27.7.07

Cyklovýlet z Prahy do Bratislavy III. část

Konečně jsem se dostal k tomu, abych popsal další část cyklovýletu z Prahy do Bratislavy. Minulou část jsem ukončil mezi Jindřichovým Hradcem a Novou Bystřicí, kde jsme obsadili trávník u neobydlené chaty. Noc byla deštivá, ale ráno bylo opět slunné. Balíme věci, nakládáme kola, Keke chystá obligátní ranní čajíček, poté již vyrážím směr na Moravu. Jízda nám opět dobře ubíhá, dojíždíme po Greenways k blízkým rakouským hranicím a cedule nás upozorňuje, že míjíme nejsevernější bod Rakouska. Právě poblíž tohoto bodu dostávám nezřízenou chuť na míchaná vajíčka a tou nakazím i Kekeho. Zajíždíme do nedalekého hotelu Peršlák: http://www.levne-ubytovani.info/lesni_hotel_perslak_novy_vojirov/ a poroučíme si vejce, čísník nás nejprve odmítá, ale potom si ho bere do parády Keke, managersky ho zpracovává a za chvíli se nesou dvě porce. Nádherně se nacpeme, opravdu, tak vynikající míchaná vejce jsem už dlouho neměl, no a vyrážíme dál. Dojíždíme do Nové Bystřice, kde se moc nezdržíme a pokračujeme v jízdě dál. Za Novou Bystřicí vidíme nadherný rybník a camp, kam jsme původně chtěli dojet již minulý den. Jelikož je vedro, tak se vrháme do vln, já krátce na to zjišťuji, že nemám snubní prsten. Říkám to Kekemu a ten mě ujišťuje, že jsme ho nechali u té chaty poblíž J.Hradce. V té době už máme najeto něco přes 20 km, Keke mě nejdřív zkouší ukecat, že ten prsten za to v podstatě nestojí, chvíli se rozmýšlím, ale nakonec se rozhoduji vrátit. Aspoň tedy z kola shodím bagáž a Keke mi v mapě ukazuje raději cestu po silnici než po cyklostezce, je to o něco kratší. Takže opět jedu do Bystřice a dále k chatě, za necelou hodinu přes hory, doly k chatě dorážím, prsten nacházím, kolo obracím a ke Kekemu se navracím. Jsem zpět za celkem dvě hodiny a něco, ten den mám již najeto něco přes 60 km a jsem docela unavený. Keke není nijak mrzutý, vyvaluje se u rybníka a celkem si to užívá. Láká mě do vody, ale nemám vůbec náladu, raději hned nakládám bagáž a vyrážíme, pomalu se blíží čas oběda a Kekemu na břehu rybníka vyhládlo :-)) Rozhodujeme se pro zastávku u hradu Landštejn, prý je tam dobrá hospoda http://www.pruvodce.com/landstejn/ Cestou se ještě zastavíme u pohraničního opevnění, je to jakýsi plně vybavený tzv. Řopík, včetně zalafetovaných zbraní, dokonce i s vyprávěním, to se mi moc líbilo. Na Landštejně jsme za chvilku, protože je to tam děsně z kopce, tedy naším směrem, dokonce překonávám rychlostní rekord a to 63 km/h. V hospodě na Landštejně fakt dobře vaří, ale jíme rychle a za krátko pokračujeme dále. Další zastávka je ve Slavonicích, z dálky nevypadá město nijak vyjímečně, ale když dorážíme na náměstí, tak jsem ohromen, je zkrátka nádherné a navíc si připadám jak na Václaváku. Náměstí je skutečně obleženo turisty a to jak pěšími tak cyklo. http://www.virtualni-panorama.com/slavonice/index.html Jdeme do cukrárny a občerstvujeme se, opět se zastavujeme jen na krátko a pokračujeme v cestě směrem do Vranova nad Dyjí. Měl jsem pocit, že tento úsek bude rovinatější, ale cestou nás potkává pár celkem nepříjemných a táhlých kopců, potkáme také několik