ZBP Běh kolem špičáku

Tak jsem se zase celej zamazal. Jo, jo, je to tak. Ale co jsem čekal, když všude okolo Kadaně leží sníh, ale teplota z toho dělá břečku ve které se nijak dobře a lehce neběhá. Ale co je to pro nás skalní bežce. Takže jsem si zase nařídil budíka a vyrazil v neděli ráno na závody., dnes nás čeká běh kolem Špičáku - takový kopeček, celkem 8,5 km. Na startu je zase známá skupina běžců a po těle se mi rozlévá ten příjemný pocit, že to zase není takové bláznovstí jak to vypadá. Vefis přibíhá na poslední chvíli, už jsem myslel, že opět nedorazí a nebudu mít soupeře. Je po noční, ale připadá mi celkem

tak tady je VEFIS

čilý, jak to ten kluk dělá nevím. Bereme čísla a jde se na start. Čenda nám sděluje, že trasa je výborná, ale když je sucho, teď je tam prý toho po kolena. Aj, aj to bude nářez. Trasu znám dobře z léta, kdy jí běhám tak za 35 minut. Takže to rozbíháme, říkal jsem si, že bych se možná mohl držet Koyamy. To byl blbej nápad, vidím ho sotva na startu a je pryč. Nevím jak to dělají ostatní, že jim to nepodkluzuje, mě to klouže děsně a to mám crosový Adidy. No nakonec se mi podaří aspoň předběhnout děti a v podstatě se držím na dohled Vefise. Začíná polní cesta, slušnej marast, navíc už to je pěkně rozoraný od rychlejších běžců. Kousek přede mnou sebou praští na zem Lucie Pasevová (dcera slavného otce), až jsem si říkal, že si musela něco zlomit, ale hned vyskakuje a běží jako blázen. Vefis se mi vzaduje a já vůbec nemůžu popadnout dech, kde bere tu sílu. Končí polní cesta a běží se po silnici, tady si říkám, že je čas zrychlit, Vefis se mi opět vzdaluje, ale podaří se mi aspoň předběhnout Lucku, ale ta mi to nedaruje a po kilometru mě dotahuje a drží se mě a drží se mě. Sakra je to mladá holka, má spoustu sil, asi je drsná po tátovi. Nakonec jí utíkám až ve výběhu na Špičák, tady se mi podaří i předběhnout Vefiše a zdá se, že mám vyhráno. Kdepak Špičák je prudký a já se snažím zrychlit a utéct, možná to bylo brzo, nohy mám těžce zakysaný a vím, že mě čeká ještě hustej kopec k Františkánskému klášteru. Tady mě Vefis opět dobíhá a drží se mě jak klíště až skoro k cíli. Tady samozřejmě zafinišuje a naloží mi 2 zatracený vteřinky. Můj čas byl 40:28. Přiznám se, neměl jsem na finiš morál Koyma je už samozřejmě v cíli, co jsem si taky mohl myslet. No mám takový pocit, že už bude asi čas s činkami trošku polevit a začít se věnovat i běhu. Cestou domů probíhám všechny hromady sněhu co potkám, abych boty očistil od bláta a daří se, ale zbytek je zralý rovnou do pračky. Snad se zadaří běhat v netajícím sněhu. Tak zase příště.

Zimní běžecký pohár a Stromovka

Tak je to tu zase, Zimní běžecký pohár v Kadani, zkráceně (ZBP), série závodů, které se uskutečňují každou neděli v Kadani a blízkém okolí. V minulosti jsem se zúčastňoval jen vyjímečně, neboť mi to pracovně nevycházelo, ne že bych nechtěl :-)) Mno, ale o co se s vámi chci podělit, mezi posledním příspěvkem a začátkem ZBP se mi ještě podařilo uklopítat maraton ve Stromovce. Tak nějak mě to tam lákalo, ale tušil jsem, že žádná bomba to nebude. Od kladenského maratonu jsem moc neběhal a spíš trávil čas v posilovně, ostatně jako každou zimu. Místo toho, abych trávil čas v bazéně, nebo na rotopedu, tak chodím zvedat činky, ale když mě to baví, nemůžu si pomoci. Je mi jasné, že ani pro běžce to není to pravé, ale jak jsem řekl, baví mě to. Navíc v Praze jsme měli s Tučňákem a Kekem takové heslo, že jsme pohodoví kluci, co si zaběhnou maraton, kdy se jim zachce a tak jsem se toho hesla trošku držel. Navíc mám na Stromovku hezké vzpomínky ze 6-ti hodinovky, kdy jsem si tam krásně pospal. Do Stromovky jsem tedy poctivě dorazil a cítil jsem se moc fajn, navíc tam bylo spousta známých bloggerů (BuckTheBug, Dan76) a kamarádů, Pappaya, i Keke dorazil, ale jen fandit a to rovnou se psem. A dokonce dorazila i má drahá polovička, což nebývá moc často, samozřejmě neběžela. Co vám budu říkat, byla to paráda, počasí nám vyšlo nádherné, poprvé jsem použil při maratonu MP3 přehrávač a poprvé zakusil velkou krizi. Do půl maratonu jsem se cítil jako král běželo se mi nádherně, tak jsem se rozbíhal pekelně volným tempem, ale co bych také chtěl bez tréninku. Na půlce jsem za 2:00:56, to se mi zdálo jako solidní čas, neboť jsem bláhově doufal, že se mi zadaří a čas se mi podaří stlačit pod 3:50 jako v Kladně. Snažil jsem se doplňovat energii pravidelně, každé kolo, ale myslím, že to bylo málo, navíc jsem chtěl vyzkoušet jak bude můj žaludek, který mě v poslední době dost zrazuje, bude reagovat na banán a tyčinku Deli, kterou jsem si připravil na stůl s vlastní stravou. Banán byl super a maraton se na něj běžet dá, ale nebudou to žádné heroické výkony, víc nevím, protože Deli mi někdo s prominutím sežral. To se dělá mezi maratonci, tak snad se tomu dotyčnému aspoň lépe běželo. Keke i Vlastička fandili skvěle, ale i oni viděli, že v předposledním a posledním kole jsem se necítil moc fajn. Dokonce došlo i na chůzi, což se v mé maratonské éře pokud dobře vzpomínám nestalo, pokud nepočítám svůj první maraton, kdy jsem šel, ale jen proto, že jsem nechtěl opustit kamaráda, taktéž prvomaratonce. Stromovka mě skutečně zlomila a to již podruhé. Nejhorší bylo poslední kolo kdy jsem už nebyl schopen ani pořádně ovládat MP3 a jelikož byl zapůjčen od ženy, začala mi znít tak na 39 km vážná hudba, jakýsi italský operní pěvec. Ač jsem mačkal tlačítka sebevíc, nepodařilo se mi přepnout na ostřejší popový či rokový rytmus. V cíli jsem zjistil, že tlačítka byla blokována. Věřte, nevěřte, doběhl jsem i na operu, ale nebyl to tedy žádný odpich :-)) 4:05:19. V cíli jsem se snažil doplnit tekutiny čajem a dát si sušenku, no snědl jsem to, ale cestou ze Stromovky domů mi Keke musel zastavit na magistrále u Muzea a já jsem zde potupně před zraky nedaleko stojících turistů zvracel na silnici. Nevolnost odezněla asi po dvou hodinách a večer už jsem se pěkně nacpal. No co na to říci, čekal jsem o malinko lepší čas, někdo by za ten čas byl možná vděčný, ale mě moc nepotěšil, navíc to byl můj první maraton v dresu Sportovního klubu Městské policie Kadaň, takže jsem se moc neukázal. Na druhou stranu se můžu pěkně zlepšovat. Jenže co by člověk chtěl, když jsem byl mezi Kladnem a Stromovkou běhat asi tak 5 x . Takže maratonskou sezónu jsem uzavřel, ale Kadaňský zimní běžecký pohár se rozjel. Je příjemné vědět, že každou neděli se sejde skupinka nadšenců a drtí, ve většině případů, kopce v okolí Kadaně. Já osobně na kopce moc nejsem, ale po crossmaratonu v Jirkově už mi žádný kopec nepřijde tak hrozný. Jiný problém však je, že mi všichni utíkají, jediný s kým se mohu trochu měřit je Vefis. Netrénuje stejně jako já a tím pádem máme podobné časy. V současné době vůbec nedosahuji kondice kterou má Koyama a to po nemoci a už vůbec ne na Tudyho, který si tiše trénuje a pak nás ohromuje svými výkony. Jak už jsem psal nahoře, v poslední době se více cítím doma v posilovně, než na trati, ale nevzdávám to, bežecký pohár ještě není u konce, tak snad se polepším a ukořistím nějaké body. První ze závodů ZPB - Čendův lomcovák, byl opravdu to pravé pro mě, pět výběhů do prudkého kopce, tady je fotka z Koyamovic alba, kde už jsem dost vykyslej. Pokud se k tomu dostanu, napíšu tady i já svoje pocity z dalších dílů ZBP. Tady jsou na závěr dvě povedené fotky.

