze 6-ti hodinovky, kdy jsem si tam krásně pospal. Do Stromovky jsem tedy poctivě dorazil a cítil jsem se moc fajn, navíc tam bylo spousta známých bloggerů (BuckTheBug, Dan76) a kamarádů, Pappaya, i Keke dorazil, ale jen fandit a to rovnou se psem. A dokonce dorazila i má drahá polovička, což nebývá moc často, samozřejmě neběžela. Co vám budu říkat, byla to paráda, počasí nám vyšlo nádherné, poprvé jsem použil při maratonu MP3 přehrávač a poprvé zakusil velkou krizi. Do půl maratonu jsem se cítil jako král běželo se mi nádherně, tak jsem se rozbíhal pekelně volným tempem, ale co bych také chtěl bez tréninku. Na půlce jsem za 2:00:56, to se mi zdálo jako solidní čas, neboť jsem bláhově doufal, že se mi zadaří a čas se mi podaří stlačit pod 3:50 jako v Kladně. Snažil jsem se doplňovat energii pravidelně, každé kolo, ale myslím, že to bylo málo, navíc jsem chtěl vyzkoušet jak bude můj žaludek, který mě v poslední době dost zrazuje, bude reagovat na banán a tyčinku Deli, kterou jsem si připravil na stůl s vlastní stravou. Banán byl super a maraton se na něj běžet dá, ale nebudou to žádné heroické výkony, víc nevím, protože Deli mi někdo s prominutím sežral. To se dělá mezi maratonci, tak snad se tomu dotyčnému aspoň lépe běželo. Keke i Vlastička fandili skvěle, ale i oni viděli, že v předposledním a posledním kole jsem se necítil moc fajn. Dokonce došlo i na chůzi, což se v mé maratonské éře pokud dobře vzpomínám nestalo, pokud nepočítám svůj první maraton, kdy jsem šel, ale jen proto, že jsem nechtěl opustit kamaráda, taktéž prvomaratonce. Stromovka mě skutečně zlomila a to již podruhé. Nejhorší bylo poslední kolo kdy jsem už nebyl schopen ani pořádně ovládat MP3 a jelikož byl zapůjčen od ženy, začala mi znít tak na 39 km vážná hudba, jakýsi italský operní pěvec. Ač jsem mačkal tlačítka sebevíc, nepodařilo se mi přepnout na ostřejší popový či rokový rytmus. V cíli jsem zjistil, že tlačítka byla blokována. Věřte, nevěřte, doběhl jsem i na operu, ale nebyl to tedy žádný odpich :-)) 4:05:19. V cíli jsem se snažil doplnit tekutiny čajem a dát si sušenku, no snědl jsem to, ale cestou ze Stromovky domů mi Keke musel zastavit na magistrále u Muzea a já jsem zde potupně před zraky nedaleko stojících turistů zvracel na silnici. Nevolnost odezněla asi po dvou hodinách a večer už jsem se pěkně nacpal. No co na to říci, čekal jsem o malinko lepší čas, někdo by za ten čas byl možná vděčný, ale mě moc nepotěšil, navíc to byl můj první maraton v dresu Sportovního klubu Městské policie Kadaň, takže jsem se moc neukázal. Na druhou stranu se můžu pěkně zlepšovat. Jenže co by člověk chtěl, když jsem byl mezi Kladnem a Stromovkou běhat asi tak 5 x . Takže maratonskou sezónu jsem uzavřel, ale Kadaňský zimní běžecký pohár se rozjel. Je příjemné vědět, že každou neděli se sejde skupinka nadšenců a drtí, ve většině případů, kopce v okolí Kadaně. Já osobně na kopce moc nejsem, ale po crossmaratonu v Jirkově už mi žádný kopec nepřijde tak hrozný. Jiný problém však je, že mi všichni utíkají, jediný s kým se mohu trochu měřit je Vefis. Netrénuje stejně jako já a tím pádem máme podobné časy. V současné době vůbec nedosahuji kondice kterou má Koyama a to po nemoci a už vůbec ne na Tudyho, který si tiše trénuje a pak nás ohromuje svými výkony. Jak už jsem psal nahoře, v poslední době se více cítím doma v posilovně, než na trati, ale nevzdávám to, bežecký pohár ještě není u konce, tak snad se polepším a ukořistím nějaké body. První ze závodů ZPB - Čendův lomcovák, byl opravdu to pravé pro mě, pět výběhů do prudkého kopce, tady je fotka z Koyamovic alba, kde už jsem dost vykyslej. Pokud se k tomu dostanu, napíšu tady i já svoje pocity z dalších dílů ZBP. Tady jsou na závěr dvě povedené fotky.

Roland, Koyma a já

Vefis a Koyama

Maraton Kladno - celé + fotky

2008-10-01T23:48:00.013+02:00

Na tento maraton jsem se moc těšil, stále jsem si věřil, že to by mohl být ten maraton, kde překonám hranici 03:30. Tedy úplně původně jsem to tak plánoval a dokonce jsem se domníval, že budu držet tempo s kadaňským běžcem Tudym, avšak bohužel ani regenerace na Ostrově mě nedostala do stavu, kdy bych byl schopen dát maraton pod 3:30. Nakonec se spokojuji s předsevzetím, že bych se chtěl dostat pod 3:45. Takto naladěn nasedám do auta k Wittymu který mě vyzvedává na metru Kačerov, kde se k nám také připojuje běžec Michal. Společně tak jedeme vstříc dalšímu maratonskému dobrodružství. Cestou mi Witty popisuje své dobrodružství z balatonského maratonu. Tohle vyprávění si skutečně vychutnávám, tak nějak mi to dodává sil do nadcházejícího maratonu, v duchu si říkám jak co je to maraton proti několika dennímu běhu. Takto nám rychle uteče cesta do Kladna. Zde Witty rozehrává představení kdo je kdo v běžeckém světě a popisuje mi výkony velkého množství běžců, až se v tom ztrácím. Samozřejmě potkávám i kadaňské běžce Tudyho i Rolanda a brebentím s nimi, oba mají natrénováno a chtějí podat luxusní výkony tzn. pod 3:30. Nechybí tu ani chomutovský Ironman Míra Thums, který si chce spravit chuť, neboť se kvůli nemoci nemohl zůčastnit Doksymana. Při prezentaci obdržím solidní číslo 115 a pěkné tričko s klasickým znakem Kladenského maratonu. letos v modré barvě. V tělocvičně vidím spoustu známých tváří a mezi nimi poznávám dle fotografii z blogu i běhajícího podpantofláčka no pěkně se to tady sešlo, je vidět, že Kladenský maraton je všeobecně oblíbený. Co se týče mé přípravy na maraton, tak ta nebyla nijak speciální, navíc jsem absolvoval krátce před tím polodlouhýtriatlon. Výživu jsem taky neřešil a když jsem přicházel na start tak už jsem to bral jako proběhnutí. Na startu mi bylo tedy dost chladno, ale už vím jak to chodí, tak jsem se nijak zvlášť nenavlékal. Po startu jsem se chvilinku držel Wittyho, ale byl tak nějak rychlejší a já se smířil s tím, že on je jiná kategorie. Nechtěl jsem přepálit a tak jsem se rozhodl běžet na tepy a to zhruba okolo 155. Cestou jsem některé běžce přebíhal, jiný zase mě, ale nakonec jsem se zavěsil za běžce v tílku. Ten mě v podstatě táhnul půlku maratonu, ale v druhé půli mi mizí v dáli. První dvě občerstvovačky si dávám jen vodu, poté již volím čaj a zajídám banánem. Uběhnu maraton na banán, to bude paráda, žádné gely, žádné nevolnosti. Nepřepočítávám čas na vzdálenost, na pulsmetru navolím tepy přes celý displej a běžím. Chvílemi myšlenky dokonce ujíždějí úplně mimo a přemýšlím o všem jiném než o běhu. Nakonce přepínám na stopky. Čas, když vběhnu do posledního kola , mi připadá skvělý a věřím si, že to dám po 3:45, cítím se celkem fajn a zrychluji. Předbíhám jednoho běžce za druhým a v dálce se zjevuje podpantoflový manžel . Tuším, že by se ke mě mohl připojit a tak nadhazuji: Zrychlíme doktore. Dan neváhá a jde do toho, sice to komentuje, že má dost, ale běží skvěle. Předbíháme další a další běžce, pěkně funíme, když dobíháme na stadion, tak dochází síly a mám chuť to vzdát, ale to zase Dan podrží mě a říká, že když už jsme to doběhli sem, tak to nevzdáme. Poslední kolo na stadioně si opravdu vychutnávám a dokonce ukončujeme zuřivým finišem. Co si budeme povídat, každá vteřina je dobrá :-)). Nakonec jsem svým časem trošku zklamán 03:47:59 se mi nezdá nic extra, ale vydrželo mi to jen chvilku, za chvilku mi došlo, že vzhledem k mému tréninku můžu být za takový čas rád. Ale co vám budu povídat, krátce po doběhu se mi zase dělá zle, bojuji s tím a nakonec mi obsah žaludku zůstává na místě. Oceňuji možnost se po závodě ospršit, ale vzhledem k tomu, že jsem si nevzal plavky, nevyužiji možnost zajít do kladenského aquaparku, který se stadionem sousedí. Popravdě je to velká škoda. Cesta zpět s Wittym ubíhá ve velké euforii, jeho čas je skvělý, ostatně můžete si počíst o jeho pocitech. A jaký je závěr, inu za málo peněz hodně muziky, pěkně zorganizovaný maraton, kde jsem opět potkal spoustu příjemných lidí a vůbec byl to i díky Wittymu nádherně prožitý den, který však vůbec nekončil. Neboť večer mě čekal Tesco běh - 10 km a další přátelé Tučňák a Keke. Ale to už je na další příspěvek. Upozorňuji, že fotografie jsou převzaty ze stránek maratonu Kladno a díky za ně.

Regenerace na Ostrově

2008-09-07T20:38:00.011+02:00

Svůj výkon na Doksymanu jsem dostatečně popsal v předcházejícím příspěvku, ale protože jsem si chtěl po závodu řádně odpočinout, naplánoval jsem si na následující víkend dovolenou. Společně se ženou jsme vyrazili do osady Ostrov, která se nachází v lůně přírody na hranici s Německem. Po pravdě jsem měl co dělat, abych na určené místo trefil, ale nově zbudovaná dálnice z Teplic až k hraničnímu přechodu Petrovice mě nenechala na holičkách a dovedla mě kousek od cíle. Původně jsem se domníval, že bude auto řídit žena, neboť nebudu schopen hýbat končetinami, ale to se nepotvrdilo a mohl jsem se skoro bezbolestně hýbat. Nutno dodat, že hýžďové svaly o sobě dávaly vědět. Pondělí jsme pojali regeneračně a provedli jen malý průzkum osady, ale ten netrval dlouho, neboť tu tvoří jen pár domů a luxusní hotel. Skutečně bych nečekal takový luxus mezi skalami, ale hotel byl umístěn vcelku vkusně. Cenovou hladinu jsem nezjišťoval. Jinak kam se člověk podíval viděl lesy a skály. Fakt se nám to líbilo. Další den jsme se již vrhli do výletování a naším prvním cílem byl Děčínský sněžník. Prima výlet, na ukazateli je 5 km k cíli. Cesta byla nádherná a za chvilku jsme tam. Tahle rozhledna je moc pěkná a kdo budete mít tím směrem cestu, tak se tam určitě zastavte, jenže až nahoru nevyjedete, ale můžete vyběhnout. Další výlet směroval do Německa a to na kole na pevnost Königstein. Cesta na Könistein byla výborná, neboť z Ostrova vedla víceméně stále z kopce. Nevím zda němečtí sousedé nesbírají lesní plody, ale všude okolo cest trčely ostružiny a moje

drahá polovička je bezostyšně plenila. Samotná pevnost mě ohromila svou velkolep

ostí vypadá skutečně nádherně jak se tyčí na skále nad Labem. Aby se do pevnosti mohli podívat i tělesně postižení, je u vchodu vybudován výtah, kterým je možno vyjet na hradby, také vypadal pěkně. Ovšem cesta zpět už byla poně

kud náročnějí tzn. skoro stále do kopce, někdy menšího jindy většího. Od pevnosti se pouštíme přímo dolů k Labi, podívat se kde startuje Oberelbemaraton. Cyklostezka podél Labe je skutečně fajn, právě u železniční trati v Königsteinu je nutné využít přívoz, který vás převeze na druhou stranu, kde je možné pokračovat do Bad Schandau, odtud je

do Děčína co by kamenem dohodil. Tuto možnost jsme však nevyužili a jedeme z Königsteinu po celkem frekventované silnici ze které však po cca. 2 km odbočujeme a vyrážíme do kopců, přes různé neměcké vesničky konkrétně Pfaffendorf a Cunnersdorf míříme k hranicím České republiky. Cesty jsou absolutně průjezdné a zejména poslední třetina cesty, která vede přírodní rezervací podél různých potoků je skutečně nádherná. Cesta k pevnosti měřila 17 km, zpět se to nějak protáhlo a celková kilometráž činila bezmála 50 km. Ale výlet to byl velice příjemný. Zbytek dovolené nemá význam popisovat, neboť bylo ZOO Ústí nad Labem a ZOO Děčín atd. atd. ale výlet na Königstein a Labské pískovce mohu jen doporučit.

Doksyman HIM 2008

2008-08-31T21:53:00.010+02:00

Tak už jsem zase tady. A hnedle s polovičním IM. Je to skutečně tak, dne 24.8.2008 jsem se vydal společně s dalším nadějným mladým triatletem Danem T. na Doksymana k Máchovu jezeru. Máchovo jezero se sice nachází na severu Čech, ale na opačné straně a tak vyrážíme poměrně brzy, již v 5 ráno vyrážím z domu, nabírám Dana a vyrážíme vstříc naší výzvě, je to o to lepší, neboť je do Danův první dlouhý triatlon, ale krátkých má již pěknou řádku za sebou, kdy obhajuje barvy chomutovské TJ Slávie. Dle zpráv by nám mělo počasí přát, ale po příjezdu na místo zjišťujeme, že je hrozné chladno a já nemám nic dlouhého na kolo ani na sobě. Tak tam pobíháme v kraťasech a klepeme kosu. Na Mácháči se povalují celkem slušné vlny a bóje sotva vidím jak jsou daleko. No jo, prvního HIM jsem plaval v Berounce, to se mi to plavalo jednou proti proudu a pak zase po proudu. Když se prezentujeme a pomalují nás tak zjistíme, že v igelitce jsou vloženy moc pěkné slunečný sportovní brýle zn. Feel a k tomu kšiltík Ironman, tričko za poplatek, no hlavně když si pěkně zazávodíme. V blízkosti depa je miniexpo, svůj stánek zde má Nike a má vystavený i SportBand+ zde konečně zjišťuji cenu 1.600,-Kč, včetně čipu do boty, navíc zde Nike nabízí boty na vyzkoušení, na celý půlmaraton !!! Tak se ptám zda jsou ty boty nové, ale mladík mě ujišťuje, že jsou reklamní a pár lidí se s nimi již proběhlo. Ale stejně bych neměl odvahu si vzít takové botky na půlmaraton. Ještě by tu mohli půjčovat kola a člověk může jezdit triatlony bez výbavy :-)) Dan má strach, že bude jediný s vysokými ráfky, ale obava byla zbytečná, je jich víc, já strach nemám proti Danovo luxusnímu kolečku zn. Spyder se zadní karbonovou stavbou mám pocit, že pojedu na Esce :-)) Pořád máme dost času, dáme věci do depa, vyslechneme si rozpravu a náhle začíná čas nějak kvapit a sotva si navlékáme neoprény a tak tak dobíháme na pláž, kde už pískají, aby se závodníci seřadili. Náhle si uvědomuji, že mám na ruce ještě snubní prstýnek, rychle uvažuji kam s ním, na prstu jej mám volně, protože při přípravě jsem shodil. Jediné místo, které mě napadá je servisní taštička na kole, šup tam s ním a zpět na pláž. Ani se nesvlažím, je tu start, Dan mě plácne do dlaně, přeje štěstí a mizí ve vodě. Tak jdeme na to. Půl roku bez plácnutí do vody, to bude lahoda. Ale není to taková hrůza, neopren mám nalepený na těle tak, že minimálně do poloviny trati mi tam voda vůbec neproniká. Ale voda se ani tak, nezdá moc chladná. Zpočátku se mi plave fajn, ale mlží se mi brýle a první bóji sotva vidím a tak věřím závodníkům. Vítr nějak fouká, nadechuji na obě strany a občas si loknu, měním tedy nádech na jednu stranu a je to O.K. ale dostávám dost často údery od dalších závodníků, nevím zda plavu do dráhy já jim, nebo oni mě. Snažím se jim uplavat, ale po obeplavání první bóje dost vykysnu a přes brýle už nevidím skoro nic, takže vymývám a zvolňuji, navíc mi další bóje připadá neuvěřitelně daleko. Nakonec se pole závodníků roztahá a plavu víceméně v koloně s širokými rozestupy :-)). Mělčina začíná už daleko před břehem a tak už se proběhnu ve vodě před depem. Depo je celkem pohodové, jsem příjemně rozehřátý a tak navléknu jen cyklo dres, naboso nejedu, beru ponožky, botky a startuji. Depo je v autokempu a první část trati, která jím vede, je dost rozbitá. Ale když dojedu na hlavní komunikaci směrem k Mimoň, kudy vede hlavní část závodu, tak zde zjišťuji, že je to bezvadný nový hladký povrch. V kapse dresu mám dvě tyčinky PowerBar a gel. Půl gelu sosám hned po výjezdu, na tachometru mám nastavenou průměrnou rychlost a stopky. Mám plán zakousnout co 15 minut kus tyčinky, to je vše. Rychlost nechám osudu. Rozjíždím to velice slušně a ihned zpočátku předjíždím dva závodníky. Šlape se mi moc fajn a průměr mi neklesá pod 30, neuvěřitelné, stále sleduji stopky, v podstatě jedu o občerstvení k občerstvení. Tyčinky mají moc dobrou chuť a tak žvýkám o sto šest. Občas se mi v dálce zjeví závodník a tak nějak se k němu přiblížím a jelikož zde přísně kontrolují hákování, tak mi nezbývá než ho předjet :-) !! Fakt mi to jde, tuším, že se mi to odrazí na běhu, ale zpomalit se mi nechce. Pouze posledních 10 km chci trochu zvolnit a nohy trochu protočit před během. Při jízdě na kole, začíná pršet, ale nikde nejsou nijak prudké zatáčky a tak není třeba moc brzdit. Mám strach z tuningových aut, neboť u Mimoně se konají tzv. Mimoňské války - sraz tuningářů a právě ty se kolem nás občas proženou, ale nakonec to není tolik aut, kolik jsem čekal a je to v klidu. Nevím zda je to plynulým příjmem energie, ale jede se mi naprosto bezvadně a to až do konce, během závodu pravidelně piji většinou při zapíjení tyčinky :-)). Po pročtení výsledků jsem zjistil, že po plavání jsem byl 68, po kole 50, takže mi to fakt šlapalo moc dobře. Zato běh je tragédie, než dojedu na kole do depa, tak si ještě sosnu zbytku gelu, jakože energie na běh. Ale nohy nějak necítím, nejsou moje nebo co, navíc je za mnou nějaký stíhač a stále za mnou funí, není mi to zrovna příjemné. Hned za depem si beru gel a ještě se dorážím další dávkou. Snažím se motivovat a nutím si představu, že běh je moje nejsilnější disciplína, ale nevím jestli je to ono ?! Vůbec se mi nedýchá špatně, tepovku mám spíš nižší někde kolem 140, ale nohy nebeží, asi jsem to kolo fakt přepálil. Běží se tři okruhy, část okruhu po silnici, kde se jelo i kolo, zde je to fakt nudné a běží se do mírného kopce. Připadá mi nekonečná. Druhý okruh už rozbíhám a daří se mi dva závodníky i předběhnout, ale krátce po započetí třetího kola na mě opět doléhá krize a musím bojovat o každý metr. Bohužel v tomto kole zase ztrácím já a nyní předbíhají mě. Do cíle nakonce dorážím v čase 5:59:44. No je to pod 6, ale jen o chloupek, ale jsem rád, celkově jsem 52. a ve své kategorii 28. Oproti loňskému HIM na Karlštejně je to 18 minutové zlepšení, což je celkem slušné. Dan na mě již čeká v cíli a je na tom mnohem lépe 5:17:17, ve své kategorii se umisťuje jako 2. ze dvou, celkově 25. a to je hodně dobré, je to mladík a moc závodniků se na HIM neodvážilo. Co vám budu nalhávat, jako pravidelně je mi i po tomto závodě značně nevolno, ale přesto se neubráním dávám si vodu a pak meloun. Oboje udržím v sobě asi tak 20 minut a pak si jdu odplivnout pár litrů. Nevím čím to je, ale fakt je mi po vytrvalostních závodech nevolno, ale sotva si ulevím, tak je mi fajn. Po cestě pak kupuji bagetu a rvu jí do sebe, mám totiž děsný hlad. Vyhlášení probíhá rychle a vesele, navíc pak rozdávají dobroty od Algidy, a Dan přinesl nanuky Magnum, zkouším si jeden dát, ale nakonec ho půlku vyhazuji, takové škody. :-((( Cesta zpět domů probíhá fajn a s Danem hodnotíme závod, později mě Dan potěšil, když mi řekl, že ho dlouhé triatlony lákají a chtěl by jich zkusit více. No a na začátku měl strach, zda vůbec dokončí, zbytečně. Ale stejně stále nevím jednu věc, zda mám na celý IM, krátce po závodě jsem se cítil fakt děsně, ale když jsem běžel tak to tak hrozné nebylo. No zřejmě nesmím zastavovat, to bude ono. Tak že bych to konečně zvládnul příští rok, už by bylo na čase, ať si konečně splním svůj sen. Ale třeba pak o něco přijdu, kde pak budu hledat další výzvu ?? Ne, nebojte nevidím to tak černě, něco se určitě najde. Rozhodně hodnotím Doksyman, jako povedený závod, zajištění občerstevní bylo dobré a trať kola velice příjemná, běh se mi zdál trošinku náročnější, ale to může být jen můj subjektivní pocit. Celkově super závod a rád bych se zde opět ukázal, tak doufám, že nás bude více, ať můžeme porovnávat.

Na vozidle je vidět část našich triatlonových speciálů :-)) Výsledky zde. Jo a na závěr, ještě pozvánka na maraton do Kladna. Já tam tedy přijedu a jsem zvědav co tam předvedu rád bych konečně 03:30, ale vidím to dost bledě. Dost to flákám, ale nějak to zmákneme ne.

Jirkovský crossmaraton

2008-06-07T17:44:00.005+02:00

Zdravím všechny. Ať nad tím svým blbnutím přemýšlím jak chci, běhám, plavu, jezdím na kole, či chodím do posilovny z čiré radosti, kterou mi tyto aktivity přinášejí, ovšem také kvůli kondici a mimo jiné i kvůli tomu, že můj organismus je schopen velice rychle střádat tukové zásoby, takže s tím zápasím prostřednictvím sportu. Ale to vše zastřešuje i jeden dosud nesplněný sen, který se jmenuje Ironman. Ví to všichni mí kamarádi, rodiče, manželka i spolupracovníci, ten cíl tu prostě je a čeká na mě. Jenže já jsem se opět stáhnul do ulity obav a pochybností zda na to skutečně mám, tedy mám ? Tak nějak v kostech cítím, že bych to asi zmáknul, ale rád bych si to svým způsobem užil, nechci jít totálně na doraz. Poslední absolvovaný crossmaraton v Jirkově mě opět rozhodil. Na tento maraton jsem původně vůbec nechtěl jít, právě proto, že jsem počítal s účastí na Moraviamanu. Jenže v práci to nějak nevyšlo a mám dosah, jasně ono by to šlo, kdyby se hodně chtělo, ale jsem v práci nový, tak zase nemůžu diktovat podmínky, navíc jsem byl poslední dobou spíš ve škole než v práci. Další problém bylo plavání, je nutno přiznat, že mám od začátku roku naplaváno cca. 5 km a to je v tom ještě soutěž v plavání, kterou jsem absolvoval v únoru, takže ehm jaksi s l a b o t a. Běhání je jakž takž pokryté, ale kolo jsem rozjel až v posledních dvou měsících, když jsem předevčírem překonal hranici 1200 km. Ještě na začátku týdne, když jsem se o tom s Vefišem, tak jsem mu tvrdil, že jdu určitě do Otrokovic, ale během týdne jsem to přehodnotil a rozhodl se, že přeci jen otestuji svoji výkonnost na Jirkovském crossmaratonu. Vefiš to samozřemě uvítal vzhledem k tomu, že běhu v poslední době moc nedal a ve dvou se to lépe táhne. Ono vůbec kadaňské zastoupení běžců bylo poměrně slušné tedy Roland, Tudy, já a Vefiš, pořadí odpovídá i výkonnosti :-) no fakt. Venca mě úplně dostal s jeho popisy kopcovité trasy, vědom si toho, že já a kopce se moc nemusíme. Ne, že by mi to nedalo spát, ale v sobotu ráno jsem si říkal, jestli jsem trošku neustřelil. No nic, Venda mě naložil a jelo se. Pracovně se do Jirkova dostávám denodenně a často jsem si říkal, že dostat se k vrcholu Jedlové hory, který se právě na Jirkovem tyčí a kde je umístěn vysílač, musí být hodně náročné.

