11.8.10

Na Zugspitze rychle a snadno ?

Přiznám se, že ještě před pár týdny jsem ani netušil jaká, že hora je nejvyšším vrcholem Německa, natož abych vůbec přemýšlel o tom, že bych ji zdolal. Jenže můj spolužák ze základní školy, Jirka Sojka mě tímto zajímavým nápadem překvapil a protože mám hory i turistiku rád, tak jsem si výraz "výstup na Zugspitze" vyguuuuuglil :-)) Když to zkusíte, tak zjistíte, že se vám objeví poměrně dost odkazů, protože je to velice oblíbený turistický cíl. A co víc, krátce před naší výpravou se na Zugspitze vydal i kadaňský světoběžník František Červený a tak jsem nějaké informace o celé akci získal i od něj.
Celá akce měla poměrně rychlý spád, když se původně čtyřčlenný tým scvrknul na 3 a termín odjezdu byl operativně stanoven na středu 4. srpna 2010 v 18.00. Na cestu jsme vyráželi s přesvědčením, že kromě Zugspitze zvládneme ještě vystoupit na Alpspitze. To nás vedlo k přesvědčení, že musíme mít hromadu jídla a věcí a tak jsme SEAT Ibiza narvali až po střechu, zejména jídlem a částečně i výbavou, tedy přilbami, ferratovými úvazky, cepíny a mačkami. Cesta z ČR přes Cheb a pak po německé dálniční síti ubíhala velmi svižně. Po půlnoci dorážíme do vesničky Hammersbach na místní megaparkoviště, kde stojí jen pár aut. Nakrmíme automat několika eury a stavíme stany (není to kemp, ale na přespání je tolerují).

Jenže kde se vzala, tu se vzala, kráva, která si cinká zvonem a samozřejmě jí chutná nejvíce tráva u právě postavených stanů. Kluci se jí snaží odehnat, což se po chvilce daří, ale ještě když zalezeme do stanů budí mě Jirka, že kráva se vrací, ale já už jsem ve spacáku, někde na hranici snů a doufám, že mi Milka nešlápne na hlavu. Ráno v 5 hodin, odpočatý, zvesela vylézám ze spacáku, abych našel mrznoucího Jirku před stanem a pochopil, že skvělý spacák z Kauflandu za 300,-Kč není to pravé pro spaní v podhůří Alp :-)) Snažím se ho dát dohromady horkým čajem a písní proti trudnomyslnosti od Ivana Mládka. Jirka mi tvrdí, že to co ho vzbudilo nebyla zima, ale chrápání mé a třetího člena výpravy Jindry, ale tomu se mi nechce věřit.S mírným zpožděním vyrážíme v okolo 6.30 hodin směrem k Zugspitze, ovšem nejprve je nutné projít soutěskou Höllentalklam, cesta k ní je dobře značená a stoupání k ní začíná v podstatě okamžitě za parkovištěm. Průchod soutěskou je zpoplatněn pro nás, nečleny jakéhokoli alpského spolku, 3 Eury. Ale je nutné říci, že to stojí za to, když nic jiného, tak jen průchod okolo bouřící vody, které se dere skalisky, přes různé vodopády a kameny, je nádherný. Tohle si fakt užíváme i když na Jirkovi jsou patrné známky únavy a tepová frekvence jeho pulsmetru okolo 160 BPM nevěstí, že by se jednalo o výletní tempo. Při průchodu soutěskou na vás kape voda odevšad, ale na jejím konci zjišťujeme, že začalo pěkně pršet. Stále stoupáme až k chatě Höllentaleingangshütte.
Tady dochází na lámání chleba, viditelnost je dost špatná, taky je zima a Jirka nevypadá, že by hořel touhou na Zugspitze vylézt. Dáváme si v chalupě čaj a diskutujeme. Jirka je spíš pro návrat, já si v tom počasí také nejsem jistý zda jít nahoru, ale nakonec nás napadá, že na chalupě zůstaneme, zaplatíme asi 25 Euro a přečkáme do zítra zda se počasí neumoudří. Dokonce i obsluha v chatě nás varuje ať nepokračujeme, že je nahoře mlha a můžeme se ztratit. Ještě si dáváme čas na rozmyšlenou a v tom přichází skupinka asi 5-ti německých mladíků, kteří neomylně míří k vrcholu. Bleskově se rozhodujeme, že to společně s nimi zkusíme. Vyrážíme, ale během 30 minut se nám ztrácejí, mají dost ostré tempo. Kromě jedné krátké ferratové vložky, je to pěkné ostré stoupání. Exponované úseky zvané žebřík (kramle ve stěně) a prkno (kovové kolíky ve stěně) zvládáme zcela bez problémů, ale mokří na kost. Přichází suťoviště a každý krok je poměrně náročný, také nabíráme docela slušnou výšku. Z dálky vidíme ledovec a na něm malé postavičky, to jsou ti Němci co nám utekli. Nakonec se i nám podaří k ledovci dorazit, Jindra se s tím nepárá a poměrně neopatrně,bez maček, si razí cestu po sněhu a ledu k ferratě. My s Jirkou to taky zkoušíme, ale po chvíli nasazuji mačky a snažím se jít ve stopách Jindry, lehkomyslně bez zajištění krok za krokem. Po chvíli se mi to vymstí a zapadám do rozměklého sněhu asi po pás a cítím jak mi přejel mráz po zádech, okamžitě se drápu ven a vytahuji z batohu cepín. Dochází mi, že to už není žádná legrace. Jindra už je tou dobu u ferraty a zjišťuje, že trhlina mezi ledovcem a skálou je nad naše síly a o přehoupnutí na laně, ke kramlím, nechceme riskovat. Asi o dvacet metrů výš je zbudován druhý nástup na ferratu v místě, kde je trhlina daleko menší a dá se překročit. Odtud vede ferrata až na malé výjimky až k vrcholu Zugspitze, na mapě to vypadá jako krátká část a také my jsme se domnívali, že to už je jen skok, ale je nutné se připravit na nejméně dvou hodinový výstup. Navíc nám začalo sněžit což nebylo vůbec příjemné. Ve vrcholových partiích už se jednalo asi o 20 cm nános, ale za zvýšené opatrnosti, aby nedošlo k uklouznutí, se dalo v cestě bez problémů pokračovat. Je nutné počítat s určitou fyzickou výkonností, jinak se vám může výstup dost protáhnout. Aby jsme se vyhnuli tomu, že nám ujede z vrcholu lanovka, protože poslední jede dle našich informací v 16.20, stojím Jirkovi doslova za zadkem a stále ho uháním ať neodpočívá a pokračuje v cestě a to i proto, že se do mě dává zima a jediné co pomáhá je neustálý pohyb, kterým je možné se zahřát.

