Nejedete na Novoknínský triatlon?

Zdravím všechny čtenáře, mám jen dotaz. Když už znám dost lidí přes blog, tak jsem se chtěl zeptat, nejedete náhodou někdo na Novoknínský triatlon, je to kousek od Prahy, mrkněte se sem: http://www.vlaska.cz/triatlonknin2007.htm Kdyby náhodou jo, tak mi napište. Ať taky poznám někoho osobně. Já to samozřejmě zkusím, musím si užít dokud je ta sezóna.

Můj 1. Half Ironman

Je vám zcela jasné, co vás čeká, no jasně popis, mého prvního pokusu stanout aspoň mezi polovičními IM. Už delší dobu jsem o tomto závodě uvažoval, je to blízko Prahy a prostředí se mi taky líbí. Navíc jsem si říkal, že mi z cesty do Bratislavy nějaké kilometry v nohách zůstaly, přece jen to byla jízda se zátěží a tak jsem si připadal trošku jako Zátopek, když trénoval v kanadách. Navíc jsem si to pojistil tím, že jsem všude rozhlásil, že do toho jdu a nemám v povaze jen tak zbůhdarma kecat, takže jsem se pevně rozhodnul. Je jasné, že tropické počasí mi udělalo čáru přes rozpočet, ale říkal jsem si když extrém tak extrém. Ještě večer před závodem mi volal Keke a v podstatě mi slušným způsobem sdělil, že na to nemám, ať se na to vykašlu a že to nemá cenu. Podal to tak, že plavání možná, kolo po našem výletě snad, ale prý v běhu se vytrápím a odpadnu. Prý kamarád.....no tak jsem se zatvrdil. Pěkně jsem si nachystal věci podle seznamu, který již dříve poskytla Ofélie Tučňákovi, až se jednou rozhodne pro triatlon. Pěkně bod po bodu jsem vše naskládal do tašky a šel brzy spát, předesílám, že jinak jsem celý den nic nedělal a poctivě relaxoval. Tedy četl knížku a sledoval TV.

Ráno jsem vyrazil brzy, sbalil své GT a tašku s věcmi. Za stěračem jsem objevil výzvu Městské policie ať se dostavím k vyřešení přestupku, no co no, tak jsem tedy musel. Rychle jsem to vyřídil a hurá na závod, když jsem sjel u Berouna z dálnice, vyrazil jsem do nějakých šílených kopců, které jsem zdolal a nakonec dorazil do Karlštejna. Sakra proč jsem si myslel, že trať kola bude rovinatá? Miluji tu předzávodní atmosféru, kdy se zaplňuje depo a všichni ladí kola atd. Místo startu a prezentace bylo moc pěkné, jednalo se o hotel s názvem Romantický mlýn a skutečně i tak vypadal. Bohužel nějak nikoho neznám a tak se nemám s kým vítat a zdravit. Nachystám si tedy vše potřebné a zjištuji, že neopreny jsou povolené. Hledám ten svůj a ihned mi dochází, že jsem ho nedával do tašky ale bokem, tzn. je opřen doma o skřín, včetně brýlí i čepice. No čepici mám již ve startovním balíčku, ale brýle přesto, že se ptám nikdo náhradní nemá, ale tuším, že i kdyby měl tak asi nepůjčí, zřejmě se to nedělá. No vedro je obrovské a jak jsem četl v příspěvcích jiných triatletů, př. Ječmínka Máselníka, tak by mi stejně asi bylo v neoprenu vedro a tak obrovské zrychlení by mi to nepřineslo.