skupin cykloturistů, které většinou předjíždíme. V jedné vesnici potkáváme cykloturistu, který vypadá, že je evidentně v koncích. Přátelský Keke jej v dobrém rozmaru oslovuje, zda potřebuje pomoc. Mladík krčí rameny a spustí na nás něco německy, Keke bez mrknutí oka přechází na luxusní němčinu a něco ukazuje horlivě v mapě. Mladík je evidentě spokojen, Keke ho zkrátka totálně rozkecal. Asi zvláštně civím, protože se mě Keke ptá čemu se tak divím, no dochází mi, že když Keke trénoval plavce v Německu, tak asi musí umět mluvit, ale přeci jen vidět ho v akci bylo prima:Krajina se oproti jihočeské mění na vysloveně zemědělskou a pro cyklisty ne až tak zajímavou, jedem většinou přes pole, ale je tu zajímavá koncentrace pohraničního opevnění. Snad na každém políčku jsou aspoň tři bunkry, některé opatřené i posedem. V poklidném tempu dorážíme do Vranova nad Dyjí, ten sešup dolů je super, valím to jako blázen, když Keke náhle brzdí a to ještě nejsme dole. Nevím jak to udělal, ale v té rychlosti stačil najít ubytování. Jednalo se o rodinný camp. Já mám v té době i se zajížďkou najeto cca. 140 km. Camp se nachází v podstatě na zahradě rodinného domku, ale s nádherným výhledem na Vranovský zámek. Stavíme si stan a já se konečně pouštím do výměny kolečka na přehazovačce, je to tak už od Sedlčan jsem jel s tím provizorně vyspraveným. Taky se zde konečně od počátku naší cesty poprvé sprchujeme teplou vodou, je to nádhera. Potom vyrážím do centra a sedáme do restaurace u mostu přes Dyji, opět s výhledem na zámek, zde se kocháme nádherným soumrakem a také výbornou večeří. Cestou do campu (zahradu) objevujeme otevřenou pekárnu, která zavírá až ve 4.00 ráno, mi si zde kupujeme svojí snídani. Máme zase štěstí, prší opět přes noc, ale to jsme již dávno ve spacácích ve stanu. Zase nás uspává padající déšť. Ráno vybalíme zakoupené záviny z pekárny a paní kempařová, nebo jak ji nazvat nám nese každému čaj, moc se tomu dívím, ale ne dlouho, Keke mi vysvětluje, že zatímco já jsem se sprchoval, on se s ní stačil zpřátelit a čaj na ráno objednat. Jak to ten člověk dělá...Pak opět našimi dodřenými zadky sedláme kola a razíme, po ránu poněkud ostřejší kopeček z údolí Vranova, hmmm po ránu skutečně výživné. Ale těším se, protože Keke slibuje velké překvapení, tedy vlastně dvě. Když vyšlapeme kopec tak se cesta srovnává a příjemně ubíhá, bohužel začíná trošku pršet, ale Keke začíná poznávat okolí, protože tu již kdysi byl a zcela jistě mě zavádí k hospůdce u rybníka. Je nádherná, dáváme si čaj s rumem a něco malého k jídlu, největší déšť ustává a Keke již slibuje brzké překvapení. Vyrážíme a cesta již vede víceméně z kopce dolů, dokonce potkáváme i značku nebezpečný úsek - sesednout z kola, tento úsek je skutečně s t r m ý , ale výhledy na Dyji uchvatné, zakrátko vyjíždíme přímo ve vinici s názvem Šobes: http://podyji.kvalitne.cz/sobes.htm toto je překvapení č. 1. Je zde přímo i budka, kde se provádí ochutnávka, jeden sladší druh mi opravdu zachutná a tak stavíme na delší dobu. Mezitím kolem projde několik cykloturistů v opačném směru, je mi jich líto, ten kopec se podle mě nedá vyjet. Zvolili jsme si dobrý