Roland, Koyma a já

Vefis a Koyama

Maraton Kladno - celé + fotky

Na tento maraton jsem se moc těšil, stále jsem si věřil, že to by mohl být ten maraton, kde překonám hranici 03:30. Tedy úplně původně jsem to tak plánoval a dokonce jsem se domníval, že budu držet tempo s kadaňským běžcem Tudym, avšak bohužel ani regenerace na Ostrově mě nedostala do stavu, kdy bych byl schopen dát maraton pod 3:30. Nakonec se spokojuji s předsevzetím, že bych se chtěl dostat pod 3:45. Takto naladěn nasedám do auta k Wittymu který mě vyzvedává na metru Kačerov, kde se k nám také připojuje běžec Michal. Společně tak jedeme vstříc dalšímu maratonskému dobrodružství. Cestou mi Witty popisuje své dobrodružství z balatonského maratonu. Tohle vyprávění si skutečně vychutnávám, tak nějak mi to dodává sil do nadcházejícího maratonu, v duchu si říkám jak co je to maraton proti několika dennímu běhu. Takto nám rychle uteče cesta do Kladna. Zde Witty rozehrává představení kdo je kdo v běžeckém světě a popisuje mi výkony velkého množství běžců, až se v tom ztrácím. Samozřejmě potkávám i kadaňské běžce Tudyho i Rolanda a brebentím s nimi, oba mají natrénováno a chtějí podat luxusní výkony tzn. pod 3:30. Nechybí tu ani chomutovský Ironman Míra Thums, který si chce spravit chuť, neboť se kvůli nemoci nemohl zůčastnit Doksymana. Při prezentaci obdržím solidní číslo 115 a pěkné tričko s klasickým znakem Kladenského maratonu. letos v modré barvě. V tělocvičně vidím spoustu známých tváří a mezi nimi poznávám dle fotografii z blogu i běhajícího podpantofláčka no pěkně se to tady sešlo, je vidět, že Kladenský maraton je všeobecně oblíbený. Co se týče mé přípravy na maraton, tak ta nebyla nijak speciální, navíc jsem absolvoval krátce před tím polodlouhýtriatlon. Výživu jsem taky neřešil a když jsem přicházel na start tak už jsem to bral jako proběhnutí. Na startu mi bylo tedy dost chladno, ale už vím jak to chodí, tak jsem se nijak zvlášť nenavlékal. Po startu jsem se chvilinku držel Wittyho, ale byl tak nějak rychlejší a já se smířil s tím, že on je jiná kategorie. Nechtěl jsem přepálit a tak jsem se rozhodl běžet na tepy a to zhruba okolo 155. Cestou jsem některé běžce přebíhal, jiný zase mě, ale nakonec jsem se zavěsil za běžce v tílku. Ten mě v podstatě táhnul půlku maratonu, ale v druhé půli mi mizí v dáli. První dvě občerstvovačky si dávám jen vodu, poté již volím čaj a zajídám banánem. Uběhnu maraton na banán, to bude paráda, žádné gely, žádné nevolnosti. Nepřepočítávám čas na vzdálenost, na pulsmetru navolím tepy přes celý displej a běžím. Chvílemi myšlenky dokonce ujíždějí úplně mimo a přemýšlím o všem jiném než o běhu. Nakonce přepínám na stopky. Čas, když vběhnu do posledního kola , mi připadá skvělý a věřím si, že to dám po 3:45, cítím se celkem fajn a zrychluji. Předbíhám jednoho běžce za druhým a v dálce se zjevuje podpantoflový manžel . Tuším, že by se ke mě mohl připojit a tak nadhazuji: Zrychlíme doktore. Dan neváhá a jde do toho, sice to komentuje, že má dost, ale běží skvěle. Předbíháme další a další běžce, pěkně funíme, když dobíháme na stadion, tak dochází síly a mám chuť to vzdát, ale to zase Dan podrží mě a říká, že když už jsme to doběhli sem, tak to nevzdáme. Poslední kolo na stadioně si opravdu vychutnávám a dokonce ukončujeme zuřivým finišem. Co si budeme povídat, každá vteřina je dobrá :-)). Nakonec jsem svým časem trošku zklamán 03:47:59 se mi nezdá nic extra, ale vydrželo mi to jen chvilku, za chvilku mi došlo, že vzhledem k mému tréninku můžu být za takový čas rád. Ale co vám budu povídat, krátce po doběhu se mi zase dělá zle, bojuji s tím a nakonec mi obsah žaludku zůstává na místě. Oceňuji možnost se po závodě ospršit, ale vzhledem k tomu, že jsem si nevzal plavky, nevyužiji možnost zajít do kladenského aquaparku, který se stadionem sousedí. Popravdě je to velká škoda. Cesta zpět s Wittym ubíhá ve velké euforii, jeho čas je skvělý, ostatně můžete si počíst o jeho pocitech. A jaký je závěr, inu za málo peněz hodně muziky, pěkně zorganizovaný maraton, kde jsem opět potkal spoustu příjemných lidí a vůbec byl to i díky Wittymu nádherně prožitý den, který však vůbec nekončil. Neboť večer mě čekal Tesco běh - 10 km a další přátelé Tučňák a Keke. Ale to už je na další příspěvek. Upozorňuji, že fotografie jsou převzaty ze stránek maratonu Kladno a díky za ně.

Regenerace na Ostrově

Svůj výkon na Doksymanu jsem dostatečně popsal v předcházejícím příspěvku, ale protože jsem si chtěl po závodu řádně odpočinout, naplánoval jsem si na následující víkend dovolenou. Společně se ženou jsme vyrazili do osady Ostrov, která se nachází v lůně přírody na hranici s Německem. Po pravdě jsem měl co dělat, abych na určené místo trefil, ale nově zbudovaná dálnice z Teplic až k hraničnímu přechodu Petrovice mě nenechala na holičkách a dovedla mě kousek od cíle. Původně jsem se domníval, že bude auto řídit žena, neboť nebudu schopen hýbat končetinami, ale to se nepotvrdilo a mohl jsem se skoro bezbolestně hýbat. Nutno dodat, že hýžďové svaly o sobě dávaly vědět. Pondělí jsme pojali regeneračně a provedli jen malý průzkum osady, ale ten netrval dlouho, neboť tu tvoří jen pár domů a luxusní hotel. Skutečně bych nečekal takový luxus mezi skalami, ale hotel byl umístěn vcelku vkusně. Cenovou hladinu jsem nezjišťoval. Jinak kam se člověk podíval viděl lesy a skály. Fakt se nám to líbilo. Další den jsme se již vrhli do výletování a naším prvním cílem byl Děčínský sněžník. Prima výlet, na ukazateli je 5 km k cíli. Cesta byla nádherná a za chvilku jsme tam. Tahle rozhledna je moc pěkná a kdo budete mít tím směrem cestu, tak se tam určitě zastavte, jenže až nahoru nevyjedete, ale můžete vyběhnout. Další výlet směroval do Německa a to na kole na pevnost Königstein. Cesta na Könistein byla výborná, neboť z Ostrova vedla víceméně stále z kopce. Nevím zda němečtí sousedé nesbírají lesní plody, ale všude okolo cest trčely ostružiny a moje

drahá polovička je bezostyšně plenila. Samotná pevnost mě ohromila svou velkolep

ostí vypadá skutečně nádherně jak se tyčí na skále nad Labem. Aby se do pevnosti mohli podívat i tělesně postižení, je u vchodu vybudován výtah, kterým je možno vyjet na hradby, také vypadal pěkně. Ovšem cesta zpět už byla poně

kud náročnějí tzn. skoro stále do kopce, někdy menšího jindy většího. Od pevnosti se pouštíme přímo dolů k Labi, podívat se kde startuje Oberelbemaraton. Cyklostezka podél Labe je skutečně fajn, právě u železniční trati v Königsteinu je nutné využít přívoz, který vás převeze na druhou stranu, kde je možné pokračovat do Bad Schandau, odtud je

do Děčína co by kamenem dohodil. Tuto možnost jsme však nevyužili a jedeme z Königsteinu po celkem frekventované silnici ze které však po cca. 2 km odbočujeme a vyrážíme do kopců, přes různé neměcké vesničky konkrétně Pfaffendorf a Cunnersdorf míříme k hranicím České republiky. Cesty jsou absolutně průjezdné a zejména poslední třetina cesty, která vede přírodní rezervací podél různých potoků je skutečně nádherná. Cesta k pevnosti měřila 17 km, zpět se to nějak protáhlo a celková kilometráž činila bezmála 50 km. Ale výlet to byl velice příjemný. Zbytek dovolené nemá význam popisovat, neboť bylo ZOO Ústí nad Labem a ZOO Děčín atd. atd. ale výlet na Königstein a Labské pískovce mohu jen doporučit.