No nic, je 10.30 hod. a start je tu. Od žlutých bójek vyrážím bez brýlí a neoprenu směrem proti proudu Berounky a pak zpět, to celé dvakrát. Jsem absolutně zklamán a opět zjištuji, že plavání na otevřené vodě je úplně něco jiného než v bazéně. Když se tak nějak dostanu do tempa, tak se podívám nad hladinu a vidím, že plavu úplně bokem od vytyčeného směru. Nakonec tak nějak volím kraulový styl, který se mi daří spojit s udržením trasy. Je to ale hrůza čelo závodu je úplně pryč a daleko za mnou se trápí jeden či dva závodníci. Tempo mám volné, snažím si vizualizovat, že plavu v bazéně, trochu mi tuhnou ramena, jinak O.K. žádný náznak křeče, nebo něco podobného Mám před sebou jednoho závodníka, kterého se rozhoduji dohnat, nakonec se mi to v samotném závěru podaří a doplavu ho tak 10 metrů před výběhem z vody. Dorážím do depa a a cítím se celkem fajn, zjištuji zde, že někteří závodníci, kteří plavali rychleji, zde ještě tráví čas. Vzhledem k tomu, že jsem bez neoprenu je to v pohodě. Mám kombinézu takže beru jen rukavice, brýle, přilbu a vyrážím. Před plaváním jsem se namazal, tak doufám, že na mě nějaký krém zůstal, slunce už řádně smaží. Kolo jedu zpočátku volně, rám a představec jsem polepil tyčinkami Power bike od Nutrendu, tak vždy po pár minutách uždibuji a poctivě žvýkám, zpočátku je trať podél Berounky rovinatá. V Srbsku se však začíná silnice zdvihat a nakonec je z toho slušný krpál na jehož vrcholu je občerstvení, pak ten samý kopec dolů a zase více méně rovinatá trať až na otočku a zpět. Suma sumárum jsem ten kopec musel z každé strany vyjet 3 x, tedy celkem 6 x výjezd do celkem strmého kopce. Když jsem kopec vyjížděl potřetí tak jsem si v duchu spílal a dušoval se, že to nemůžu dokončit. Rovinaté úseky jsem se snažil šlapat frekvenčně, ale jelo mi to jaksi pomalu, takže nakonec to bylo o něco silovější, abych se aspoň v některých úsecích přiblížil 30km/h. Navíc jsem měl silný pocit, který se mi později potvrdil, že jsem měl silně podhuštěnou zadní duši, trošku mi ve sjezdech ujížděla, ale zvládnul jsem to. Sesednout a dofukovat jí se mi rozhodně nechtělo. No při posledním výjezdu kopce už to nebylo tak tragické, ale těšil jsem se na občerstvení na vrcholu. Byl jsem však rozladěn, když mi tady řekli, že došla voda a pití tedy není. Počítal jsem s ním a neměl jsem již vůbec žádnou vodu, navíc pusu slepenou, krátce před tím vycucaným gelem. No nic do depa jsem dojel na sucho. Během kola jsem do sebe natlačil 3 tyčinky Power bike a jeden energetický gel.

I když jsem tušil, že zřejmě budu trošku dehydrovaný, tak jsem v depu raději moc nepil aby mi to nežbluňkalo při běhu v břiše. Nasadil jsem bílou čepičku půjčenou od Tučnáka dal si jeden pohárek vody, druhý na hlavu a hurá na běh. První kilometry byly tragické. Ty přechody by se asi vážně měli trénovat. Trať pro mě byla neznámá a první desítky metrů absolutně šílené, po poli v oranici, tedy už to bylo trošku ušlapané od rychlejších závodníků, ale stejně mi to moc nesedělo. Krátce v začátku trati nějaké dobrosrdečné lidi napadlo, že závodníci potřebují zchladit a zkrápěli nás hadicí, bylo to zřejmě to nejpříjemnější na trati. Ta byla až na malé úseky zcela odkryta spalujícímu slunci a bylo patrné, že někteří závodnici jsou již pěkně připečení. Asfaltová cesta od mostu podél železniční trati a nádraží byla nekonečná a až na jejím konci je vysněná občerstvovačka, bohužel pouze voda. No nic aspoň není důvod se zde zdržovat, takže otočka a po té samé trase zpět do mlýna. Někomu se může zdát, že jsem si v klidu běžel, ale opak byl pravdou, neměl jsem problém s tělem, ale z duší. Opět jsem si říkal, mám to zapotřebí? Hlavně když jsem míjel stánky s občerstevním a se zmrzlinou, které se nacházeli přímo na trase běhu, to bylo opravdu demotivující. Závěr 5-ti kilometrové trati byl ve mlýně, kde byly houbičky, sprška a občerstvení, zde již byly gely, melouny, banány. Rozhodl jsem se pro gel, první půlku ve mlýně a poté jsem ho žmoulal až na otočku u nádraží, kde jsem vytlačil zbytek. Takhle jsem to praktikoval až do konce běhu. Je pravda, že druhé a třetí kolo jsem trošku rozeběhnul a podařilo se mi několik závodníků seběhnout. Ale bylo to skutečně na morál. Drtilo mě jak měli závodníci na čelních pozicích nádhernou techniku běhu, vypadali tak nějak lehce a já tam ztěžka ťapkal. Možná jsem zrychlil i proto, že občerstvovačka u nádraží se v průběhu závodu změnila a doplnila se houbičky, banán což bylo příjemné Pohledem jsem hypnotizoval hodinky a přesvědčoval se, že to do 6-ti hodin dám, no to nevyšlo, tak aspoň 6:15, no skoro!! Dorážím v čase 06:18, jako 36. v pořadí, výsledky zde:http://www.sportis.cz/index.php?category=aktuality&item=o-pohar-triexpertu-2007 . Když jsem doběhl, tak jsem ani neměl snahu si někam lehnout, prošel jsem si areál mlýna, trochu se vydýchal a řekl jsem si, že bych ještě pár kilometrů uběhl, ale maraton by to rozhodně nebyl. Občerstvení bylo prima a tombola s hromadou cen ještě lepší, no vyhrál zřejmě každý kromě mě. Hlavní cena rám Mamba a další cena běžecké boty Asics, prý speciály na triatlon, mě děsně lákaly, bohužel nevyhrál jsem ani ponožky. Vzhledem k tomu, že jsem na závodě neměl žádný support, tak nemám ani fotodokumentaci, ale to nevadí. Po závodě jsem opět rozložil a uložil koleso do mé Felicie a vyrazil směr Praha. Samozřejmě unavený, ale jinak bez obtíží. Dokonce jsem zašel ještě večer s Tučnákem na pivo, tedy dvě. Tak takhle to bylo. Jsem rád, že mám první zářez a určitě ne poslední. Rozhodně všichni kdo dokončili plného IM mají můj, ještě větší, obdiv.