směr. Když opět vyrazíme, tak zakrátko přejíždíme lávku přes Dyji. Obec Šatov je nedaleko a právě tam míříme, Keke mě zkušeně přivádí až k hotelu Happy Star: http://www.hotelhappystar.cz/ překvapení č. 2. Na chvilku zmizí v recepci a za okamžik už zamykáme kola, věci necháváme v recepci, prý mi stačí jen plavky. Keke mě přivádí do odpočinkové zóny hotelu, kde je bazén, sauna a vířivka. Je to nádhera, hodinu si krásně lebedíme a regenerujeme. Nejvíce se nám líbí v páře, kde si hovíme. Je mi moc těžko, když ležím na lehátku a Keke mě budí, že už musíme jet dál. Věřte, že se mi moc nechce. No nic v šatně si na čisté a voňavé tělo navlékám opět zpocené oblečení a vyrážíme. Popravdě naše cesta trvá asi kilometr a zase vegetíme, prý oběd, tak dobrá, dáme oběd a k tomu jak jinak víno. Potom už se mi skutečně nikam nechce, ale přemáháme svoji lenost a sedáme na kola. Vzhledem k tomu, že na trase není žádný větší kopec tak cesta ubíhá dobře a míjíme mnoho sklípků, občas se zastavíme u cesty a Keke očeše pár meruněk. Při naší další cestě potkáváme opět na Greenways dvojici mladých děvčat, které stejně jako mi jedou již z Prahy. Ta jedna je obzvláš zdatná cyklistka a má dost rychlé tempo, její kamarádka jí většinou nestačí a i já mám co dělat abych s ní držel krok. Naštěstí kousek před Mikulovem se z trasy odpojí a jedou po svém. Navrhuji občerstvení a v blízké vesnici nacházíme zřejmě cyklo stánek, neboť kolařů je tu spousta, Keke zřejmě již zcela vysílen si plete dveře a odchází na dámskou toaletu. Odtud je to do Mikulova opravdu jen kousek a dorážíme tam za necelou hodinu. V Mikulově se nejdříve rozhodujeme pro penzion, ale ceny se nám zdají příliš vysoké. Raději volíme opulentní večeri, která nás stojí to co penzion a poté vyrážíme za město hledat nocleh. Nechceme jezdit moc daleko od města, protože ráno nás ještě čeká nákup před vjezdem do Rakouska. Nakonec Keke - zálesák nachází pěkný kousek na okraji vinice. Na vinici je nápis Cizím vstup zakázán - soukromý pozemek a ačkoli se mi to nelibí, nemám sílu odporovat, protože se do spacáku opravdu těším a nic jiného se mi už hledat nechce. Nakonec zjištuji, že je to zase fajn místo, výhled na Mikulov je nádherný, obzvlášť když se stmívá a město je nasvícené. Když usínáme, tak kupodivu neprší, společně s Kekem se rozhodujeme, že nás čeká druhý den náročná etapa a to brzké vstávání, překročení hranice, dojetí do Vídně, zde krátký oběd a poté dojezd do Bratislavy. Teď už vím, že to bylo těžko proveditelné, ale když jsme usínali, tak jsme tomu věřili...

2 komentáře:

koyama řekl(a)...

Nebereš ty ten trénink nějak moc vážně? Nechat si schválně někde prstýnek, abysis moh' přidat 40 kilometrů... :-)
Ba néé. Když to čtu dál, tak docházím k přesvědčení, že jste na ty kola vyrazili vlastně jen proto, abyste si mohli labužnicky debužírovat. ;-)

P.S. Můžu potvrdit - Slavonické náměstí je opravdu překrásné!

Richard řekl(a)...

Giorgio to tam síce nenapísal, ale dal jeden pokus ma presvedčiť, aby som pre ten prstienok išiel s ním...ale, to jazero bolo táááák krásne a prstienok nakoniec ani nebol moj.
A tak som ho v tom zbabelo nechal samého.

Keke