Cestou mi Venca říká, vidíš Jedlák, tak tam poběžíme, nutno dodat, že na fotce už je vrchol velice blízko, ve skutečnosti je z dálky vidět jen malá tyčka na horizontu. No schází se tu mega běžci, neboť se tu mihne Koyama a vysadí svou Lady K. , sám jede na půlmaraton do Loučné (taky výběh do Krušných hor), lady prý jde trénovat ( pane jo, tak takhle se trénuje na ultra), dále je tu Míra Thums - IM a další lidé, které již dobře znám z jiných závodů a patří do velké běžecké rodiny. Nuže startujeme v 09.10 cca. 10 minut po cyklistech a hurá na trať. Co vám budu povídat, stoupnul jsem si do zadních řád a přede mnou se jen zaprášilo, Rolanda jsem viděl asi tak prvních 5 km, pak jsem se s ním setkal až v cíli, běžím čistě na tepovku, žádné pocity, chutě či úlety, nechávám to čistě na tělu a technice, nechci minimálně do doby než vystoupáme na hřeben Krušných hor překročit hranici 160 tepů. Začátek je dobře vymyšlen, běží se podél Krušnohorského přivaděče průmyslové vody, takový potok v betonovém korytě :-)), tzn. rovinka či mírně zvlněné. Dobrý to terén na rozehřátí. Necháváme dav utéct, protože tepy, tepy, tepy, tepy.... Venca si lebedí, že ho nehoním a já nakonec taky. Venca zmerčil cíl, hezká blondýnka s hezkým zadečekem a dlouhými vlasy, předběhla nás a drží se cca. 100 m před námi, i mě se líbí. Tak ji doháníme a držíme se jí, ale rozváže se jí tkanička(neváže na uzel blázínek) a ztrácíme jí, už nás nedožene, začíná stoupání.....sakra tak brzo (7 km). Vbíháme do lesa, uh aspoň, že tak, otevírají se nádherné výhledy na povrchové doly Mostecké uhelné společnosti, jsem na to zvyklý, vždyť tu bydlím od narození, ale stejně mě vždy zarazí co jsme schopni s přírodou provést a nad tím vším se tyčí zámek Jezeří, který se snaží těžbě odolat. Tohle je ovšem pohled směrem z dolů na tento zámek, tak tam někde jsme běželi. V podstatě kousek od hranice dolů.Stoupání trvá a je únavné, dobíhá nás Tudy a do kopce se drží s námi, nálada je výborná a vtipkujeme. Po prvních 45 min. se krmím prvním gelem fy. Estim. Tento gel nemám vyzkoušený, ale Venca mi ho doporučil, protože ho používá Ríša Pleticha, známý to kadaňský sportovec a vynikající běžec. Mě tedy chuť gelu nijak nenadchla, ale nebyl nepoživatelný a také nebyl kyselý jako příchuť jablko od Nutrendu, který jsem použil v Chemnitzu. Víceméně se ploužíme šnečí rychlostí do kopce, ale přeci jen předbíháme cyklodpadlíky, kteří tomu nemohou uvěřit. Tudy chytá na pulsmetr signál od Vefiše a hází mu to tepy okolo 180, hmmm to není moc dobré. Já se držím svých 155-159. Předbíhá nás jakýsi běžecký důchodce a směje se nám, že jsme pomalí, on je prý z Brd a tam běhá kopce pořá, O.K. tak to má v nohách. Asi za půl hodiny ho předbíháme a pán se mě ptá, prý kdy to stoupání bude mít konec. Moje odpověď, že do půlmaratonu je to stále do kopce ho děsí a se slovy to snad není pravda zvolňuje. Joooo, Krušné hory nejsou Brdy milý pane. Před sebou cca. 150 m vidím Míru Thumse, trápí se a aplikuje indiánský běh. Když ho doženu dozvídám se, že blbě došlápnul a bolí ho noha, no to se stává, je pravdou, že je to crossmaraton a některé úseky tomu odpovídají i mě párkrát sjede noha po kameni a není to nic příjemného. Tudy chce být pod 4 a opuští nás, tuší, že se blíží konec stoupání a zrychluje. Já ještě chvilku táhnu Vefiše, ale ten sám uznává, že nemá naběháno a stoupání bylo nad jeho síly a říká: Běž Foreste, aha tedy Jirko, běž. Tak běžím. Volně, doháním hromadu cyklistů, a začínám předbíhat i běžce, dorážím k Jedláku, očekávám občerstvovačku a kde nic, tu nic, fucking hill. Začínám sbíhat, doháním prvního, druhého, super občerstevní se mi nyní zdá dost často za sebou. Začínám bojovat s jednou dámou, taky běží po indiánsku, v kopcích ji předbíhám. Z kopců to jde lépe jí. Ovšem už je to jen z kopce, takže jsem stále za ní, ale držím se jí. Počasí je přívětivé a zatahuje se, fouká příjemný vítr, který mě ochlazuje, je mi fajn. Další občerstvovačku míjím, na zádech mám své a dáma je za mnou hurááá, navíc dobíhám běžce s Camelbagem na zádech, funím za ním a psychicky ho drtím, jsem před ním. Na silnici je šipka odbočit, tak odbočuji a za mnou i camelbag, uběhnem asi 200 m a moje sokyně na nás křičí, tam ne chlapi už jen po silnici a běží si dál, to se dělá !!?. Dohnat se mi ji už nepodaří. Přichází krize, seběh z kopce dolů se mi začíná zajídat, kolena ani stehna moc nejásají. Na občerstvovačce říkají vydržte už jen 7 km. To je přeci kousek, kde je dáma, sakra daleko, na chvíli zrychluji, ale stehna se bouří, tohle ne - asi se podlomíme, tak zvolňuji, ale stejně dobíhám další oběť. Maratonská poučka skutečně funguje, začátky VOLNĚ a pak vám zbudou síly. Skutečně ještě nějaké mám, ale hlava to nebere. Tak strašně se mi chce přestat běžet a jen jít, ale to přeci nemá cenu, tak blízko. Gely jsem zbaštil všechny, ale poslednímu se chtělo po konzumaci ven, nenechal jsem ho, já tě potřebuji v žaludku :-)) Na poslední občerstvovačce slyším už jen 2,5 km, na hodinkách 03:47. Jááá chci pod 4, rozbíhám to kyčle protestují a bolí, valím se z kopce jak válec, vbíhám do Jirkova a strážník městské policie mi zastavuje dopravu a ukazuje cestu. Ale už neklesám, je tu rovina podél přivaděče, zpomaluji. Snažím se, jsem tuhý, školu kde je cíl vidím, ale je moc daleko, možná sprintem, ale ne teď. Ale běžím se ctí, časomíra mi říká 04.02.17 oproti předpokládaným 04:15, které jsem si předsevzal, je toto skvělý úspěch, jenže mohlo to být pod 4 a mrzí mě to. Navíc se mi okamžitě dělá nevolno, chci si dát to pivo dle rady Vl001, ale nemám vůbec chuť, dávám si trošku vody a letím do sprchy. Potkávám Tudyho a ten má 03:50 hmmm, no má to v nohách, ale zrakvil si koleno, tak nevím zda to za to stojí. Roland má čas vynikající, někde okolo 3:30 , přesně nevým prý jako na PIMu, ale tohle není PIM, tohle je trošku něco extra. To je prostě jiná třída, sprchuji se ledovou vodou, ale je mi stále blbě, jdu se natáhnout do tělocvičny na žíněnku, nepomáhá to, letím na záchod a zvracím, panebože dostávám ze sebe zbytky tekutin, už je mi trochu lépe, ale fakt jen trošku. Tak jsi jdu aspoň vyzvednout diplom a nádherný půllitr s vybroušeným znakem crossmaratonu, skutečně milá pozornost a bez čekání, vynikající. Doraží Vefiš i s MThumsem. Mají toho oba dost. Po závodě, když jdeme s Vencou do nedaleké restaurace nevěří Václav svým očím, mlátí se mnou totální zimnice, ale možná vinou studené limonády, kterou do sebe liju. Cítím se hrozně dehydrovaný. Dáváme si polévku - hovězí vývar, mám pocit, že ji nemůžu pozřít, ale skutečně mi pomáhá, pomalinku jí dojím a cítím se o 100% lépe. Ne, na IM zřejmě fakt nemám. Co říci na závěr, byl to skutečně pěkný, ale hodně náročný závod, nevhodné jako první maraton, po vystoupání na hřeben pěkné výhledy, krásná krajina, občerstevní dle mého názoru dobře zajištěno, cena myslím příznivá, 110,-Kč pro nepřihlášené předem, jinak ještě levnější. To se snad ani nemůže vyplatit. Tak sakra kdy na IM, když ne teď.... fakt váhám. Ale jak řekl slepý...uvidíme. Doufám, že jste si dobře početli, on to Vefiš stejně rozepíše znova ze svého pohledu, protože co se mě týče má můj obdiv vzhledem k tomu jeho tréninku, protože on se proti loňsku, světe div se, zlepšil. Jak to dělá nevím. Navíc vám sdělí své tajemství a ne jedno, rovnou dvě. Tak se těšte a čtěte i mě, ne jen jeho !!!

Běh ve válečné zóně

2008-05-31T20:29:00.008+02:00

Už delší dobu jsem měl téma na tento článeček v hlavě. Dost často se na blozích dočítám o různých místech kde se běhá a rád bych rozšířil obzory běžců o tom, kde všude to jde. Většina přátel ví o mé vojenské minulosti a mé náklonosti k armádě. Hmm je pravda, že armáda už tak nějak souvisí s kondicí a fyzičkou i když je pravda, že ne vždy a v každém případě. Já jsem rozhodně vždy měl pocit, že voják by mě být v kondici a tak jsem k tomu přistupoval, už na základní vojenské službě v r. 1994 jsem se snažil běhat a v okolí Vimperku byly celkem vhodné terény. V roce 1997 jsem se zůčastnil mise SFOR v bývalé Jugoslávii, konkrétně na území Bosny, základna byla v městečku Donja Ljubija. Naše základna byla umístěna v budově školy, která však samozřejmě jako škola nesloužila, třídy byly obsazeny jako pokoje mužstva a dvůr byl zaplněn vojenskou technikou. Vypadalo to asi takhle:Jediné co sloužilo svému účelu byla tělocvična. Základna byla uzavřená a ven se dostali pouze patroly, které vyjížděli kontrolovat terén, vojáci navlečení v neprůstřelných vestách a ozbrojeni. Většina mých kolegů si snažila zlepšovat fyzickou kondici nebo ukrátit volný čas, většinou v posilovně. A běhat by se dalo běhat leda tak po pidi základně okolo transportérů. Ani nevím kdo to vymyslel, ale někdo povolil, že se může běhat "zřejmě velitel ne"! Ženisti projeli trasu a určili kudy se může běhat, protože zde bylo hodně min, já osobně měl z min hrozný strach. Takže tímto vznikl velmi zajímavý i když na můj vkus kopcovitý 10 km okruh. . Nutno přiznat, že běhat se mohlo minimálně ve dvou. Popravdě v tu dobu jsem neměl zrovna běžecké období, ale možnost podívat se mimo základnu byla velice lákavá. Kupodivu moc lidem se běhat nechtělo, takže jsem ještě s jedním kolegou, který chtěl trénovat na příjimací testy do speciální jednotky vytvořil dvojičku a začali jsme běhat. Běhací boty jsem sebou měl, tehdy mé první ASICSy a později jsem si přivezl své první a poslední NIKE. Při výběhu ze základny bylo nutné se nahlásit hlídce u vchodu, na 10 km byl určen čas 1,5 hodiny, pak by za námi vyslali patrolu a hledali by nás. Pak už jen běh, hned za vesničkou prudký stoupák na hráz přehrady a další stoupání na kopce, kterých bylo v okolí dost, poté vlnitý terén a nakonec prudký seběh zpět do Ljubije a k základně. Vůbec oblast Bosny, kde jsme se nacházeli byla velice kopcovitá. Při běhu jsme velice zřídka potkávali domorodce a když už, tak jim bylo podle našich vyholených hlav jasné co jsme zač, ale nikdy nevznikl žádný problém, spíše naopak, smáli se a mávali. Ale abych se posunul dál, vytvalost stoupala a shodou okolností přišla nabídka z britského praporu ve městě Banja Luka na 1/2 maraton. Ha, to byla ta pravá výzva, tenkrát mi to přišlo nepředstavitelné, ale chtěl jsem poznat něco nového. A byl jsem tam, nejen já, ale i 3 další čeští vojáci. Popravdě si ze závodu již skoro nic nepamatuji, no něco přeci, příjezd britské speciální jednotky SAS, ti vojáci vyskákali z auta a v plné výzbroji s batohy až nad hlavu se vrhli do běhu, taky si dost dobře vzpomínám, že někdy ke konci, tak na 19 km byl šílený kopec, prý na morál :-)) No doběhnul jsem, samozřejmě a můj tehdejší čas byl 2:02:26, aspoň takhle to stojí na diplomu. Tehdy mě lákalo zkusit trénovat jako Zátopek v kanadách, ale nikdy jsem se k tomu neodvážil. Jak je vidět, tak běhat se dá všude a za různých okolností, nyní si však myslím, že běhat za tmy po velkoměstě je zřejmě daleko nebezpečnější než tehdy v Bosně. No a nakonec něco pro pobavení.

Maraton Chemnitz

2008-05-18T15:41:00.007+02:00

Hurááá úspěšně jsem dokončil maraton v Chemnitzu. Na místo jsem dorazil podle navigace, kterou jsem si půjčil v práci. Bylo to perfektni, když mi navigace oznámila jste v cíli, tak jsem stál přesně před policejní direkcí v Chemnitzu. Němečtí kolegové mě hned berou do svého vozidla a dovezli mě přímo k prezentaci. Nemusel jsem se o nic starat číslo mi přinesli až do vozidla a zde jsem se i převléknul. Trošku jsem se rozběhal po centru a už jsem stál v davu na startu. Chtěl jsem vyzkoušet jak jak se běží z MP 3, tak si beru starý přehravač od ženy, je v něm zánovní baterie, takže NO Problem. Dále si beru ledvinku s lahví s ionťákem a narvu tam i dva gely. Další gel vymačkám do pusy před startem. A je to tu, běžíme centrem po kostkách, ale brzy se to mění v nějakou strasse a nakonec do parku, co parku to je snad les, ne nebojte není to tak hrozne, ale park je fakt svělý, většina trati vede tímto parkem, který bych přirovnal k pražské Stromovce. První tři kilometry se mi krásně běží podle hudby z MP3, ale hned na začátku v parku hudební produkce končí, ta baterie byla zřejmě hodně zánovní. V parku jsou dvě občerstovačky a v cíli tedy startu se nachází třetí. Celkem se běží 4 kola o vzdálenosti 10,55 km. Zpočátku držím skvělé tempo v průměru 5 min, ve druhém kole se hákuji za jednu dívku, která má velice solidní tempo a vyhovuje mi, po chvíli zjištuji, že tempo se podstatně zrychlilo až na 4:50. Ta holka je drak, když dobíháme do konce druhého kola, tak se mě na něco ptá, samozřejmě německy, zřejmě chtěla vědět zda běžím jen půlmaraton. Tak jí říkám, že běžím full maraton. S radostí přikyvuje a já to beru jako výzvu. Celé třetí kolo se krásně doplňujeme já občerstvovačky probíhám, ona je prochází, ale já na ni počkám, ona mě doběhne a jedeme dál. Zjišťuji, že počet účastníků nějak prořídnul, aha většina běžela jen půlmaraton. Začíná pršet nejdříve jemný déšť, nakonec super slejvák, ale nebylo to nepříjemné, spíše naopak. Pouze vlhká ponožka trošku dřela, ale byl to jen malý puchýřek. Ale ke konci 3. kola cítím, že to tempo dívčiny je na mě fakt rychlé. Do závěru 3. kola mohutně finišuje a vypadá to, že 4. poslední kolo chce absolvovat ještě rychleji, skutečně rychle se mi vzdaluje a já zůstávám osamocen a vysílen. Když se doplazím do parku, tak se cítím fakt pod psa, lahev na zádech mě neskutečně rozčiluje, nefunkční MP3 mě šíleně tíží, při průběhu občerstvovačky si beru banán a zapíjím jej colou. Kombinace asi nic moc, chvilku se mi chce zvracet, ale udržím se. Stopky jsem přestal odmačkávat asi na 31 kilometru. Dávám si závazek, že rozhodně nepřestanu běžet, toho se držím. Na 36 km mě předbíhá človíček s tričkem Polizei Chemnitz, ha konkurent, na chvilku se vybičuji k výkonu a držím se ho, ale nejde to, puls mám 157, ale jaksi tuhé nožky. Nesmírně se těším do cíle, až to skončí. A je to tady dobíhám k cíli, vidím velké digitální hodiny, ale nějak nemohu zaostřit, až při doběhu vidím čas, bruttozeit: 03:46:50, následně zjišťuji nettozeit: 03:45:29. Trošku mě to mrzí, ale na druhou stranu při tom zpomalení v posledním kole, můžu být rád i za tento čas. Zkrátka jsem udělal klasickou maratonskou chybu, na začátku jsem to rozjel a pak jsem na to dojel. Ale nyní přijde to nej, kolegové z německé policie se s mojí maličkostí fotí a pak mě odvádí do cíle, kde si odlupují ze startovního čísla to zadní část s čipem, přejíždí čtečkou a tisknou diplom, tady zjišťuji, že v kategorii M30 jsem na 3. místě a celkově 44, to je docela příjemné. Dostávám žlutou taštiku, dost těžkou - hmm copak tam asi je, posílají mě dál, zde dostanu tričko - velikosti nejsou problém mají jakou si poručíte. Pán triček se mě ptá anglicky odkud jsem, když mu řeknu z Česka, tak hned vesele odpovídá, že zná Prahu, jak milé. Bohužel, náhle se mi udělá jaksi nevolno, vzhledem k německé čistotě není kam si rychle odskočit, hned za tričkama je strom, jehož okolí je vysypáno pískem. Je mi v tu chvíli fakt blbě, nevím čím to může být, pil jsem dost, zpočátku jen vodu, ke konci colu, v průběhu jsem vysál dva gely a snědl půlku banánu, tak proč ? Zvracím ke stromu skutečně pod tlakem, lidé jsou zděšeni, rychle se klidím pryč a mizím na druhou stranu náměstí, kde mám kolegy s policejní dodávkou, zde mám dočasný azyl. Doplňuji tekutiny, ale za deset minut letím ven, je mi zase blbě, v blízkosti nevidím odpadkový koš, prostě nic, hned vedle je stánek s pivem, kde je hromada lidí. Bohužel se vypouštím hned za policejním vozidlem, šííííílený. Můj německý průvodce si mě všímá, ale bere to s humorem, nabízí mi pivo, ne tak to fakt nechci. Hrozný, takhle se před kolegy vyznamenat, to je ostuda. Ale nikdo nic neřeší, tak je to pohoda. Za chvíli je vyhlášení policejního přeboru a tak se jdu podívat jak rychlí jsou němečtí policisté, musím se smát když poznávám tu dívku se kterou jsem běžel větší část maratonu, je to policistka, takže nakonec to byla mezinárodní spolupráce. Poté mě již odvezou zpět na direkci a umožní mi se osprchovat, zázemí zde mají policisté skutečně perfektní, to se musí nechat. Když už jsem na odchodu dostávám ještě navrch sportovní policejní triko a jejich medaili a spoustu dalších upomínkových předmětů. Byl to skutečně krásný den. Co napsat závěrem. Maraton v Chemnitzu můžu doporučit, byl to první ročník, ale organizace velice dobrá, trať až na pár malinkatých kopečků v parku a přeběhu hlavní silnice přes můstek rovinatá, takže zřejmě rychlá a podél trati dost fanoušků. Snad mě ještě pozvou.

Jedu do Chemnitzu

2008-05-15T22:17:00.002+02:00

Tak je to tady, je ze mě profík. Jakmile se profláklo, že trochu běhám, tak mi náš tzv. bojař volá a nabízí závody. Minulý týden dorazila nabídka od německé policie - Chemnitz - Krušnohoří. Prý tam pořádají maraton a tak se tam běží nějaké policejní přebory. No mám přijet, dokonce mi dnes volá nějaká paní od německé polizei - česky, ale zdá se, že má německý přízvuk, tak se zeptám, ne? Ona mi říká, já jsem se narodila v Brně, ale už dlouho jsem v Německu. Hmm, to jsou věci. Prý jestli přijedu z houkačkama nebo bez, no vážně ? Sice umím německy říci jen Ultra nach lauf a to jen proto, že mě to naučil Witty, ale snad se tam s klukama domluvím. Tak mi držte palce. Tajný plán 03:40, bojař tvrdí 03:30 jinak mám utrum a budu už do smrti jen šlapat chodník. Jen doufám, že tam nebude Semir Gerchan z Cobry 11.

Pardubická devítka

2008-05-05T20:47:00.002+02:00

Zdravím Vás. Minulý týden se mi podařilo dostat se opět na závody a to dokonce pracovně. Byl jsem vyslán abych reprezentoval barvy zaměstnavatele. Jako nováček na současném pracovišti jsem to nemohl odmítnout a vlastně mi to vůbec nevadilo. Bylo mi poskytnuto vozidlo a k tomu ještě dva sportující kolegové, oba Petrové - sportovci, kteří chtějí porovnat svoji fyzičku s ostatními. Takže hurá z Chomutova do Pardubic na Pardubickou devítku (9,6 km), která je součástí Mizuno running cup. A právě součastí tohoto závodu byl i přebor Policie a to jak republikové tak městské. Kde se flákal Vefiš to tedy nechápu, konečně mohl ukázat co v něm je, ale šetří se na Jirkovský crossmaraton. Hurá konečně porovnání se sobě rovnými. Cesta do Pardubic byla dost vyčerpávající včetně objížděk a kolon v Praze, ale dorazili jsme včas a zaregistrovali se. Překvapivě jsme byly toužebně očekáváni a dokonce měli při prezentaci přednost, jééje to bylo řečí :-)). Dostal jsem krásné tričko Mizuno, ale nebylo funkční a tak pěkné, jako to co dostal VlOO1. Beru si samozřejmě tepák, ale při startu v euforii zapomínám zapnout stopky, takže tepy dobrý, čas unknown. Nejdřív jsem se chtěl tak nějak šetřit ale rozběhl jsem to hned na 165 a tak nějak jsem to držel už pořád, tedy někdy až 170. Běželo se příjemných 6 kol, která částečně vedla přes centrum a částečně přes park - tam to bylo fajn. V rámci soustředění jsem již po pátém kole chtěl končit a měl jsem to krásně rozběhnutné, ale pořadatelé mě okamžitě vyslali do dalšího kola, bohužel nějakou tu vteřinku jsem ztratil. V posledním kole se snažím mohutně finišovat, ale přiznám se, že se mi dech už skutečně krátil. Nakonce dobíhám v čase 42:53. Celkově 109. v kategorii Policie 35 mám 11 místo a v kategorii Policie celkově mám 17 místo. Tenhle závod mě zajímá, příští rok byl se chtěl umístit do 5 místa. Rozhodně na to potrénuji. Výsledky zde.