Jinak všem přeji hodně štěstí jak v životě, tak ve sportu.

1/2 IM Karlštejn

Úspěšně jsem zahájil vstup do skoro ironmanského nebe a to na 1/2 IM Karlštejn. Můj čas 06:18 se mi zdá slušný a stačil na 36 místo, ale vedro bylo skutečně pekelné. Výsledky je možné omrknout na

video z výletu

Cyklovýlet z Prahy do Bratislavy II. část

Cesta z Týnce směrem na Tábor ubíhala příjemně, počasí nám přálo a tak jsme víceméně stále kecali. Je tedy pravda, že úsek z Prahy do Tábora je zřejmě ten nejnáročnejší z celé trasy, neboť je poměrně kopcovitý, nebo chcete-li vlnitý. Právě jsem si vychutnával jeden ze sjezdů a už už jsem se chystal si přehodit na lehčí převod abych nastoupil do začínajího kopce, ale slyším šramot a padá řetěz. Nějak se mi ho nedaří nasadit a pak zjišťuji, že na kladce přehazovačky mi chybí jedno ze dvou koleček přes která je řetěz veden. Za okamžik hbitě kolečko nacházím na silnici, ale chybí mi středové ložisko a šroubek, asi půl hodiny trávíme tím, že se ho pokoušíme společně s Kekem hledat, ale nedaří se. Komunikativní Keke běží k nejbližšímu obytnému stavení a za chvíli přichází s obdobným šroubkem, který potřebuji, jak to ten kluk dělá?!. Provizorně tedy přehazovačku zprovozňujeme a Keke si odchází umýt ruce do nedalekého potoka, za chvilku na mě radostně volá, že našel ideální místo na bivak, vzhledem k tomu, že je již poměrně pozdě, tak souhlasím. Navíc jsem z té přehazovačky otrávený. Keke vybral místo skutečně krásné, malý seník, u něho upravená travnatá plocha, výhled do krajiny, ale místo ukryté před pozorovateli ze silnice. A právě nyní přišla lekce, dosud nepoznaná turistická stránka Kekeho se projevila naplno. Mr. Kekenátor, vytahuje stan a za mé asistence jej během chviliky stavíme. Já vyndavám ze zavazadla svoji karimatku (tedy podložku na aerobik, kterou jsem ženě v nestřeženém okamžiku uzmul) Keke vytahuje samonafukovací karimatku zn. WolfSkin (ostatně tuto značku má veškerá jeho výbava, snad kromě stanu, kola a spodního prádla :-)) Já vyndavám spacák, který mi Keke těsně před odjezdem koupil za 200,-Kč ve slevě v Hervis sportu, Keke kontruje a tasí superspacák, se super kompresním obalem, poté Keke vytahuje ručník a já.....bohužel nekontruji, protože zjišťuji, že jsem si nevzal ručník, no zato mám spoustu oblečení, do kterého se budu moci otírat, taky dva sprchové gely (taky nevím proč). Když je základní tábor stvořen, tak je jasné, že musíme navštívit nějaké blízké restaurační zařízení, před tím však musíme zabezpečit své věci. Vzhledem ke své profesi jsem absolutně zděšen, když Keke prohlašuje, že to tam nechá jen tak ležet, že má stejně jen staré hadry a nemají mu co ukrást. Já bych nejraději táhnul do restaurace vše sebou. Nakonec to řeším tak, že otevírám seník, odhazuji kupku sena, ukládám své věci, a kupkou sena je opět pokrývám a maskuji. Beru to jako dostatečnou prevenci proti odcizení. Do hospody jedem na kole, zde se osvěžíme, prohlížíme mapu a v podstatě docházíme k rozhodnutí, že cestu do Bratislavy si zpříjemníme odbočkou přes Rakousko, nikdy jsem tak nebyl a tak samozřejmě