Doksyman HIM 2008

Tak už jsem zase tady. A hnedle s polovičním IM. Je to skutečně tak, dne 24.8.2008 jsem se vydal společně s dalším nadějným mladým triatletem Danem T. na Doksymana k Máchovu jezeru. Máchovo jezero se sice nachází na severu Čech, ale na opačné straně a tak vyrážíme poměrně brzy, již v 5 ráno vyrážím z domu, nabírám Dana a vyrážíme vstříc naší výzvě, je to o to lepší, neboť je do Danův první dlouhý triatlon, ale krátkých má již pěknou řádku za sebou, kdy obhajuje barvy chomutovské TJ Slávie. Dle zpráv by nám mělo počasí přát, ale po příjezdu na místo zjišťujeme, že je hrozné chladno a já nemám nic dlouhého na kolo ani na sobě. Tak tam pobíháme v kraťasech a klepeme kosu. Na Mácháči se povalují celkem slušné vlny a bóje sotva vidím jak jsou daleko. No jo, prvního HIM jsem plaval v Berounce, to se mi to plavalo jednou proti proudu a pak zase po proudu. Když se prezentujeme a pomalují nás tak zjistíme, že v igelitce jsou vloženy moc pěkné slunečný sportovní brýle zn. Feel a k tomu kšiltík Ironman, tričko za poplatek, no hlavně když si pěkně zazávodíme. V blízkosti depa je miniexpo, svůj stánek zde má Nike a má vystavený i SportBand+ zde konečně zjišťuji cenu 1.600,-Kč, včetně čipu do boty, navíc zde Nike nabízí boty na vyzkoušení, na celý půlmaraton !!! Tak se ptám zda jsou ty boty nové, ale mladík mě ujišťuje, že jsou reklamní a pár lidí se s nimi již proběhlo. Ale stejně bych neměl odvahu si vzít takové botky na půlmaraton. Ještě by tu mohli půjčovat kola a člověk může jezdit triatlony bez výbavy :-)) Dan má strach, že bude jediný s vysokými ráfky, ale obava byla zbytečná, je jich víc, já strach nemám proti Danovo luxusnímu kolečku zn. Spyder se zadní karbonovou stavbou mám pocit, že pojedu na Esce :-)) Pořád máme dost času, dáme věci do depa, vyslechneme si rozpravu a náhle začíná čas nějak kvapit a sotva si navlékáme neoprény a tak tak dobíháme na pláž, kde už pískají, aby se závodníci seřadili. Náhle si uvědomuji, že mám na ruce ještě snubní prstýnek, rychle uvažuji kam s ním, na prstu jej mám volně, protože při přípravě jsem shodil. Jediné místo, které mě napadá je servisní taštička na kole, šup tam s ním a zpět na pláž. Ani se nesvlažím, je tu start, Dan mě plácne do dlaně, přeje štěstí a mizí ve vodě. Tak jdeme na to. Půl roku bez plácnutí do vody, to bude lahoda. Ale není to taková hrůza, neopren mám nalepený na těle tak, že minimálně do poloviny trati mi tam voda vůbec neproniká. Ale voda se ani tak, nezdá moc chladná. Zpočátku se mi plave fajn, ale mlží se mi brýle a první bóji sotva vidím a tak věřím závodníkům. Vítr nějak fouká, nadechuji na obě strany a občas si loknu, měním tedy nádech na jednu stranu a je to O.K. ale dostávám dost často údery od dalších závodníků, nevím zda plavu do dráhy já jim, nebo oni mě. Snažím se jim uplavat, ale po obeplavání první bóje dost vykysnu a přes brýle už nevidím skoro nic, takže vymývám a zvolňuji, navíc mi další bóje připadá neuvěřitelně daleko. Nakonec se pole závodníků roztahá a plavu víceméně v koloně s širokými rozestupy :-)). Mělčina začíná už daleko před břehem a tak už se proběhnu ve vodě před depem. Depo je celkem pohodové, jsem příjemně rozehřátý a tak navléknu jen cyklo dres, naboso nejedu, beru ponožky, botky a startuji. Depo je v autokempu a první část trati, která jím vede, je dost rozbitá. Ale když dojedu na hlavní komunikaci směrem k Mimoň, kudy vede hlavní část závodu, tak zde zjišťuji, že je to bezvadný nový hladký povrch. V kapse dresu mám dvě tyčinky PowerBar a gel. Půl gelu sosám hned po výjezdu, na tachometru mám nastavenou průměrnou rychlost a stopky. Mám plán zakousnout co 15 minut kus tyčinky, to je vše. Rychlost nechám osudu. Rozjíždím to velice slušně a ihned zpočátku předjíždím dva závodníky. Šlape se mi moc fajn a průměr mi neklesá pod 30, neuvěřitelné, stále sleduji stopky, v podstatě jedu o občerstvení k občerstvení. Tyčinky mají moc dobrou chuť a tak žvýkám o sto šest. Občas se mi v dálce zjeví závodník a tak nějak se k němu přiblížím a jelikož zde přísně kontrolují hákování, tak mi nezbývá než ho předjet :-) !! Fakt mi to jde, tuším, že se mi to odrazí na běhu, ale zpomalit se mi nechce. Pouze posledních 10 km chci trochu zvolnit a nohy trochu protočit před během. Při jízdě na kole, začíná pršet, ale nikde nejsou nijak prudké zatáčky a tak není třeba moc brzdit. Mám strach z tuningových aut, neboť u Mimoně se konají tzv. Mimoňské války - sraz tuningářů a právě ty se kolem nás občas proženou, ale nakonec to není tolik aut, kolik jsem čekal a je to v klidu. Nevím zda je to plynulým příjmem energie, ale jede se mi naprosto bezvadně a to až do konce, během závodu pravidelně piji většinou při zapíjení tyčinky :-)). Po pročtení výsledků jsem zjistil, že po plavání jsem byl 68, po kole 50, takže mi to fakt šlapalo moc dobře. Zato běh je tragédie, než dojedu na kole do depa, tak si ještě sosnu zbytku gelu, jakože energie na běh. Ale nohy nějak necítím, nejsou moje nebo co, navíc je za mnou nějaký stíhač a stále za mnou funí, není mi to zrovna příjemné. Hned za depem si beru gel a ještě se dorážím další dávkou. Snažím se motivovat a nutím si představu, že běh je moje nejsilnější disciplína, ale nevím jestli je to ono ?! Vůbec se mi nedýchá špatně, tepovku mám spíš nižší někde kolem 140, ale nohy nebeží, asi jsem to kolo fakt přepálil. Běží se tři okruhy, část okruhu po silnici, kde se jelo i kolo, zde je to fakt nudné a běží se do mírného kopce. Připadá mi nekonečná. Druhý okruh už rozbíhám a daří se mi dva závodníky i předběhnout, ale krátce po započetí třetího kola na mě opět doléhá krize a musím bojovat o každý metr. Bohužel v tomto kole zase ztrácím já a nyní předbíhají mě. Do cíle nakonce dorážím v čase 5:59:44. No je to pod 6, ale jen o chloupek, ale jsem rád, celkově jsem 52. a ve své kategorii 28. Oproti loňskému HIM na Karlštejně je to 18 minutové zlepšení, což je celkem slušné. Dan na mě již čeká v cíli a je na tom mnohem lépe 5:17:17, ve své kategorii se umisťuje jako 2. ze dvou, celkově 25. a to je hodně dobré, je to mladík a moc závodniků se na HIM neodvážilo. Co vám budu nalhávat, jako pravidelně je mi i po tomto závodě značně nevolno, ale přesto se neubráním dávám si vodu a pak meloun. Oboje udržím v sobě asi tak 20 minut a pak si jdu odplivnout pár litrů. Nevím čím to je, ale fakt je mi po vytrvalostních závodech nevolno, ale sotva si ulevím, tak je mi fajn. Po cestě pak kupuji bagetu a rvu jí do sebe, mám totiž děsný hlad. Vyhlášení probíhá rychle a vesele, navíc pak rozdávají dobroty od Algidy, a Dan přinesl nanuky Magnum, zkouším si jeden dát, ale nakonec ho půlku vyhazuji, takové škody. :-((( Cesta zpět domů probíhá fajn a s Danem hodnotíme závod, později mě Dan potěšil, když mi řekl, že ho dlouhé triatlony lákají a chtěl by jich zkusit více. No a na začátku měl strach, zda vůbec dokončí, zbytečně. Ale stejně stále nevím jednu věc, zda mám na celý IM, krátce po závodě jsem se cítil fakt děsně, ale když jsem běžel tak to tak hrozné nebylo. No zřejmě nesmím zastavovat, to bude ono. Tak že bych to konečně zvládnul příští rok, už by bylo na čase, ať si konečně splním svůj sen. Ale třeba pak o něco přijdu, kde pak budu hledat další výzvu ?? Ne, nebojte nevidím to tak černě, něco se určitě najde. Rozhodně hodnotím Doksyman, jako povedený závod, zajištění občerstevní bylo dobré a trať kola velice příjemná, běh se mi zdál trošinku náročnější, ale to může být jen můj subjektivní pocit. Celkově super závod a rád bych se zde opět ukázal, tak doufám, že nás bude více, ať můžeme porovnávat.

Na vozidle je vidět část našich triatlonových speciálů :-)) Výsledky zde. Jo a na závěr, ještě pozvánka na maraton do Kladna. Já tam tedy přijedu a jsem zvědav co tam předvedu rád bych konečně 03:30, ale vidím to dost bledě. Dost to flákám, ale nějak to zmákneme ne.

Jirkovský crossmaraton

Zdravím všechny. Ať nad tím svým blbnutím přemýšlím jak chci, běhám, plavu, jezdím na kole, či chodím do posilovny z čiré radosti, kterou mi tyto aktivity přinášejí, ovšem také kvůli kondici a mimo jiné i kvůli tomu, že můj organismus je schopen velice rychle střádat tukové zásoby, takže s tím zápasím prostřednictvím sportu. Ale to vše zastřešuje i jeden dosud nesplněný sen, který se jmenuje Ironman. Ví to všichni mí kamarádi, rodiče, manželka i spolupracovníci, ten cíl tu prostě je a čeká na mě. Jenže já jsem se opět stáhnul do ulity obav a pochybností zda na to skutečně mám, tedy mám ? Tak nějak v kostech cítím, že bych to asi zmáknul, ale rád bych si to svým způsobem užil, nechci jít totálně na doraz. Poslední absolvovaný crossmaraton v Jirkově mě opět rozhodil. Na tento maraton jsem původně vůbec nechtěl jít, právě proto, že jsem počítal s účastí na Moraviamanu. Jenže v práci to nějak nevyšlo a mám dosah, jasně ono by to šlo, kdyby se hodně chtělo, ale jsem v práci nový, tak zase nemůžu diktovat podmínky, navíc jsem byl poslední dobou spíš ve škole než v práci. Další problém bylo plavání, je nutno přiznat, že mám od začátku roku naplaváno cca. 5 km a to je v tom ještě soutěž v plavání, kterou jsem absolvoval v únoru, takže ehm jaksi s l a b o t a. Běhání je jakž takž pokryté, ale kolo jsem rozjel až v posledních dvou měsících, když jsem předevčírem překonal hranici 1200 km. Ještě na začátku týdne, když jsem se o tom s Vefišem, tak jsem mu tvrdil, že jdu určitě do Otrokovic, ale během týdne jsem to přehodnotil a rozhodl se, že přeci jen otestuji svoji výkonnost na Jirkovském crossmaratonu. Vefiš to samozřemě uvítal vzhledem k tomu, že běhu v poslední době moc nedal a ve dvou se to lépe táhne. Ono vůbec kadaňské zastoupení běžců bylo poměrně slušné tedy Roland, Tudy, já a Vefiš, pořadí odpovídá i výkonnosti :-) no fakt. Venca mě úplně dostal s jeho popisy kopcovité trasy, vědom si toho, že já a kopce se moc nemusíme. Ne, že by mi to nedalo spát, ale v sobotu ráno jsem si říkal, jestli jsem trošku neustřelil. No nic, Venda mě naložil a jelo se. Pracovně se do Jirkova dostávám denodenně a často jsem si říkal, že dostat se k vrcholu Jedlové hory, který se právě na Jirkovem tyčí a kde je umístěn vysílač, musí být hodně náročné.