Další běh podél Ohře

2008-04-27T20:02:00.008+02:00

Zdravím Vás sportovci. Nevím jak vy, ale já se domnívám, že tento víkend byl, vzhledem k počasí, sportu zaslíbený. Jenže bohužel opět musím nějaký čas věnovat škole a to mi zabránilo zúčastnit se nějakého závodu a porovnat své síly s ostatními. Jak si tak sedím v křesle a sluneční paprsky mě skrze okno lehtají na krku, říkám si, že to nemůžu vydržet. Ačkoli učebnice kriminologie je zajímavá, tak já už se v podvědomí rozhoduji čemu dám přednost, kolo nebo běh. Nakonec pro svoji jednoduchost vítězí běh (i když to kolo bych potřeboval mnohem víc). Cítím, že to chce něco delšího, Vefiše ani nevolám, protože má směnu. No dnes to zmáknu sám. Celkem výjimečně si na cestu beru občerstvení tzn. láhev s oslazeným čajem. Klasicky si to z Kadaně zamířím okolo kláštera přes přehradu na cyklostezku. Už nyní vím, že cesta bude co se týče povrchu v pohodě, neboť část cyklostezky v Klášterci je už dokončena, takže už nehrozí předchozí klopýtání v oraništi. Běží se mi bezvadně a podle očekávání potkávám tu a tam cyklistu, ale popravdě jsem jich očekával více. Směrem do Rašovic mám Ohři po pravé ruce a pohodovým tempem okolo 5 min. dobíhám do Rašovic, kde přebíhám lávku přes řeku a řeku mám nyní nalevo od sebe. Povrch je zde asfaltový, ale doprava mírná. Proběhnu kolem čističky odpadních vod v Klášterci nad Ohří a mířím do jednoho z mála kopečků, které jsou na trati. Proběhnu čtvrtí rodinných domků a mířím z kopečka pod železniční most, ten podběhnu. Všímám si, že zde je již trasa poměrně často značena žlutými cyklo značkami s č. 204. Krátce poté co vběhnu do parku, míjím pomníček připomínající, že zde došlo k tragické události, i když je příjemně, mě tu vždy zamrazí hrůzou. Ale raději dál k běhu, cestičky v zámeckém parku jsou sypané a prima, je tu poměrně dost lidí. Parkem v pohodě proběhnu a dostávám se na jediný kraťoučký úsek kdy přebíhám poměrně frekventovanou silnici a dostávám se do kláštereckých lázní Evženie. Zde normálně obkroužím s Vefišem lázně a stejnou trasou běžím zpět, ale mám chuť běžet dále, tak proč ne. Cyklostezka mě vede dál stále v blízkosti Ohře, nyní i ve společnosti červené turistické značky. Terén je i nadále příjemný víceméně rovinatý, jedná se zřejmě o obslužnou komunikaci pro chataře a zahrádkáře, protože oblast kterou probíhám se mění v chatovou osadu. Kam mé oko dohlédné je chata, některé jsou velice pěkné jiné méně, míjím rozcestník na kterém je vyznačen nejbližší bod Kotvina přívoz 2 km. Hned se rozhoduji, to ještě dám, četnost chat na trase se trošku zmenší, když se těsně vedle mě objeví skály a dostávám se do soutěsky vytvořené řekou. Óoo jak romantické. Skály za nějakou dobu skončí a v dálce vidím zříceninu hradu Šumná. Soutěska se mění v louku a cyklotrasa uhýbá od řeky doprava a pozor do kopce. Strašně mě láká zjistit co na kopci je a tak i když se mi moc nechce tak se do něj pouštím a stojí to za to. Dostávám se opět mezi chaty, ale ty se náhle rozestupují a mě se otvírá v ohybu stezky nádherný výhled na meandr řeky Ohře. Tak tenhle pohled za celý běh stál. Chvíli tady stojím a trochu fotím mobilem, ale začíná mi být zima, takže rychle zpět. Cestu zpět volím stejnou, nakonec uhnout z trasy bych mohl stejně až v Klášterci. Tady nakonec malinko uhýbám, ale jen proto, že čaj v lahvi už mi došel a žízeň je veliká. Zastavím se v restauraci a dám si ke kofole i tatranku. Moc se nezdržuji, naházím to do sebe a valím dál, vzhledem k doplnění energie nemám cestou žádný problém a v dobré pohodě dobíhám do Kadaně. Tepe mi to někde kolem 148 a vím, že můžu klidně běžet dál, jenže se začíná dělat již trošku chladno a sluníčko se sklání za obzor, který se topí v rudé záři. Když doběhnu domu a hodím to do compu na tak jsem trošku zklamán, že to nebylo trošku delší, ale co jsem čekal za 2:15, že ? Celkem mi to dělá 24,62 km v průměru 5:31, takže velká pohoda. Společně s Vefišem se nám v hlavě vylíhnul plán, že zkusíme doběhnout z Karlových Varů do Kadaně. Jestli bude celá trasa takhle příjemná, tak by to neměl být problém. Věšina by měla vést právě podél Ohře a bude končit tímto úsekem. Takže tuto trasu berte jako typ, kdyby jste měli cestu okolo. Můžete to spojit i s masáží v lázních. Doufám, že Vefiš už na zahrádce všechno zasází, okope a pak se zase bude věnovat běhání, protože Jirkovský crossmaraton se blíží a to asi bude bolet bez tréninku. Mějte se fajn.

Zač je v Pardubicích

2008-04-20T00:22:00.004+02:00

perník jsem nezjistil, ale už vím jak se v Pardubicích běhá. Běhá se tady moc dobře. Popravdě se mi ráno vůbec do Pardubic nechtělo, nevím čím to bylo, možná dlouhou procházkou po Petříně, kterou jsem zvládnul den před tím se svojí drahou polovičkou a možná to bylo tím, že klasická poučka zní, když se vám někam nechce, tak to většinou dobře dopadne. Při odchodu mě netěší telefonát mé maminy, která mi oznamuje, že v Kadani leje jako z konve, ale momentálně vyrážím z Prahy - Opatova a z nebe nic nepadá tak jsem v klidu. Společně s Jardou, Marcelou a jejich malou dcerou vyrážíme směr Pardubice. Jarda je poněkud neklidný, protože je to po dlouhé době jeho první závod a vůbec první půlmaraton. Uklidňuji ho, že to zvládne. Do Pardubic dorážíme celkem brzy okolo půl desáté a míříme do Duhové arény, kde je prezentace, vše funguje dobře, takže za chvilku je vše hotovo. Potkávám Koyamu ale prohazujeme jen pár vět. Marcela společně s Adélkou se již těší na mini závod 2 km, který předchází našemu "velkému" půlmaratonu. Stále se společně s Jardou snažím zvolit to pravé oblečení pro závod, zdá se mi dost chladno a jsem poměrně dost oblečený a z pohledu na některé závodníky mi běhá mráz po zádech. Jsou oblečeni dost lehce, ale asi vědí proč. Nakonec se rozhoduji pro dlouhé elasťáky a krátké tričko. Krátce před startem tak předávám bundu Marcele. Jarda si nechává nahoře tričko s dlouhým rukávem. Prezident Klaus běžcům popřeje hezký závod a potom už zřejmě spěchá za Čunkem, neboť KDU-ČSL má v Pardubicích sjezd, stejně jako běžci :-) Startuji své Sigmy s tím, že budu počítat čas na kilometr. Bohužel kilometrovníky mi tak nějak unikají, takže to později vzdávám. Tempo udržuji volné i když bych se tak rád rozeběhl, ale Jarda si tempo pochvaluje, takže není co řešit. Asi na třetím kilometru dobíháme Koyamu, který si to evidentně jen tak šolíchá. Hned si říkám v duchu, když se ho zaháknu tak nemůžu nic zkazit. Takže Jardu poučím, poté co mu Koyamu ukážu: Toho se drž a bude to v suchu. Koyma kilometrovníky snad cítí a tak nám přesně referoval, na jakem kilometru jsme a jaký čas máme. No bylo to stále plus mínus nějaká vteřinka - 5 min/km. Většinu závodu to vypadalo tak, že jsme si skutečně přišli jen popovídat. Opravdu, většinu půlmaratonu jsme prokecali a Koyama se dobře bavil, že to tempo, kdy si povídáme a předbíháme další běžce se mu moc líbí. Chvilinku jsem měl strach, že nás nechá na holičkách, když kolem probíhali afričtí kolegové, ale ostřejším tempem než mi, Koyama se chvilku zdál, že ho zahákuje, ale nakonec se mu nás zželelo a táhnul nás dál. Jarda během výkonu moc nemluví, ale bez debat se drží a na nic si nestěžuje - no jsem překvapen. V posledním kole jsem však začal mít pocit, že už bych měl zrychlit a tak jsem tempo trošku přiostřili. V tu chvíli potkávám běhacího kamaráda Papaayu se kterým jsem absolvoval Night run chvilku se nás drží, ale naše tempo se mu zdá ostré a tak se s námi po chvilce loučí. Ač mě Koyma varuje, tak zrychluji a pouštím se do úniku, na radu Koymay se na poslední občerstvovačce nezdržuji a utíkám. Bláhově jsem si myslel, že bych to mohl stihnout pod 01:40:00 ale je to hloupost. Míjím jednoho běžce za druhým, tu a tam mrknu na tepák a lítá to tam okolo 165-167 cítím se celkem dobře. Finiš se blíží a tak zrychluji, do cíle dobíhám s časem 01:43:48 a jsem spokojen. Splnil jsem si předsevzetí a udělal osobák. Aniž jsem to tušil Koyama také zafinišoval a držel se jen kousíček za mnou. Jarda má jen o minutku horší čas, takže na první půl maraton a první závod po dlouhé době je to skvělý čas. Pardubický půl maraton se skutečně vydařil. I počasí nám přálo, neboť déšť se spustil až po závodě. Skvěle jsem si zazávodil a mám obrovskou chuť do běhání. Tímto ti Koyamo opravdu moc, moc děkuji - připadal jsem si jak pod dohledem zkušeného trenéra. Že bych začal využívat tvých služeb častěji :-)) ? Na počest fotečka taky s Koyamou, ovšem na triatlonu v Karových Varech.

Terénní půlmaratonek

2008-04-10T00:05:00.024+02:00

Zdravím všechny čtenáře blogu. Poslední dobou moc nepublikuji, sakra nevím jak je to možné, musím se polepšit. Stále běhám a mám před sebou vidinu nejbližšího závodu na který se chystám a to Pardubický půlmaraton tedy ne že bych vše podřizoval přípravě na tento závod, ale běhám trošku víc. Taky na tento závod přivezu Jardu, který by rád prvně zdolal půlmaraton v rámci závodu a určitě by chtěl zaběhnout nějaký pěkný čas, tak uvidíme. Já bych se rád propadnul aspoň pod hranici 1:45 no snad si moc nefandím. Popravdě by to byl můj osobáček. Snažím se postupně připravit na Moraviamana, ale počasí, no možná spíše moje lenost, mi neumožnuje najezdit potřebné kilometry, které by se mi na Moraviamana dost hodily. Plánoval jsem jezdit do práce a zatím mi to vyšlo jednou a jednou se mi povedlo projet se okolo Nechranické přehrady. Takže nic extra, jenže na sněhu mě to fakt nebavilo a stále se mi zdá ráno dost velké chladno. No snad se překonám a trošku to rozjedu. Computer mi nyní ukazuje Total distanc 87 km. Kdyby se do konce dubna zadařilo najet 500, tak by to bylo super. Jak jednou psal Vl001, prý stačí mít 600, tak to snad stihnu :-)) V duchu mimochodem přemýšlím jak to ten Vl001 dělá, že to tak pěkně všechno stíhá. Ale je fakt, že kdybych si vyjel aspoň na hodinku tak tam těch 30 natočím. No ale proč také píšu, chci si všem bloggerům, kteří neradi běhají sami jako já "postěžovat" můj běžecký partner Vefiš se rozhodl rošířit si obzory a vrhnul se na zahradničení. Tedy nemám mu to za zlé, ale běhání trošku zanedbává to je pravda. Zřejmě aby odčinil své hříchy, tak mi naplánoval delší trail run. Jehož mapu vidíte. Setkávám se na našem obyklém místě a já již z dálky vidím Vencovi nové botky Asics, jsou krásně sněhobílé. Vyrážíme klasicky přes Kadaňský stupeň a Vefiš mě hned žene do kopce a navíc terénem a přes keře, no zkrátka jeho oblíbené trasy. On je spíše orientační běžec a já spíše asfalťák neboli cyklostezkokvalitopešinář. Poprvé si vydechuji až v Kadaňské Jeseni, kde mě bere na milost a další část trasy vede po asfaltu, ale v podstatě kopírujeme modrou turistickou značku, ale jak jinak opět do kopce. Zdoláváme podhůří Doupovských hor. Kopec přes Zvoníčkov je skutečně výživný a nepomáhá ani mantra: Kopec je kamarád. Nakonec se úspěšně dostáváme bez zastavení až k rozcestí turistických tras, volíme tu modrou, tedy stále po asfaltu, nyni již však z kopce a to až k obci Vlkáň. Vzhledem k tomu, že kopírujeme hranici vojenského prostoru není divu, že nás mine krátká kolona vojenských vozidel, už jsem myslel, že je to snad tank, ale nakonec jen dvě Tatry. Sotva kopec seběhneme Venca velí na ústup a to co jsme právě seběhli zase vybíháme. No mě snad omejou. Opět se úspěšně dostáváme k rozcestí a volíme zelenou značku. Ta nás zavede na pole a sem tam je tu louže a Vencovi nové boty dostávájí zabrat - aspoň je pokřtil. Zelená stezka by nás táhla až kdoví kam a tak se rozhodujeme jí opustit. Po chvíli se nám podaři opět přes pole doběhnout do vesničky Rokle. Zde už se občerstvuji, neboť energie mě začala opouštět a Venca taky nevypadá svěží, navíc ho ty boty trochu dřou, njn jsou nové !! Okolo lomu a přes vesničku Želina se nám daří seběhnout k řece Ohři a Kadaň už je na dosah. Tady se nacházím v mírném transu, přemýšlím si o svých věcech, ani si neuvědomuji, že jsme právě podběhli železniční most a v podstatě dorazili do města. Opět se probouzím až na mostě, ale již silničním, který přeběhneme. Tenhle pohled z mostu mám moc rád a vždycky si ho užívám když jedu přes most na kole. Dál pokračujeme již v Kadani podél řeky po hradem a úspěšně náš více jak půlmaratonek završujeme u kláštera. Protože se rádi odměníme a máme hroznou žízeň tak se v nedaleké hospůdce hydratujeme jedním velkým plzeňským. Mimochodem Venca si pěkně odřel paty, ale on to nevzdá a určitě si brzy dáme něco delšího. Tak doufám, že se v Pardubicích uvidíme !! Ahoj.

Kadan - Uhostany - Zvonickov - Rokle - Zelina - Kadan
Find more Runs in Kadan, Czech Republic

Nejen běhání

2008-03-31T13:37:00.001+02:00

Nabušený záda

2008-03-05T20:04:00.006+01:00

Většina čtenářů blogu patří do kategorie vytrvalců, ale přiznám se, že mívám i období kdy raději chodím do posilovny, ale ani v jednom případě nedosahuji valných úspěchů. Naposledy se mi v posilovně dařilo když jsme tam loni v zimě chodili s Kekem tak 4x týdně a docela nám to šlo. Tak tady přihazuji videíčko, jak vypadají dobře cvičená záda.
Jo a přihlásil jsem se na plavecké závody i když nemám naplaváno skoro nic, ale je to jen v rámci naší "firmy" takže to nebude taková ostuda.

Ostřejší středa

2008-03-01T16:23:00.010+01:00

Ahoj. Nadpis článku znamená, že středa byla sportovně vydatná. Ráno jsem osedlal svoji silničku a vyrazil jsem do práce z Kadaně do Chomutova na kole, ale popravdě to nebylo nic moc. Snažil jsem se hlavně točit nohama, ale moc se mi to nedařilo protože mě dost často těsně míjela auta s lidmi mířícími do práce stejně jako já. Zřejmě to však měli spočítané tip ťop a nějaký cyklista, kvůli kterému by museli přibrzdit a dát přednost protijedoucím řidičům se jim nelíbil a dávali mi to vědět. Skutečně už jsem nemohl udělat víc, balancoval jsem na okraji komunikace a navíc blikal jako vánoční stromeček, konkrétně třemi svítilnami vzadu a jednou vpředu. Stejně to mastili těsně kolem mě a někteří si i radostně zatroubili, možná pro povzbuzení. Do práce jsem dojel ve zdraví a odpoledne zase zpět, ale to mi zase foukal, ostrý a chladný protivítr. Celkem jsem tedy najel 49,4 ale nebojím se to zaokrouhlit na 50 km. Sotva jsem dorazil domů, tak mě prozvání Vefiš a ověřuje zda si dáme předem dohodnutý 1/2 maratonek. No co vám budu povídat, nechce se mi vůbec. Nožky se mi třepou a vidina dalších kilometrů není momentálně lákavá. Ale přesto sám sebe přemlouvám aspoň na 8 km. Když se však s Jakubem - náš nový běžecký parťák a Vefišem setkávám u kláštera, tak do mě hned začne hustit a to nejen slovy a nacpe mi do úst tabletu od Enervitu, nějaký života budič obsahující vše možné. Také mi slibuje, že poběžíme skutečný rege běh. No jdu do toho a ono to kupodivu jde a vůbec to nebolí. Tedy mám nějak nafouklé hýžďové svaly, ale jinak O.K. V dobré pohodě proběhneme stezku až do Klášterce nad Ohří k lázeňské zóně a zamíříme zpět. Cítím se neuvěřitelně v pohodě a cestou klábosíme, když dorazíme opět ke klášteru, tak má Vefiš na svých Polarech 20 km a čas něco přes 2 hodiny. Domů dorážím s velmi dobrým pocitem a těším se na Vefišůf Krušnohorský tragédí maraton. Věřím, že to bude dobrá akce. Druhý den nic nebolí, tedy kromě zadku, ostatně jako každou sezónu, když začínám jezdit na kole. Doufám, že takový trénik se mi podaří aspoň každý týden. Tak zatím Ahoj.

Noc je běžců ráj

2008-02-25T23:55:00.009+01:00

Nevím jak kdo, ale já osobně jsem našel ve večerním běhání zalíbení. Pravidelná setkání s Vefišem u kláštera a následný běh s čelovkami už tak nějak zapadá do mého dne. A asi takhle to vypadá v reálu. Partička běžců se schází na startu.

Pokud se při startu opozdím a běžím až za týmem, tak se na mě Vefiš otáčí a pokřikuje kde se flákám.

Při běhu nesmí chybět ani strečink.

Bezpečnost je také důležitá a proto používám reflexní prvky.

Je to paráda, když můžete dýchat noční vzduch ve společnosti lidí, kteří mají rádi sport a běhání stejně jako já.

Podél Ohře a dál

2008-02-21T20:33:00.007+01:00

Zdravím srdečně všechny čtenáře mého blogu. Vlivem zejména stěhování, pracovních peripetií jsem byl chvilku mimo připojení a jen zprostředkovaně jsem získával informace přes mého současného běhacího parťáka Vefiše. Ale od včerejšího dne jsem opět připojen a on-line, takže znova můžu brouzdat po vlnách internetu a hlavně číst všechny mé oblíbené blogy, stránky a reagovat na různé zajímavé příspěvky. Je zvláštní, že jsem si bez internetu připadal docela ztracený. Náramně mě potěšilo, když jsem si mohl přes webkamerku pokecat s Tučňákem a Kekenátorem, je to opravdu radost po čase opět vidět své přátele a sdílet s nimi své starosti a radosti. Ačkoli se vyrovnávám s novým pracovním prostředím a se zcela novou partou lidí, tak na sport a běhání jsem nezanevřel, ba právě naopak. Právě z toho sportování byl v poslední, dost hektické, době jediný záchytný bod na který jsem se velice těšil. Dost mi schází volný čas, který jsem měl, neboť jsem pracoval na směny, ale v už si pomalu začínám zvykat na klasickou každodenní pracovní osmihodinovou pracovní dobu. Zejména Vefiš mě dost burcuje svým nadšením, které přenáší i na mě. Protože jsme si chtěli užívat i podvečerní, no vlastně večerní běhání ve tmě, tak jsem neodolal a společně s ním objednal čelovou svítilnu, kterou už tak vychválil ve svém povedeném článku. Nutno poznamenat, že je to fakt paráda a noční běhání má skutečně své kouzlo, ne že bych to nepoznal už v Praze s Tučňákem, ale přeci jen se běhalo osvětleným pulsujícím velkoměstem. Tady v Kadani, začínáme u historického kláštera:

seběhneme do údolí k přehradě - Kadaňskému stupni a potom krásný běh po břehu řeky Ohře proti jejímu proudu směrem ke Klášterci nad Ohří. Na snímku dole je v levém dolním přehrada a nad údolím se tyčí klášter: http://www.hrady.cz/index.php?&OID=1171

Běžíme po zánovní cyklostezce kterou nechalo město vybudovat. Dost lidí se domnívá, že město udělalo chybu, že stezku neudělalo asfaltovou, neboť její povrch je tvořen jakousi směsí jemného čehosi, mezi pískem a šterkem. No na kolečkové brusle to není, ale na kole se na tom dá jet dobře a na běhání je to zcela ideální měkký povrch. To mají naše klouby rádi :-)) na stezce je vybudovano několik velice designově zdařilých mostků přes potůčky a velice pozitivní je že stezka povede až do obce Rašovice a to v nejbližší době. Nyní končí cca. 1 km před touto obcí, ale stavební práce již jsou v plném proudu. Od domu, vzhledem k tomu, že bydlím v blízkosti zmiňovaného kláštera, to mám na konec cyklostezky dle mapy na internetu cca. 3,5 km, takže to vychází na 7 km ale v nádherném prostředí a když chodím běhat 5 x týdně, tak to za ten měsíc nevypadá tak hrozně. Navíc je to skutečně nádherné prostředí a lahoda pro nohy. I když má někdy pramalou náladu jít běhat, tak výhled na řeku a představa ubíhající zeleně mě tak nějak naladí a jdu na to. Až bude cyklostezka prodloužena a do Rašovic, tak se dá absolvovat krásná trasa až do Klášterce nad Ohří s omezenou možností setkat se auty a navíc přes park v Kláštereckém zámku až do lázní v Klášterci. Tato trasa tam a zpět vychází na krásný půlmaratonek, což už zní opravdu nádherně. Dny se prodlužují, nálada se rapidně zlepšuje v práci se daří a tak není důvod, proč trénink dále nerozvíjet. Protože předpověd meteorologů zní slibně hodlám již příští týden provést prohlídku byciklu a na zkoušku absolvovat jízdu do práce což je 25 km tam a totéž zpátky. To se budou nádherně najíždět kilometry. Rozhodně mě v tomto může motivovat Devče, její tréninkové dávky jí dost závidím a hlavně tu vůli. V nejbližší době musím vzít foťák a trošku to tu multimediálně zdokumentovat a obohatit opět tento blog. Vizi IM stále mám a zatím jí neopouštím, ale příští měsíc se opět chystám do školy a jak se znám, tak mě opět přepadne stresing, ale ono to nějak půjde, ostatně jako vždy. Navíc mě profesor Fišebara (Vefiš) stále natahuje na skřipec se svým Krušnohorským maratonem, kterého se hodlám rozhodně zůčastnit, neboť je to otázkou stavovské cti. Snad tam nevykysám.

Ještě přidávám vzkaz pro Janičku: skutečně chodí běhat se mnou, ačkoli se to zdá být neuvěřitelné, je to tak. V případě jakýchkoli pochyb doporučuji jednoduché řešení, proběhni se s námi. No tak tím končím dnešní příspěvek, takže ať vám to sportuje.

Rozjezd

2008-01-14T13:54:00.000+01:00

Zdravím Vás. Už nějakou dobu je tu nový rok, takže opožděně, ale přece vše nejlepší do roku 2008. Momentálně mám velkou radost, protože se mi úspěšně podařilo ukončit další semestr ve škole, takže budu mít opět chvilku klid a taky víc času na sportování. Tedy ne, že bych nesportoval, ale jak jsem se dočetl i na jiném blogu, někdy je dobrý každý důvod, když je třeba omluvit proč nejít ven si zaběhat. Na běhání jsem nezanevřel a proto když jsem měl možnost si koupit nové botky za rozumnou cenu, šel jsem hned do toho a udělal si radost, protože dobrých běhacích bot není nikdy dost.

Navíc se udála další významná změna a měním místo svého dosavadního pracovního působiště z Prahy a to blíže ke svému domovu, do Chomutova. Uvidím co mě čeká, no snad to bude fajn a bude čas i na to běhání. Dobré je na tom to, že v Chomutově je bazén a to 50 m a hned vedle bazénu běžecký ovál, takže podmínky by tu byly, jen je využít. Navíc, když srovnám ceny bazénu v Praze a v Chomutově, tak v druhém případě to vychází ekonomicky daleko příznivěji. Bohužel tímto se vzdaluji svým běžeckým kamarádům Tučňákovi a Kekenátorovi.