souhlasím. Keke zde také po hospodské vyloudí dvě cibule, k čemu, prý na snídani, uauu ta tedy bude výživná. Po příjezdu do našeho ležení zjištuji, že mi nikdo nic neukradl a spokojeně se soukám do nového spacáku ve stanu. Keke mi ho nechává celý pro sebe a sám usíná pod širým nebem. Joooo, oba jsme si sebou vzali běžeckou výbavu a Keke straší, že ráno půjdeme běhat. No popravdě se mi moc nechce, no coooo, prostě nechce, pro jistotu si však boty chystám ke stanu. Ráno mě budí Keke strašně brzo, on vstává snad v 5 nebo co? Prosím ho klasicky, ještě chvilku.... Tak mi ji dává, ale za chvíli opět prudí... Sáákriš, jestli to takhle bude každé ráno, tak to tedy bude dovolená, bleskne mi hlavou. Jenže Keke ví jak na mě, opět sahá do svého bezedného zavazadla odkud vytasí plynový vařič, ešus, dva hrnečky a začne chystat snídani. Co snídani, hotové lukulské hody. Chleba s paštikou, pokrývá slaninou kterou ještě poklade plátky cibule, ten gurmán, k tomu černý čajíček. S pokřikem dobré ráno Vietname se hrabu ze stanu a přisedávám ke švédskému stolu. O běhání nepadlo ani slovo.... . Po vydatné snídani balíme a vyrážíme dál, dnes nás čeká poměrně dlouhý úsek, rádi bychom dorazili až do Jindřichova Hradce. Jenže moje kolo je opravené jen provizorně. Dojíždíme tedy do nejbližší města, kterým jsou Sedlčany, zde jsme již v po osmé, ale cykloprodejna otevírá až v devět, dáváme si tedy nedaleko kávičku a čekáme na otevření. Servisman na mě nejprve působí, že nechápe o co jde, pak se nám tedy "snaží" pomoci, ale součastku nemá, tak přinaší nějaké použité, ale ty nepasují. Prodejnu opouštíme, značně nespokojeni s tím, že mě čeká cesta na provizoriu až do Tábora, hmm nic moc. Nakonec při výjezdu ze Sedlačan objevujeme další cykloservis, kde součastku mají, tak raději kupujeme dvě. Montáží se však nezdružujeme a pokračujeme "urychleně" v cestě. Jedem přes Sedlec - Prčice, ano jsou to ty známé ze stejnojmenného pochodu. Pak nás zastihne déšť, silný déšť, zabodneme to k prodejně smíšeného zboží v nějaké vesničce a čekáme. Jsme trošku otrávení, obloha šedá, jako by mělo pršet, do konce týdne, je nám zima a Tábor je ještě dost daleko a to ani nemluvím o J. Hradci. To nám to pěkně začíná. Déšť po nějaké době pomalu ustupuje a tak vyrážíme dál, ani si neuvědomujeme, že pršet přestalo, až když se Keke vrhá z kola do příkopu u cesty a začne česat blízkou třešeň, tak si sundám z hlavy kapuci a jásám, že už zase vidím paprsky sluníčka. Pak už jde cesta skvěle, je dobře značená a já si zpívám, no spíš vykřikuji refrény písní na které si vzpomenu a Keke to komentuje tím, že mám fenomenální hudební pamět. Nevím jestli má tolik síly, nebo se mi snaží ujet a dělat, že mě nezná. Za chvíli ho však zbrzdí defekt, ale to nebyl ledajaký defekt, z pláště zadního kola vyčnívá, snad 5 cm drát a je slyšet hlasité syčení. Oba se shodujeme, že Tábor se svému dobití statečně brání. Keke skoro profesionálně, v mžiku, mění duši a pokračujeme dál. Už bez jakýchkoli problémů dorážíme na Táborské náměstí, v tu chvíli již zalité sluncem a náš úspěch korunujeme obědem.