Cestou mi Venca říká, vidíš Jedlák, tak tam poběžíme, nutno dodat, že na fotce už je vrchol velice blízko, ve skutečnosti je z dálky vidět jen malá tyčka na horizontu. No schází se tu mega běžci, neboť se tu mihne Koyama a vysadí svou Lady K. , sám jede na půlmaraton do Loučné (taky výběh do Krušných hor), lady prý jde trénovat ( pane jo, tak takhle se trénuje na ultra), dále je tu Míra Thums - IM a další lidé, které již dobře znám z jiných závodů a patří do velké běžecké rodiny. Nuže startujeme v 09.10 cca. 10 minut po cyklistech a hurá na trať. Co vám budu povídat, stoupnul jsem si do zadních řád a přede mnou se jen zaprášilo, Rolanda jsem viděl asi tak prvních 5 km, pak jsem se s ním setkal až v cíli, běžím čistě na tepovku, žádné pocity, chutě či úlety, nechávám to čistě na tělu a technice, nechci minimálně do doby než vystoupáme na hřeben Krušných hor překročit hranici 160 tepů. Začátek je dobře vymyšlen, běží se podél Krušnohorského přivaděče průmyslové vody, takový potok v betonovém korytě :-)), tzn. rovinka či mírně zvlněné. Dobrý to terén na rozehřátí. Necháváme dav utéct, protože tepy, tepy, tepy, tepy.... Venca si lebedí, že ho nehoním a já nakonec taky. Venca zmerčil cíl, hezká blondýnka s hezkým zadečekem a dlouhými vlasy, předběhla nás a drží se cca. 100 m před námi, i mě se líbí. Tak ji doháníme a držíme se jí, ale rozváže se jí tkanička(neváže na uzel blázínek) a ztrácíme jí, už nás nedožene, začíná stoupání.....sakra tak brzo (7 km). Vbíháme do lesa, uh aspoň, že tak, otevírají se nádherné výhledy na povrchové doly Mostecké uhelné společnosti, jsem na to zvyklý, vždyť tu bydlím od narození, ale stejně mě vždy zarazí co jsme schopni s přírodou provést a nad tím vším se tyčí zámek Jezeří, který se snaží těžbě odolat. Tohle je ovšem pohled směrem z dolů na tento zámek, tak tam někde jsme běželi. V podstatě kousek od hranice dolů.Stoupání trvá a je únavné, dobíhá nás Tudy a do kopce se drží s námi, nálada je výborná a vtipkujeme. Po prvních 45 min. se krmím prvním gelem fy. Estim. Tento gel nemám vyzkoušený, ale Venca mi ho doporučil, protože ho používá Ríša Pleticha, známý to kadaňský sportovec a vynikající běžec. Mě tedy chuť gelu nijak nenadchla, ale nebyl nepoživatelný a také nebyl kyselý jako příchuť jablko od Nutrendu, který jsem použil v Chemnitzu. Víceméně se ploužíme šnečí rychlostí do kopce, ale přeci jen předbíháme cyklodpadlíky, kteří tomu nemohou uvěřit. Tudy chytá na pulsmetr signál od Vefiše a hází mu to tepy okolo 180, hmmm to není moc dobré. Já se držím svých 155-159. Předbíhá nás jakýsi běžecký důchodce a směje se nám, že jsme pomalí, on je prý z Brd a tam běhá kopce pořá, O.K. tak to má v nohách. Asi za půl hodiny ho předbíháme a pán se mě ptá, prý kdy to stoupání bude mít konec. Moje odpověď, že do půlmaratonu je to stále do kopce ho děsí a se slovy to snad není pravda zvolňuje. Joooo, Krušné hory nejsou Brdy milý pane. Před sebou cca. 150 m vidím Míru Thumse, trápí se a aplikuje indiánský běh. Když ho doženu dozvídám se, že blbě došlápnul a bolí ho noha, no to se stává, je pravdou, že je to crossmaraton a některé úseky tomu odpovídají i mě párkrát sjede noha po kameni a není to nic příjemného. Tudy chce být pod 4 a opuští nás, tuší, že se blíží konec stoupání a zrychluje. Já ještě chvilku táhnu Vefiše, ale ten sám uznává, že nemá naběháno a stoupání bylo nad jeho síly a říká: Běž Foreste, aha tedy Jirko, běž. Tak běžím. Volně, doháním hromadu cyklistů, a začínám předbíhat i běžce, dorážím k Jedláku, očekávám občerstvovačku a kde nic, tu nic, fucking hill. Začínám sbíhat, doháním prvního, druhého, super občerstevní se mi nyní zdá dost často za sebou. Začínám bojovat s jednou dámou, taky běží po indiánsku, v kopcích ji předbíhám. Z kopců to jde lépe jí. Ovšem už je to jen z kopce, takže jsem stále za ní, ale držím se jí. Počasí je přívětivé a zatahuje se, fouká příjemný vítr, který mě ochlazuje, je mi fajn. Další občerstvovačku míjím, na zádech mám své a dáma je za mnou hurááá, navíc dobíhám běžce s Camelbagem na zádech, funím za ním a psychicky ho drtím, jsem před ním. Na silnici je šipka odbočit, tak odbočuji a za mnou i camelbag, uběhnem asi 200 m a moje sokyně na nás křičí, tam ne chlapi už jen po silnici a běží si dál, to se dělá !!?. Dohnat se mi ji už nepodaří. Přichází krize, seběh z kopce dolů se mi začíná zajídat, kolena ani stehna moc nejásají. Na občerstvovačce říkají vydržte už jen 7 km. To je přeci kousek, kde je dáma, sakra daleko, na chvíli zrychluji, ale stehna se bouří, tohle ne - asi se podlomíme, tak zvolňuji, ale stejně dobíhám další oběť. Maratonská poučka skutečně funguje, začátky VOLNĚ a pak vám zbudou síly. Skutečně ještě nějaké mám, ale hlava to nebere. Tak strašně se mi chce přestat běžet a jen jít, ale to přeci nemá cenu, tak blízko. Gely jsem zbaštil všechny, ale poslednímu se chtělo po konzumaci ven, nenechal jsem ho, já tě potřebuji v žaludku :-)) Na poslední občerstvovačce slyším už jen 2,5 km, na hodinkách 03:47. Jááá chci pod 4, rozbíhám to kyčle protestují a bolí, valím se z kopce jak válec, vbíhám do Jirkova a strážník městské policie mi zastavuje dopravu a ukazuje cestu. Ale už neklesám, je tu rovina podél přivaděče, zpomaluji. Snažím se, jsem tuhý, školu kde je cíl vidím, ale je moc daleko, možná sprintem, ale ne teď. Ale běžím se ctí, časomíra mi říká 04.02.17 oproti předpokládaným 04:15, které jsem si předsevzal, je toto skvělý úspěch, jenže mohlo to být pod 4 a mrzí mě to. Navíc se mi okamžitě dělá nevolno, chci si dát to pivo dle rady Vl001, ale nemám vůbec chuť, dávám si trošku vody a letím do sprchy. Potkávám Tudyho a ten má 03:50 hmmm, no má to v nohách, ale zrakvil si koleno, tak nevím zda to za to stojí. Roland má čas vynikající, někde okolo 3:30 , přesně nevým prý jako na PIMu, ale tohle není PIM, tohle je trošku něco extra. To je prostě jiná třída, sprchuji se ledovou vodou, ale je mi stále blbě, jdu se natáhnout do tělocvičny na žíněnku, nepomáhá to, letím na záchod a zvracím, panebože dostávám ze sebe zbytky tekutin, už je mi trochu lépe, ale fakt jen trošku. Tak jsi jdu aspoň vyzvednout diplom a nádherný půllitr s vybroušeným znakem crossmaratonu, skutečně milá pozornost a bez čekání, vynikající. Doraží Vefiš i s MThumsem. Mají toho oba dost. Po závodě, když jdeme s Vencou do nedaleké restaurace nevěří Václav svým očím, mlátí se mnou totální zimnice, ale možná vinou studené limonády, kterou do sebe liju. Cítím se hrozně dehydrovaný. Dáváme si polévku - hovězí vývar, mám pocit, že ji nemůžu pozřít, ale skutečně mi pomáhá, pomalinku jí dojím a cítím se o 100% lépe. Ne, na IM zřejmě fakt nemám. Co říci na závěr, byl to skutečně pěkný, ale hodně náročný závod, nevhodné jako první maraton, po vystoupání na hřeben pěkné výhledy, krásná krajina, občerstevní dle mého názoru dobře zajištěno, cena myslím příznivá, 110,-Kč pro nepřihlášené předem, jinak ještě levnější. To se snad ani nemůže vyplatit. Tak sakra kdy na IM, když ne teď.... fakt váhám. Ale jak řekl slepý...uvidíme. Doufám, že jste si dobře početli, on to Vefiš stejně rozepíše znova ze svého pohledu, protože co se mě týče má můj obdiv vzhledem k tomu jeho tréninku, protože on se proti loňsku, světe div se, zlepšil. Jak to dělá nevím. Navíc vám sdělí své tajemství a ne jedno, rovnou dvě. Tak se těšte a čtěte i mě, ne jen jeho !!!

