14.7.07

Cyklovýlet z Prahy do Bratislavy II. část

Cesta z Týnce směrem na Tábor ubíhala příjemně, počasí nám přálo a tak jsme víceméně stále kecali. Je tedy pravda, že úsek z Prahy do Tábora je zřejmě ten nejnáročnejší z celé trasy, neboť je poměrně kopcovitý, nebo chcete-li vlnitý. Právě jsem si vychutnával jeden ze sjezdů a už už jsem se chystal si přehodit na lehčí převod abych nastoupil do začínajího kopce, ale slyším šramot a padá řetěz. Nějak se mi ho nedaří nasadit a pak zjišťuji, že na kladce přehazovačky mi chybí jedno ze dvou koleček přes která je řetěz veden. Za okamžik hbitě kolečko nacházím na silnici, ale chybí mi středové ložisko a šroubek, asi půl hodiny trávíme tím, že se ho pokoušíme společně s Kekem hledat, ale nedaří se. Komunikativní Keke běží k nejbližšímu obytnému stavení a za chvíli přichází s obdobným šroubkem, který potřebuji, jak to ten kluk dělá?!. Provizorně tedy přehazovačku zprovozňujeme a Keke si odchází umýt ruce do nedalekého potoka, za chvilku na mě radostně volá, že našel ideální místo na bivak, vzhledem k tomu, že je již poměrně pozdě, tak souhlasím. Navíc jsem z té přehazovačky otrávený. Keke vybral místo skutečně krásné, malý seník, u něho upravená travnatá plocha, výhled do krajiny, ale místo ukryté před pozorovateli ze silnice. A právě nyní přišla lekce, dosud nepoznaná turistická stránka Kekeho se projevila naplno. Mr. Kekenátor, vytahuje stan a za mé asistence jej během chviliky stavíme. Já vyndavám ze zavazadla svoji karimatku (tedy podložku na aerobik, kterou jsem ženě v nestřeženém okamžiku uzmul) Keke vytahuje samonafukovací karimatku zn. WolfSkin (ostatně tuto značku má veškerá jeho výbava, snad kromě stanu, kola a spodního prádla :-)) Já vyndavám spacák, který mi Keke těsně před odjezdem koupil za 200,-Kč ve slevě v Hervis sportu, Keke kontruje a tasí superspacák, se super kompresním obalem, poté Keke vytahuje ručník a já.....bohužel nekontruji, protože zjišťuji, že jsem si nevzal ručník, no zato mám spoustu oblečení, do kterého se budu moci otírat, taky dva sprchové gely (taky nevím proč). Když je základní tábor stvořen, tak je jasné, že musíme navštívit nějaké blízké restaurační zařízení, před tím však musíme zabezpečit své věci. Vzhledem ke své profesi jsem absolutně zděšen, když Keke prohlašuje, že to tam nechá jen tak ležet, že má stejně jen staré hadry a nemají mu co ukrást. Já bych nejraději táhnul do restaurace vše sebou. Nakonec to řeším tak, že otevírám seník, odhazuji kupku sena, ukládám své věci, a kupkou sena je opět pokrývám a maskuji. Beru to jako dostatečnou prevenci proti odcizení. Do hospody jedem na kole, zde se osvěžíme, prohlížíme mapu a v podstatě docházíme k rozhodnutí, že cestu do Bratislavy si zpříjemníme odbočkou přes Rakousko, nikdy jsem tak nebyl a tak samozřejmě souhlasím. Keke zde také po hospodské vyloudí dvě cibule, k čemu, prý na snídani, uauu ta tedy bude výživná. Po příjezdu do našeho ležení zjištuji, že mi nikdo nic neukradl a spokojeně se soukám do nového spacáku ve stanu. Keke mi ho nechává celý pro sebe a sám usíná pod širým nebem. Joooo, oba jsme si sebou vzali běžeckou výbavu a Keke straší, že ráno půjdeme běhat. No popravdě se mi moc nechce, no coooo, prostě nechce, pro jistotu si však boty chystám ke stanu. Ráno mě budí Keke strašně brzo, on vstává snad v 5 nebo co? Prosím ho klasicky, ještě chvilku.... Tak mi ji dává, ale za chvíli opět prudí... Sáákriš, jestli to takhle bude každé ráno, tak to tedy bude dovolená, bleskne mi hlavou. Jenže Keke ví jak na mě, opět sahá do svého bezedného zavazadla odkud vytasí plynový vařič, ešus, dva hrnečky a začne chystat snídani. Co snídani, hotové lukulské hody. Chleba s paštikou, pokrývá slaninou kterou ještě poklade plátky cibule, ten gurmán, k tomu černý čajíček. S pokřikem dobré ráno Vietname se hrabu ze stanu a přisedávám ke švédskému stolu. O běhání nepadlo ani slovo.... . Po vydatné snídani balíme a vyrážíme dál, dnes nás čeká poměrně dlouhý úsek, rádi bychom dorazili až do Jindřichova Hradce. Jenže moje kolo je opravené jen provizorně. Dojíždíme tedy do nejbližší města, kterým jsou Sedlčany, zde jsme již v po osmé, ale cykloprodejna otevírá až v devět, dáváme si tedy nedaleko kávičku a čekáme na otevření. Servisman na mě nejprve působí, že nechápe o co jde, pak se nám tedy "snaží" pomoci, ale součastku nemá, tak přinaší nějaké