Ten si ještě zpříjemníme návštěvou cukrárny a dáváme si Sacher dort, abychom mohli posoudit, zda ve Vídni bude chutnější. Čas máme dobrý a tak plán dojet do J. Hradce se stává reálným. Poté již opět sedáme na naše stroje a vyrážíme, ale je pravda, že zde se odkláníme od značené trasy Greenways a volíme cyklostezku podél Lužnice do Sezimova Ústí. Cesta plyne v příjemném tempu a dokonce zrychlujeme, ale je to tím, že v kraji rybníků se krajina srovnává a kopcovité úseky před Táborem jsou pryč. Významným bodem na naší trase se stal pohádkový zámek Červená Lhota, kde jsme si odpočinuli a já pořídil rozsáhlou fotodokumentaci, včetně Ovšem potom se nám už tak dobře nešlapalo, únava se již hlásila o slovo, trošku jsme si pobloudili, i když jsme stále jeli po cyklostrase, která nás nakonec dovedla do Jindřichova Hradce. Zde jsme provedli občerstvení v pizzerii u náměstí. Keke se tady začal vzpírat a odmítal se vydat dále na cestu s tím, že jeho zadek už další zátěž nesnese, ale nakonec se mi ho podaří přemluvit a vyrážíme dál. Máme v plánu pokořit ještě Novou Bystřici, avšak k tomu již nedochází, neboť cestou podél řeky Nežárka padne opět Kekemu do oka, místo pro bivak. Musím uznat, že je to hezké místo, kousíček od řeky, neobydlená chatka, avšak neoplocená. Využíváme tedy stříšku pro parking byciklů a na travnaté ploše před garaží, stavíme stan. Obloha se mračí, ale i přesto se jdeme koupat do Nežárky, hmmm osvěžující, aby nedošlo k nehodě odkládám svůj snubní prstýnek na břehu. Pak ale začíná pršet, tak rychle běžíme ke stanu a uklízíme věci, aby nám nezmokly. Tedy nejprve sedíme pod stříškou chaty, kde je i lavička a kocháme se krajinou na kterou padá déšť, k tomu popíjíme z Kekeho placatice hruškovici. Jo, jo to jsme romantičtí. Když uléháme, tak stan stále zkrápí déšt, prý se za deště nejlépe spí, asi na tom něco bude, ale možná to bude těch 120 km (teda asi,
zapomněl jsem si to přesně napsat), co máme v nohách.

Cyklovýlet z Prahy do Bratislavy I. část

V celkem nedávné době mě na jedné projížďce na kole oslovil Keke s tím, že by nebylo špatné dojet na kole z Prahy do Bratislavy, tedy jeho rodného města. Já protože jsem pro každou špatnost jsem nemohl říci ne, naopak jsem z toho měl velkou radost. Později se zdálo, že z celé akce nic nebude, ale Keke se přeci jen ozval, slovo dalo slovo, tedy já moc pobízet nepotřebuji a dychtivě jsem souhlasil, že využijeme týdne, který nabízí více jak polovinu volných svátečních dní, proto jsme se rozhodli z Prahy vyrazit 1.7.2007 s tím, že do konce týdne dorazíme zpět do Prahy. Keke mě před odjezdem zásoboval přehledem tras a cest kudy pojedeme a shodli jsme se na tom, že využijeme značenou cyklotrasu Greenways Praha - Vídeň http://www.prahawien.greenways.info/ na trase Praha - Mikulov.