Běh ve válečné zóně

Už delší dobu jsem měl téma na tento článeček v hlavě. Dost často se na blozích dočítám o různých místech kde se běhá a rád bych rozšířil obzory běžců o tom, kde všude to jde. Většina přátel ví o mé vojenské minulosti a mé náklonosti k armádě. Hmm je pravda, že armáda už tak nějak souvisí s kondicí a fyzičkou i když je pravda, že ne vždy a v každém případě. Já jsem rozhodně vždy měl pocit, že voják by mě být v kondici a tak jsem k tomu přistupoval, už na základní vojenské službě v r. 1994 jsem se snažil běhat a v okolí Vimperku byly celkem vhodné terény. V roce 1997 jsem se zůčastnil mise SFOR v bývalé Jugoslávii, konkrétně na území Bosny, základna byla v městečku Donja Ljubija. Naše základna byla umístěna v budově školy, která však samozřejmě jako škola nesloužila, třídy byly obsazeny jako pokoje mužstva a dvůr byl zaplněn vojenskou technikou. Vypadalo to asi takhle:Jediné co sloužilo svému účelu byla tělocvična. Základna byla uzavřená a ven se dostali pouze patroly, které vyjížděli kontrolovat terén, vojáci navlečení v neprůstřelných vestách a ozbrojeni. Většina mých kolegů si snažila zlepšovat fyzickou kondici nebo ukrátit volný čas, většinou v posilovně. A běhat by se dalo běhat leda tak po pidi základně okolo transportérů. Ani nevím kdo to vymyslel, ale někdo povolil, že se může běhat "zřejmě velitel ne"! Ženisti projeli trasu a určili kudy se může běhat, protože zde bylo hodně min, já osobně měl z min hrozný strach. Takže tímto vznikl velmi zajímavý i když na můj vkus kopcovitý 10 km okruh. . Nutno přiznat, že běhat se mohlo minimálně ve dvou. Popravdě v tu dobu jsem neměl zrovna běžecké období, ale možnost podívat se mimo základnu byla velice lákavá. Kupodivu moc lidem se běhat nechtělo, takže jsem ještě s jedním kolegou, který chtěl trénovat na příjimací testy do speciální jednotky vytvořil dvojičku a začali jsme běhat. Běhací boty jsem sebou měl, tehdy mé první ASICSy a později jsem si přivezl své první a poslední NIKE. Při výběhu ze základny bylo nutné se nahlásit hlídce u vchodu, na 10 km byl určen čas 1,5 hodiny, pak by za námi vyslali patrolu a hledali by nás. Pak už jen běh, hned za vesničkou prudký stoupák na hráz přehrady a další stoupání na kopce, kterých bylo v okolí dost, poté vlnitý terén a nakonec prudký seběh zpět do Ljubije a k základně. Vůbec oblast Bosny, kde jsme se nacházeli byla velice kopcovitá. Při běhu jsme velice zřídka potkávali domorodce a když už, tak jim bylo podle našich vyholených hlav jasné co jsme zač, ale nikdy nevznikl žádný problém, spíše naopak, smáli se a mávali. Ale abych se posunul dál, vytvalost stoupala a shodou okolností přišla nabídka z britského praporu ve městě Banja Luka na 1/2 maraton. Ha, to byla ta pravá výzva, tenkrát mi to přišlo nepředstavitelné, ale chtěl jsem poznat něco nového. A byl jsem tam, nejen já, ale i 3 další čeští vojáci. Popravdě si ze závodu již skoro nic nepamatuji, no něco přeci, příjezd britské speciální jednotky SAS, ti vojáci vyskákali z auta a v plné výzbroji s batohy až nad hlavu se vrhli do běhu, taky si dost dobře vzpomínám, že někdy ke konci, tak na 19 km byl šílený kopec, prý na morál :-)) No doběhnul jsem, samozřejmě a můj tehdejší čas byl 2:02:26, aspoň takhle to stojí na diplomu. Tehdy mě lákalo zkusit trénovat jako Zátopek v kanadách, ale nikdy jsem se k tomu neodvážil. Jak je vidět, tak běhat se dá všude a za různých okolností, nyní si však myslím, že běhat za tmy po velkoměstě je zřejmě daleko nebezpečnější než tehdy v Bosně. No a nakonec něco pro pobavení.

Maraton Chemnitz

Hurááá úspěšně jsem dokončil maraton v Chemnitzu. Na místo jsem dorazil podle navigace, kterou jsem si půjčil v práci. Bylo to perfektni, když mi navigace oznámila jste v cíli, tak jsem stál přesně před policejní direkcí v Chemnitzu. Němečtí kolegové mě hned berou do svého vozidla a dovezli mě přímo k prezentaci. Nemusel jsem se o nic starat číslo mi přinesli až do vozidla a zde jsem se i převléknul. Trošku jsem se rozběhal po centru a už jsem stál v davu na startu. Chtěl jsem vyzkoušet jak jak se běží z MP 3, tak si beru starý přehravač od ženy, je v něm zánovní baterie, takže NO Problem. Dále si beru ledvinku s lahví s ionťákem a narvu tam i dva gely. Další gel vymačkám do pusy před startem. A je to tu, běžíme centrem po kostkách, ale brzy se to mění v nějakou strasse a nakonec do parku, co parku to je snad les, ne nebojte není to tak hrozne, ale park je fakt svělý, většina trati vede tímto parkem, který bych přirovnal k pražské Stromovce. První tři kilometry se mi krásně běží podle hudby z MP3, ale hned na začátku v parku hudební produkce končí, ta baterie byla zřejmě hodně zánovní. V parku jsou dvě občerstovačky a v cíli tedy startu se nachází třetí. Celkem se běží 4 kola o vzdálenosti 10,55 km. Zpočátku držím skvělé tempo v průměru 5 min, ve druhém kole se hákuji za jednu dívku, která má velice solidní tempo a vyhovuje mi, po chvíli zjištuji, že tempo se podstatně zrychlilo až na 4:50. Ta holka je drak, když dobíháme do konce druhého kola, tak se mě na něco ptá, samozřejmě německy, zřejmě chtěla vědět zda běžím jen půlmaraton. Tak jí říkám, že běžím full maraton. S radostí přikyvuje a já to beru jako výzvu. Celé třetí kolo se krásně doplňujeme já občerstvovačky probíhám, ona je prochází, ale já na ni počkám, ona mě doběhne a jedeme dál. Zjišťuji, že počet účastníků nějak prořídnul, aha většina běžela jen půlmaraton. Začíná pršet nejdříve jemný déšť, nakonec super slejvák, ale nebylo to nepříjemné, spíše naopak. Pouze vlhká ponožka trošku dřela, ale byl to jen malý puchýřek. Ale ke konci 3. kola cítím, že to tempo dívčiny je na mě fakt rychlé. Do závěru 3. kola mohutně finišuje a vypadá to, že 4. poslední kolo chce absolvovat ještě rychleji, skutečně rychle se mi vzdaluje a já zůstávám osamocen a vysílen. Když se doplazím do parku, tak se cítím fakt pod psa, lahev na zádech mě neskutečně rozčiluje, nefunkční MP3 mě šíleně tíží, při průběhu občerstvovačky si beru banán a zapíjím jej colou. Kombinace asi nic moc, chvilku se mi chce zvracet, ale udržím se. Stopky jsem přestal odmačkávat asi na 31 kilometru. Dávám si závazek, že rozhodně nepřestanu běžet, toho se držím. Na 36 km mě předbíhá človíček s tričkem Polizei Chemnitz, ha konkurent, na chvilku se vybičuji k výkonu a držím se ho, ale nejde to, puls mám 157, ale jaksi tuhé nožky. Nesmírně se těším do cíle, až to skončí. A je to tady dobíhám k cíli, vidím velké digitální hodiny, ale nějak nemohu zaostřit, až při doběhu vidím čas, bruttozeit: 03:46:50, následně zjišťuji nettozeit: 03:45:29. Trošku mě to mrzí, ale na druhou stranu při tom zpomalení v posledním kole, můžu být rád i za tento čas. Zkrátka jsem udělal klasickou maratonskou chybu, na začátku jsem to rozjel a pak jsem na to dojel. Ale nyní přijde to nej, kolegové z německé policie se s mojí maličkostí fotí a pak mě odvádí do cíle, kde si odlupují ze startovního čísla to zadní část s čipem, přejíždí čtečkou a tisknou diplom, tady zjišťuji, že v kategorii M30 jsem na 3. místě a celkově 44, to je docela příjemné. Dostávám žlutou taštiku, dost těžkou - hmm copak tam asi je, posílají mě dál, zde dostanu tričko - velikosti nejsou problém mají jakou si poručíte. Pán triček se mě ptá anglicky odkud jsem, když mu řeknu z Česka, tak hned vesele odpovídá, že zná Prahu, jak milé. Bohužel, náhle se mi udělá jaksi nevolno, vzhledem k německé čistotě není kam si rychle odskočit, hned za tričkama je strom, jehož okolí je vysypáno pískem. Je mi v tu chvíli fakt blbě, nevím čím to může být, pil jsem dost, zpočátku jen vodu, ke konci colu, v průběhu jsem vysál dva gely a snědl půlku banánu, tak proč ? Zvracím ke stromu skutečně pod tlakem, lidé jsou zděšeni, rychle se klidím pryč a mizím na druhou stranu náměstí, kde mám kolegy s policejní dodávkou, zde mám dočasný azyl. Doplňuji tekutiny, ale za deset minut letím ven, je mi zase blbě, v blízkosti nevidím odpadkový koš, prostě nic, hned vedle je stánek s pivem, kde je hromada lidí. Bohužel se vypouštím hned za policejním vozidlem, šííííílený. Můj německý průvodce si mě všímá, ale bere to s humorem, nabízí mi pivo, ne tak to fakt nechci. Hrozný, takhle se před kolegy vyznamenat, to je ostuda. Ale nikdo nic neřeší, tak je to pohoda. Za chvíli je vyhlášení policejního přeboru a tak se jdu podívat jak rychlí jsou němečtí policisté, musím se smát když poznávám tu dívku se kterou jsem běžel větší část maratonu, je to policistka, takže nakonec to byla mezinárodní spolupráce. Poté mě již odvezou zpět na direkci a umožní mi se osprchovat, zázemí zde mají policisté skutečně perfektní, to se musí nechat. Když už jsem na odchodu dostávám ještě navrch sportovní policejní triko a jejich medaili a spoustu dalších upomínkových předmětů. Byl to skutečně krásný den. Co napsat závěrem. Maraton v Chemnitzu můžu doporučit, byl to první ročník, ale organizace velice dobrá, trať až na pár malinkatých kopečků v parku a přeběhu hlavní silnice přes můstek rovinatá, takže zřejmě rychlá a podél trati dost fanoušků. Snad mě ještě pozvou.