S oběma jsem ukončil svoji éru osamělého běžce po jedné trase, poznal spoustu nových lidí, otevřel si obzory a hlavně jsou to oba fajn kluci do nepohody. Je pravda, že v poslední době jsme toho společně moc nenaběhali, ale ty společné zážitky a kilometry uběhnuté, naplavené i ujeté na kole už nám nikdo nevezme a budu na to rád vzpomínat. Ale doma v Kadani samozřejmě nebudu sám i zde se pohybuje značné množství běžců, viz. http://vefis.blogspot.com/ a není sám. Běžců je tam hromada pouze nejsou mediálně vidět, ale běhá jim to setsakramentsky dobře, což je ostatně vidět na příspěvcích Vefise, kde komentuje Zimní běžecký pohár, který se právě v Kadani odehrává. Že to má Vefis v nohách jsem pocítil na vlastní kůži, kdy mě vytáhl na rege běh a moc příjemně jsem se necítil. Budu do toho muset začít trošku víc bušit abych se do jara rozběhal. Mám v kalendáři zaznamenaných pár akcí, ale mým hlavním cílem jsou Otrokovice. Rád bych konečně zmáknul IM distanci i když po loňské půlce vím, že to bude hodně, hodně náročné, ale nakonec to je na tom to krásné. V rámci přípravy uvažuji o tom, že bych aspoň jednou v týdnu z Kadaně do Chomutova běhal a nahonil tak objemy, problém je, že většinu trasy budu muset zmáknout po silnici, což není rozhodně optimální. Napište mi jaké máte zkušenosti s běháním po silnici a zda při tom hodně blikáte a svítíte? Tak doufám, že to všechno pěkně půjde a ten Moraviaman klapne.

3COP stále žije

2007-12-14T21:46:00.000+01:00

Ahoj, zdravím všechny čtenáře blogu a děkuji těm, kteří mi zachovali věrnost, přestože jsem se zde delší dobu neukázal. Jestli si snad někdo myslí, že jsem se vzdal běhání a sportu, tak to v žádném případě. Naopak své usilí jsem znásobil a byl jsem v celkem dobré kondici, ale bohužel, přepadnul mě zánět slepého střeva, takže jsem si musel dát nucenou sportovní přestávku. Navíc mě zarmoutila zpráva, že Tučňák zabalil svůj blog, ale jsme i nadále v kontaktu. Bohužel Tučňaka také přepadla zdravotní indispozice a tak momentálně neběhá. Ale to mi nezabránilo abych podpořil kolegu běžce z Kadaně - Vefiše v rámci rekonvalescence jsem se byl mrknout na Kadaňský zimní běžecký pohár a zmáknul jsem zde udělat sérii běžeckých fotografií. Můžete to omrknout v galerii: http://picasaweb.google.com/vefis1 Když jsem viděl, jak to tam všem běhá, měl jsem hned chuť se rozběhnout, protože mi to opravdu chybí, ale příští týden se již hodlám rozběhnout, ale pro jistotu posilovnu si nechám raději na později. Tímto zdravím všechny triatlety, neboť svého plánu zdolat příští rok IM se stále držím a také bych si rád dal několik maratonků. S PIMem rozhodně počítám, je to moje srdeční záležitost a miluji davy, takže ten bych si nerad nechal ujít. V nedávné době jsem se společně se ženou zůčastnil narozeninové párty rádia Kiss a měli tam nádherný dort, takže vám ho na závěr nabízím aspoň touto formou.

Zase trochu sportu: nejen Nízké Tatry

2007-09-17T13:30:00.001+02:00

Tak vás opět zdravím, čtenáři blogu. Výprava do Nízkých Tater proběhla víceměné úspěšně, neboť jsme se všichni vrátili ve zdraví domů. Jelikož jsem známý tím, že jsem pro každý dobrý sportovní nápad, oslovil mě kolega Milan zda s ním a partou jeho přátel nepojedu do Nízkých Tater. Co bych nejel, byl jsem tam loni, líbilo se mi zde takže hurá na to. Jenže ouha babí léto se nekonalo a náš společný start z hlavního nádraží provázelo nevlídné počasí, které se neumoudřilo ani na Slovensku v Donovalech, kde naše pouť začínala. Rozhodli jsme se přejít hřeben Nízkých Tater. A to podle tohoto plánu:

http://www.nizketatry.sk/phrebena/phrebena.html Zpočátku to vypadalo slibně, ale cestou se počasí výrazně zhoršilo a túra se stala skutečně vyčerpávající. První trasa z Donoval do útulny Pod Chabencom, zahrnovala cca. 12 hod. pochodu, což se nám skutečně potvrdilo, ale byl to pochod v dešti, mlze, chladu a ve druhé polovině i neustávajího větru.Opět jsem se ujistil, že v horách se dá poměrně snadno zhynout, pokud nemáte odpovídající výbavu a nejste fyzicky připraveni. Všichni počítali s tím, že já jako maratonec a triatlet bych neměl mít s pochodem problémy, ale ke konci pochodu jsem byl i já skutečně rád, že jsme chatu nalezli a mohli se zde ohřát, protože jsem toho měl skutečně plné zuby. V útulně bylo teplo a příjemně, navíc nám chatár připravil teplý čaj a fazolovou polévku, čímž si mě naprosto získal. Celá naše výprava šla brzy spát, abychom nabrali sílu na další pochod, tedy to jsem si myslel já. Ale druhý den jsem byl jednoznačně přehlasován, že v pochodu nepokračujeme, pouze sestoupíme dolů a pojedeme regenerovat.Doporučil jsem termály Bešeňová, kam jsme odpoledne také dorazili: http://www.besenovanet.sk/index.php Druhý den jsme vyrazili všichni společně do termálů a byla to skutečná pohoda. Každému kdo tam pojede rozhodně doporučuji zakoupit vstupenku VIP, která vyjde bezmála na 500 SK na 3 hodiny, protože je to mimořádný zážitek. V teplých bazénech jsme strávili cca. 1 hodinu a zbytek v zóně Vitální svět, kterou tvoří různé sauny - finská, pára, pára - mentol, různé sprchy, zásobník s ledem, vodní masáže chodidel a další a další. Zpočátku jsem zajímavým areálem bloudil a hledal ostatní, ale když jsem se zorientoval, tak jsem již užívali veškerých výhod a odcházeli jsme velice příjemně unavení. Rozhodně to za ty peníze stojí. Kromě konzumace jídla a pití jsme již jiné aktivity na Slovensku nepodnikali, tedy za zmínku stojí procházka skoro celodenní po Ružomberku, pěkné město s krásnými výhledy do okolí. Po návratu do Čech jsem si říkal, že opět pomalinku začnu běhat, ale byl jsem zaskočen SMS o tom, že se mám ve středu 12.9. účastnit policejního pětiboje. Aha v zápalu letních aktivit jsem se neprozřetelně přihlásil, ale nyní se mi do toho moc nechtělo. Protože nejsem slaboch, tak jsem do toho šel. Jednalo se o spojení následujících disciplín: skok daleký, vrh koulí, plavání 300m, střelba, běh 3600 metrů. Po prvních dvou disciplínách jsem to chtěl zabalit, protože jsem podal skutečně tristní výkon. Na plavání to už docela šlo a chuť jsem si skutečně vylepšil až ve střelbě, kde jsem skončil druhý, ale ani to už nezachránilo mé špatné umístění a do běhu se startovalo právě podle umístění, takže jsem se sice snažil, ale nebylo to nic platné. Své celkové umístění nebudu raději komentovat a začnu ten skok a kouli trošku pilovat. Vzhledem k tomu, že jsem běžel naposledy 20. srpna s Vefišem po Karlovarském triatlonu, cítil jsem se druhý den po pětiboji děsně, absolutně rozlámaný. Do běhu se mi vůbec nechtělo a tak jsem v poslední době trávil čas pouze v posilovně s Kekenátorem. Právě ten mě 16.8. přesvědčil, že si rozhodně musíme jít zaběhat a nejlépe něco delšího. No a dopadlo to tak, že jsme si dali 1/2 maraton za 1:53, což mi přijde docela dobré. Sice mě trochu bolí koleno, ale není to nic hrozného. Že bych si přeci jen ještě tento rok dal maraton. Tučňák mě láká do stromovky, no tam se mi mimochodem dobře spí: http://jirvla.blogspot.com/2007_06_03_archive.html . Tak uvidíme jak se to půjde dál. Vzhledem k tomu, že momentálně se věnuji spíš posilovně, tak nemá smysl uveřejňovat týdenní přehledy, ale kdy to dobře šlo, tak ho sem šoupnu. Jo a ještě video:

Nevydařený konec srpna

2007-09-02T21:12:00.000+02:00

Zdravím všechny čtenáře blogu. Krátce jsem se odmlčel vzhledem k tomu, že po triatlonu v Karlových Varech, který už okomentoval Koyama i Vefiš se nic sportovně podstatného nedělo. Chystal jsem se, že si udělám radost a pojedu na Pilmana, ale bohužel jsem se ve službě zranil a tak nemožným způsobem, že je to směšné. Zkrátka jsem přijel autem z oběda a při vystupování z auta jsem došlápl na obrubník, noha mi sjela a v levém koleni se ozvala ostrá bolest. Nepřikládal jsem tomu zvláštní význam, ale bolest se během dne ozývala čím dál více až jsem koleno s problémy sotva trochu ohnul. Takže to skončilo tím, že jsem se objednal k ortopedovi a začal jsem baštit Diclofenac a koleno si mažu. Bohužel se na mě projevují vedlejší účinky tohoto léku a jsem totálně, ale skutečně velice unavený. Mohl bych spát absolutně pořád, už abych to dobral. V současné době už koleno nebolí, ale zatím ho nehodlám dráždit. No tak aspoň chodím do posilovny a už to vidím spíš na zimní přípravu. Týdení přehledy nemělo smysl uveřejňovat, neboť by se tam objevovala 5 x v týdnu posilovna. Tento týden se chystám na přechod hřebene Nízkých Tater, tak doufám, že mě koleno nezradí. Ale je pravdou, že s ohledem na stav výborného běžce a bloggera Mounta, viz. O bolesti jsem na tom výborně. Tímto mu přeji hodně úspěchů při boji s touto nemocí. Jinak je mi moc líto, že nebudu v Praze v době kdy bude noční desítka a také první IM v Praze, tedy Bigman, obou akci jsem se chtěl zúčastnit minimálně jako divák a fotograf, ale nedá se nic dělat, ale určitě to zvládnete dobře i bez mé přítomnosti :-))

S přicházejím podzimem a ochlazením přeji Vám všem hodně zdraví a sportovních úspěchů.

týden 06. -12:8:2007

2007-08-14T18:54:00.001+02:00

Tak je za námi další sportovní týden, ale už se rýsuje triatlon v Karlových Varech http://www.citytriathlon.cz/ Tenhle týden byl celkem průměrný, ale zkrátka k plavání jsem se nedostal, z toho Podolí jsem byl nějaký otrávený, Zelený pruh je přes léto zavřený a na jiné bazény to mám v Praze celkem daleko, ale to jsou samozřejmě výmluvy. Když na to přijde tak bych mohl chodit plavat třeba do Vltavy a zkusit jak se bude klukům plavat na BIGMANovi. Zcela shodou okolností jsem viděl na ČT 4 Sport reportáž z ČP v dlouhém triatlonu na Lipně, trvalo to asi 25 minut, uteklo mi tedy plavání, ale kolo a běh jsem viděl. Vabroušek vypadal, že si to očividně užívá, ale ty terény byly tedy dost drsné, kolo bylo megakopcovité a to počasí bylo děsný.

PO - pobíhání po okolí t.j. Milíčovský les a Hostivařská přehrada, dalo to 9,2 km

ÚT - sedlám kolo a dávám si něco kopcovitějšího Říčany-Světice-Mnichovice-Struhařov-Mukařov-Babice-Kolovraty-Pitkovice, celkově 67 km, průměr 27,2

ST - a sakra, tady mám v deníku díru, určitě jsem byl běhat, nebo ne, fakt nevím

ČT - služba

PÁ - jdu s kolegou z práce běhat, koupil si nové botky, ale prý ho začalo bolet koleno sotva v nich začal běhat, no uvidíme, bohužel měl pravdu koleno opět začalo bolet, takže běžíme volně 10 km v tempu 5:54

SO - služba

NE - jsem unavený poměrně dost, ale mám děsnou chuť běhat trošku déle, beru botky a kroužím zběsile po Milíčovském lese, běhá se mi nádherně, ale nemám pití a ke konci už cítím, že síli ubývají, mačkám stopky a mám radost 18 km, tempo 5:15, tenhle běh jsem si fakt užil, navíc bylo moc pěkně a potkával jsem spoustu lidí, skutečně lahoda

týden 30.07. - 05.08.2007

2007-08-08T08:36:00.000+02:00

Ahoj, tento týden byl celkem fajn, ale bohužel jsem nejel na žádný závod a trošku mě to mrzí, ale snad to změním.

PO - běh okolo Hostivařské přehrady - 9 km

ÚT - opět běhám okolo Hostivařské přehrady, poslední dobou je to můj oblíbený okruh - 9 km, 52 min, takže žádná divočina, průměr 5:46

ST - služba, takže nic

ČT - kolegu Martina z práce, jsem fakt dost vyhecoval a to tak, že si z Mostu přivezl kolo a vyrazili jsme společně, kolo má starší, ale pěkné, když jsem viděl vzadu ty jeho převody, tak jsem nechápal, to co já mám uprostřed má on jako největší kolečko do kopců, raději jsem ty zuby nepočítal, taky se mi do těch kopců jelo o poznání lépe, ale byla to jeho první jízda, stíhal mě a ani se moc netrápil, takže za chvilku budu já stíhat jeho, já najedu 47 km, Martin o dost víc, má to ke mě daleko, potom navrhuje, že si jdeme ještě zaplavat, souhlasím a vyrážíme, bohužel bazén na Zeleném pruhu je přes prázdniny zavřený a tak jedeme do Podolí, parkuji kousek od Triexpertu tak se tam jdeme mrknout, mají spoustu krásných věcí

- co se týče bazénu v Podolí tak ten opravdu nemám rád, v šatnách to smrdí, samozřejmě si vybíráme asi to nejhorší místo, ani šatna ve fabrice kde jsem dělával takhle nesmrděla, raději odcházíme na druhý konec šatny, sprchy ty mě opravdu nebaví, nevím zda je to fakt, ale mám pocit, že těch několik obtloustlíků co zde posedávají jsou zřejmě gayové (nemám nic vůči nim) ale tihle očividně sedí a mají radost, že mohou čumět - nechci být zaujatý, ale tohle jsem zatím jinde nezažil, v bazénu je celkem narváno, do dráhy pro plavce si vlezu až po 15 minutách, jsou tam jen 2, takže v pohodě, dám 1 km a pak jdeme do sauny, při odchodu z bazénu potkáváme baleťáka Harapese

PÁ - služba

SO - ráno jsem totálně unavený, doplácám se domů a odpočívám (později mi došlo, že jsem dost dehydrovaný, protože během služby 24 hod. jsem vypil pouze 1,5 litru vody, zato jsem si dal kávu), po obědě vyrážíme se ženou do ZOO, je to tam super, ale narváno, spoustu času trávíme u tučňáků a lemurů, skutečně rozkošná zvířátka, pavilón goril je totálně obsazen a tak jsme miláčka národa Moju neviděli, zato jsem ti to užil při krmení domácího zvířectva, zejména mě zaujali kozy, viz. foto, až během procházky po ZOO dopňuji tekutiny, ale to proto, že už mě bolí hlava

NE - přivstal jsem si a vyrážím rychle na kolo, venku je krásně a potkávám spoustu cyklistů, 50km v průměru 28,9 km/h, odpo výborný oběd ve slovenské restauraci kterou mi nedávno ukázal Tučňák s Kekem http://www.hotelpauliny.cz/ - dávám si stylově halušky, v podvečer mám, zřejmě díky obědu, sílu na běhání, takže jdu a snažím se - 11 km v průměru 4:55

Cyklovýlet z Prahy do Bratislavy 4. část

2007-08-06T08:44:00.001+02:00

Rád by som nadviazal na Jirkovo rozprávanie.

Ako to už v živote beží – človek mieni, pán Boh mení.

Ráno pršalo ako z konve a nám sa zo veľmi stanu nechcelo. Pomaly sme sa lúčili s našimi predstavami, ako zdoláme dve svetové metropole za jeden deň a radšej sme sa začali zaujímať, ako vlastne usušíme stan. Nakoniec okolo 8:30 prestáva pršať a Georgio (ako mladší) dostal managerskú úlohu, zohnať niečo pod zub. Ukáza sa naozaj ako statný lovec a za 10min. dovliekol z blízkej Billy plno jedla. Stan sme medzi hroznom sušili, medzitým sme sa zbalili a naraňajkovali. S výkrikom „Na Viedeň!" sme vyrazili do poslednej (predposlednej) etapy.

Keďže Mikulov leží na česko- rakúskych hraniciach, sme na hraničnom prechode za 5 minút. Využili sme tam toalety, urobili rannú hygienu a Jirko sa mohol prvýkrát v živote nadychnuť rakúskeho vzduchu. Trochu som zneisteľ, lebo po prechode hraníc začal so mnou plynule konverzovať dolnorakúskym dialektom.

Hneď za hranicami sme zistili, ako naivne sme plánovali dnešný deň. Všetky mapy nám totiž končili v Mikulove a za hranicami sme nevedeli nájsť už tradičné značenie Greenways. Tak sme trochu blúdili medzi kamionmi, potom medzi vinicami, aby sme v treťom údolí konečne natrafili na správnu cyklostezku do Viedne, aj keď už sa nevolala Greenways, ale Euro Velo 6...

Počasie sa nám tiež zhoršilo a keby som bol vedel, že až do Viedne budeme šlapať proti ostrému vetru, tak by som sa asi vrátil naspäť do Mikulova a zapadol niekam do sklípku....
V prvom mestečku (cca 15km od hraníc) sme sa naobedovali (dobre čítate, 20km sme išli skoro 3 hodin) a u miestneho vinára si kúpili báječnú hruškovicu. Zároveň nás zásobil miestnymi mapami a tak sme aspoň tušili, kde vlastne sme.

A s hruškovicou a mapou sa už šlape hneď lepšie – to predsa uzná každý. Hneď za Mikulovom nás privítala pahorkatina a krajina s dedinkami a vinicami bola naozaj malebná. Značenie nebolo tak dokonalé ako naše a tak sa nám občas stalo, že sme blúdili medzi vinicami. V jednej takej slepej uličke sme k našemu prekvapenie našli pole marihuany. Okamžite sm zastali, vyfotili krásnu scenériu a tešili sa z objavu. Keďže ale nikto z nás neholduje tráve, tak sme medzi rastlinami iba bezradne stál a netušili, čo s tým. Po pár minutách čuchania k lístkom sme vyrazli ďalej (a žiadna eufória sa nekonala... :-( ) Cesta nám ubiehala, všetky lokálne búrky nás obchádzali a tak nám život znepríjemňoval iba silný protivietor.

Podvečer sme sa konečne dostali na dohľad Viedne, ale to sme netušili, že to najťažšie nás iba čaká. Cyklostezka, z mne neznámeho dovodu, Viedeň obchádzala zo západu a my sme šlapali viac a viac proti vetru (bol to skor uragán, ako vietor) závratnou rýchlosťou 12 km/hod a k Viedni sme sa vobec nepribližovali. To sme už mali v nohách 90km (myšlienka na Bratislavu už bola dávno zabudnutá) a skor sme rozmýšlali, kde vo Viedni prespíme. Po ďalšej hodine usilovného šlapania sme sa konečne dostali na viedenské predmestia a po rušných a širokých uliciach sme sa odvážne vydali smer Centrum. Prekročili sme majestátny Dunaj a v tureckom Imbisse som si už musel kúpiť kúsok pizze. Padal som už hladom (šlapali sme prakticky v kuse a zjedli sme iba housku so šunkou).

V centre sme si našli krásny pension. Rýchlo sme sa zkultúrnili a vyrazili do víru velkomesta. Už celé dni sme snívali o pravom Wínršnicli so zemiakovým šalátom a pivom. A hneď vedľa penziónu sme si našli miestnu hospůdku a tam sme sa si splnili naše sny. Po dobrej večeri sme vyrazili peši do centra a po 10 minútach sme už obdivovali Radnicu, Operu a ďalšie pamiatky. Georgio mal stále hlad, tak si ešte kúpil kebab a potom sme sa už len tak lenivo potulovali po Viedni a obdivovali pamiatky a pokukovali po ľuďoch na pešej zóne. mali sme šťastie, dokonca sme videli iestnu pouličnú bitku a rýchly zásah rakúskej polície. Georgio sa šťastne usmieval a súhlasne pokyvoval hlavou nad zásahom.

Mal som pocit, že má druhé Vianoce.

Neskoro v noci sme sa už naozaj hodne uťahaný vrátili do našeho penziónu, ale ešte predtým sme si v „našej" hospode dali ako schlaftrunk oblúbenú hruškovicu.

A tešili sme sa na ďalší, už úplne posledný deň našeho putovania.

Keke

týden 23.-29.07.2007

2007-07-31T14:41:00.001+02:00

PO - tak to byl asi nejsportovnější týden celého týdne, rozhodnul jsem se jít běhat hned po ránu, ale byl jsem nějaký vyčerpaný, běhat bez snídaně jen tak na čaj asi není to pravé ořechové, takže dám 4 km zamířím zpět k domovu, ale večer mě vyláká T. nebo já jeho? - no to je jedno, společně s T. kolem Hostivařské přehrady 8,5 km

ÚT - služba

ST - pěkné počasí, neví vedro, stíhají mě nějaké dvě dámy a brebentí o technice došlapu a když už jim mizím, tak zaslechnu něco o běhej.com, nechápu proč si nepovídají o mě, právě jsem jim to předvedl v reálu, tak příště - 10 km

ČT - služba
PÁ - balím běhací nádobíčko a vyrážím směr Kadaň, večer se však necítím ve své kůži, ty změny teplot se mnou docela mávají, volám Vefišovi, že půjdeme běhat až druhý den
SO - takže to běhání s Vefišem odvolávám, fakt se mi v krku něco líhne, zajdu jen do posilovny
NE - rozhýbávám tělo po posilce, pondělí bude ještě výživnější, asi na mě fakt něco leze

Tak to je zase docela slabota, ale nechci to drtit, když se necítím fajn, jak se znám, tak mi to pak skočí na průdušky a já chci být 19.8. O.K. na triatlon do Karlových Varů. Klidně mi napiště vaše příspěvky, jak to řešíte s vyživovými doplňky, já baštím multivitamín a Echinaceu s vitamínem C, snad to pomáhá. Možná bych mohl přihodit i nějaké aminokyseliny. Tak zatím ahoj a přeji všem hodně štěstí.

