Jak se běhá na Lago di Garda

Vždy si prohlížím letáky, které dostanu na tom či onom závodě, zejména na PIMu jsou velice štědří a tašku naplní spoustou propagandy. Po doběhnutí maratonu, ne tedy hned, ale raději po pár dnech listuji letáky a se zaujetím si prohlížím nabídku zahraničních maratonů. Tváře nadšených maratonců zvou různě po Evropě, neřku-li po celém světě. Při loňské výroční schůzi SKMP Kadaň mi navrhl Dan Tudor, že můžeme zkusit maraton u Lago di Garda v Itálii, který se koná 10.10.2010 - kouzelné datum. No říkal, jsem si proč ne, byla zima maraton ještě daleko. Dan však svůj slib splnil, sehnal dokonce i cestovní kancelář, která se maratonskou turistikou zabývá. Stačilo jen zaplatit požadovanou částku, za kterou nám byl poskytnut odvoz a ubytování, registrace na maraton se hradila zvlášť. Čím dříve se přihlásíte, tím levněji pořídíte, v našem případě přišla registrace na 25 euro. Setkání v Praze proběhlo bez problémů, potkala se skupina nadšenců pro maratony. 

Horší už to bylo s kvalitou vozidel, tedy abych to uvedl na pravou míru, jednalo se o starší dodávky zn. Fiat, ale k poruše nedošlo ani jednou. Cesta do Itálie proběhla v celkem solidním rozčarování z řidiče důchodového věku, který v některých chvílích, věnoval řízení pramalou pozornost řízení a my v zadní části občas šílely hrůzou. Ale nakonec jsme do hotelu dorazili ve zdraví. Ubytování bylo pěkné, tedy na pohled, ale horší bylo, když jsme zjistili, že za topení v apartmánu se musí připlácet a totéž za lůžkoviny. Další den proběhl v absolutně klidném duchu. Čekala nás vyhlídka na jezero, poté prezentace a vyzvednutí startovní tašky. Ta obsahovala pěkné funkční tričko, náramek na ruku, který slouží k vyzvednutí jízdenky na loď k přepravení z cíle, zpět ke startu. Samotná taška nebo spíše pytel (pouze tento pytel, nic jiného) sloužil po vyprázdnění k uložení věcí, které pořadatel přepravil do cíle. Stačilo na pytel pouze nalepit samolepku se startovním číslem, která byla součástí startovního balíčku. Maratonské expo se mi moc líbilo, přestože bylo menší, bylo zde spousta bot za velice pěkné ceny. Udělali jsme si z balkonu budovy velice pěkné fotky a vyrazili jsme do Riva del Garda. Protože start byl právě od budovy kde byla i prezentace, byla naše cesta do Riva del Garda i cestou po trati. Byl jsem překvapen kolik nás čeká tunelů. Ráno jsme vyrazili s předstihem, neboť v propozicích i na prezentaci bylo upozornění, že pytle se do cíle budou odvážet již v 8.30 hod. ale start byl až v 9.30 hod. Naše zavazadla byla na místě včas, ale jak jsem předpokládal, ještě v 9 hod. byla zavazadla na místě a opozdilci si do nich v klidu odkládali své věci. 

V tu dobu už jsme poskakovali v chumlu lidí a snažili se zahřát, protože v údolí u jezera bylo poměrně chladno okolo 13°C. To už, však hrála hudba pěkně zvesela a při zvuku vypalovačky Eye of the tiger byl maraton odstartován. Nijak jsem se nehnal, ale u startovní čáry jsem byl za chvilku, bylo jistě méně lidí než na PIMu. S  Karolínou jsme volně klusali, neboť to byl její první maraton a já rozhodně neměl v úmyslu ji zkazit zážitek tím, že jí budu hnát. Nevím jestli to byl jen subjektivní pocit, ale v tunelech se nám poněkud hůře dýchalo. Z každé restaurace podél cesty vyšlo osazenstvo na chodník, aby zafandili běžcům. Davem běžců se proplétaly motorky s fotografy a kameramany a také cyklisty, ale nikdo v tom neviděl problém a běželo se v klidu. Po proběhnutím Riva del Garda jsme se nádherným údolím vydali k městečku Arco, po stranách údolí byly pěkné skály a trasa vedla přímo vinicemi. 