Jedu do Chemnitzu

Tak je to tady, je ze mě profík. Jakmile se profláklo, že trochu běhám, tak mi náš tzv. bojař volá a nabízí závody. Minulý týden dorazila nabídka od německé policie - Chemnitz - Krušnohoří. Prý tam pořádají maraton a tak se tam běží nějaké policejní přebory. No mám přijet, dokonce mi dnes volá nějaká paní od německé polizei - česky, ale zdá se, že má německý přízvuk, tak se zeptám, ne? Ona mi říká, já jsem se narodila v Brně, ale už dlouho jsem v Německu. Hmm, to jsou věci. Prý jestli přijedu z houkačkama nebo bez, no vážně ? Sice umím německy říci jen Ultra nach lauf a to jen proto, že mě to naučil Witty, ale snad se tam s klukama domluvím. Tak mi držte palce. Tajný plán 03:40, bojař tvrdí 03:30 jinak mám utrum a budu už do smrti jen šlapat chodník. Jen doufám, že tam nebude Semir Gerchan z Cobry 11.

Pardubická devítka

Zdravím Vás. Minulý týden se mi podařilo dostat se opět na závody a to dokonce pracovně. Byl jsem vyslán abych reprezentoval barvy zaměstnavatele. Jako nováček na současném pracovišti jsem to nemohl odmítnout a vlastně mi to vůbec nevadilo. Bylo mi poskytnuto vozidlo a k tomu ještě dva sportující kolegové, oba Petrové - sportovci, kteří chtějí porovnat svoji fyzičku s ostatními. Takže hurá z Chomutova do Pardubic na Pardubickou devítku (9,6 km), která je součástí Mizuno running cup. A právě součastí tohoto závodu byl i přebor Policie a to jak republikové tak městské. Kde se flákal Vefiš to tedy nechápu, konečně mohl ukázat co v něm je, ale šetří se na Jirkovský crossmaraton. Hurá konečně porovnání se sobě rovnými. Cesta do Pardubic byla dost vyčerpávající včetně objížděk a kolon v Praze, ale dorazili jsme včas a zaregistrovali se. Překvapivě jsme byly toužebně očekáváni a dokonce měli při prezentaci přednost, jééje to bylo řečí :-)). Dostal jsem krásné tričko Mizuno, ale nebylo funkční a tak pěkné, jako to co dostal VlOO1. Beru si samozřejmě tepák, ale při startu v euforii zapomínám zapnout stopky, takže tepy dobrý, čas unknown. Nejdřív jsem se chtěl tak nějak šetřit ale rozběhl jsem to hned na 165 a tak nějak jsem to držel už pořád, tedy někdy až 170. Běželo se příjemných 6 kol, která částečně vedla přes centrum a částečně přes park - tam to bylo fajn. V rámci soustředění jsem již po pátém kole chtěl končit a měl jsem to krásně rozběhnutné, ale pořadatelé mě okamžitě vyslali do dalšího kola, bohužel nějakou tu vteřinku jsem ztratil. V posledním kole se snažím mohutně finišovat, ale přiznám se, že se mi dech už skutečně krátil. Nakonce dobíhám v čase 42:53. Celkově 109. v kategorii Policie 35 mám 11 místo a v kategorii Policie celkově mám 17 místo. Tenhle závod mě zajímá, příští rok byl se chtěl umístit do 5 místa. Rozhodně na to potrénuji. Výsledky zde.

Další běh podél Ohře

Zdravím Vás sportovci. Nevím jak vy, ale já se domnívám, že tento víkend byl, vzhledem k počasí, sportu zaslíbený. Jenže bohužel opět musím nějaký čas věnovat škole a to mi zabránilo zúčastnit se nějakého závodu a porovnat své síly s ostatními. Jak si tak sedím v křesle a sluneční paprsky mě skrze okno lehtají na krku, říkám si, že to nemůžu vydržet. Ačkoli učebnice kriminologie je zajímavá, tak já už se v podvědomí rozhoduji čemu dám přednost, kolo nebo běh. Nakonec pro svoji jednoduchost vítězí běh (i když to kolo bych potřeboval mnohem víc). Cítím, že to chce něco delšího, Vefiše ani nevolám, protože má směnu. No dnes to zmáknu sám. Celkem výjimečně si na cestu beru občerstvení tzn. láhev s oslazeným čajem. Klasicky si to z Kadaně zamířím okolo kláštera přes přehradu na cyklostezku. Už nyní vím, že cesta bude co se týče povrchu v pohodě, neboť část cyklostezky v Klášterci je už dokončena, takže už nehrozí předchozí klopýtání v oraništi. Běží se mi bezvadně a podle očekávání potkávám tu a tam cyklistu, ale popravdě jsem jich očekával více. Směrem do Rašovic mám Ohři po pravé ruce a pohodovým tempem okolo 5 min. dobíhám do Rašovic, kde přebíhám lávku přes řeku a řeku mám nyní nalevo od sebe. Povrch je zde asfaltový, ale doprava mírná. Proběhnu kolem čističky odpadních vod v Klášterci nad Ohří a mířím do jednoho z mála kopečků, které jsou na trati. Proběhnu čtvrtí rodinných domků a mířím z kopečka pod železniční most, ten podběhnu. Všímám si, že zde je již trasa poměrně často značena žlutými cyklo značkami s č. 204. Krátce poté co vběhnu do parku, míjím pomníček připomínající, že zde došlo k tragické události, i když je příjemně, mě tu vždy zamrazí hrůzou. Ale raději dál k běhu, cestičky v zámeckém parku jsou sypané a prima, je tu poměrně dost lidí. Parkem v pohodě proběhnu a dostávám se na jediný kraťoučký úsek kdy přebíhám poměrně frekventovanou silnici a dostávám se do kláštereckých lázní Evženie. Zde normálně obkroužím s Vefišem lázně a stejnou trasou běžím zpět, ale mám chuť běžet dále, tak proč ne. Cyklostezka mě vede dál stále v blízkosti Ohře, nyní i ve společnosti červené turistické značky. Terén je i nadále příjemný víceméně rovinatý, jedná se zřejmě o obslužnou komunikaci pro chataře a zahrádkáře, protože oblast kterou probíhám se mění v chatovou osadu. Kam mé oko dohlédné je chata, některé jsou velice pěkné jiné méně, míjím rozcestník na kterém je vyznačen nejbližší bod Kotvina přívoz 2 km. Hned se rozhoduji, to ještě dám, četnost chat na trase se trošku zmenší, když se těsně vedle mě objeví skály a dostávám se do soutěsky vytvořené řekou. Óoo jak romantické. Skály za nějakou dobu skončí a v dálce vidím zříceninu hradu Šumná. Soutěska se mění v louku a cyklotrasa uhýbá od řeky doprava a pozor do kopce. Strašně mě láká zjistit co na kopci je a tak i když se mi moc nechce tak se do něj pouštím a stojí to za to. Dostávám se opět mezi chaty, ale ty se náhle rozestupují a mě se otvírá v ohybu stezky nádherný výhled na meandr řeky Ohře. Tak tenhle pohled za celý běh stál. Chvíli tady stojím a trochu fotím mobilem, ale začíná mi být zima, takže rychle zpět. Cestu zpět volím stejnou, nakonec uhnout z trasy bych mohl stejně až v Klášterci. Tady nakonec malinko uhýbám, ale jen proto, že čaj v lahvi už mi došel a žízeň je veliká. Zastavím se v restauraci a dám si ke kofole i tatranku. Moc se nezdržuji, naházím to do sebe a valím dál, vzhledem k doplnění energie nemám cestou žádný problém a v dobré pohodě dobíhám do Kadaně. Tepe mi to někde kolem 148 a vím, že můžu klidně běžet dál, jenže se začíná dělat již trošku chladno a sluníčko se sklání za obzor, který se topí v rudé záři. Když doběhnu domu a hodím to do compu na tak jsem trošku zklamán, že to nebylo trošku delší, ale co jsem čekal za 2:15, že ? Celkem mi to dělá 24,62 km v průměru 5:31, takže velká pohoda. Společně s Vefišem se nám v hlavě vylíhnul plán, že zkusíme doběhnout z Karlových Varů do Kadaně. Jestli bude celá trasa takhle příjemná, tak by to neměl být problém. Věšina by měla vést právě podél Ohře a bude končit tímto úsekem. Takže tuto trasu berte jako typ, kdyby jste měli cestu okolo. Můžete to spojit i s masáží v lázních. Doufám, že Vefiš už na zahrádce všechno zasází, okope a pak se zase bude věnovat běhání, protože Jirkovský crossmaraton se blíží a to asi bude bolet bez tréninku. Mějte se fajn.