použité, ale ty nepasují. Prodejnu opouštíme, značně nespokojeni s tím, že mě čeká cesta na provizoriu až do Tábora, hmm nic moc. Nakonec při výjezdu ze Sedlačan objevujeme další cykloservis, kde součastku mají, tak raději kupujeme dvě. Montáží se však nezdružujeme a pokračujeme "urychleně" v cestě. Jedem přes Sedlec - Prčice, ano jsou to ty známé ze stejnojmenného pochodu. Pak nás zastihne déšť, silný déšť, zabodneme to k prodejně smíšeného zboží v nějaké vesničce a čekáme. Jsme trošku otrávení, obloha šedá, jako by mělo pršet, do konce týdne, je nám zima a Tábor je ještě dost daleko a to ani nemluvím o J. Hradci. To nám to pěkně začíná. Déšť po nějaké době pomalu ustupuje a tak vyrážíme dál, ani si neuvědomujeme, že pršet přestalo, až když se Keke vrhá z kola do příkopu u cesty a začne česat blízkou třešeň, tak si sundám z hlavy kapuci a jásám, že už zase vidím paprsky sluníčka. Pak už jde cesta skvěle, je dobře značená a já si zpívám, no spíš vykřikuji refrény písní na které si vzpomenu a Keke to komentuje tím, že mám fenomenální hudební pamět. Nevím jestli má tolik síly, nebo se mi snaží ujet a dělat, že mě nezná. Za chvíli ho však zbrzdí defekt, ale to nebyl ledajaký defekt, z pláště zadního kola vyčnívá, snad 5 cm drát a je slyšet hlasité syčení. Oba se shodujeme, že Tábor se svému dobití statečně brání. Keke skoro profesionálně, v mžiku, mění duši a pokračujeme dál. Už bez jakýchkoli problémů dorážíme na Táborské náměstí, v tu chvíli již zalité sluncem a náš úspěch korunujeme obědem.
Ten si ještě zpříjemníme návštěvou cukrárny a dáváme si Sacher dort, abychom mohli posoudit, zda ve Vídni bude chutnější. Čas máme dobrý a tak plán dojet do J. Hradce se stává reálným. Poté již opět sedáme na naše stroje a vyrážíme, ale je pravda, že zde se odkláníme od značené trasy Greenways a volíme cyklostezku podél Lužnice do Sezimova Ústí. Cesta plyne v příjemném tempu a dokonce zrychlujeme, ale je to tím, že v kraji rybníků se krajina srovnává a kopcovité úseky před Táborem jsou pryč. Významným bodem na naší trase se stal pohádkový zámek Červená Lhota, kde jsme si odpočinuli a já pořídil rozsáhlou fotodokumentaci, včetně Ovšem potom se nám už tak dobře nešlapalo, únava se již hlásila o slovo, trošku jsme si pobloudili, i když jsme stále jeli po cyklostrase, která nás nakonec dovedla do Jindřichova Hradce. Zde jsme provedli občerstvení v pizzerii u náměstí. Keke se tady začal vzpírat a odmítal se vydat dále na cestu s tím, že jeho zadek už další zátěž nesnese, ale nakonec se mi ho podaří přemluvit a vyrážíme dál. Máme v plánu pokořit ještě Novou Bystřici, avšak k tomu již nedochází, neboť cestou podél řeky Nežárka padne opět Kekemu do oka, místo pro bivak. Musím uznat, že je to hezké místo, kousíček od řeky, neobydlená chatka, avšak neoplocená. Využíváme tedy stříšku pro parking byciklů a na travnaté ploše před garaží, stavíme stan. Obloha se mračí, ale i přesto se jdeme koupat do Nežárky, hmmm osvěžující, aby nedošlo k nehodě odkládám svůj snubní prstýnek na břehu. Pak ale začíná pršet, tak rychle běžíme ke stanu a uklízíme věci, aby nám nezmokly. Tedy nejprve sedíme pod stříškou chaty, kde je i lavička a kocháme se krajinou na kterou padá déšť, k tomu popíjíme z Kekeho placatice hruškovici. Jo, jo to jsme romantičtí. Když uléháme, tak stan stále zkrápí déšt, prý se za deště nejlépe spí, asi na tom něco bude, ale možná to bude těch 120 km (teda asi,
zapomněl jsem si to přesně napsat), co máme v nohách.

6 komentářů:

PetrS řekl(a)...

neuvěřitelný, příště poběžím s vámi

koyama řekl(a)...

Proč dva sprchové gely?... To kdybys jeden ztratil.

Proč žádný ručník?... To kdybys jeden našel. :o)

Blog Běžícího Tučňáka řekl(a)...

Jste fakt neuvěřitelní. Lámu se tady na chalupě smíchy a čtu super psaní o super výletu.

Díky

T.

Ofelie řekl(a)...

Paráda! Popis i fotky! Plus body pro oba za návrat na zem z ironmanského nebe :-)

vefis řekl(a)...

Tak o takovém výletě jsem vždycky snil. A Ty nic neřekneš človeče, bych jel s vámi,kdyby jste se tedy neurazili příště dej vědět.

Měj se nabušenče!!

Anonymní řekl(a)...

To sa ale Georgio nepriznal, akým repertoárom ma obšťastňoval.
Ráno začal pesničkou od Vondráčkovej (je to jeho oblúbená umelkyňa) "Malovaný Džbánek" a večer skončil "A Ty se ptáš co já...".

Výlet to bol ale parádny a s Georgiom pojdem aj na koniec sveta.


Keke