Jirka už neměl sil nazbyt a také ho zmáhalo, že vrchol nebyl v mlze vidět, chyběla psychická vzpruha, vrchol v dohledu. Těsně před 16 hodinou na nás Jindra mává, že se nám podařilo dostat nahoru. Zrychlujeme s vidinou teplé chaty, překonáváme hřeben vrcholu a po žebříku slézáme ke stanici lanovky. Kupujeme lístek na zubačku a po krátkém úseku lanovkou na ni přesedáme a ta nás odváží až do blízkosti parkoviště v Hammersbachu. Cesta zubačkou trvá z vrcholu celkově něco přes hodinu a po 18 hodině tedy 24 hodin po odjezdu z ČR již vyjíždíme na cestu zpět. Jsme mokří na kost a předpověď počasí ukazuje, že zdolání Alpspitze by také doprovázel déšť a na ten nikdo z nás nemá náladu. Nakonec zjišťuji, že to s Jirkou asi tak hrozné nebylo, protože je schopen odřídit cestu z Hammersbachu zpět do ČR, tedy na hranice, kde ho střídám.

Výlet se povedl, ale kromě pěkné soutěsky jsme toho z Alp moc neviděli, panorma Alp se nám ani na chvilku neotevřelo a viditelnost byla díky mlze a nízké oblačnosti mizerná. Přesto výstup na Zugspitze mohu všem doporučit, ale rozhodně se jedná o fyzicky namáhavou akci , nelze jí srovnat s výstupem na Sněžku, jak se mi snažili někteří vnutit.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Jo jo, bylo náročný, ale zároveň krásný.
Jinak Lasky ...je to pěknej článek a uplně mi z hlavy vypadlo, že jsme nad ledovcem přešli k tomu druhému žebříku.

Jirka

pozdrav Jirkovi řekl(a)...

Ahoj Jirko, kdybych to byla věděla, čemu budete čelit, tak bych se s dovolením "posrala" strachy o Vás. Jste fakt dobrý - všichni. Člámek by stál za otištění v novinách - zvaž to, je to pěkně psaný.
Měj se fajn - zdravím
Hana Stejskalová - matka Jirky

Vančís řekl(a)...

Člověče, když to tu tak čtu, tak mi teprve dochází, jakou jsme tam my se světoběžníkem měli v červnu kliku na počasí! Brrr...