Běh ve válečné zóně

Už delší dobu jsem měl téma na tento článeček v hlavě. Dost často se na blozích dočítám o různých místech kde se běhá a rád bych rozšířil obzory běžců o tom, kde všude to jde. Většina přátel ví o mé vojenské minulosti a mé náklonosti k armádě. Hmm je pravda, že armáda už tak nějak souvisí s kondicí a fyzičkou i když je pravda, že ne vždy a v každém případě. Já jsem rozhodně vždy měl pocit, že voják by mě být v kondici a tak jsem k tomu přistupoval, už na základní vojenské službě v r. 1994 jsem se snažil běhat a v okolí Vimperku byly celkem vhodné terény. V roce 1997 jsem se zůčastnil mise SFOR v bývalé Jugoslávii, konkrétně na území Bosny, základna byla v městečku Donja Ljubija. Naše základna byla umístěna v budově školy, která však samozřejmě jako škola nesloužila, třídy byly obsazeny jako pokoje mužstva a dvůr byl zaplněn vojenskou technikou. Vypadalo to asi takhle:Jediné co sloužilo svému účelu byla tělocvična. Základna byla uzavřená a ven se dostali pouze patroly, které vyjížděli kontrolovat terén, vojáci navlečení v neprůstřelných vestách a ozbrojeni. Většina mých kolegů si snažila zlepšovat fyzickou kondici nebo ukrátit volný čas, většinou v posilovně. A běhat by se dalo běhat leda tak po pidi základně okolo transportérů. Ani nevím kdo to vymyslel, ale někdo povolil, že se může běhat "zřejmě velitel ne"! Ženisti projeli trasu a určili kudy se může běhat, protože zde bylo hodně min, já osobně měl z min hrozný strach. Takže tímto vznikl velmi zajímavý i když na můj vkus kopcovitý 10 km okruh. . Nutno přiznat, že běhat se mohlo minimálně ve dvou. Popravdě v tu dobu jsem neměl zrovna běžecké období, ale možnost podívat se mimo základnu byla velice lákavá. Kupodivu moc lidem se běhat nechtělo, takže jsem ještě s jedním kolegou, který chtěl trénovat na příjimací testy do speciální jednotky vytvořil dvojičku a začali jsme běhat. Běhací boty jsem sebou měl, tehdy mé první ASICSy a později jsem si přivezl své první a poslední NIKE. Při výběhu ze základny bylo nutné se nahlásit hlídce u vchodu, na 10 km byl určen čas 1,5 hodiny, pak by za námi vyslali patrolu a hledali by nás. Pak už jen běh, hned za vesničkou prudký stoupák na hráz přehrady a další stoupání na kopce, kterých bylo v okolí dost, poté vlnitý terén a nakonec prudký seběh zpět do Ljubije a k základně. Vůbec oblast Bosny, kde jsme se nacházeli byla velice kopcovitá. Při běhu jsme velice zřídka potkávali domorodce a když už, tak jim bylo podle našich vyholených hlav jasné co jsme zač, ale nikdy nevznikl žádný problém, spíše naopak, smáli se a mávali. Ale abych se posunul dál, vytvalost stoupala a shodou okolností přišla nabídka z britského praporu ve městě Banja Luka na 1/2 maraton. Ha, to byla ta pravá výzva, tenkrát mi to přišlo nepředstavitelné, ale chtěl jsem poznat něco nového. A byl jsem tam, nejen já, ale i 3 další čeští vojáci. Popravdě si ze závodu již skoro nic nepamatuji, no něco přeci, příjezd britské speciální jednotky SAS, ti vojáci vyskákali z auta a v plné výzbroji s batohy až nad hlavu se vrhli do běhu, taky si dost dobře vzpomínám, že někdy ke konci, tak na 19 km byl šílený kopec, prý na morál :-)) No doběhnul jsem, samozřejmě a můj tehdejší čas byl 2:02:26, aspoň takhle to stojí na diplomu. Tehdy mě lákalo zkusit trénovat jako Zátopek v kanadách, ale nikdy jsem se k tomu neodvážil. Jak je vidět, tak běhat se dá všude a za různých okolností, nyní si však myslím, že běhat za tmy po velkoměstě je zřejmě daleko nebezpečnější než tehdy v Bosně. No a nakonec něco pro pobavení.