Tak okolo 17 km na Karolínu přišla krize, proto v jedné vinici utrhla hrozen vína a začala doplňovat cukry. Nebyla sama, spousta závodníků byla jako špačci, kteří vinici malinko obrali. První občerstvení se stravou přišlo až v Arco a bylo vážně na čase, dal jsem si na 10 km trochu gelu ale moc dobře mi neudělal, tyhle přeslazený chemický lepidla snáším, čím dál hůř. Zato na občerstovačce byly sušenky suché, sušenky s džemem, banány, jablka a možná i něco dalšího, ale mě nejvíc chutnaly ty s džemem. Chvilku po proběhnutí Arcem se objevil meta půlmaratonu a Karolína už mému tempu evidentně nestíhal, já jsem se tedy přizpůsobil a běžel podle ní. Jenže nakonec usoudila, že ani pro jednoho by    to nebylo dobré. Proto mě po chvilce přemlouvání vysílá do druhé půlky i když mi bylo líto, že ji tam nechávám samotnou. Nakonec se tedy rozbíhám a cítím se moc dobře. Trasa vede po cyklostezce podél řeky, přičemž směřuje zpět k jezeru, povrch je asfaltový, ostatně jako valná většina trasy. Pěkně se rozbíhám a bez větších potíží předbíhám a předbíhám. Pěkným, svižným tempem dorážím podél řeky zpět k jezeru do Nago - Torbole, kde se trasa napojuje zpět na komunikací vedoucí po obvodu jezera. Přichází opět tunely, které mi nevadí a nějaké zhoršené dýchání už ani nevnímám. Na 35 kilometru dělám asi chybu, neboť když se na mě pověsí postarší Ital, který se mi snaží stíhat, nemám to srdce mu utéci, takže zpomaluji, aby to zvládl. Nevypadá, že by měl sil na rozdávání. Nakonec to stejně nezvládá a posílá mě RAPIDO a PRESTO vpřed. 

Opět nasazuji tempo a vyrážím. Do cíle v Malcesine se musí seběhnout menší kopeček, což umožňuje ještě zafinišovat. Hurá, jsem v cíli za 4:08:36 (čistý čas). Dan Tudor to zvládl za 3:50:07. Karolína doráží do cíle za 4:41:24. Bohužel v době, kdy doráží do cíle Karolína, doráží ke mě nevolnost, pobíhám po okolí cíle a v jinak krásně čistém městě zvracím. Jsem překvapen co ve mě je, jsem si jist, že můj žaludek v průběhu maratonu není schopen strávit ani sousto. Všichni si chválí cestu lodí z Malcesine zpět do startovního městečka Limone, já ne, ani nevím jak jsme jezero přepluli. Ještěže Dan s manželkou Pavlínou a Karolína mě litují a jsou se mnou, tak nějak se ta nevolnost lépe snáší. Nakonec ji přemáhám a při odjezdu dodávkou zpět do hotýlku je mi už fajn. Večer už do sebe tlačím pizzu, takže tak hrozné to být nemohlo i když jsem při zvracení přísahal, že na další maraton mě už nikdo nedostane, večer jsem se již ptal kam zase vyrazíme. Pár fotek z maratonu ZDE.

Doksyman 2010

V sobotu 15. srpna 2010 se minivýprava Sportovního klubu městské policie Kadaň ve složení Martin Vysoudil a Jirka Vlasák vydala vstříc dalšímu sportovnímu dobrodružství, jednalo se o DOKSYMAN 2010. Jde o triatlon, kdy absolvujete 1,9 km plavání, 90 km na kole a nakonec půlmaraton 21 km, tedy polovinu klasického IRONMANA. Dále se k výpravě připojil chomutovský nadějný triatlonista Daniel Tilcer ( 3. místo Český pohár v dlouhém triatlonu 2009). Cesta do kempu Borný na břehu Máchova jezera proběhla naprosto v klidu a zbylo spoustu času na vyladění kol. Právě pro tento závod, si po dlouhých letech odježděných na horském kole, pořídil Martin silniční kolo zn. Merida. I když tvrdil, že nemá moc najeto, já jsem mu při pár společných trénincích sotva stačil, nebo spíše nestačil. Martin má dle mého názoru na triatlon nadání. Pohled na jeho lýtka, při jízdě v háku na kole, ve mě vyvolává pocit, že přede mnou letí čmelák a má na svých nožičkách mnoho nektaru. Takovým způsobem se jeho lýtka při jízdě napumpují, tomu ovšem odpovídá i rychlost okolo 36 km/h a to mě zřejmě šetřil.