Cyklovýlet z Prahy do Bratislavy III. část

2007-07-27T00:44:00.001+02:00

Konečně jsem se dostal k tomu, abych popsal další část cyklovýletu z Prahy do Bratislavy. Minulou část jsem ukončil mezi Jindřichovým Hradcem a Novou Bystřicí, kde jsme obsadili trávník u neobydlené chaty. Noc byla deštivá, ale ráno bylo opět slunné. Balíme věci, nakládáme kola, Keke chystá obligátní ranní čajíček, poté již vyrážím směr na Moravu. Jízda nám opět dobře ubíhá, dojíždíme po Greenways k blízkým rakouským hranicím a cedule nás upozorňuje, že míjíme nejsevernější bod Rakouska. Právě poblíž tohoto bodu dostávám nezřízenou chuť na míchaná vajíčka a tou nakazím i Kekeho. Zajíždíme do nedalekého hotelu Peršlák: http://www.levne-ubytovani.info/lesni_hotel_perslak_novy_vojirov/ a poroučíme si vejce, čísník nás nejprve odmítá, ale potom si ho bere do parády Keke, managersky ho zpracovává a za chvíli se nesou dvě porce. Nádherně se nacpeme, opravdu, tak vynikající míchaná vejce jsem už dlouho neměl, no a vyrážíme dál. Dojíždíme do Nové Bystřice, kde se moc nezdržíme a pokračujeme v jízdě dál. Za Novou Bystřicí vidíme nadherný rybník a camp, kam jsme původně chtěli dojet již minulý den. Jelikož je vedro, tak se vrháme do vln, já krátce na to zjišťuji, že nemám snubní prsten. Říkám to Kekemu a ten mě ujišťuje, že jsme ho nechali u té chaty poblíž J.Hradce. V té době už máme najeto něco přes 20 km, Keke mě nejdřív zkouší ukecat, že ten prsten za to v podstatě nestojí, chvíli se rozmýšlím, ale nakonec se rozhoduji vrátit. Aspoň tedy z kola shodím bagáž a Keke mi v mapě ukazuje raději cestu po silnici než po cyklostezce, je to o něco kratší. Takže opět jedu do Bystřice a dále k chatě, za necelou hodinu přes hory, doly k chatě dorážím, prsten nacházím, kolo obracím a ke Kekemu se navracím. Jsem zpět za celkem dvě hodiny a něco, ten den mám již najeto něco přes 60 km a jsem docela unavený. Keke není nijak mrzutý, vyvaluje se u rybníka a celkem si to užívá. Láká mě do vody, ale nemám vůbec náladu, raději hned nakládám bagáž a vyrážíme, pomalu se blíží čas oběda a Kekemu na břehu rybníka vyhládlo :-)) Rozhodujeme se pro zastávku u hradu Landštejn, prý je tam dobrá hospoda http://www.pruvodce.com/landstejn/ Cestou se ještě zastavíme u pohraničního opevnění, je to jakýsi plně vybavený tzv. Řopík, včetně zalafetovaných zbraní, dokonce i s vyprávěním, to se mi moc líbilo. Na Landštejně jsme za chvilku, protože je to tam děsně z kopce, tedy naším směrem, dokonce překonávám rychlostní rekord a to 63 km/h. V hospodě na Landštejně fakt dobře vaří, ale jíme rychle a za krátko pokračujeme dále. Další zastávka je ve Slavonicích, z dálky nevypadá město nijak vyjímečně, ale když dorážíme na náměstí, tak jsem ohromen, je zkrátka nádherné a navíc si připadám jak na Václaváku. Náměstí je skutečně obleženo turisty a to jak pěšími tak cyklo. http://www.virtualni-panorama.com/slavonice/index.html Jdeme do cukrárny a občerstvujeme se, opět se zastavujeme jen na krátko a pokračujeme v cestě směrem do Vranova nad Dyjí. Měl jsem pocit, že tento úsek bude rovinatější, ale cestou nás potkává pár celkem nepříjemných a táhlých kopců, potkáme také několik skupin cykloturistů, které většinou předjíždíme. V jedné vesnici potkáváme cykloturistu, který vypadá, že je evidentně v koncích. Přátelský Keke jej v dobrém rozmaru oslovuje, zda potřebuje pomoc. Mladík krčí rameny a spustí na nás něco německy, Keke bez mrknutí oka přechází na luxusní němčinu a něco ukazuje horlivě v mapě. Mladík je evidentě spokojen, Keke ho zkrátka totálně rozkecal. Asi zvláštně civím, protože se mě Keke ptá čemu se tak divím, no dochází mi, že když Keke trénoval plavce v Německu, tak asi musí umět mluvit, ale přeci jen vidět ho v akci bylo prima:Krajina se oproti jihočeské mění na vysloveně zemědělskou a pro cyklisty ne až tak zajímavou, jedem většinou přes pole, ale je tu zajímavá koncentrace pohraničního opevnění. Snad na každém políčku jsou aspoň tři bunkry, některé opatřené i posedem. V poklidném tempu dorážíme do Vranova nad Dyjí, ten sešup dolů je super, valím to jako blázen, když Keke náhle brzdí a to ještě nejsme dole. Nevím jak to udělal, ale v té rychlosti stačil najít ubytování. Jednalo se o rodinný camp. Já mám v té době i se zajížďkou najeto cca. 140 km. Camp se nachází v podstatě na zahradě rodinného domku, ale s nádherným výhledem na Vranovský zámek. Stavíme si stan a já se konečně pouštím do výměny kolečka na přehazovačce, je to tak už od Sedlčan jsem jel s tím provizorně vyspraveným. Taky se zde konečně od počátku naší cesty poprvé sprchujeme teplou vodou, je to nádhera. Potom vyrážím do centra a sedáme do restaurace u mostu přes Dyji, opět s výhledem na zámek, zde se kocháme nádherným soumrakem a také výbornou večeří. Cestou do campu (zahradu) objevujeme otevřenou pekárnu, která zavírá až ve 4.00 ráno, mi si zde kupujeme svojí snídani. Máme zase štěstí, prší opět přes noc, ale to jsme již dávno ve spacácích ve stanu. Zase nás uspává padající déšť. Ráno vybalíme zakoupené záviny z pekárny a paní kempařová, nebo jak ji nazvat nám nese každému čaj, moc se tomu dívím, ale ne dlouho, Keke mi vysvětluje, že zatímco já jsem se sprchoval, on se s ní stačil zpřátelit a čaj na ráno objednat. Jak to ten člověk dělá...Pak opět našimi dodřenými zadky sedláme kola a razíme, po ránu poněkud ostřejší kopeček z údolí Vranova, hmmm po ránu skutečně výživné. Ale těším se, protože Keke slibuje velké překvapení, tedy vlastně dvě. Když vyšlapeme kopec tak se cesta srovnává a příjemně ubíhá, bohužel začíná trošku pršet, ale Keke začíná poznávat okolí, protože tu již kdysi byl a zcela jistě mě zavádí k hospůdce u rybníka. Je nádherná, dáváme si čaj s rumem a něco malého k jídlu, největší déšť ustává a Keke již slibuje brzké překvapení. Vyrážíme a cesta již vede víceméně z kopce dolů, dokonce potkáváme i značku nebezpečný úsek - sesednout z kola, tento úsek je skutečně s t r m ý , ale výhledy na Dyji uchvatné, zakrátko vyjíždíme přímo ve vinici s názvem Šobes: http://podyji.kvalitne.cz/sobes.htm toto je překvapení č. 1. Je zde přímo i budka, kde se provádí ochutnávka, jeden sladší druh mi opravdu zachutná a tak stavíme na delší dobu. Mezitím kolem projde několik cykloturistů v opačném směru, je mi jich líto, ten kopec se podle mě nedá vyjet. Zvolili jsme si dobrý směr. Když opět vyrazíme, tak zakrátko přejíždíme lávku přes Dyji. Obec Šatov je nedaleko a právě tam míříme, Keke mě zkušeně přivádí až k hotelu Happy Star: http://www.hotelhappystar.cz/ překvapení č. 2. Na chvilku zmizí v recepci a za okamžik už zamykáme kola, věci necháváme v recepci, prý mi stačí jen plavky. Keke mě přivádí do odpočinkové zóny hotelu, kde je bazén, sauna a vířivka. Je to nádhera, hodinu si krásně lebedíme a regenerujeme. Nejvíce se nám líbí v páře, kde si hovíme. Je mi moc těžko, když ležím na lehátku a Keke mě budí, že už musíme jet dál. Věřte, že se mi moc nechce. No nic v šatně si na čisté a voňavé tělo navlékám opět zpocené oblečení a vyrážíme. Popravdě naše cesta trvá asi kilometr a zase vegetíme, prý oběd, tak dobrá, dáme oběd a k tomu jak jinak víno. Potom už se mi skutečně nikam nechce, ale přemáháme svoji lenost a sedáme na kola. Vzhledem k tomu, že na trase není žádný větší kopec tak cesta ubíhá dobře a míjíme mnoho sklípků, občas se zastavíme u cesty a Keke očeše pár meruněk. Při naší další cestě potkáváme opět na Greenways dvojici mladých děvčat, které stejně jako mi jedou již z Prahy. Ta jedna je obzvláš zdatná cyklistka a má dost rychlé tempo, její kamarádka jí většinou nestačí a i já mám co dělat abych s ní držel krok. Naštěstí kousek před Mikulovem se z trasy odpojí a jedou po svém. Navrhuji občerstvení a v blízké vesnici nacházíme zřejmě cyklo stánek, neboť kolařů je tu spousta, Keke zřejmě již zcela vysílen si plete dveře a odchází na dámskou toaletu. Odtud je to do Mikulova opravdu jen kousek a dorážíme tam za necelou hodinu. V Mikulově se nejdříve rozhodujeme pro penzion, ale ceny se nám zdají příliš vysoké. Raději volíme opulentní večeri, která nás stojí to co penzion a poté vyrážíme za město hledat nocleh. Nechceme jezdit moc daleko od města, protože ráno nás ještě čeká nákup před vjezdem do Rakouska. Nakonec Keke - zálesák nachází pěkný kousek na okraji vinice. Na vinici je nápis Cizím vstup zakázán - soukromý pozemek a ačkoli se mi to nelibí, nemám sílu odporovat, protože se do spacáku opravdu těším a nic jiného se mi už hledat nechce. Nakonec zjištuji, že je to zase fajn místo, výhled na Mikulov je nádherný, obzvlášť když se stmívá a město je nasvícené. Když usínáme, tak kupodivu neprší, společně s Kekem se rozhodujeme, že nás čeká druhý den náročná etapa a to brzké vstávání, překročení hranice, dojetí do Vídně, zde krátký oběd a poté dojezd do Bratislavy. Teď už vím, že to bylo těžko proveditelné, ale když jsme usínali, tak jsme tomu věřili...

Triatlon song

2007-07-25T15:44:00.004+02:00

Na youtube jsem našel docela fajn písničku o triatlonu, zpočátku drnkačka a pak se to trošku rozjede.

týden 16. - 22.07.2007

2007-07-23T15:51:00.001+02:00

PO - služba 24 hodin, takže nic

ÚT - po životodárném spánku zjišťuji, že je venku nádherně a děsné vedro, kolega Martin z práce má zájem se trošku rozběhat, takže jdeme spolu velice volně a vytváříme 11 km za 1:01

ST - opět služba

ČT - Tučňák a Keke mě vyzívají na souboj pedálů, sotva se dáme dohromady, valí se za námi temná mračna, blesky a hromy, během chvilky klukům ukazuji, že nějaké najeté kilometry v nohách mám, nechávám Tučňákovi malý náskok, který rázem do kopce stahuji a z dálky něco slyším o luxusních nabušencích, sotva se stíháme schovat a začíná bouřka, no moc jsme toho nenajezdili 10 km :-))

PÁ - abych vylepšil tu cyklistiku, dostávám nápad, že vypustím původně plánovaný sobotní Novoknínský triatlon a v rámci tréninku vyrazím z Prahy do Kadaně na kole, mamina bude mít určitě radost, před tím ještě stihnu oběd s Kekem a vyrážím, startuji z Jižního Města ale jedu směrem na severozápad Čech, takže v podstatě kus Prahy objíždím, páč nechci jet centrem, nabírám směr Vestec - Zbraslav-Černošice-Unhošť, když mám na kole už kolem 40 km, tak zjištuji, že jsem stále cca. 15 km od Prahy a teprve se začínám vzdalovat potřebným směrem, navíc je dost teplo, takže poměrně často stavím, abych si doplnil pití, dál pokračuji, Nové Strašecí-Mšec-Řevničov, tady dělám chybu a místo na Žatec se vydávám na Louny, najíždím spoustu kilometrů navíc, v Lounech jsem už dost unavený, ale nedá se nic dělat, beru směr Žatec a pak konečně Kadaň, bohužel před Žatcem mě chytá bouřka, hromy, blesky, ale déšť mě těsně míjí, vítr je však obrovský, samozřejmě proti mě, navíc se dost ochlazuje, když se ploužím kolem Nechranické přehrady, tak už toho mám fakt dost, do Kadaně dojíždím už prochladlý a mám najeto 163 km v průměru 25,3 běhat se mi jít rozhodně nechce, prý IM, kdepak - taky už jsem to na těch 180 km mohl dotáhnout !!!

SO - původně jsem chtěl jet na kole zpět do Prahy, ale jsem celkem unavený, zpět jedu raději busem, ale cestou jsem si už dohodnul běh s Kekem, v podvečer vyrážíme na okruh kolem Hostivařské přehrady, nakonec je z toho skoro 13,5 km

NE - původně jsem nechtěl dělat vůbec nic, čekám až se vrátí drahá polovička ze cvičení v Chorvatsku, nakonec si doma trochu zacvičím, lehsedy, kliky a ramena s činkami, celkem tak 35 min.

No jo, no. Nějak mi z toho vypadlo plavání, asi už bych si skutečně měl vytvořit nějaký aspoň hrubý tréninkový plán a toho se držet. Tak zatím ahoj.

Nejedete na Novoknínský triatlon?

2007-07-18T22:06:00.000+02:00

Zdravím všechny čtenáře, mám jen dotaz. Když už znám dost lidí přes blog, tak jsem se chtěl zeptat, nejedete náhodou někdo na Novoknínský triatlon, je to kousek od Prahy, mrkněte se sem: http://www.vlaska.cz/triatlonknin2007.htm Kdyby náhodou jo, tak mi napište. Ať taky poznám někoho osobně. Já to samozřejmě zkusím, musím si užít dokud je ta sezóna.

Můj 1. Half Ironman

2007-07-16T22:22:00.001+02:00

Je vám zcela jasné, co vás čeká, no jasně popis, mého prvního pokusu stanout aspoň mezi polovičními IM. Už delší dobu jsem o tomto závodě uvažoval, je to blízko Prahy a prostředí se mi taky líbí. Navíc jsem si říkal, že mi z cesty do Bratislavy nějaké kilometry v nohách zůstaly, přece jen to byla jízda se zátěží a tak jsem si připadal trošku jako Zátopek, když trénoval v kanadách. Navíc jsem si to pojistil tím, že jsem všude rozhlásil, že do toho jdu a nemám v povaze jen tak zbůhdarma kecat, takže jsem se pevně rozhodnul. Je jasné, že tropické počasí mi udělalo čáru přes rozpočet, ale říkal jsem si když extrém tak extrém. Ještě večer před závodem mi volal Keke a v podstatě mi slušným způsobem sdělil, že na to nemám, ať se na to vykašlu a že to nemá cenu. Podal to tak, že plavání možná, kolo po našem výletě snad, ale prý v běhu se vytrápím a odpadnu. Prý kamarád.....no tak jsem se zatvrdil. Pěkně jsem si nachystal věci podle seznamu, který již dříve poskytla Ofélie Tučňákovi, až se jednou rozhodne pro triatlon. Pěkně bod po bodu jsem vše naskládal do tašky a šel brzy spát, předesílám, že jinak jsem celý den nic nedělal a poctivě relaxoval. Tedy četl knížku a sledoval TV.

Ráno jsem vyrazil brzy, sbalil své GT a tašku s věcmi. Za stěračem jsem objevil výzvu Městské policie ať se dostavím k vyřešení přestupku, no co no, tak jsem tedy musel. Rychle jsem to vyřídil a hurá na závod, když jsem sjel u Berouna z dálnice, vyrazil jsem do nějakých šílených kopců, které jsem zdolal a nakonec dorazil do Karlštejna. Sakra proč jsem si myslel, že trať kola bude rovinatá? Miluji tu předzávodní atmosféru, kdy se zaplňuje depo a všichni ladí kola atd. Místo startu a prezentace bylo moc pěkné, jednalo se o hotel s názvem Romantický mlýn a skutečně i tak vypadal. Bohužel nějak nikoho neznám a tak se nemám s kým vítat a zdravit. Nachystám si tedy vše potřebné a zjištuji, že neopreny jsou povolené. Hledám ten svůj a ihned mi dochází, že jsem ho nedával do tašky ale bokem, tzn. je opřen doma o skřín, včetně brýlí i čepice. No čepici mám již ve startovním balíčku, ale brýle přesto, že se ptám nikdo náhradní nemá, ale tuším, že i kdyby měl tak asi nepůjčí, zřejmě se to nedělá. No vedro je obrovské a jak jsem četl v příspěvcích jiných triatletů, př. Ječmínka Máselníka, tak by mi stejně asi bylo v neoprenu vedro a tak obrovské zrychlení by mi to nepřineslo.

No nic, je 10.30 hod. a start je tu. Od žlutých bójek vyrážím bez brýlí a neoprenu směrem proti proudu Berounky a pak zpět, to celé dvakrát. Jsem absolutně zklamán a opět zjištuji, že plavání na otevřené vodě je úplně něco jiného než v bazéně. Když se tak nějak dostanu do tempa, tak se podívám nad hladinu a vidím, že plavu úplně bokem od vytyčeného směru. Nakonec tak nějak volím kraulový styl, který se mi daří spojit s udržením trasy. Je to ale hrůza čelo závodu je úplně pryč a daleko za mnou se trápí jeden či dva závodníci. Tempo mám volné, snažím si vizualizovat, že plavu v bazéně, trochu mi tuhnou ramena, jinak O.K. žádný náznak křeče, nebo něco podobného Mám před sebou jednoho závodníka, kterého se rozhoduji dohnat, nakonec se mi to v samotném závěru podaří a doplavu ho tak 10 metrů před výběhem z vody. Dorážím do depa a a cítím se celkem fajn, zjištuji zde, že někteří závodníci, kteří plavali rychleji, zde ještě tráví čas. Vzhledem k tomu, že jsem bez neoprenu je to v pohodě. Mám kombinézu takže beru jen rukavice, brýle, přilbu a vyrážím. Před plaváním jsem se namazal, tak doufám, že na mě nějaký krém zůstal, slunce už řádně smaží. Kolo jedu zpočátku volně, rám a představec jsem polepil tyčinkami Power bike od Nutrendu, tak vždy po pár minutách uždibuji a poctivě žvýkám, zpočátku je trať podél Berounky rovinatá. V Srbsku se však začíná silnice zdvihat a nakonec je z toho slušný krpál na jehož vrcholu je občerstvení, pak ten samý kopec dolů a zase více méně rovinatá trať až na otočku a zpět. Suma sumárum jsem ten kopec musel z každé strany vyjet 3 x, tedy celkem 6 x výjezd do celkem strmého kopce. Když jsem kopec vyjížděl potřetí tak jsem si v duchu spílal a dušoval se, že to nemůžu dokončit. Rovinaté úseky jsem se snažil šlapat frekvenčně, ale jelo mi to jaksi pomalu, takže nakonec to bylo o něco silovější, abych se aspoň v některých úsecích přiblížil 30km/h. Navíc jsem měl silný pocit, který se mi později potvrdil, že jsem měl silně podhuštěnou zadní duši, trošku mi ve sjezdech ujížděla, ale zvládnul jsem to. Sesednout a dofukovat jí se mi rozhodně nechtělo. No při posledním výjezdu kopce už to nebylo tak tragické, ale těšil jsem se na občerstvení na vrcholu. Byl jsem však rozladěn, když mi tady řekli, že došla voda a pití tedy není. Počítal jsem s ním a neměl jsem již vůbec žádnou vodu, navíc pusu slepenou, krátce před tím vycucaným gelem. No nic do depa jsem dojel na sucho. Během kola jsem do sebe natlačil 3 tyčinky Power bike a jeden energetický gel.

I když jsem tušil, že zřejmě budu trošku dehydrovaný, tak jsem v depu raději moc nepil aby mi to nežbluňkalo při běhu v břiše. Nasadil jsem bílou čepičku půjčenou od Tučnáka dal si jeden pohárek vody, druhý na hlavu a hurá na běh. První kilometry byly tragické. Ty přechody by se asi vážně měli trénovat. Trať pro mě byla neznámá a první desítky metrů absolutně šílené, po poli v oranici, tedy už to bylo trošku ušlapané od rychlejších závodníků, ale stejně mi to moc nesedělo. Krátce v začátku trati nějaké dobrosrdečné lidi napadlo, že závodníci potřebují zchladit a zkrápěli nás hadicí, bylo to zřejmě to nejpříjemnější na trati. Ta byla až na malé úseky zcela odkryta spalujícímu slunci a bylo patrné, že někteří závodnici jsou již pěkně připečení. Asfaltová cesta od mostu podél železniční trati a nádraží byla nekonečná a až na jejím konci je vysněná občerstvovačka, bohužel pouze voda. No nic aspoň není důvod se zde zdržovat, takže otočka a po té samé trase zpět do mlýna. Někomu se může zdát, že jsem si v klidu běžel, ale opak byl pravdou, neměl jsem problém s tělem, ale z duší. Opět jsem si říkal, mám to zapotřebí? Hlavně když jsem míjel stánky s občerstevním a se zmrzlinou, které se nacházeli přímo na trase běhu, to bylo opravdu demotivující. Závěr 5-ti kilometrové trati byl ve mlýně, kde byly houbičky, sprška a občerstvení, zde již byly gely, melouny, banány. Rozhodl jsem se pro gel, první půlku ve mlýně a poté jsem ho žmoulal až na otočku u nádraží, kde jsem vytlačil zbytek. Takhle jsem to praktikoval až do konce běhu. Je pravda, že druhé a třetí kolo jsem trošku rozeběhnul a podařilo se mi několik závodníků seběhnout. Ale bylo to skutečně na morál. Drtilo mě jak měli závodníci na čelních pozicích nádhernou techniku běhu, vypadali tak nějak lehce a já tam ztěžka ťapkal. Možná jsem zrychlil i proto, že občerstvovačka u nádraží se v průběhu závodu změnila a doplnila se houbičky, banán což bylo příjemné Pohledem jsem hypnotizoval hodinky a přesvědčoval se, že to do 6-ti hodin dám, no to nevyšlo, tak aspoň 6:15, no skoro!! Dorážím v čase 06:18, jako 36. v pořadí, výsledky zde:http://www.sportis.cz/index.php?category=aktuality&item=o-pohar-triexpertu-2007 . Když jsem doběhl, tak jsem ani neměl snahu si někam lehnout, prošel jsem si areál mlýna, trochu se vydýchal a řekl jsem si, že bych ještě pár kilometrů uběhl, ale maraton by to rozhodně nebyl. Občerstvení bylo prima a tombola s hromadou cen ještě lepší, no vyhrál zřejmě každý kromě mě. Hlavní cena rám Mamba a další cena běžecké boty Asics, prý speciály na triatlon, mě děsně lákaly, bohužel nevyhrál jsem ani ponožky. Vzhledem k tomu, že jsem na závodě neměl žádný support, tak nemám ani fotodokumentaci, ale to nevadí. Po závodě jsem opět rozložil a uložil koleso do mé Felicie a vyrazil směr Praha. Samozřejmě unavený, ale jinak bez obtíží. Dokonce jsem zašel ještě večer s Tučnákem na pivo, tedy dvě. Tak takhle to bylo. Jsem rád, že mám první zářez a určitě ne poslední. Rozhodně všichni kdo dokončili plného IM mají můj, ještě větší, obdiv.

Jinak všem přeji hodně štěstí jak v životě, tak ve sportu.

