Jak se běhá na Lago di Garda

Vždy si prohlížím letáky, které dostanu na tom či onom závodě, zejména na PIMu jsou velice štědří a tašku naplní spoustou propagandy. Po doběhnutí maratonu, ne tedy hned, ale raději po pár dnech listuji letáky a se zaujetím si prohlížím nabídku zahraničních maratonů. Tváře nadšených maratonců zvou různě po Evropě, neřku-li po celém světě. Při loňské výroční schůzi SKMP Kadaň mi navrhl Dan Tudor, že můžeme zkusit maraton u Lago di Garda v Itálii, který se koná 10.10.2010 - kouzelné datum. No říkal, jsem si proč ne, byla zima maraton ještě daleko. Dan však svůj slib splnil, sehnal dokonce i cestovní kancelář, která se maratonskou turistikou zabývá. Stačilo jen zaplatit požadovanou částku, za kterou nám byl poskytnut odvoz a ubytování, registrace na maraton se hradila zvlášť. Čím dříve se přihlásíte, tím levněji pořídíte, v našem případě přišla registrace na 25 euro. Setkání v Praze proběhlo bez problémů, potkala se skupina nadšenců pro maratony. 

Horší už to bylo s kvalitou vozidel, tedy abych to uvedl na pravou míru, jednalo se o starší dodávky zn. Fiat, ale k poruše nedošlo ani jednou. Cesta do Itálie proběhla v celkem solidním rozčarování z řidiče důchodového věku, který v některých chvílích, věnoval řízení pramalou pozornost řízení a my v zadní části občas šílely hrůzou. Ale nakonec jsme do hotelu dorazili ve zdraví. Ubytování bylo pěkné, tedy na pohled, ale horší bylo, když jsme zjistili, že za topení v apartmánu se musí připlácet a totéž za lůžkoviny. Další den proběhl v absolutně klidném duchu. Čekala nás vyhlídka na jezero, poté prezentace a vyzvednutí startovní tašky. Ta obsahovala pěkné funkční tričko, náramek na ruku, který slouží k vyzvednutí jízdenky na loď k přepravení z cíle, zpět ke startu. Samotná taška nebo spíše pytel (pouze tento pytel, nic jiného) sloužil po vyprázdnění k uložení věcí, které pořadatel přepravil do cíle. Stačilo na pytel pouze nalepit samolepku se startovním číslem, která byla součástí startovního balíčku. Maratonské expo se mi moc líbilo, přestože bylo menší, bylo zde spousta bot za velice pěkné ceny. Udělali jsme si z balkonu budovy velice pěkné fotky a vyrazili jsme do Riva del Garda. Protože start byl právě od budovy kde byla i prezentace, byla naše cesta do Riva del Garda i cestou po trati. Byl jsem překvapen kolik nás čeká tunelů. Ráno jsme vyrazili s předstihem, neboť v propozicích i na prezentaci bylo upozornění, že pytle se do cíle budou odvážet již v 8.30 hod. ale start byl až v 9.30 hod. Naše zavazadla byla na místě včas, ale jak jsem předpokládal, ještě v 9 hod. byla zavazadla na místě a opozdilci si do nich v klidu odkládali své věci. 

V tu dobu už jsme poskakovali v chumlu lidí a snažili se zahřát, protože v údolí u jezera bylo poměrně chladno okolo 13°C. To už, však hrála hudba pěkně zvesela a při zvuku vypalovačky Eye of the tiger byl maraton odstartován. Nijak jsem se nehnal, ale u startovní čáry jsem byl za chvilku, bylo jistě méně lidí než na PIMu. S  Karolínou jsme volně klusali, neboť to byl její první maraton a já rozhodně neměl v úmyslu ji zkazit zážitek tím, že jí budu hnát. Nevím jestli to byl jen subjektivní pocit, ale v tunelech se nám poněkud hůře dýchalo. Z každé restaurace podél cesty vyšlo osazenstvo na chodník, aby zafandili běžcům. Davem běžců se proplétaly motorky s fotografy a kameramany a také cyklisty, ale nikdo v tom neviděl problém a běželo se v klidu. Po proběhnutím Riva del Garda jsme se nádherným údolím vydali k městečku Arco, po stranách údolí byly pěkné skály a trasa vedla přímo vinicemi. 

Tak okolo 17 km na Karolínu přišla krize, proto v jedné vinici utrhla hrozen vína a začala doplňovat cukry. Nebyla sama, spousta závodníků byla jako špačci, kteří vinici malinko obrali. První občerstvení se stravou přišlo až v Arco a bylo vážně na čase, dal jsem si na 10 km trochu gelu ale moc dobře mi neudělal, tyhle přeslazený chemický lepidla snáším, čím dál hůř. Zato na občerstovačce byly sušenky suché, sušenky s džemem, banány, jablka a možná i něco dalšího, ale mě nejvíc chutnaly ty s džemem. Chvilku po proběhnutí Arcem se objevil meta půlmaratonu a Karolína už mému tempu evidentně nestíhal, já jsem se tedy přizpůsobil a běžel podle ní. Jenže nakonec usoudila, že ani pro jednoho by    to nebylo dobré. Proto mě po chvilce přemlouvání vysílá do druhé půlky i když mi bylo líto, že ji tam nechávám samotnou. Nakonec se tedy rozbíhám a cítím se moc dobře. Trasa vede po cyklostezce podél řeky, přičemž směřuje zpět k jezeru, povrch je asfaltový, ostatně jako valná většina trasy. Pěkně se rozbíhám a bez větších potíží předbíhám a předbíhám. Pěkným, svižným tempem dorážím podél řeky zpět k jezeru do Nago - Torbole, kde se trasa napojuje zpět na komunikací vedoucí po obvodu jezera. Přichází opět tunely, které mi nevadí a nějaké zhoršené dýchání už ani nevnímám. Na 35 kilometru dělám asi chybu, neboť když se na mě pověsí postarší Ital, který se mi snaží stíhat, nemám to srdce mu utéci, takže zpomaluji, aby to zvládl. Nevypadá, že by měl sil na rozdávání. Nakonec to stejně nezvládá a posílá mě RAPIDO a PRESTO vpřed. 

Opět nasazuji tempo a vyrážím. Do cíle v Malcesine se musí seběhnout menší kopeček, což umožňuje ještě zafinišovat. Hurá, jsem v cíli za 4:08:36 (čistý čas). Dan Tudor to zvládl za 3:50:07. Karolína doráží do cíle za 4:41:24. Bohužel v době, kdy doráží do cíle Karolína, doráží ke mě nevolnost, pobíhám po okolí cíle a v jinak krásně čistém městě zvracím. Jsem překvapen co ve mě je, jsem si jist, že můj žaludek v průběhu maratonu není schopen strávit ani sousto. Všichni si chválí cestu lodí z Malcesine zpět do startovního městečka Limone, já ne, ani nevím jak jsme jezero přepluli. Ještěže Dan s manželkou Pavlínou a Karolína mě litují a jsou se mnou, tak nějak se ta nevolnost lépe snáší. Nakonec ji přemáhám a při odjezdu dodávkou zpět do hotýlku je mi už fajn. Večer už do sebe tlačím pizzu, takže tak hrozné to být nemohlo i když jsem při zvracení přísahal, že na další maraton mě už nikdo nedostane, večer jsem se již ptal kam zase vyrazíme. Pár fotek z maratonu ZDE.