Oproti mému Duratecu je Martinova Merida těžší a má i problém s duší, která mu mírně uchází, ale tolik času na ladění není a je nutné si uložit věci do depa. To se začíná pěkně plnit, ale všem se nám podaří si dát kola vedle sebe. Budeme mít tedy přehled, jak se komu daří. Martin se spoléhá, že si neoprén půjčí ve stánku, ale všechny jsou už dávno rezervované. Nezbývá mu, než se jako jeden z mála postavit na břeh Máchova jezera pouze v cyklistických kalhotách, ale přesto vypadá spokojeně. Jeho tajný cíl je dát to za 5:30 hod., to můj cíl je skromnější, aspoň pod 6 hodin.

Do Máchova jezera se vrhá 149 závodníků a voda se začíná suprově vařit, první oranžová bóje je ještě vidět, ovšem druhá už vůbec, jen tuším jakým směrem plavat, ze břehu vypadá ta bóje jako malý bod na obzoru. Držím se proudu plavců a spíše se snažím si neloknout, protože po hladině jezera se honí slušné vlny. Daří se mi najít příjemné kraulové tempo a dorážím i k druhé bóji, tady ovšem dochází k chybě a já se držím za závodníkem, který zřejmě neodhadnul směr a já společně s ním plavu ke břehu, nikoli však tam, kde se z vody vychází. Tím pádem nás čeká solidní štreka podél břehu až k našemu zelenému koberečku, jenže mě to stojí hodně sil. Dle výsledků má Daniel plavání za 32:52, Martin za 40:15 min. a já to zvládám za 45:07 min. Na kolo nasedám tedy již osamoceně a po rozbité cestě vyjíždím na hlavní cestu, kde začíná ta pravá stíhačka. Rozjíždím to celkem solidně a snažím se svůj průměr udržet na 31 km/h, přesto se mi zdá, že pokaždé když Martina potkám, tak je o kousek dál a ještě se na mě zubí. Daniel na mě při každém setkání řve: „ Dávej, dávej“ a já z toho mám vždy radost – vážně a taky z každého kdo stojí podél cesty a fandí. Sleduji pečlivě hodinky a snažím se pravidelně co 15 minut ukousnout kus energetické tyčinky. Během kola se cítím fakt skvěle, daří se mi předjet spoustu závodníků, ale na běh se moc netěším. Kolo jsem zvládli takhle Dan 2:54, Martin 2:51, Jirka 3:00:14.

Vyběhnou z depa po kole je fakt síla, zvládnout tu změnu chce dost tréninku, ale stejně je to náročné. Asi po deseti minutách si dávám ampuli X-ride od Penco, chuťově celkem příjemné, ale hlavně mě to pěkně nakopne. První dvě kola zvládám solidně, ale ve třetím se děsně trápím a mám pár chodeckých a tři zvracecí vložky. Teď už vím, že cola na pití mi fakt nesedí. Do minuty po jejím požití míří obsah mého žaludku ven. Ale když se žaludek zklidní, tak se rozbíhám a už nezastavuji i když se musím dost přesvědčovat. Ale pár lidí se mi podaří předběhnout a mám z toho velkou radost. Z týmu dorážím do cíle jako poslední, ale moc šťastný.

Celkově Martin 48. místo 5:19:43, Dan 52. místo 5:20:58 a konečně já 95. místo 5:53:08

To co Martin na polovičním Ironmanovi předvedl je skvělé, když jsem ty výsledky viděl poprvé, nemohl jsem uvěřit, že o minutu překonal daleko mladšího Dana a to i na kole, které rozhodně Martin tolik netrénoval. Domnívám se, že při cíleném tréninku, zejména plavání a kola, by Martin dokázal podat ještě daleko lepší výkony.