1/2 IM Karlštejn

2007-07-16T15:29:00.001+02:00

Úspěšně jsem zahájil vstup do skoro ironmanského nebe a to na 1/2 IM Karlštejn. Můj čas 06:18 se mi zdá slušný a stačil na 36 místo, ale vedro bylo skutečně pekelné. Výsledky je možné omrknout na

video z výletu

2007-07-14T17:22:00.000+02:00

Cyklovýlet z Prahy do Bratislavy II. část

2007-07-14T14:59:00.001+02:00

Cesta z Týnce směrem na Tábor ubíhala příjemně, počasí nám přálo a tak jsme víceméně stále kecali. Je tedy pravda, že úsek z Prahy do Tábora je zřejmě ten nejnáročnejší z celé trasy, neboť je poměrně kopcovitý, nebo chcete-li vlnitý. Právě jsem si vychutnával jeden ze sjezdů a už už jsem se chystal si přehodit na lehčí převod abych nastoupil do začínajího kopce, ale slyším šramot a padá řetěz. Nějak se mi ho nedaří nasadit a pak zjišťuji, že na kladce přehazovačky mi chybí jedno ze dvou koleček přes která je řetěz veden. Za okamžik hbitě kolečko nacházím na silnici, ale chybí mi středové ložisko a šroubek, asi půl hodiny trávíme tím, že se ho pokoušíme společně s Kekem hledat, ale nedaří se. Komunikativní Keke běží k nejbližšímu obytnému stavení a za chvíli přichází s obdobným šroubkem, který potřebuji, jak to ten kluk dělá?!. Provizorně tedy přehazovačku zprovozňujeme a Keke si odchází umýt ruce do nedalekého potoka, za chvilku na mě radostně volá, že našel ideální místo na bivak, vzhledem k tomu, že je již poměrně pozdě, tak souhlasím. Navíc jsem z té přehazovačky otrávený. Keke vybral místo skutečně krásné, malý seník, u něho upravená travnatá plocha, výhled do krajiny, ale místo ukryté před pozorovateli ze silnice. A právě nyní přišla lekce, dosud nepoznaná turistická stránka Kekeho se projevila naplno. Mr. Kekenátor, vytahuje stan a za mé asistence jej během chviliky stavíme. Já vyndavám ze zavazadla svoji karimatku (tedy podložku na aerobik, kterou jsem ženě v nestřeženém okamžiku uzmul) Keke vytahuje samonafukovací karimatku zn. WolfSkin (ostatně tuto značku má veškerá jeho výbava, snad kromě stanu, kola a spodního prádla :-)) Já vyndavám spacák, který mi Keke těsně před odjezdem koupil za 200,-Kč ve slevě v Hervis sportu, Keke kontruje a tasí superspacák, se super kompresním obalem, poté Keke vytahuje ručník a já.....bohužel nekontruji, protože zjišťuji, že jsem si nevzal ručník, no zato mám spoustu oblečení, do kterého se budu moci otírat, taky dva sprchové gely (taky nevím proč). Když je základní tábor stvořen, tak je jasné, že musíme navštívit nějaké blízké restaurační zařízení, před tím však musíme zabezpečit své věci. Vzhledem ke své profesi jsem absolutně zděšen, když Keke prohlašuje, že to tam nechá jen tak ležet, že má stejně jen staré hadry a nemají mu co ukrást. Já bych nejraději táhnul do restaurace vše sebou. Nakonec to řeším tak, že otevírám seník, odhazuji kupku sena, ukládám své věci, a kupkou sena je opět pokrývám a maskuji. Beru to jako dostatečnou prevenci proti odcizení. Do hospody jedem na kole, zde se osvěžíme, prohlížíme mapu a v podstatě docházíme k rozhodnutí, že cestu do Bratislavy si zpříjemníme odbočkou přes Rakousko, nikdy jsem tak nebyl a tak samozřejmě souhlasím. Keke zde také po hospodské vyloudí dvě cibule, k čemu, prý na snídani, uauu ta tedy bude výživná. Po příjezdu do našeho ležení zjištuji, že mi nikdo nic neukradl a spokojeně se soukám do nového spacáku ve stanu. Keke mi ho nechává celý pro sebe a sám usíná pod širým nebem. Joooo, oba jsme si sebou vzali běžeckou výbavu a Keke straší, že ráno půjdeme běhat. No popravdě se mi moc nechce, no coooo, prostě nechce, pro jistotu si však boty chystám ke stanu. Ráno mě budí Keke strašně brzo, on vstává snad v 5 nebo co? Prosím ho klasicky, ještě chvilku.... Tak mi ji dává, ale za chvíli opět prudí... Sáákriš, jestli to takhle bude každé ráno, tak to tedy bude dovolená, bleskne mi hlavou. Jenže Keke ví jak na mě, opět sahá do svého bezedného zavazadla odkud vytasí plynový vařič, ešus, dva hrnečky a začne chystat snídani. Co snídani, hotové lukulské hody. Chleba s paštikou, pokrývá slaninou kterou ještě poklade plátky cibule, ten gurmán, k tomu černý čajíček. S pokřikem dobré ráno Vietname se hrabu ze stanu a přisedávám ke švédskému stolu. O běhání nepadlo ani slovo.... . Po vydatné snídani balíme a vyrážíme dál, dnes nás čeká poměrně dlouhý úsek, rádi bychom dorazili až do Jindřichova Hradce. Jenže moje kolo je opravené jen provizorně. Dojíždíme tedy do nejbližší města, kterým jsou Sedlčany, zde jsme již v po osmé, ale cykloprodejna otevírá až v devět, dáváme si tedy nedaleko kávičku a čekáme na otevření. Servisman na mě nejprve působí, že nechápe o co jde, pak se nám tedy "snaží" pomoci, ale součastku nemá, tak přinaší nějaké použité, ale ty nepasují. Prodejnu opouštíme, značně nespokojeni s tím, že mě čeká cesta na provizoriu až do Tábora, hmm nic moc. Nakonec při výjezdu ze Sedlačan objevujeme další cykloservis, kde součastku mají, tak raději kupujeme dvě. Montáží se však nezdružujeme a pokračujeme "urychleně" v cestě. Jedem přes Sedlec - Prčice, ano jsou to ty známé ze stejnojmenného pochodu. Pak nás zastihne déšť, silný déšť, zabodneme to k prodejně smíšeného zboží v nějaké vesničce a čekáme. Jsme trošku otrávení, obloha šedá, jako by mělo pršet, do konce týdne, je nám zima a Tábor je ještě dost daleko a to ani nemluvím o J. Hradci. To nám to pěkně začíná. Déšť po nějaké době pomalu ustupuje a tak vyrážíme dál, ani si neuvědomujeme, že pršet přestalo, až když se Keke vrhá z kola do příkopu u cesty a začne česat blízkou třešeň, tak si sundám z hlavy kapuci a jásám, že už zase vidím paprsky sluníčka. Pak už jde cesta skvěle, je dobře značená a já si zpívám, no spíš vykřikuji refrény písní na které si vzpomenu a Keke to komentuje tím, že mám fenomenální hudební pamět. Nevím jestli má tolik síly, nebo se mi snaží ujet a dělat, že mě nezná. Za chvíli ho však zbrzdí defekt, ale to nebyl ledajaký defekt, z pláště zadního kola vyčnívá, snad 5 cm drát a je slyšet hlasité syčení. Oba se shodujeme, že Tábor se svému dobití statečně brání. Keke skoro profesionálně, v mžiku, mění duši a pokračujeme dál. Už bez jakýchkoli problémů dorážíme na Táborské náměstí, v tu chvíli již zalité sluncem a náš úspěch korunujeme obědem.

Ten si ještě zpříjemníme návštěvou cukrárny a dáváme si Sacher dort, abychom mohli posoudit, zda ve Vídni bude chutnější. Čas máme dobrý a tak plán dojet do J. Hradce se stává reálným. Poté již opět sedáme na naše stroje a vyrážíme, ale je pravda, že zde se odkláníme od značené trasy Greenways a volíme cyklostezku podél Lužnice do Sezimova Ústí. Cesta plyne v příjemném tempu a dokonce zrychlujeme, ale je to tím, že v kraji rybníků se krajina srovnává a kopcovité úseky před Táborem jsou pryč. Významným bodem na naší trase se stal pohádkový zámek Červená Lhota, kde jsme si odpočinuli a já pořídil rozsáhlou fotodokumentaci, včetně Ovšem potom se nám už tak dobře nešlapalo, únava se již hlásila o slovo, trošku jsme si pobloudili, i když jsme stále jeli po cyklostrase, která nás nakonec dovedla do Jindřichova Hradce. Zde jsme provedli občerstvení v pizzerii u náměstí. Keke se tady začal vzpírat a odmítal se vydat dále na cestu s tím, že jeho zadek už další zátěž nesnese, ale nakonec se mi ho podaří přemluvit a vyrážíme dál. Máme v plánu pokořit ještě Novou Bystřici, avšak k tomu již nedochází, neboť cestou podél řeky Nežárka padne opět Kekemu do oka, místo pro bivak. Musím uznat, že je to hezké místo, kousíček od řeky, neobydlená chatka, avšak neoplocená. Využíváme tedy stříšku pro parking byciklů a na travnaté ploše před garaží, stavíme stan. Obloha se mračí, ale i přesto se jdeme koupat do Nežárky, hmmm osvěžující, aby nedošlo k nehodě odkládám svůj snubní prstýnek na břehu. Pak ale začíná pršet, tak rychle běžíme ke stanu a uklízíme věci, aby nám nezmokly. Tedy nejprve sedíme pod stříškou chaty, kde je i lavička a kocháme se krajinou na kterou padá déšť, k tomu popíjíme z Kekeho placatice hruškovici. Jo, jo to jsme romantičtí. Když uléháme, tak stan stále zkrápí déšt, prý se za deště nejlépe spí, asi na tom něco bude, ale možná to bude těch 120 km (teda asi,
zapomněl jsem si to přesně napsat), co máme v nohách.

Cyklovýlet z Prahy do Bratislavy I. část

2007-07-11T15:06:00.002+02:00

V celkem nedávné době mě na jedné projížďce na kole oslovil Keke s tím, že by nebylo špatné dojet na kole z Prahy do Bratislavy, tedy jeho rodného města. Já protože jsem pro každou špatnost jsem nemohl říci ne, naopak jsem z toho měl velkou radost. Později se zdálo, že z celé akce nic nebude, ale Keke se přeci jen ozval, slovo dalo slovo, tedy já moc pobízet nepotřebuji a dychtivě jsem souhlasil, že využijeme týdne, který nabízí více jak polovinu volných svátečních dní, proto jsme se rozhodli z Prahy vyrazit 1.7.2007 s tím, že do konce týdne dorazíme zpět do Prahy. Keke mě před odjezdem zásoboval přehledem tras a cest kudy pojedeme a shodli jsme se na tom, že využijeme značenou cyklotrasu Greenways Praha - Vídeň http://www.prahawien.greenways.info/ na trase Praha - Mikulov.

Trošku jsem samozřejmě trpěl cestovní horečkou, ale hlavně se vyskytly technické problémy. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli vézt sebou nějakou bagáž bylo nutné si pořídit nosiče na kola a nějaké brašny. Bohužel moje horské celoodpružené kolo Author nemá vůbec navářky na namontování nosiče a tak jsem opět musel smutnýma psíma očima uprosit ženu aby mi půjčila svůj zánovní Author, který jsem tak jako tak pokřtil již v Jizerských horách. Samozřejmě měla děsnou radost, že její fitnessový miláček bude muset podstoupit strastiplnou cestu, ale svolila. Po nájezdu do cykloprodejny Štěrba v pražských Nuslích jsem si domu odnášel super nosič od firmy Sportarsenal, http://www.sportarsenal.cz/zaloha/ a dvě brašny, na každou stranu nosiče jednu, typ 508. Nechal jsem si od prodavače poradit a nyní mu za to děkuji.

Brašny jsou totiž příruční, původně jsem chtěl takové ty ohromné "U" které se na nosič musí složitě posadit a přidělávat. Já jsem však zakoupil dvě brašny opatřené po stranách háky, které se na nosič v podstatě zavěsí a jejich připnutí či sundání je dílem okamžiku a vzhledem k tomu, že Keke si opatřil úplně ty samé, můžeme oba potvrdit, že tento systém je geniální. Kolo můžete během krátké chvilky odstrojit, což může být velice praktické, pokud si chcete brašny někam uklidit, či přenést.

Když jsem nosič namontoval na kolo a brašny naplnil až po okraj, tak se na mě žena podívala litujícím pohledem a řekla s tím jako pojedeš, tak to chci vidět. Jak já se těšil.... V neděli 1.7.2007 ráno jsem končil v práci a přestože nevyspán jsem se řítil domů abych doladil poslední detaily, no dobrá, tak abych se naposledy pořádně najedl. Spát jsem jít nemohl a ve 13.45 hod jsem již vyrážel z Prahy 4 směr Bratislava. Keke se ke mě ve 14.00 hod. připojil i se svojí manželkou Hankou, která nám udělala společnost na prvních 30km až do Týnce nad Sázavou. Když jsem viděl Kekeho odkládací blackbox i s mapníkem na řídítkách, bylo mi jasné, že je to rozený cykloturista. Vzhledem k tomu, že jih Prahy a přilehlý Středočeský kraj máme projetý, nebyl tato část trasy nic nového i když některé úseky Greenways nebyly značené zrovna optimálně, tedy hlavně odbočky. Ale i zde když nás trasa svedla z hlavní silnice bylo co pozorovat a otevřela se nám nová zákoutí v okolí Týnce. To by samozřejmě nebyl výlet kdyby se něco nepokazilo. Po pár kilometrech za Prahou začíná Kekeho trekový Author zlobit, padá řetěz a nakonec to dopadá tak, jeden článek řetězu se úplně zablokuje, samozřemě to Keke nese nelibě, ale nevzdává to a v blízkosti Týnce se nám v obci Chrást daří najít výborného, ale skutečně příjemného cyklomechanika, který se nám věnuje, povídá si a nakonec ani nechce nic za práci. Nakonec je z toho výměna řetězu a broušení zubů na převodníku - to vypadá hodně brutálně. No jasně, Keke je pak bůh a vykřikuje, že to bylo to jediné co ho mohlo zbrzdit a nemá čas čekat na odpadlíky pelotonu. Hanka nás v Týnci opouští a směřuje zpět do Prahy. Pro nás dva se další cesta z Týnce směrem na Tábor stává cestou novou a vskutku objevnou.

týden 25.06. - 01.07.2007

2007-07-11T14:47:00.000+02:00

Uau, tak s tím přehledem jsem se nějak zpozdil, navíc to není moc slavné, ale má to svůj důvod, protože jsem se připravoval na dalekou cyklistickou cestu. Vyhodnocení na mě z deníku nekouká nijak závratně.

PO - nic
ÚT - běh 55 min. běžel jsem s Tučňákem a docela jsme do toho dupali, T. na to dokonce napsal oslavný článeček na blogu viz. http://tucnak.blogspot.com/2007/06/veern-rychlci.html
ST - nic
ČT - běh 55 min.
PÁ - nic
SO - práce celý den i noc
NE - 70 km na kole, počátek cyklovýletu, ale vydá to na samostatný článek

Ono se to nezdá, ale jak si člověk vede ten tréninkový deník, tak teprve po jeho vyhodnocení vidí, jak je to někdy slabé. No nic týden jsem pojal regeneračně, ale rozhodně si přečtěte můj další příspěvek. Hodně štěstí v životě všem.

týden 18. - 24.6.2007

2007-06-21T15:28:00.000+02:00

V pátek ráno jsem se ploužil domů z práce s vidinou postele, ale Keke mění plány, ještě než vyrazí z Prahy pryč tak by se rád projel na kole, no kdo by tomu odolal. Jedeme skutečně víkendově, bohužel jsem se nenamazal a trochu se spálil, zatracená ozónová díra. Ale ujeli jsme hezkých 53 km. V neděli neodolám ženě a vyrážím opět na kolo, ale už jen 48 km, ale coby ne, každý kilometr dobrý, hlavně že je pohoda.

Tak tady začíná ten týdenní přehled

pondělí - no zřemě jsem začal dost zhlehka, zašel jsem ráno do firemní posilovny a byl jsem ohromen změnou ke které došlo, z takové obyčejné činkárny se stalo slušně vybavené fitness, kde k mé radosti nechybí tři rotopedy vybavené dokonce i hrazdou na triatlon, jako by byly určeny přímo pro mě. No nic, na rotopedu se zahřeji a pak vlétnu mezi stroje a jedu samozřejmě jak jinak malé váhy a hodně opakování, no moji kolegové nejsou nadšeni, když rozjíždím svůj kruhový trénink, ale nějak se domluvíme.
Avšak s těmi nohami jsem to asi přehnal, když jedu metrem tak cítím, že se mi trochu podlamují, ale přesto jdu odpoledne na kolo a je z toho 56,15 km za 1,58 hod.

úterý - hmm, tak nohy mám dobře tuhý, z toho mě dostane jedině plavání, takže hurá na Zelený pruh a 1,3 km, průměr 2,23 min, z bazénu jdu dobře vychlazen a je to potřeba, protože vedro je k padnutí

středa - zase je děsný vedro, hurá k vodě, tedy do vody, chlazení zřejmě pomáhá a navíc zjišťuji co všechno můj sporttester Sigma umí, nakonec je z toho 1,75 km a tempo 2,20 min, když jdu z bazénu, tak začíná trénink vůle, volám Tučnákovi zda mě nepodpoří, ale bohužel, odněkud ze stínu mě odmítá a sám tedy sedám na kolo a vyrážím vzhůru po krásách Středočeského kraje, směr jižně od Prahy, celkem 51,6 km za 1:50 hod.

čtvrtek - uaau, jsem nějaký unavený, takže dnes to byla jen posilovna a jsem ťuhík, ale nohy jsem rozjel celkem slušně, dosti mě pálily, ramena taktéž

pátek - jsem v práci celý den t.j. 24 hod. bohužel žádná aktivita

sobota - dnes se koná Moraviaman, myslím na všechny účastníky již od rána, když se ploužím domů, doma si říkám, že když oni můžou podávat maximální výkony, tak co bych si nešel zaplavat i když jsem unavený, nakonec se k tomu odhodlám až odpoledne, ale plave se mi luxusně, na počest Moraviamana si dávám 2 km v průměru 2:15
to plavání mě vždycky tak osvěží, večer jsi jdu tedy zaběhat a to na 1 hodinu, ale lehounce průměr TF 130

seriozní trénink

2007-06-21T14:56:00.000+02:00

Ahoj milí čtenáři. Pod vlivem zážitků z 1/2 IM jsem dospěl k závěru, že moje dosavadní flákání, které jsem nazýval tréninkem musí skončit. Volný čas který většinou tak nějak využiji, jsem se rozhodnul přetvořit v seriozní trénink. V současné době, kdy mi již skončilo zkouškové období, se mohu zcela v poklidu věnovat všem svým aktivitám a protože toho času je poměrně dost, tak nevím proč bych neměl zvládat aspoň dvě činnosti denně. Zejména mě inspiroval blog Děvče a Zachary, kde jsem zjistil, že by to neměl být až takový problém. No možná to nebude až taková bomba, a možná to na mě bude moc, ale za zkoušku nic nedám. Ale důležité je aby mě to bavilo, nechci být úplně tak náruživý, abych se musel vyloženě nutit něco splnit, ale nakonec vůle se musí také trénovat. Velice mě láká zkusit 15.7. na Karlštejně 1/2 IM, avšak již nikoli jako štafetu, ale zmáknout to celé sám. No a 1.9.2007 bych chtěl rozhodně pokořit Pilmana a tady už to trochu rozjet, tedy "vyladit formu". Celkem se mi líbí zveřejňování tréninků jak činí např. Vl001 nebo Devče a navíc až Tučňák mě přivedl k tomu, abych si vedl tréninkový deník a nějaké časy a vzdálenosti si vůbec zapisoval. Začal jsem s tím nedávno, ale myslím, že to určitě má význam. No tak uvidíme. Předem upozorňuji, že poslední dobou nějak neběhám, ale polepším se. Takže v nejbližší době tu taky budu uveřejňovat co jsem naplaval, ujel a naběhal. Tak zatím, hodně štěstí.

Half IM Mělice videa

2007-06-15T22:23:00.001+02:00

Half IM Mělice

2007-06-10T22:04:00.001+02:00

Ahoj milí čtenáři. Je to tak, přesně jak je uvedeno v nadpisu článku, společně se svými kamarády Kekem a Tučňákem jsme vyrazili pocítit na vlastní kůži IM i když jen polovičního a ještě ve štafetě. Nakonec proč ne, pojali jsme to jako kulturně-společensko-sportovní záležitost. Kluci mě ráno po 24 - hodinové směně vyzvedávají v Nuslích a vyrážímě směr Mělice na CZECH MAN 1/2 IM štafetu. Počasí je od rána velice horké a předem vím, že to bude boj, ale nálada v autě je výborná, pouštíme staré popové hity, které sice Keke nemůže ani slyšet, ale trpí nám to. Místo jasně poznáváme podle cyklistických speciálů na kterých se po místní silničce projíždí závodníci a ladí poslední detaily. V podstatě se sotva rozkoukáme, dostaneme čísla a razíme zpět k autu pro kolo, abych si ho stačil připravit do depa, neboť já jsem si zvolil prostřední tedy cyklistickou část triatlonu. Vedle různých speciálů, vypadá moje nové ač drahé kolo, jako chudý příbuzný.

Na Tučňákovi je už znát mírná nervozita, ale i dál radostně nasává atmosféru triatlonu a obdivně hodnotí postavy závodníků i když sám na své postavě doma tvrdě pracuje a je to vidět. Zřejmě právě proto, využívá mé nepozornosti, abych ho náhodou nevyfotil svlečeného a rychle si navléká triko Tragéd teamu. Napjatě čekáme na start závodu jednotlivců, který je v nastálém teple odstartován bez neoprénů. A je to tady, masa lidí se vrhá do vody a ta se začíná náporem plavců a jejich paží vařit. Přichází čas Kekenátora neboli jak jsme ho pro tento závod nazvali "Shark".

Staví se před startovní pásku a krátce na to vyráží do vody a tvrdě si buduje vedoucí pozici, po dobu kdy ho vydíme se ji udržuje. Ta dálka kterou plave se mi zdá skutečně velká, v podstatě je to celý obvod vodní plochy. Keke to však mistrně zvládá a při prvním výběhu z vody je čtvrtý.Ohromě mu fandíme a on opět čeří hladinu a mizí v dálce. A nervozita doléhá i na mě, rychle se připravuji, tlačím do úst energetický gel, nasazuji boty a Keke se blíží ke břehu, ale co to mám holé ruce, ježíši jako vždy jsem zapomněl a nemám rukavice, Tučňák se ke mě naklání s batohem a já snažím se je najít, leč marně. No nic, jdu do toho bez nich, Keke doraží na místo předání čipu a když se mu ho sundavám z nohy, tak brebentí něco ve smyslu, že je to brutální.

Já už se odebírám do depa a vydávám se na strastiplnou cestu na kole. První metry z depa jsou nádherné, kolem startu alej lidí, kteří povzbuzují a tak se jede nádherně, šlapu do toho v temu 31km/h, bohužel není přede mnou nikdo koho bych mohl dostihnout. Od počátku průběžně piju, neboť je mi jasné, že vedro je velké. Vše je organizačně dobře zvládnuté, na každé odbočce pořadatel a na větších křižovatkách i policisté, kteří zastavují vozidla. Zhruba v polovině kola je kopec, no spíš kopeček, ale dává mi zabrat, na hoře je otočka a zpátky se jede kopeček dolů, no aspoň něco. V průběhu tlačím do hlavy další gel, pro jistotu, ale asi jsem si ho měl nechat na později. Šlape se mi výborně a tak prvních třicet kilometrů nemám žádný problém, sice mě předjelo několik borců, ale takovým tempem, že jsem neměl sílu ani šanci se s nimi honit a navíc jízda v háku byla zakázána.

První kolo jsem držel slušný průměr 31km/h. Když dojíždím na otočku ke startu, marně pátrám po svých spolubojovních, aby mě psychicky podpořili. Jak jsem se později dozvěděl, byly u stánku a doplňovali energii langošem. Hmmm strava triatletů. Vyhazuji prázdné lahve a doplňuji nové, beru banán a tyčinku. Druhé kolo se mi jede výborně, držím si skvělé tempo a předjíždím dva závodníky ze skupiny jednotlivců, vím jsou již po plavání, ale i tak mě to potěší. Mizím jim z dohledu a zmiňovaný kopec vyjedu již ze sedla jako nic. Mám velice příjemný pocit, že kluky nezklamu i když si mě pro můj výkon na 6hodinovce, viz. můj předchozí příspěvek na blogu, dobírají a prosí mě ať nikde neodpočívám či dokonce nespím. Bohužel zhruba na 50 km mě začínají brát dost silně křeče někdě v oblasti hýždí a horních části stehen. Řeším to tak, že chodím hodně do stoje ze sedla a pomáhá to, v kopcích místo aerodynamické polohy protahuji nohy, je mi jasné, že ztrácím drahocenné minuty, ale nedá se nic dělat, ještě mě čeká dost kilometrů. Na otočc na mě již kluci čekají a křičí na mě, jsem rád, že tam jsou a mávám. Opět nabírám vodu, banán, tyčinku. Ale asi jsem měl vzít těch tyčinek více a možná, že již v druhém kole, protože na cca. 70 km mě přepadá silný propad energie a zřejmě poznávám co je to ten HLAĎÁK. Ačkoli průběžně žvýkám kousky tyčinky, tak se zlepšení nedostavuje. Do kopce již sípu a předjíždí mě i další účastníci štafety, ačkoli se snažím se jich držet na dohled nejsem schopen tempo držet a moje rychlost klesá.

Silou vůle držím tempo 28km/h a to už i z kopcu zalehávám seč mohu a snažím se pak ze sebe vyždímat co mohu. Ránu dostávám krátce před cílem, kdy mě předjíždí poslední štafetář na TREKINGOVÉM kole. Jsem totálně nasraný. Před cílem trošku zvolňuji, abych byl schopen vůbec sesednout, nakonec se mi to daří a klopítám po koberci do depa, kde Tučňákovi předávám čip a číslo. On odbíhá, beru si občerstvení a těším se strašně moc na pití, bohužel sotva se napiju tak se mi dělá obrovsky zle, Keke se mě ujímá a stále mi něco říká, moc ho nevnímám a snažím se udržet obsah žaludku v sobě, Keke mě vede do našeho ležení ve stínu, kde se položím a dávám se tak 20 minut dohromady. Nakonec se jdu na radu Kekeho vykoupat do jezera a to mi moc pomoholo, zřejmě jsem byl dost přehřátý a koupel mi udělala obrovsky dobře. Dokonce jdu později na místní pasta party pro účastníky a Tučňáka již sleduji s talířem v ruce. Keke štafetu pěkně zahájil, já ji totálně zabil a Tučňák nám opět slavně vybojoval, naše skvělé sedmé místo. Je fakt, že jsem se dost modlil, aby jim to T. nandal a jemu se to i v tom vedru podařilo. Proto jsem ho po doběhu cílem zasypal kousky melounu aby se mohl lépe zregenerovat.