Trošku jsem samozřejmě trpěl cestovní horečkou, ale hlavně se vyskytly technické problémy. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli vézt sebou nějakou bagáž bylo nutné si pořídit nosiče na kola a nějaké brašny. Bohužel moje horské celoodpružené kolo Author nemá vůbec navářky na namontování nosiče a tak jsem opět musel smutnýma psíma očima uprosit ženu aby mi půjčila svůj zánovní Author, který jsem tak jako tak pokřtil již v Jizerských horách. Samozřejmě měla děsnou radost, že její fitnessový miláček bude muset podstoupit strastiplnou cestu, ale svolila. Po nájezdu do cykloprodejny Štěrba v pražských Nuslích jsem si domu odnášel super nosič od firmy Sportarsenal, http://www.sportarsenal.cz/zaloha/ a dvě brašny, na každou stranu nosiče jednu, typ 508. Nechal jsem si od prodavače poradit a nyní mu za to děkuji.

Brašny jsou totiž příruční, původně jsem chtěl takové ty ohromné "U" které se na nosič musí složitě posadit a přidělávat. Já jsem však zakoupil dvě brašny opatřené po stranách háky, které se na nosič v podstatě zavěsí a jejich připnutí či sundání je dílem okamžiku a vzhledem k tomu, že Keke si opatřil úplně ty samé, můžeme oba potvrdit, že tento systém je geniální. Kolo můžete během krátké chvilky odstrojit, což může být velice praktické, pokud si chcete brašny někam uklidit, či přenést.

Když jsem nosič namontoval na kolo a brašny naplnil až po okraj, tak se na mě žena podívala litujícím pohledem a řekla s tím jako pojedeš, tak to chci vidět. Jak já se těšil.... V neděli 1.7.2007 ráno jsem končil v práci a přestože nevyspán jsem se řítil domů abych doladil poslední detaily, no dobrá, tak abych se naposledy pořádně najedl. Spát jsem jít nemohl a ve 13.45 hod jsem již vyrážel z Prahy 4 směr Bratislava. Keke se ke mě ve 14.00 hod. připojil i se svojí manželkou Hankou, která nám udělala společnost na prvních 30km až do Týnce nad Sázavou. Když jsem viděl Kekeho odkládací blackbox i s mapníkem na řídítkách, bylo mi jasné, že je to rozený cykloturista. Vzhledem k tomu, že jih Prahy a přilehlý Středočeský kraj máme projetý, nebyl tato část trasy nic nového i když některé úseky Greenways nebyly značené zrovna optimálně, tedy hlavně odbočky. Ale i zde když nás trasa svedla z hlavní silnice bylo co pozorovat a otevřela se nám nová zákoutí v okolí Týnce. To by samozřejmě nebyl výlet kdyby se něco nepokazilo. Po pár kilometrech za Prahou začíná Kekeho trekový Author zlobit, padá řetěz a nakonec to dopadá tak, jeden článek řetězu se úplně zablokuje, samozřemě to Keke nese nelibě, ale nevzdává to a v blízkosti Týnce se nám v obci Chrást daří najít výborného, ale skutečně příjemného cyklomechanika, který se nám věnuje, povídá si a nakonec ani nechce nic za práci. Nakonec je z toho výměna řetězu a broušení zubů na převodníku - to vypadá hodně brutálně. No jasně, Keke je pak bůh a vykřikuje, že to bylo to jediné co ho mohlo zbrzdit a nemá čas čekat na odpadlíky pelotonu. Hanka nás v Týnci opouští a směřuje zpět do Prahy. Pro nás dva se další cesta z Týnce směrem na Tábor stává cestou novou a vskutku objevnou.

týden 25.06. - 01.07.2007

Uau, tak s tím přehledem jsem se nějak zpozdil, navíc to není moc slavné, ale má to svůj důvod, protože jsem se připravoval na dalekou cyklistickou cestu. Vyhodnocení na mě z deníku nekouká nijak závratně.

PO - nic
ÚT - běh 55 min. běžel jsem s Tučňákem a docela jsme do toho dupali, T. na to dokonce napsal oslavný článeček na blogu viz. http://tucnak.blogspot.com/2007/06/veern-rychlci.html
ST - nic
ČT - běh 55 min.
PÁ - nic
SO - práce celý den i noc
NE - 70 km na kole, počátek cyklovýletu, ale vydá to na samostatný článek

Ono se to nezdá, ale jak si člověk vede ten tréninkový deník, tak teprve po jeho vyhodnocení vidí, jak je to někdy slabé. No nic týden jsem pojal regeneračně, ale rozhodně si přečtěte můj další příspěvek. Hodně štěstí v životě všem.