Cesta domů už neproběhla tak klidně jako ráno, já osobně měl ještě jednu blinkací pauzu, ale jinak to šlo. Jak cestou, tak během závodu, ani později, nám nespadla ani kapka a dokonce při běhu bylo poměrně teplo. Celá akce se tedy skvěle vyvedla a hlavně jsme ze všichni vrátili ve zdraví a s pěkným pamětním tričkem. Výsledky jsou zde a fotky tady, oficiální stránky závodu: www.doksyman.cz

Na Zugspitze rychle a snadno ?

Přiznám se, že ještě před pár týdny jsem ani netušil jaká, že hora je nejvyšším vrcholem Německa, natož abych vůbec přemýšlel o tom, že bych ji zdolal. Jenže můj spolužák ze základní školy, Jirka Sojka mě tímto zajímavým nápadem překvapil a protože mám hory i turistiku rád, tak jsem si výraz "výstup na Zugspitze" vyguuuuuglil :-)) Když to zkusíte, tak zjistíte, že se vám objeví poměrně dost odkazů, protože je to velice oblíbený turistický cíl. A co víc, krátce před naší výpravou se na Zugspitze vydal i kadaňský světoběžník František Červený a tak jsem nějaké informace o celé akci získal i od něj.
Celá akce měla poměrně rychlý spád, když se původně čtyřčlenný tým scvrknul na 3 a termín odjezdu byl operativně stanoven na středu 4. srpna 2010 v 18.00. Na cestu jsme vyráželi s přesvědčením, že kromě Zugspitze zvládneme ještě vystoupit na Alpspitze. To nás vedlo k přesvědčení, že musíme mít hromadu jídla a věcí a tak jsme SEAT Ibiza narvali až po střechu, zejména jídlem a částečně i výbavou, tedy přilbami, ferratovými úvazky, cepíny a mačkami. Cesta z ČR přes Cheb a pak po německé dálniční síti ubíhala velmi svižně. Po půlnoci dorážíme do vesničky Hammersbach na místní megaparkoviště, kde stojí jen pár aut. Nakrmíme automat několika eury a stavíme stany (není to kemp, ale na přespání je tolerují).