No a pak už byla jen samá pozitiva, baštili jsme těstoviny, pili jsme a hodovali, Keke vyhrál v tombole luxusní sluneční brýle, T. si pokecal s kamarády a jelo se slavně domů. Popravdě řečeno jsem byl trošku zděšen tím, co se mnou 90 km provedlo, domníval jsem se, že mi to půjde mnohem lépe. Rozhodně si nedokážu představit, že bych celou tu anabázi absolvoval sám. Nebo možná že by to šlo, ale to by to tempo na kole bylo rozhodně výletní. A co teprve Ironman, trošku mám pocit,že se mi vzdaluje, ale já to zase vydýchám, zadek přestane bolet a ono to půjde. Jinak všem doporučuji fotogalerii viz. odkaz na pravé straně, neboť tam umístím většinu fotografií. Ovšem v ten teplý den se odehrála hromada sportovních akcí a osobních vítězství, mimo jiné Xterra v Praze a také Jirkovský terénní maraton, kterého se účastnil kamarád Vefiš a byla to hned jeho premiéra, tak se taky mrkněte na jeho blog. Tak zatím sportu zdar a hodně štěstí v životě.

tak zase běhám

2007-06-03T14:23:00.000+02:00

Ahoj milí čtenáři. Je to tady, po delší odmlce opět přispívám svojí troškou do mlýna. Radostně vám mohu oznámit, že jsem zdolal ve škole zkouškové období, které mělo za následek, že jsem nemohl či spíše nechtěl běhat. Měl jsem pocit, že každá minuta kterou se nebudu učit bude právě ta minuta, která mi pak bude scházet. Z tohoto důvodu jsem odmítal většinu nabídek ze strany Tučňáka i Kekeho. Ale 28.5.2007 ihned po složení zkoušky jsem utíkal domů, nasedl na kolo a vyrazil jsem vstříc slunnému létu a hlavně pročistit si hlavu. Nakonec z toho bylo krásných bez mála 54 km. Pak mě čekali pracovní povinnosti, ale s radostí jsem přijal zprávu od Wittyho, který mi sdělil, že absolvuje 12 hodinový běh ve Stromovce.

http://www.srichinmoyraces.org/cs/ultra/12h_Praha samozřejmě mi řekl, že tam rád uvidí i mě a to na 6 hodinovce, no to bych nebyl já abych nekývnul. Tak jo, tak jsem tedy přišel. No to jsem neodhadnul co mě čeká. Já věčný optimista, jsem zcela bez přípravy, vrhnul na takový závod. Ačkoli jsem ve Stromovce za celý svůj život nebyl, tak jsem trefil zcela v pohodě. A přestože jsem o Stromovce hodně slyšel, jsem jí velice nadšený, takový pražský Central park.

No ale k věci, dorazil jsem tedy 2.6. před 11.30 hod. Witty už od 07.00 hod. kroužil a vypadal naprosto v pohodě, okamžitě jsem uchopil do rukou fotoaparát, prošel trasu a fotil jsem ho ze všech možných i nemožných pozic. Pak se na místo začalo soustředit větší množství tragédů k absolvování 6 hod. běhu. Ve 13.00 hod. jsme vyrazili, bylo to super, zpočátku se kecalo, občerstvoval jsem se každé kolo, které měřilo 1.900 m, po pár kolech jsem nevěděl co už bych si dal, nabídka byla skutečně pestrá, různé tyčinky, sušenky, čokolády, rozinky, sušené ovoce a další, a velký výběr nápojů iontové, - čaje heřmánkové, žaludeční, zelené, černé. No zkrátka každému podle jeho chuti. Krátce před tím, než jsem absolvoval 1/2 maraton se na trati objevuje Keke a dělá mi na 10 km doprovod, ale to už cítím přicházející krizi. Keke mě povzbuzuje, že mi přinesl iPod s rockovými fláky - to se to poběží.běhl Nakonce mi ho tedy půjčuje, ale bohužel, no music, ani Keke neví čím to je. Keke má něco domluveného a tak mě s přáním ať se mi dobře běží opouští. No a na mě krize nastupuje totálně. Nohy bolí, energie dochází, hlásím svému měřiči, že si trochu odpočinu - žádný problém. Zamířím k šatnám a lehnu na chvilku na lavičku, bohužel se budím za 45 min. totálně ztuhlý a běžet se mi už absolutně nechce, takže závod končím a na kontě mám 36 km. Jsem spokojený a belhám se domů. No tak takhle jsem to pro začátek rozběhnul. No a příští týden nás čeká s Tučňákem a Kekem - štafeta 1/2 Ironman. To jsem zvědav jaké to bude. Takže už příští týden čekejte info, no možná mě Tučnák předběhne. Samozřejmě hodlám absolvovat nějaké triatlonky, takže huráá, léto je skoro tady. Přeji všem hodně štěstí.

bajking v Jizerských horách

2007-05-08T22:16:00.001+02:00

Ahoj všem. Tak jsem opět zde vážení čtenáři. Jsem plný optimismu a radosti z nádherně stráveného týdne v Jizerských horách. Jednalo se o pobyt na chatě pronajaté prostřednictvím internetu. Chatka v obci Smržovka byla malá, ale útulná. V podkroví spali moji tři kolegové a já jsem dostal svoji postel v přízemí, za trest, neboť jsem všeobecně oblíben. To co se dělo následující týden absolutně naplnilo mé nejtajnější představy o příjemné dovolené. Jizerské hory jsou skutečně pro cykloturistiku jako stvořené, ovšem musíte se držet doporučených tras. Jako neformálně zvolený vedoucí výpravy, jsem měl možnost plánovat všechny trasy které jsme v Jizerkách projeli a ve většině případů jsme měli se sjetím turistických, nikoli však cykloturistických tras problém. Asi nejextrémnější zážitek byly vodopády Černé Desné, kde jsme jeli po červené značce a užili si několi super pádů na kole, z nichž některé se mi podařilo i zaznamenat. Ale na druhou stranu se nám podařilo zdolat nejvyšší vrchol Jizerek, zvaný SMRK a to i přestože na něj značená cyklostezka nevede, jeli jsme na vrchol po červené a byl to super zážitek. Cestou zpět přes území Polska mě už moji kolegové sice proklínali, ale kilometry které najeli už jim z nohou nikdo nesebere. Již předem plánovanou jízdu na Ještěd jsme si nenechali ujít a samozřejmě jsme jej zdolali i přesto, že cesta zpět končila až za šera. Ale aby to nebylo jen o té cyklistice, každý den zhruba ve stejný čas se kolem naší chatky prohnala mladá slečna, která vesele běhala, samozřejmě jsem jí nahlas podporoval a křičel na ni www.behej.com no nevím zda to brala jako podporu, ale mě osobně dělala radost. Jeden den kdy jsme u chaty opékali buřty jsem ji dokonce pozval k našemu ohništi, ale bohužel mojí nabídky nevyužila, škoda jeden buřt mi zbyl. Zánovní kolo, které jsem si půjčil od manželky utrpělo několik šrámů, ale zjistil jsem, že je to celkem super bike a žádný šmejd, ale nevím co na to řekne až ho uvidí. Snad do pochopí, než jsme odjeli tak jsem jí ho aspoň pěkně umyl. Po celou dobu naší dovolené nám počasí přálo a bylo zcela jasno bez deště, jen foukal studený vítr, ale vzhledem k tomu jak jsme se při šlapání zahřáli nám to vůbec nevadilo. Během celé doby jsem svoje prokleté pravé koleno vůbec necítil, ale přeci jen raději PIM vynechám dám se zpět do běhání raději po lehounku. Takže tímto svým kamarádům a kolegům Petrovi, Ivošovi i Pavlovi děkuji za super dovolenou a ostatním doporučuji mrknout to fotoalba kam jsem umístil nějaké fotky. Tak hodně štěstí v životě a aŤ vám to běhá, plave a jezdí.

něco pro odlehčení

2007-04-26T17:09:00.000+02:00

Ahoj čtenáři, nic nového pod sluncem. Noha nebolí, ale šetřím ji na dovolenou do Jizerských hor, uvidíme co s ní provede šlapání na horském kole. Tady nabizím něco pro pobavení. Tak se juknětě:

2007-04-19T21:40:00.000+02:00

situace je špatná, nikoli kritická

2007-04-19T20:45:00.000+02:00

Zdravím vás, čtenáři blogu. Bohužel situace je stále špatná, noha bolí a to jsem běhání razantně omezil. Od České Lípy jsem byl běhat pouze dvakrát a vždy se bolest v koleni ozvala. Tedy dnes jsem to s Kekem trošku rozjel a noha mě začala bolet až po hodině běhu, ale dopadlo to tak, že jsem odpadl v Průhonickém parku a Keke pro mě musel přijet autem. Sice jsem se snažil ještě běžet, ale noha se pak rozbolela tak, že jsem už nemohl ani chodit. Ale zkusil jsem si se ženou jízdu na kole, dali jsme 40 km, tedy nijak jsme do toho nedupali, ale noha vůbec nebolela. Nezbývá, než běh dočasně vypustit a zřejmě i navštívím lékaře, nebude to asi tak jednoduché. Neznáte někdo ortopeda zaměřeného na sportovce či běžce (v Praze)? Předem díky za tip. Jinak tento týden je trošku hektický, protože dálkově studuji a navíc se mi blíží zkouškové období. Uááá, trošku se bojím, ale na druhou stranu, mě čeká přiští týden krátká dovča v Jizerských horách na horských kolech, takže vlastně dobrý. Pak to rozjedu ve velkém stylu, tedy myslím to učení. Ale sportovat se musí, vidím to na ranní bazének a potom celý den vymývání mozku učivem. Tak mi držte palečky, to víte už nejsem nejmladší a to učivo mi tam leze hůůř. A to mě ještě Tučňák bombarduje SMS, abych šel za školu :-)). Brzy napíšu něco zajímavějšího, tak ahoj a nezanevřete na mě.

Maraton Česká Lípa

2007-04-08T21:23:00.001+02:00

Ahoj čtenáři. Opět vás vítám na svém blogu. Určitě čekáte na super reportáž z Českolipského maratonu, avšak musím vás zarmoutit, nedopadlo to dobře, tedy pro mě. Můj běžecký partner Tučnák s velkou dávkou sebezapření ukončil zdárně maraton. Mě se bohužel můj 3. maraton v životě dokončit nepodařilo. Před závodem jsme byli společně s Tučňákem plni nadšení.

Prostředí v České Lípě bylo super, trať celkem příjemná, dokonce i tempo bylo super. Podporu nám kromě pořadatelů dělal Keke, který tento maraton vypustil. Vše bylo téměř pohádkové, běželi se 4 kola, jedno kolo tedy mělo něco málo přes 10 km. Zejména druhé kolo se nám s Tučňákem vydařilo, tempo jsme drželi velice dobré. Kousek za námi se držel starší muž, který běžel půl maraton a když slyšel jak se s T. dohadujeme o tempu tak nám řekl, že běžíme na 3:37, to byla nádherná informace. Ve strachu, že mi dojde energie jsem ji pravidelně doplňoval prostřednictvím energy gelů. Krátce před zdolání půl maratonu, kdy jsem stále plný sil mě zcela náhle a bez varování přepadá ostrá bolest v pravém koleni. Nejdříve se jedná jen o bolest nárazovou a tak se Tučňáka držím, ale bolest je čím dál častější a tak zpomaluji a vysílám Tučňáka napřed. Probíhám přes občerstvení a zdolávám půl maraton v čase cca. 1:51, ale je to čím dál horší, v některých úsecích třetího kola se bolest stává tak silnou, že musím na okamžik zastavit. Celé kolo přemýšlím, zda maraton dokončit i za cenu možného poškození kolena. Jednoznačně se rozhoduji, že si spravím chuť na PIM a nehodlám se oddělat. Keke nechce věřit, že končím a chvilku mě zkouší přemluvit ať do toho ještě jdu, ale nakonec mě i on podpoří v mém rozhodnutí. Potom tedy nasedáme do auta a dělám podporu T. který toho má jednoznačně nad hlavu, ale nezdolně do toho buší. Při nejbližší příležitosti mu s Kekem vrážíme do ruky tuby energy gelů, které jsou pro mě už zbytečné a jemu pomůžou. Poslední kolo T. zdolává silou morálky, ale zdolává. Je to totiž KING KONG. Ale je jasné, že jsem udělal dobře, když jsem závod ukončil, v závěrečné fázi závodu jsem chtěl T. podpořit a pár set metrů trati s ním uběhnout, ale koleno bolí jako čert. Konec konců bolí i nyní den po závodu. Doufám, že se dám do PIMu dohromady. No tak běhání nyní trošku omezím a budu se více soustředit na plavání. No a nakonec se podívejte sem, to je hodně dobrý, Tučňák si to užívá krátce po doběhu:

Hodně štěstí v životě. Brzy napíšu jak to všechno vypadá.

sejdeme se na Brumlovce

2007-04-01T20:11:00.000+02:00

Ahoj. Je to tak, další týden uběhnul a já nasbíral další příspěvky pro svůj blog. Po 1/2 PIM jsem zjistil, že mě děsně bolí nohy. To ovšem nebránilo mým běžeckým spolupartnerům Kekemu a Tučňákovi, mě hned následující den vyzvat na běh. O.K. prý se to musí rozběhat, tak proti tomu nic nemám. Dopadlo to tak, že mě pěkně protáhli, kdepak ohledy na mě nebrali. Přidal se k nám i další běžec Pavel, kterého jsem už zmiňoval jako drtiče běžícího pásu, mimochodem podal na 1/2 PIM zdrcující výkon 01:34:38 Tak tady vidíte v reálu, že se dá natrénovat i na běžícím pásu, ale pro mě osobně by to nebylo tak zábavné. Pro Pavla to byl skutečně jen výběh a o T. s K. ani nemluvím, Keke si mě stále dobíral, že s tím časem co jsem předvedl na 1/2 PIM by se se mnou vůbec neměli bavit, natož trénovat. Když jsem vycházel z domu, cítil jsem stehna a kolena jako hrom a skutečně jsem zpočátku uvažoval o návratu domu a jiné formě regenerace, hlavou mi blesklo, že sauna by byla to nejlepší. Tučňák mě však šetřil a úvodní tempo se nedalo nazvat ani joggingem, spíše rychlou chůzí a já jsem chápal pocity starších lidí trpících artrózou. Ale dopadlo to dobře nohy se skutečně rozběhaly a domů jsem se již vracel v pohodě.
Večer mě manželka nalákala do kina na film 300: Bitva u Thermophyl, mrkněte sem http://www.csfd.cz/film/221337-300-bitva-u-thermopyl-300/trailer/ . Mě osobně se ten film líbil, je to tedy krvák, to jo, ale bojové scény se mi zdály velice propracované. Vedle mě seděl v křesle asi 12-letý klučina a při některých scénách si zakrýval oči, vedle chlapce seděla jeho matka a já jsem ke konci filmu přemýšlel proč ho tam vlastně brala. No nejsem já moralista ?!
Po pracovním dni si jdu ráno opět zaplavat a pořizuji skutečně sexy záběry plavajícího T. viz. http://www.youtube.com/watch?v=_EIxa2tbdGk , nádhera. Odpoledne si mě, vzal do parády Keke znovu a ukázal mi co jsou úseky, ne že bych nevěděl co to je, ale nikdy se mi do toho moc nechtělo. Keke mi ukázal své tajné místečko v Milíčovském lese, kde má naměřený kilometr a náhle se v něm probudil jeho sportovní duch a snažil se na rovinkách nasazovat ostré tempo, což samozřejmě dopadlo tak, že jsme skončili nadmíru unaveni, ale příjemně.
Jelikož jsem na víkend naplánoval výlet se ženou do oblasti Rakovníka na horských kolech, musel jsem vyrazit do Kadaně pro svůj bike a při té příležitosti jsem konktaktoval i Vefiše, kterému jsem slavnostně předal džíny, které si u mě nechal na 1/2 PIMu. Měl z nich takovou radost, že mi sdělil, tajnou informaci, stala se z něj mediální hvězda, možná tím rozbiju naše křehké přátelství :-)), ale to musíte vidět: http://www.nova.cz/zpravy/?83c=%7Ekrimi%7E&83e=DO7991&ex7991=lupici-byli-hvezdami-policejni-kamery&play=1 . No jo i takhle vypadají triatleti a budoucí maratonci. Tak se snad nezlobíš Venco.

Bohužel se mi stala nepříjemná věc, že jsem na parkovišti nechal svítit světla svého vozidla a zjistil jsem to až v době, kdy už nešlo nastartovat, ale rodina pomohla, takže po nabití baterie jsem mohl s bikem na zádi vyrazit směr Praha, takže díky strejdo !!! To by ani nebyl Keke, kdyby nezkusil zda něco podnikneme. Sotva přijíždím domů a uložím kola, tak se protáhnu kolem ženy, která jen mávne rukou. Nechápe naše bláznovství. Keke chce dosáhnout titulu PIM king a zřejmě se tomu snaží podřídit přípravu, no proč ne, se slovy dnes nejméně 13 vyrážím z Kateřinek a bloudíme po okraji Prahy v blízkosti Křeslic a Pitkovic. Mě z toho nakonec vyšla 15-ka, Keke o něco méně, ale jsme navýsost spokojeni. Pokud se chci na maraton do České Lípy aspoň trošku připravit, tak to chce něco naběhat. Sobotní výlet na kolech do Rakovníku se nekoná, protože se nám zkrátka nechce a využijeme sobotní ráno k lenošení v posteli, ale odpoledne si to vynahrazujeme vyjížďkou za Prahu v délce 20 km, pro mě nic moc, ale žena má velkou radost, hlavně druhý den. Říkala něco ve smyslu, že to její kolo snad nemá sedlo nemá sedlo a chodí jako správný kovboj. Ale i přesto jedeme na výlet do Prachovských skal. Den je nádherný a prostředí ještě více. V životě jsem tu nebyl, ale líbilo se mi zde. Nevím jak je to možné, ale cestou po modré značce, nebyla žádná pokladna, skutečně. Až při odchodu z oblasti P. skal zjištuji, že se platí vstupné 50,-Kč, to když přes kasu jdeme pryč. Chvilku jsem přemýšlel, zda bych přeci jen neměl vstupné zaplatit zpětně, no co myslíte, neudělal jsem to. Doufám, že mě nezavrhnete. Ale kdo jste zde ještě nebyl, tak neváhejte a jeďte na celodenní výlet, opravdu to stojí za to: http://www.prachovskeskaly.com/zajimava_mista.php . Domů docházím unavený z celodenního ťapkání po skalách, schodech, schůdcích, průrvách a jiných skalních úkazech. Keke volá a zkouší mě naťuknout na běh, když nakonec přikývnu, tak se stahuje, a odvolává běh až na druhý den ráno. O.K. jsem rád, že si můžu dáchnout, dám si výživnou večeři, kterou mi žena připraví a přichází SMS od Tučnáka s výzvou k nočnímu běhu, aneb jak říká T. "po anglicky" Night Run=NR. SMS bylo víc a zaneprázdněný T. mi píše něco ve smyslu 20+, já hlupák to chápu jako od 20.00 hodin výše, rozumím má rodinu a vyhovuje mu to později. Nakonec se tedy scházíme před domem a T. vypadá velice profesionálně, ale nechápu proč má opasek s lahví. Za chvilku mi to vysvětlí, 20+ nemá význam časový, panebože on chce dát půl maraton. Až po deseti minutách běhu mi dochází, že žena doma čeká, že se vrátím tak za 30 min. po osvěžujícím, lehce společenském běhu. Bohužel jsme již trochu dále a tak i přesto, že T. mi navrhuje možnost návratu, odmítám to a vrhám se vstříc novému zážitku, poznat noční Prahu jako běžec. Běh mě těší a tak svoji radost projevuji v podchodu metra Opatov, kde vykřikuji: "Kdo nečte běhej.com, jako by nebyl, nádherně se to tu rozhléhá a chvilku nám věnuje svůj čas i parta ochmelků od nedalekého stánku, kde se osvěžují lahodným Braníkem. T. se ode mne odvrací a dělá, že mne nezná, chvilku se mi zdálo, jako by mířil k tomu stánku, ale nakonec nalézá správný směr a běžíme bok po boku. Faktem, ale je, že se pak o pivu zmiňuje během NR několikrát a nejen o tom, dokonce zmiňuje i produkty společnosti KFC. On by se snad v průběhu běhu klidně nacpal smaženým kuřátkem, bohudík jeho metabolismus mu v tom nebrání :-). Vzhledem k únavě z výletu jsem už ke konci NR zmožen, ale T. mě naladí na moji oblíbnou strunu a to výživové doplňky a strava vůbec. Zapáleně mu líčím poměry sacharidů, bílkovin a tuků a zapomínám tak na svoji únavu. Ale při doběhu na Háje jsem už skutečně"down" a od T. vchodu už k našemu domu, i když je to jen kousek, jdu. Jak jsem čekal můj příchod je velice netrpělivě očekáván. Ale když popíšu uběhnutou trasu, tak žena něco pochvalně zamručí a jde ležet, já jdu za chvíli. Porušuji své zásady a jdu spát bez doplnění energie, pouze se napojím iontovým nápojem. Ráno je to znát, vstávat se mi nechce vůbec, jsem takový ztuhlý. T. už je tou dobou v práci, nechápu jak to dělá. Plánuji, že den bude celý regenerační a tak otvírám skripta a studuji. Odpoledne přichází nabídka které nemohu odolat, Keke mě zve do nově otevřeného centra Brumlovka v Praze 4. Kdo jste tam byl dříve, tak na starou Brumlovku zapomeňte, nyní je to BALANCE Club Brumlovka. Je to luxusní fitness centrum, včetně relaxační zóny s bazeném, vířivkou, tři druhy sauny, odpočívarnou a o různých druzích aerobiku nemluvě. Mrkněte sem: http://www.balanceclub.cz/ . Co vám budu povídat, finančně náročnější klub pro lépe placené zaměstnance z okolních firem, jako GE Money, O2 atd. Keke mi sehnal volňásky a tak vyzkoušíme fitness i bazén, vše je poloprázdné vzhledem k tomu, že club je otevřen první den a zřejmě dosud nemá moc členů. Relaxační zóna je nádherná, Keke se směje, že nezapřu svůj výcvik v armádě a prozkoumávám všechny zákoutí a každý sprchový kout, co kdyby tam bylo něco zajímavého. Zastaví mě až nápis na dveřích Ladies only, tam přeci jen zvolním, ale na druhé straně dveří nápis Mens only zřejmě není a ven vychází zcela nahá žena, néé že bych to nikdy neviděl, ale v této situaci jsem zaskočen. Samozřejmě dělám jako, že nic a to tak dobře, že Keke si té ženy ani nevšimne. Je totiž fascinován akustikou parní sauny, tak dokonale, že ze svého repertoáru písní volí slovenskou lidovou, přičemž se pokouší napodobit i zvuk fujary, nádhera. Zastavuje ho až ledová sprcha z hadice, která se úplně náhodou ocitla v mé ruce. Zřejmě Kekeko zpěv přilákal do sauny i další návštěvníky a ta se začína plnit, mi svůj pobyt v centru končíme a jdeme se převléknout. V šatně celou naši akci končíme formálním pózováním. V tu chvíli máme opět pocit, že jsme běhající kulturisté.

P.S. Dám dohromady fotodokumentaci a to pak uvidíte tu parádu, jak plavce, tak kultíky a samozřejmě Prachovské skály. Takže sportu zdar a hodně štěstí v životě. Já vím je to dlouhé, když těch zážitků je tolik. Kdy má člověk psát, když má spoustu aktivit. Případné pravopisné chyby omluvte.

1/2 PIM

2007-03-24T19:16:00.000+01:00

Všechny Vás zdravím.

Tak je to tady, opět přišel čas Pražského půl maratonu. Ještě než ho trošku popíšu, chci se vrátit k uplynulému týdnu. Který byl ze sportovního hlediska skoro bezvýznamný. Po krásně rozjetém tréninku kola se nám vrátila zpět zima. Kolo jsem nechal v Kadani a domníval jsem se, že po návratu z Prahy si v pondělí krásně zajezdím, ale bohužel byl jsem unavený a nepodařilo se mi vyrazit hned ráno. Odpoledne už bylo velice chladno a osedlat kolo jsem se již neodvážil. Navíc jsem se nedokopal ani k běžeckému tréninku a to celý týden. Pouze ve středu jsem neodolal Kekeko výzvě a šli jsme opět po delší době navštívit posilovnu. Po příchodu domů mě dostal Tučňák se svojí SMS, že si vyběhnul na noční běh, moc mě mrzelo, že jsem se nezúčastnil. Mrkněte sem: http://tucnak.blogspot.com/ Na druhou stranu to možná bylo dobře, protože následující den jsem byl totálně zničený, probudil jsem se s bolestí hlavy a krku, skutečně jsem byl dost otrávený protože 1/2 PIM se blížil a běhal jsem s Vefisem naposledy v sobotu 17.3. to tedy byla paráda. No nasadil jsem tradiční metody, trochu léků, trochu bylinek, med. A to mi Keke s Tučňákem opět zasadili ránu, šli si zaplavat a já tam opět nebyl. No i v pátek jsem se raději válel, den před 1/2 PIM už to stejně nezachráním.