Zač je v Pardubicích

perník jsem nezjistil, ale už vím jak se v Pardubicích běhá. Běhá se tady moc dobře. Popravdě se mi ráno vůbec do Pardubic nechtělo, nevím čím to bylo, možná dlouhou procházkou po Petříně, kterou jsem zvládnul den před tím se svojí drahou polovičkou a možná to bylo tím, že klasická poučka zní, když se vám někam nechce, tak to většinou dobře dopadne. Při odchodu mě netěší telefonát mé maminy, která mi oznamuje, že v Kadani leje jako z konve, ale momentálně vyrážím z Prahy - Opatova a z nebe nic nepadá tak jsem v klidu. Společně s Jardou, Marcelou a jejich malou dcerou vyrážíme směr Pardubice. Jarda je poněkud neklidný, protože je to po dlouhé době jeho první závod a vůbec první půlmaraton. Uklidňuji ho, že to zvládne. Do Pardubic dorážíme celkem brzy okolo půl desáté a míříme do Duhové arény, kde je prezentace, vše funguje dobře, takže za chvilku je vše hotovo. Potkávám Koyamu ale prohazujeme jen pár vět. Marcela společně s Adélkou se již těší na mini závod 2 km, který předchází našemu "velkému" půlmaratonu. Stále se společně s Jardou snažím zvolit to pravé oblečení pro závod, zdá se mi dost chladno a jsem poměrně dost oblečený a z pohledu na některé závodníky mi běhá mráz po zádech. Jsou oblečeni dost lehce, ale asi vědí proč. Nakonec se rozhoduji pro dlouhé elasťáky a krátké tričko. Krátce před startem tak předávám bundu Marcele. Jarda si nechává nahoře tričko s dlouhým rukávem. Prezident Klaus běžcům popřeje hezký závod a potom už zřejmě spěchá za Čunkem, neboť KDU-ČSL má v Pardubicích sjezd, stejně jako běžci :-) Startuji své Sigmy s tím, že budu počítat čas na kilometr. Bohužel kilometrovníky mi tak nějak unikají, takže to později vzdávám. Tempo udržuji volné i když bych se tak rád rozeběhl, ale Jarda si tempo pochvaluje, takže není co řešit. Asi na třetím kilometru dobíháme Koyamu, který si to evidentně jen tak šolíchá. Hned si říkám v duchu, když se ho zaháknu tak nemůžu nic zkazit. Takže Jardu poučím, poté co mu Koyamu ukážu: Toho se drž a bude to v suchu. Koyma kilometrovníky snad cítí a tak nám přesně referoval, na jakem kilometru jsme a jaký čas máme. No bylo to stále plus mínus nějaká vteřinka - 5 min/km. Většinu závodu to vypadalo tak, že jsme si skutečně přišli jen popovídat. Opravdu, většinu půlmaratonu jsme prokecali a Koyama se dobře bavil, že to tempo, kdy si povídáme a předbíháme další běžce se mu moc líbí. Chvilinku jsem měl strach, že nás nechá na holičkách, když kolem probíhali afričtí kolegové, ale ostřejším tempem než mi, Koyama se chvilku zdál, že ho zahákuje, ale nakonec se mu nás zželelo a táhnul nás dál. Jarda během výkonu moc nemluví, ale bez debat se drží a na nic si nestěžuje - no jsem překvapen. V posledním kole jsem však začal mít pocit, že už bych měl zrychlit a tak jsem tempo trošku přiostřili. V tu chvíli potkávám běhacího kamaráda Papaayu se kterým jsem absolvoval Night run chvilku se nás drží, ale naše tempo se mu zdá ostré a tak se s námi po chvilce loučí. Ač mě Koyma varuje, tak zrychluji a pouštím se do úniku, na radu Koymay se na poslední občerstvovačce nezdržuji a utíkám. Bláhově jsem si myslel, že bych to mohl stihnout pod 01:40:00 ale je to hloupost. Míjím jednoho běžce za druhým, tu a tam mrknu na tepák a lítá to tam okolo 165-167 cítím se celkem dobře. Finiš se blíží a tak zrychluji, do cíle dobíhám s časem 01:43:48 a jsem spokojen. Splnil jsem si předsevzetí a udělal osobák. Aniž jsem to tušil Koyama také zafinišoval a držel se jen kousíček za mnou. Jarda má jen o minutku horší čas, takže na první půl maraton a první závod po dlouhé době je to skvělý čas. Pardubický půl maraton se skutečně vydařil. I počasí nám přálo, neboť déšť se spustil až po závodě. Skvěle jsem si zazávodil a mám obrovskou chuť do běhání. Tímto ti Koyamo opravdu moc, moc děkuji - připadal jsem si jak pod dohledem zkušeného trenéra. Že bych začal využívat tvých služeb častěji :-)) ? Na počest fotečka taky s Koyamou, ovšem na triatlonu v Karových Varech.

Terénní půlmaratonek

Zdravím všechny čtenáře blogu. Poslední dobou moc nepublikuji, sakra nevím jak je to možné, musím se polepšit. Stále běhám a mám před sebou vidinu nejbližšího závodu na který se chystám a to Pardubický půlmaraton tedy ne že bych vše podřizoval přípravě na tento závod, ale běhám trošku víc. Taky na tento závod přivezu Jardu, který by rád prvně zdolal půlmaraton v rámci závodu a určitě by chtěl zaběhnout nějaký pěkný čas, tak uvidíme. Já bych se rád propadnul aspoň pod hranici 1:45 no snad si moc nefandím. Popravdě by to byl můj osobáček. Snažím se postupně připravit na Moraviamana, ale počasí, no možná spíše moje lenost, mi neumožnuje najezdit potřebné kilometry, které by se mi na Moraviamana dost hodily. Plánoval jsem jezdit do práce a zatím mi to vyšlo jednou a jednou se mi povedlo projet se okolo Nechranické přehrady. Takže nic extra, jenže na sněhu mě to fakt nebavilo a stále se mi zdá ráno dost velké chladno. No snad se překonám a trošku to rozjedu. Computer mi nyní ukazuje Total distanc 87 km. Kdyby se do konce dubna zadařilo najet 500, tak by to bylo super. Jak jednou psal Vl001, prý stačí mít 600, tak to snad stihnu :-)) V duchu mimochodem přemýšlím jak to ten Vl001 dělá, že to tak pěkně všechno stíhá. Ale je fakt, že kdybych si vyjel aspoň na hodinku tak tam těch 30 natočím. No ale proč také píšu, chci si všem bloggerům, kteří neradi běhají sami jako já "postěžovat" můj běžecký partner Vefiš se rozhodl rošířit si obzory a vrhnul se na zahradničení. Tedy nemám mu to za zlé, ale běhání trošku zanedbává to je pravda. Zřejmě aby odčinil své hříchy, tak mi naplánoval delší trail run. Jehož mapu vidíte. Setkávám se na našem obyklém místě a já již z dálky vidím Vencovi nové botky Asics, jsou krásně sněhobílé. Vyrážíme klasicky přes Kadaňský stupeň a Vefiš mě hned žene do kopce a navíc terénem a přes keře, no zkrátka jeho oblíbené trasy. On je spíše orientační běžec a já spíše asfalťák neboli cyklostezkokvalitopešinář. Poprvé si vydechuji až v Kadaňské Jeseni, kde mě bere na milost a další část trasy vede po asfaltu, ale v podstatě kopírujeme modrou turistickou značku, ale jak jinak opět do kopce. Zdoláváme podhůří Doupovských hor. Kopec přes Zvoníčkov je skutečně výživný a nepomáhá ani mantra: Kopec je kamarád. Nakonec se úspěšně dostáváme bez zastavení až k rozcestí turistických tras, volíme tu modrou, tedy stále po asfaltu, nyni již však z kopce a to až k obci Vlkáň. Vzhledem k tomu, že kopírujeme hranici vojenského prostoru není divu, že nás mine krátká kolona vojenských vozidel, už jsem myslel, že je to snad tank, ale nakonec jen dvě Tatry. Sotva kopec seběhneme Venca velí na ústup a to co jsme právě seběhli zase vybíháme. No mě snad omejou. Opět se úspěšně dostáváme k rozcestí a volíme zelenou značku. Ta nás zavede na pole a sem tam je tu louže a Vencovi nové boty dostávájí zabrat - aspoň je pokřtil. Zelená stezka by nás táhla až kdoví kam a tak se rozhodujeme jí opustit. Po chvíli se nám podaři opět přes pole doběhnout do vesničky Rokle. Zde už se občerstvuji, neboť energie mě začala opouštět a Venca taky nevypadá svěží, navíc ho ty boty trochu dřou, njn jsou nové !! Okolo lomu a přes vesničku Želina se nám daří seběhnout k řece Ohři a Kadaň už je na dosah. Tady se nacházím v mírném transu, přemýšlím si o svých věcech, ani si neuvědomuji, že jsme právě podběhli železniční most a v podstatě dorazili do města. Opět se probouzím až na mostě, ale již silničním, který přeběhneme. Tenhle pohled z mostu mám moc rád a vždycky si ho užívám když jedu přes most na kole. Dál pokračujeme již v Kadani podél řeky po hradem a úspěšně náš více jak půlmaratonek završujeme u kláštera. Protože se rádi odměníme a máme hroznou žízeň tak se v nedaleké hospůdce hydratujeme jedním velkým plzeňským. Mimochodem Venca si pěkně odřel paty, ale on to nevzdá a určitě si brzy dáme něco delšího. Tak doufám, že se v Pardubicích uvidíme !! Ahoj.