Jenže kde se vzala, tu se vzala, kráva, která si cinká zvonem a samozřejmě jí chutná nejvíce tráva u právě postavených stanů. Kluci se jí snaží odehnat, což se po chvilce daří, ale ještě když zalezeme do stanů budí mě Jirka, že kráva se vrací, ale já už jsem ve spacáku, někde na hranici snů a doufám, že mi Milka nešlápne na hlavu. Ráno v 5 hodin, odpočatý, zvesela vylézám ze spacáku, abych našel mrznoucího Jirku před stanem a pochopil, že skvělý spacák z Kauflandu za 300,-Kč není to pravé pro spaní v podhůří Alp :-)) Snažím se ho dát dohromady horkým čajem a písní proti trudnomyslnosti od Ivana Mládka. Jirka mi tvrdí, že to co ho vzbudilo nebyla zima, ale chrápání mé a třetího člena výpravy Jindry, ale tomu se mi nechce věřit.S mírným zpožděním vyrážíme v okolo 6.30 hodin směrem k Zugspitze, ovšem nejprve je nutné projít soutěskou Höllentalklam, cesta k ní je dobře značená a stoupání k ní začíná v podstatě okamžitě za parkovištěm. Průchod soutěskou je zpoplatněn pro nás, nečleny jakéhokoli alpského spolku, 3 Eury. Ale je nutné říci, že to stojí za to, když nic jiného, tak jen průchod okolo bouřící vody, které se dere skalisky, přes různé vodopády a kameny, je nádherný. Tohle si fakt užíváme i když na Jirkovi jsou patrné známky únavy a tepová frekvence jeho pulsmetru okolo 160 BPM nevěstí, že by se jednalo o výletní tempo. Při průchodu soutěskou na vás kape voda odevšad, ale na jejím konci zjišťujeme, že začalo pěkně pršet. Stále stoupáme až k chatě Höllentaleingangshütte.
Tady dochází na lámání chleba, viditelnost je dost špatná, taky je zima a Jirka nevypadá, že by hořel touhou na Zugspitze vylézt. Dáváme si v chalupě čaj a diskutujeme. Jirka je spíš pro návrat, já si v tom počasí také nejsem jistý zda jít nahoru, ale nakonec nás napadá, že na chalupě zůstaneme, zaplatíme asi 25 Euro a přečkáme do zítra zda se počasí neumoudří. Dokonce i obsluha v chatě nás varuje ať nepokračujeme, že je nahoře mlha a můžeme se ztratit. Ještě si dáváme čas na rozmyšlenou a v tom přichází skupinka asi 5-ti německých mladíků, kteří neomylně míří k vrcholu. Bleskově se rozhodujeme, že to společně s nimi zkusíme. Vyrážíme, ale během 30 minut se nám ztrácejí, mají dost ostré tempo. Kromě jedné krátké ferratové vložky, je to pěkné ostré stoupání. Exponované úseky zvané žebřík (kramle ve stěně) a prkno (kovové kolíky ve stěně) zvládáme zcela bez problémů, ale mokří na kost. Přichází suťoviště a každý krok je poměrně náročný, také nabíráme docela slušnou výšku. Z dálky vidíme ledovec a na něm malé postavičky, to jsou ti Němci co nám utekli. Nakonec se i nám podaří k ledovci dorazit, Jindra se s tím nepárá a poměrně neopatrně,bez maček, si razí cestu po sněhu a ledu k ferratě. My s Jirkou to taky zkoušíme, ale po chvíli nasazuji mačky a snažím se jít ve stopách Jindry, lehkomyslně bez zajištění krok za krokem. Po chvíli se mi to vymstí a zapadám do rozměklého sněhu asi po pás a cítím jak mi přejel mráz po zádech, okamžitě se drápu ven a vytahuji z batohu cepín. Dochází mi, že to už není žádná legrace. Jindra už je tou dobu u ferraty a zjišťuje, že trhlina mezi ledovcem a skálou je nad naše síly a o přehoupnutí na laně, ke kramlím, nechceme riskovat. Asi o dvacet metrů výš je zbudován druhý nástup na ferratu v místě, kde je trhlina daleko menší a dá se překročit. Odtud vede ferrata až na malé výjimky až k vrcholu Zugspitze, na mapě to vypadá jako krátká část a také my jsme se domnívali, že to už je jen skok, ale je nutné se připravit na nejméně dvou hodinový výstup. Navíc nám začalo sněžit což nebylo vůbec příjemné. Ve vrcholových partiích už se jednalo asi o 20 cm nános, ale za zvýšené opatrnosti, aby nedošlo k uklouznutí, se dalo v cestě bez problémů pokračovat. Je nutné počítat s určitou fyzickou výkonností, jinak se vám může výstup dost protáhnout. Aby jsme se vyhnuli tomu, že nám ujede z vrcholu lanovka, protože poslední jede dle našich informací v 16.20, stojím Jirkovi doslova za zadkem a stále ho uháním ať neodpočívá a pokračuje v cestě a to i proto, že se do mě dává zima a jediné co pomáhá je neustálý pohyb, kterým je možné se zahřát.

Jirka už neměl sil nazbyt a také ho zmáhalo, že vrchol nebyl v mlze vidět, chyběla psychická vzpruha, vrchol v dohledu. Těsně před 16 hodinou na nás Jindra mává, že se nám podařilo dostat nahoru. Zrychlujeme s vidinou teplé chaty, překonáváme hřeben vrcholu a po žebříku slézáme ke stanici lanovky. Kupujeme lístek na zubačku a po krátkém úseku lanovkou na ni přesedáme a ta nás odváží až do blízkosti parkoviště v Hammersbachu. Cesta zubačkou trvá z vrcholu celkově něco přes hodinu a po 18 hodině tedy 24 hodin po odjezdu z ČR již vyjíždíme na cestu zpět. Jsme mokří na kost a předpověď počasí ukazuje, že zdolání Alpspitze by také doprovázel déšť a na ten nikdo z nás nemá náladu. Nakonec zjišťuji, že to s Jirkou asi tak hrozné nebylo, protože je schopen odřídit cestu z Hammersbachu zpět do ČR, tedy na hranice, kde ho střídám.