Takže je tu sobota 24.3. a půlmaraton. Společně s manželkou jsme dorazili na metro Malostranská, kde jsem se sešel s Vefišem a jeho drahou polovičkou http://www.vefis.blogspot.com/ . Chladno bylo skutečně velké, ale organizace se jevila docela dobrá, použili jsme šatnu, a věci uložili v úschovně, vše bez problémů, Vefiš si do mého batohu ukládá džíny. Pak jdeme vyhledat vodiče behej.com, což nebyl žádný problém. Hned jsem oslovil Wittyho, který byl zjevně v dobré náladě a sliboval běžcům, že je provede cílem v čase 1:50. Nyní ještě nevím jak skončil, ale v jeho případě to zřejmě byla procházka růžovým sadem.

Po společném focení, jdeme s vodiči a jejich následovníky na shromaždiště, na silnici u metra procházíme kolem auta ze kterého na mě kouká Roman Šebrle, ale běhat nešel. Cestou si ještě všichni hromadně včetně vodičů odskočíme na malou, u Vltavy, doufám, že z toho nebyla ekologická katastrofa. Atmosféra v oblasti startu byla výborná, pouze já jsem zde zjistil, že se mi otevřel energetický gel v kapse a půlka mi ho vytekla. Opravdu super, ale vzápětí zazněl startovní výstřel a já jsem tedy vybíhal s olepenou rukou. Běželi jsme s Vefišem volně, spíše jsme si užívali atmosféru závodu. Měl jsem od Kekeho zapůjčený sportester Polar, neboť jsem chtěl mít záznam o průběhu závodu, což moje Sigma, kterou používám, neumožnuje. Chtěl jsem si udělat i mezičasy, ale nějak jsem několikrát přehlédnul kilometrovníky a prvního jsem si všimnul až na 5 km, takže z mezičasů nic nebylo. Bohužel právě na 5 km mě přepadlo nutkání si opět odskočit, asi jsem to s tou hydratací před závodem přehnal. Co se dá dělat, tak z toho byla malá ztráta, v rámci toho abych ji dohnal jsem to trošku rozběhnul a Vefiš mě vyslal vpřed s tím, že si bude držet své pohodové tempo. Potom jsem se tedy držel koho šlo, střídal jsem různé tahouny, podle tempa a podle toho jak se mi zdáli výkonní. Když běžím přes nám. Republiky, mává na mě z davu žena a fotí - paráda. Dlouhou dobu jsem se držel jedné dívky v zeleném tričku, která měla na můj vkus tempo dosti ostré, ale co, aspoň bude dobrý čas, říkal jsem si. Držel jsem se jí až pod Nuselský most, zde mě překvapila jedna z kolegyň z práce, která mi začala fandit z okna. Díky Moniko. Zde však slečna které jsem se držel dostala krizi a zase jsem v tom zůstal sám. Navíc začalo podezřele foukat, bohužel proti mě. Neběželo se mi příjemně. Navíc mě nepodržel ani sportester, který ukazuje na displeji CHECK SENSOR, ale žádný čas, takže zhruba od 16 km, nemám přehled o tempu. Ale je to jedno, začínám nějak vykysávat, na 19 km jsem měl chuť přestat běžet a jen jít, ale tak blízko cíle to nemělo smysl a tak jsem dál běžel, ale zpomalil jsem a rychlost jsem nabral až v blízkosti Karlova mostu, ale to už byl cíl velice blízko. Krátce před cílem na mě křičí žena ať makám, bohužel už není kam. Probíhám cílem, čas 1.48.47, no není to nejhorší, ale popravdě jsem očekával lepší čas. Na druhou stranu je to osobní rekord, minulý čas na 1/2 PIM byl 1.50 hod.

Po příchodu domů zjišťuji, že Vefiš má džíny stále v mém batohu a to do metra odcházel s tím, že se v OC Zličín na WC převlékne. No nevadí i v běžeckých elasťákách mu to při nákupech určitě slušelo.

Uvidíme jak dopadne 7.4. maraton v České Lípě, nalákal mě na něj Witty, tak snad to půjde. Asi bych měl s tím běháním přitvrdit. Tak uvidíme, co předvedu. Ježíši snad doběhnu, no musím, Keke s Tučňákem by si o mě neopřeli kolo, no kolo možná jo. Tak mi držte palce.

Ať se Vám všem dobře daří.

P.S. Nechte mi nějaké vzkazy, dole pod článek v komentařích a podívejte se také do fotoalba.

bez computeru

2007-03-18T22:26:00.000+01:00

Ahoj. Zdravím Vás, čtenáři blogu, tedy pokud nějací jsou. No snad ano, na doporučení Tučňáka jsem na blog umístil čítač přístupů a přeci jen to přibývá, tak se sem občas někdo podívá.
No nevím jak vy, ale já se i nadále snažím trénovat. Rád bych i dvoufázově, ale bohužel se mi to nějak nedaří sladit se studiem. Po krásné neděli strávené v Průhonickém parku přišlo pracovní pondělí, ale také regenerační, protože jsem nepodniknul žádnou aktivitu.
Ale hned v úterý, poté co jsem se trošičku prospal, jsem vyrazil do okolí Hostivařské přehrady a bylo z toho krásných bezmála 10 km. Původně jsem chtěl více, ale večer mě čekalo divadlo a skutečně by to mohlo dopadnout tak, že bych tam usnul. Kolega z práce, ochotník nám oznámil, že bude hrát v předstvení divadla Bez zábran, že ho neznáte, já také ne. No nevadí, šlo o hru Zvonokosy a to už je známější. Představení se hrálo v Redutě, ano v tom, jazzovém klubu na Národní třídě. Já tam v životě nebyl, jazz neposlouchám, ale jak klub, tak představení bylo pěkné. Co pěkné ještě teď mi některé písničky znějí v hlavě. V úterý to bylo slabší, opět do práce, absolvovat povinnou střeleckou přípravu. Ale dopadlo to dobře a odpoledne jsem již vyrážel směr sever do Kadaně. Byl jsem trošku stahaný a tak jsem tento den opět pojal regeneračně. Navíc zjišťuji, že jsem nechal v Praze cyklocomputer, trošku mě to mrzí, bohužel, nedá se nic dělat, ono to půjde dobře i bez něj. Nemusím být stále pod tlakem elektroniky. Ve čtvrtek ráno nasedám na kolo a ukusuji kilomety. Vzal jsem to z Kadaně přes hráz Nechranické přehrady, a pak po okolních vesničkách, dle Infomapy by to mělo být 65 km, cítil jsem se výborně, zřejmě za to mohu dvě Tatranky, které jsem si cestou vychutnal. V pátek ráno jsem se podíval do mapy a zamířil jsem rozhodně do Krušných hor. Hned za Kadaní mi protivítr naznačuje, že to nebude pohodová jízda. Stoupání do hor mě doslova drtí, v jednu chvíli jsem skutečně sesednul a prověřoval zda jsem nepíchnul, nebo se mi nezablokoval brzdový špalík. Ne, žádná závada, prostě to nemůžu ušlapat. Absolutně jsem nechápal co se děje, zřejmě zvyk na převody z horského kola. No v druhé polovině kopce se to už zlepšuje, když dorazím do Výsluní, tak běžím do místního konzumu a žádám prodavačku opět o Tatranky. Jé, ta prodavačka je moje bývalá spolužačka ze základní školy, tenkrát se jmenovala Zábojníková. Prý jestli jsem se dal na stará kolena na sport. Pravda. na základní škole jsem nebyl zrovna sportovní jednička, ba ani dvojka. Zaplatím a raději z prodejny zmizím. Jedu směr Hora Sv. Šebestiána, cesta je v pohodě, neboť zjištuji, že původní silniční tah je opuštěný a povrch perfektní, všechna vozidla jezdí po nově zbudované silnici, která je nedaleko. Během jízdy do Hory S.Š kolem mě neprojelo ani jedno auto, sen cyklisty. Ve vesnici odbočuji a mířím Bezručovým údolím do Chomutova, nikdy před tím jsem tu nebyl a jsem ohromen, zejména tím, že cestou dolů do CV nemusím vůbec šlapat, v horních horských partiích není cesta zcela nakloněna silničímu kolu, ale čím více dolů tím lepší. Ovšem prostředí vskutku nádherné, cesta kopíruje potok a u CV je podél silnice vytvořena asfaltová cesta pro pěší, cyklisty i běžce. Je pátek odpoledne a potkávám spoustu cyklistů, in-line bruslařů, zdravím naprosto všechny, mám výbornou náladu. Tuším, že v Bezručově údolí se poběží i jeden ze závodů poháru behej.com, rozhodně doporučuji. Chomutovem prosvištím, jedu kousek po pražské, pak odbočím do Března a kolem elektráren v Tušimicích se vracím do Kadaně. No mezi Březnem a Tušimicemi to fouká a chvílemi je to dost náročné, ale dobrou náldu si stále udržuji, ale ten cyklocomputer, mě vážně štve. Opět měřím na infomapě a prý je to 73 km, no nevím, myslel jsem si, že je to víc. Tak si to projedu příště, ne!? Ale po pravdě, večer mě nohy, trošku bolí. V sobotu je ošklivě, na kolo se mi rozhodně nechce, ale kadaňský spoluběžec Vefiš mě vyláká na lehký 8 km běh po cyklostezce, která se táhne podél Ohře. Zase pohoda, kecáme a plánujeme, kde se sejdeme na 1/2 maraton v Praze. Doufám, že jdete já rozhodně, zcela náhodně jsem našel svůj čas z roku 2005, na diplomu bylo uvedeno 1:51, tak doufám, že to bude lepší.

Tak ať se vám dobře daří. Lasky

Počasí nám přeje

2007-03-11T18:09:00.000+01:00

Tento týden se jeví jako velice zdařilý. Úspěšně se mi podařilo najet další kilometry na kole. V pátek ráno, sotva slyším jak žena zavře dveře a odchází do práce, vyhlížím z okna ven a zdá se, že přichází další slunný den. Opět tedy nasedám na kolo a vyrážím na silnice. Zrovna vynáším kolo ze vchodu a zvoní mi telefon, zpráva od Kekeho, že jdeme odpoledne plavat, je 8.30 hod. a tak potvrzuji, už budu z kola jistě dávno zpátky. Původně jsem se domníval, že urazím tak 50 km, ale netuším, že to bude o něco více. V podstatě se motám v blízkosti Prahy, ale nevěděl jsem, že je to tady tak krásné. Některé trasy už mi loni ukázal Tučňák, ale nechtěl jsem objíždět jen ty původní a tak se s mapou v kapse vydávám do neznáma. Z Jižního města jedu zhruba po této trase: Horní Měcholupy, Dubeč, Koloděje, Křenice, Babice, Mukařov, Vyžlovka, Jevany, Struhařov, Tehov, Říčany a zpět do Prahy.

Při návratu ku Praze jsem již dost down, když vyjíždím kopec od Křeslic na Háje, tak už melu z posledního, je mi jasné, že jsem stravu hrubě podcenil, ale cestou jsem se nechtěl nikde zdržovat obědem a domníval jsem se, že dvě müsli tyčinky a ionty postačí. Když v čase 03:08 hod. dorážím k domu, tak mám na tachometru hodnotu 71,63 km, průměrná rychlost činí 22.3. Já vím, není to nic extra, ale přeci jen je to druhá jízda v této sezóně. Rozhodně se mi však nechce do plavání, nohy se mi trochu třepou a na běhání se taky necítím. Doma něco málo sním a dám se trošku dohromady, pak si přece jen říkám, že to plavání by mi mohlo i pomoci, hlavně studená voda na regeneraci nohou. Na smluvené místo tedy dorážím, Keke už čeká a doráží i další zájemce o plavání z fóra behej.com. Má nick Žula a taky by rád triatlon. V bazéně tedy plaveme a Keke nám upravuje techniku, když skončíme, tak se skutečně cítím lépe. Udělal jsem tedy nakonce dobře.

Večer se ještě na chvilku scházím s Tučňákem a popisuji své zážitky, má radost jak mi to šlape. Ale únava doléhá plnou silou, jdu si lehnout na mě nezvykle brzy. Ráno nohy cítím, ale jde to. Sobota je pracovní a to celá až do neděle, z aktivity mě vytrhne jen Kekeho zpráva, že jdeme cvičit a běhat. O.K. v neděli ráno dorážíme do fitness BBC na Chodově, bohužel vzhledem k tomu, že jsem spěchal z práce domů a hned cvičit, tak jsem nechal doma čip určený ke vstupu do fitu. Slečna za barem mě ani přes naléhání Kekeho nepouští, zkrátka bez čipu nemám nárok. Jsem rozčarován, za NEMALÉ vstupné, jsem očekával větší ochotu. Posilovna zeje prázdnotou a ta paní u recepce nikoho neobsluhuje, ale přesto mi nevychází vstříc. Smůla. Ještě, že do šatny čip nepotřebuji. Takže jdeme do běhacího ohozu a vyrážíme do nedalekého Kunratického lesa. Zapomněl jsem i hodinky, takže běžíme naprosto pohodovým tempem a já Kekemu cestou stále něco vyprávím. Cestou potkáváme spoustu běžců různého věku. Po doběhu si ještě užijeme sauny, která je přímo v šatně. Oběma nám přichází zpráva od Tučňáka, že si ráno skvěle zaběhal, výborně, to znamená, že se dostává do formy a zapojí se opět do společných výběhů. Skutečně příjemný den. Když pěkný, tak pěkný. Jedem se ženou, do Průhonic do parku, na krátké cestě kterou musíme urazit autem, potkáváme neuvěřitelné množství cyklistů. Snad celá Praha si vyjela na kole. Na každém pátem metru komunikace je kolo. Navštěvu parku v Průhonicích doporučuji, moc se mi tu líbilo. Je zde i vhodné místo na běhání, ale nesmíte vběhnout hlavní branou, kde se vybírá vstupné, ale některou z bočních, jak se podařilo i kdysi mě. Cesty měkké, pro běh ideální, ale na druhou stranu zde bylo dost lidí se psy. Zkuste, uvidíte. Po nádherné procházce v parku již skoro odcházíme a náhle vidím, že se k nám blíží běžec, nějaký povědomý. No jo, je to Miloš Škorpil, na chvilku se zastavuje, má v ruce fotoaparát a fotí okolí. Pozdravím a zeptám se kolik dnes naběhal, prý 60 km, hmmm, prostě pěkný den. Hned vyráží dál. Pak ho ještě potkávám na chodníku v Průhonicích, kde se občerstvuje. No je v pohodě.

Na internetu zjišťuji, že počasí má být i nadále vlídné, tak uvidíme co nám přinese další týden.

Tak sportu zdar, ať se vám v životě daří. Lasky

Dobře rozjeté

2007-03-08T22:06:00.000+01:00

Tak teda jedeme. Po Kbelské desítce jsem nějak přišel k chuti a co víc, i počasí nám přeje. Ovšem ten samý den, kdy se běželo, jsem vylákal Tučňáka do blízké hospůdky a celý závod i atmosféru jsem mu popsal, bylo vidět, že mu vlhnou oči, ale naplánovali jsme spoustu dalších akcí, takže nic není ztraceno. Tedy neděli jsem strávil v práci a ani v pondělí jsem jsem toho moc nenaspal, ale Kekeho nabídce na podvečer strávený ve fitku jsem nemohl odolat. Nakonec jsme zmákli benchpress a k tomu bicepsy. To mi Keke namasíroval ego již v šatně, když mi říkal, že jsem skvělý a jaký jsem to měl krásný čas a také, že on ze mě toho triatleta udělá. Vzápětí mě hnal kvůli rozcvičení na hrazdu, neboť to je jeho oblíbená disciplína. Zcela bez ostychu se zavěšuje a v klidu dělá deset shybů, ale jen kvůli mě tak málo. Já se na hrazdu bezvládně zavěšuji a končím na šestém, pak už to jde jen z kopce. Pak už pana Godzzilu jak mu přátelsky říkám proháním, ale odměnou je mi radost, kterou má ze svého napumpovaného bicepsu.

Úterý se jeví také sportovně, tedy ráno trávím učením, ale po obědě mám domluvené plavání s Kekem. Bohužel, jemu to nevychází, ale já se bazénu nevzdám a je z toho pěkných 1900 metrů. Plavání se mi líbilo a protože jsem v dobrém rozmaru, zastavuji se na Budějovické, že se podívám do cykloprodejny, zda nemají něco pěkného. No a mají. Zaujal mě bezdrátový cyklocomputer Sigma 1200. Mám krátce nové kolo, takže computer by se hodil. Tak ho beru, dávám prodavači peníze a v metru už studuji návod. Doma jsem ho chtěl samozřejmě hned namontovat. Ale Keke už mě láká na podvečerní spinning, tak do toho jdu. Lehce protáhneme svaly a už sedíme na rotopedech. Keke vypadá úplně v pohodě, tedy potí se, potí, ale já se vyloženě trápím, nedávám to najevo, ale dvacet minut před koncem už se modlím ať to skončí. Sporttester jsem měl a lítalo mi to chvílemi i na 175, hrůůůza. Jak to ty ženský okolo dělají, že jsou v klidu?!

A je tu středa a jak říká klasik, je ho tam třeba. Takže montuji computer na kolo a protože mi slunce pálí na záda, tak kolo hned osedlám. Opět se trápím. Jedu přes Říčany do Tehova a zpět, nakonec je z toho slušných 40 km, prvních v tomto roce, viz. foto. Průměrná rychlost 23:24 km/h. Dobrá je to první vyjížďka a navíc pěkně cítím stehna ze spinu, ani se mi do kopců nechtělo ze sedla. Proklínám Kekeho. Sotva slezu z kola a dám se dohromady, píšu radostně Tučňákovi a ten mě láká na něco tajemného ven. Setkáváme se před domem a on v ruce třímá model letadla. Na nedaleké louce mi potom předvádí vrcholnou akrobacii alá Petr Jirmus. http://www.youtube.com/watch?v=JbuR6PRK1W8 Fakt pěkné. Projížďku mi samozřejmě tiše závidí, ale hned mě nahlodává, že bych si měl jít ještě zaběhat. Ale já místo toho vytahuji z batohu svačinku a T. na mě nevěřícně zírá. No co dodružuji stravu, každé tři hodiny něco malého. Bylo mu jasné, že to už na běhání nevypadá. Ale po příchodu domů se ve mě něco zlomí. Začíná se smrákat, ale obloha je jasná, snad to světlo ještě hodinku vydrží. I se svačino v útrobách jsem vyrazil do Milíčovského lesa, potkal spoustu běžců a bylo z toho nádherných 45 min. běhu. No není to krásné. A to jsem ještě stihnul zajít večer s Kekem na jedno.

Hmm středa nevypadá dobře, vlhký chodník, vlhké silnice, na kolo se mi nechce. A taky si říkám, že bych se mohl začít taky učit, tak jo, nejen sportem živ je člověk. Keke mě láká do fitu, ale nevyjde to, vždyť je MDŽ. Takže večer trávím ve společnosti manželky. Zkrátka regenerační den. Já vím píšu dlouze, ale zatím mě to baví, snad to vydrží. Mrkněte se do fotoalba, budu se snažit tam pravidělně přidávat fotky. No v sobotu jsem chtěl pokořit Pečeckou desítku, ale bohužel, jsem v práci, tak si to užijte za mě.

Tak vás všechny zdravím a děkuji za podporu blogu, každý příspěvek vítám. Ahoj Lasky

Kbelská desítka

2007-03-08T09:02:00.001+01:00

Tak je to tady. Řekl jsem si, že svoje pobíhání zúročím a zkusím běžecký závod. Ráno se podívám z okna a zjistím, že počasí běžcům nepřeje, ale to je možná otázka názoru, mě osobně takové počasí nevadí. Rozhodně je to lepší než vzpomínka na letní parna. Zkouším SMS nalákat i Tučňáka, ale ten definitivně vzdává s tím, že nemoc je zlá. Když dorazím na místo tak mám štěstí, fronta ze sokolovny ve Kbelích není zase tak dlouhá a v klidu se zařadím. Po chvilce vidím známé tváře a tak prohodím se spřátelenými běžci pár slov. Po registraci jsem příjemně překvapen, tričko je pěkné. Při odchodu nasávám vůni masážních roztoků, která se line z tělocvičny a pak již mířím do šaten. Je vidět, že běžci se velice dobře znají a rozebírají minulé závody a také své tréninky, objemy o kterých mluví mě trošku děsí. Start byl vzhledem k množství účastníků posunut a tak ještě užívám volnou chvíli a procházím se po sokolovně a hledám dál mezi běžci známé tváře.

Mezi námi, neberu to jen jako závod, ale i jako společenskou událost. Nakonec to dopadá tak, že jdu na start ve společnosti Pavla, kterého znám z fitnessu, kde drtí kilometry na běžícím pásu. Když se ho ptám zda mu to vyhovuje, tak říká že ano, vůbec neřeší rozmary počasí, ani bláto na cestě a další věci, jako většina venkovních běžců. Pro mě je to nepochopitelné. Na běžícím pásu jsem byl několikrát, to ano, ale běžet na něm 50 min. jako Pavel, to ne. Ale každému vyhovuje něco jiného a já vím, že Pavel měl na pásu velice slušné tempo, tuším 4:30. Dorazíme tedy ke startu a jdeme se rozehřát, cestou pořvávám na Wittyho s Radkou oblíbené Budo, budo.

Zřejmě nevíte o čem je řeč, tak doporučuji: http://wittyhosvet.blogspot.com/2006_11_01_archive.html a článek Ultra nacht lauf II. Právě při rozběhu se mi podaří úspěšně propásnout tragédí focení, no tak příště!

Ale během chvíle přichází start a jedeme. Tep letí nahoru a vybírám si prvního tahouna, zdá se že zpomaluje, no nic je čas ho opustit a napíchnout se na jiného. Držím si rozumné tempo, ale i tak se dech krátí. Vím, že spousta lidí si stěžovala na vítr, ale beru to jako osvěžení. Konečně jsem našel tahouna podle mého gusta, na číslo si nevzpomínám, ale je to zřejmě veterán. Na otočce se mi trošku vzdaluje, sakra on mi snad uteče. Snažím se protáhnout krok a přeci jen se mu přiblížím na dosah. Tak to táhneme spolu až na sedmý kilometr. Pak už je čas vyrazit, možná brzy, ale zkusím to. Dostávám se do jakési běžecké euforie, zdá se mi, že doslova letím jak vítr. Skandující skupinka dětí do mě vlévá další síly, začínám předbíhat. A konečně před sebou vidím Pavlovu bundu, říkám si, kéž bych ho dohnal. Jenže cíl se blíží a euforie se vytrácí a sportester zběsilým pípáním oznamuje překročení nastavených hodnot. Někdo za mnou začíná finišovat, néééé tuhle pozici už nechci ztratit, nakonec se mi to podaří, do cíle mě již nikdo nepředběhne. Čas je z mého pohledu vynikající: 45:30. Na běhajícího kulturistu, jak říká můj sparring Keke, to je prima. Ale přeci jen, hmotnost 84,5 kg, asi nebude nejvhodnější k dalšímu vylepšení dosaženého času. Mimochodem, Pavel dal desítku za 45:00, takže spokojenost. Po závodě je to pohoda, zvláště ve sprchách, když při vstupu míjím nahou dívku. Zkrátka běžci JSOU V POHODĚ.

Vysvětlení se mi dostalo až po přečtení blogu: http://johariinskromnyblog.blogspot.com/2007/03/prvn-leton-zvod-kbelsk-10-mrn-zven.html

Po závodě se počasí umoudřilo a při cestě domů jsem se již díval na modrou oblohu. Večer jsem byl z absolvovaného závodu v takové extázi, že jsem se přihlásil do poháru Běhej.com No tak doufám, že se zase brzy uvidíme.

Tak běhání zdar. Lasky

a bůh stvořil blog

2007-03-04T11:14:00.000+01:00

Tak jsem se konečně rozhodl, že si založím vlastní blog. Nevím zda ho bude někdo číst, ale konec konců bloguje spousta lidí o různých věcech, tak proč bych nemohl psát i já o svém životě, přátelích a hobby. V podstatě se ani moc neorientuji v tom jak psát a jak vkládat, ale snad se to podá.

Tak zatím ahoj Lasky.