Výlet se povedl, ale kromě pěkné soutěsky jsme toho z Alp moc neviděli, panorma Alp se nám ani na chvilku neotevřelo a viditelnost byla díky mlze a nízké oblačnosti mizerná. Přesto výstup na Zugspitze mohu všem doporučit, ale rozhodně se jedná o fyzicky namáhavou akci , nelze jí srovnat s výstupem na Sněžku, jak se mi snažili někteří vnutit.

Běh na Klínovec - pozvánka

Sportovní klub městské policie Kadaň, pro vás připravil 19. ročník běhu na nejvyšší vrchol Krušných hor - Klínovec, tento závod se uskuteční 17. července 2010. Více informací hledejte této stránce nebo www.skmpkadan.cz. Jedná se o velice pěkný, ale také náročný závod.

Jirkovský crossmaraton 2010

Tak jsem se dostal do stadia, kdy přispívám po roce. :-) Hlavně, že stále běhám a vůbec celkově sportuji. Už skoro tradičně jsme se s klukama z klubu dohodli, že dáme Jirkovský crossmarathon. Z klubu jsme jeli 4, Dan Tudor, Míra Šimána, Jindřich Drozd a moje maličkost.Vzhledem k tomu, že Míra šel maraton poprvé, tak se rozhodl pro poctivou přípravu a já jsem se k němu připojil. V době kdy jsem se měl doma učit na zkoušky, jsem každou sobotu, v období 4 týdnů před maratonem běhal dlouhé trasy 25 a více. Na maraton jsem tedy vyrážel v domnění, že jsem dobře připraven. Avšak dvě noci před maratonem nebyly, co se týče spánku, moc kvalitní. Navíc den před maratonem jsem absolvoval pátrací akci a cítil jsem se dost unavený. Každopádně v den startu jsem se necítil špatně a dělal jsem vodiče Mírovi. Měl jsem půjčeného Garmina 305 a jeli jsme na tepy. Rozkaz zněl jasně, ne přes 160. Toho jsme se drželi a kopce nám šli moc dobře, pomalé cyklisty jsme v pohodě předbíhali a vydrželo nám to až na 30 km. Tam mi Míra udělal pá, pá a plný sil se rozhodl pro zrychlení tempa. Já čím dál více zpomaluji a na občerstvovačce, kde je vyznačeno do cíle 7 km, se to láme, potom přecházím do chůze a ačkoli se o to několikrát snažím už to nerozeběhnu. Předjíždí mě na kole M. Thums s manželkou, která stále kluše v pěkném tempu. Zase to zkouším, ale zase to nejde. Ale nutno říci, že to zřejmě není fyzické, ale psychické. Prostě mi to nejede a mám pocit hrozné únavy, dokonce se na chvilku i svalím u cesty, ale oči raději nezavírám abych tam neusnul, jak se mi to již jednou stalo na 6 hodinovce ve Stromovce. Nakonec se dopotácím do cíle v čase 4:42:29, což je zatím můj nejhorší výsledek a je to pro mě dost velké zklamání. Jindra za mnou "dobíhá" v čase 5:48:53. Zato Míra si na prvním maratonu doběhne pro pěkný čas 3:56:44.
Nějak nemohu pochopit, jak jsem se po celkem solidní sezóně a po docela pěkném běžeckém objemu dopracoval k takovému debaklu proti loňskému času: 3:50:15. V první chvíli jsem měl dojem, že to bude aspoň můj, po dlouhé době, první maraton, kdy nebudu zvracet, ale vydrželo mi to jen 10 minut. Poté jsem šavloval ještě 3 x, navíc jsem měl pocit, že ze mě jde vše co jsem přijal po celou dobu trvání maratonu. Hned po závodě jsem tvrdil, že na maratony kašlu, ale už jsem zaregistrován na Lago di Garda maraton do Itálie. Snad si spravím chuť aspoň zde. Převýšení 20 metrů by tomu mohlo pomoci. Výsledky z Jirkova jsou zde. Přidávám foto z cca. 10 km, kdy mi bylo hej.

Workout Details - SportyPal

Workout Details - SportyPal

Workout Details - SportyPal

Workout Details - SportyPal