Nejen běhání

Nabušený záda

Většina čtenářů blogu patří do kategorie vytrvalců, ale přiznám se, že mívám i období kdy raději chodím do posilovny, ale ani v jednom případě nedosahuji valných úspěchů. Naposledy se mi v posilovně dařilo když jsme tam loni v zimě chodili s Kekem tak 4x týdně a docela nám to šlo. Tak tady přihazuji videíčko, jak vypadají dobře cvičená záda.
Jo a přihlásil jsem se na plavecké závody i když nemám naplaváno skoro nic, ale je to jen v rámci naší "firmy" takže to nebude taková ostuda.

Ostřejší středa

Ahoj. Nadpis článku znamená, že středa byla sportovně vydatná. Ráno jsem osedlal svoji silničku a vyrazil jsem do práce z Kadaně do Chomutova na kole, ale popravdě to nebylo nic moc. Snažil jsem se hlavně točit nohama, ale moc se mi to nedařilo protože mě dost často těsně míjela auta s lidmi mířícími do práce stejně jako já. Zřejmě to však měli spočítané tip ťop a nějaký cyklista, kvůli kterému by museli přibrzdit a dát přednost protijedoucím řidičům se jim nelíbil a dávali mi to vědět. Skutečně už jsem nemohl udělat víc, balancoval jsem na okraji komunikace a navíc blikal jako vánoční stromeček, konkrétně třemi svítilnami vzadu a jednou vpředu. Stejně to mastili těsně kolem mě a někteří si i radostně zatroubili, možná pro povzbuzení. Do práce jsem dojel ve zdraví a odpoledne zase zpět, ale to mi zase foukal, ostrý a chladný protivítr. Celkem jsem tedy najel 49,4 ale nebojím se to zaokrouhlit na 50 km. Sotva jsem dorazil domů, tak mě prozvání Vefiš a ověřuje zda si dáme předem dohodnutý 1/2 maratonek. No co vám budu povídat, nechce se mi vůbec. Nožky se mi třepou a vidina dalších kilometrů není momentálně lákavá. Ale přesto sám sebe přemlouvám aspoň na 8 km. Když se však s Jakubem - náš nový běžecký parťák a Vefišem setkávám u kláštera, tak do mě hned začne hustit a to nejen slovy a nacpe mi do úst tabletu od Enervitu, nějaký života budič obsahující vše možné. Také mi slibuje, že poběžíme skutečný rege běh. No jdu do toho a ono to kupodivu jde a vůbec to nebolí. Tedy mám nějak nafouklé hýžďové svaly, ale jinak O.K. V dobré pohodě proběhneme stezku až do Klášterce nad Ohří k lázeňské zóně a zamíříme zpět. Cítím se neuvěřitelně v pohodě a cestou klábosíme, když dorazíme opět ke klášteru, tak má Vefiš na svých Polarech 20 km a čas něco přes 2 hodiny. Domů dorážím s velmi dobrým pocitem a těším se na Vefišůf Krušnohorský tragédí maraton. Věřím, že to bude dobrá akce. Druhý den nic nebolí, tedy kromě zadku, ostatně jako každou sezónu, když začínám jezdit na kole. Doufám, že takový trénik se mi podaří aspoň každý týden. Tak zatím Ahoj.

Noc je běžců ráj

Nevím jak kdo, ale já osobně jsem našel ve večerním běhání zalíbení. Pravidelná setkání s Vefišem u kláštera a následný běh s čelovkami už tak nějak zapadá do mého dne. A asi takhle to vypadá v reálu. Partička běžců se schází na startu.

Pokud se při startu opozdím a běžím až za týmem, tak se na mě Vefiš otáčí a pokřikuje kde se flákám.

Při běhu nesmí chybět ani strečink.

Bezpečnost je také důležitá a proto používám reflexní prvky.

Je to paráda, když můžete dýchat noční vzduch ve společnosti lidí, kteří mají rádi sport a běhání stejně jako já.

Podél Ohře a dál

Zdravím srdečně všechny čtenáře mého blogu. Vlivem zejména stěhování, pracovních peripetií jsem byl chvilku mimo připojení a jen zprostředkovaně jsem získával informace přes mého současného běhacího parťáka Vefiše. Ale od včerejšího dne jsem opět připojen a on-line, takže znova můžu brouzdat po vlnách internetu a hlavně číst všechny mé oblíbené blogy, stránky a reagovat na různé zajímavé příspěvky. Je zvláštní, že jsem si bez internetu připadal docela ztracený. Náramně mě potěšilo, když jsem si mohl přes webkamerku pokecat s Tučňákem a Kekenátorem, je to opravdu radost po čase opět vidět své přátele a sdílet s nimi své starosti a radosti. Ačkoli se vyrovnávám s novým pracovním prostředím a se zcela novou partou lidí, tak na sport a běhání jsem nezanevřel, ba právě naopak. Právě z toho sportování byl v poslední, dost hektické, době jediný záchytný bod na který jsem se velice těšil. Dost mi schází volný čas, který jsem měl, neboť jsem pracoval na směny, ale v už si pomalu začínám zvykat na klasickou každodenní pracovní osmihodinovou pracovní dobu. Zejména Vefiš mě dost burcuje svým nadšením, které přenáší i na mě. Protože jsme si chtěli užívat i podvečerní, no vlastně večerní běhání ve tmě, tak jsem neodolal a společně s ním objednal čelovou svítilnu, kterou už tak vychválil ve svém povedeném článku. Nutno poznamenat, že je to fakt paráda a noční běhání má skutečně své kouzlo, ne že bych to nepoznal už v Praze s Tučňákem, ale přeci jen se běhalo osvětleným pulsujícím velkoměstem. Tady v Kadani, začínáme u historického kláštera:

seběhneme do údolí k přehradě - Kadaňskému stupni a potom krásný běh po břehu řeky Ohře proti jejímu proudu směrem ke Klášterci nad Ohří. Na snímku dole je v levém dolním přehrada a nad údolím se tyčí klášter: http://www.hrady.cz/index.php?&OID=1171

Běžíme po zánovní cyklostezce kterou nechalo město vybudovat. Dost lidí se domnívá, že město udělalo chybu, že stezku neudělalo asfaltovou, neboť její povrch je tvořen jakousi směsí jemného čehosi, mezi pískem a šterkem. No na kolečkové brusle to není, ale na kole se na tom dá jet dobře a na běhání je to zcela ideální měkký povrch. To mají naše klouby rádi :-)) na stezce je vybudovano několik velice designově zdařilých mostků přes potůčky a velice pozitivní je že stezka povede až do obce Rašovice a to v nejbližší době. Nyní končí cca. 1 km před touto obcí, ale stavební práce již jsou v plném proudu. Od domu, vzhledem k tomu, že bydlím v blízkosti zmiňovaného kláštera, to mám na konec cyklostezky dle mapy na internetu cca. 3,5 km, takže to vychází na 7 km ale v nádherném prostředí a když chodím běhat 5 x týdně, tak to za ten měsíc nevypadá tak hrozně. Navíc je to skutečně nádherné prostředí a lahoda pro nohy. I když má někdy pramalou náladu jít běhat, tak výhled na řeku a představa ubíhající zeleně mě tak nějak naladí a jdu na to. Až bude cyklostezka prodloužena a do Rašovic, tak se dá absolvovat krásná trasa až do Klášterce nad Ohří s omezenou možností setkat se auty a navíc přes park v Kláštereckém zámku až do lázní v Klášterci. Tato trasa tam a zpět vychází na krásný půlmaratonek, což už zní opravdu nádherně. Dny se prodlužují, nálada se rapidně zlepšuje v práci se daří a tak není důvod, proč trénink dále nerozvíjet. Protože předpověd meteorologů zní slibně hodlám již příští týden provést prohlídku byciklu a na zkoušku absolvovat jízdu do práce což je 25 km tam a totéž zpátky. To se budou nádherně najíždět kilometry. Rozhodně mě v tomto může motivovat Devče, její tréninkové dávky jí dost závidím a hlavně tu vůli. V nejbližší době musím vzít foťák a trošku to tu multimediálně zdokumentovat a obohatit opět tento blog. Vizi IM stále mám a zatím jí neopouštím, ale příští měsíc se opět chystám do školy a jak se znám, tak mě opět přepadne stresing, ale ono to nějak půjde, ostatně jako vždy. Navíc mě profesor Fišebara (Vefiš) stále natahuje na skřipec se svým Krušnohorským maratonem, kterého se hodlám rozhodně zůčastnit, neboť je to otázkou stavovské cti. Snad tam nevykysám.

Ještě přidávám vzkaz pro Janičku: skutečně chodí běhat se mnou, ačkoli se to zdá být neuvěřitelné, je to tak. V případě jakýchkoli pochyb doporučuji jednoduché řešení, proběhni se s námi. No tak tím končím dnešní příspěvek, takže ať vám to sportuje.

Rozjezd

Zdravím Vás. Už nějakou dobu je tu nový rok, takže opožděně, ale přece vše nejlepší do roku 2008. Momentálně mám velkou radost, protože se mi úspěšně podařilo ukončit další semestr ve škole, takže budu mít opět chvilku klid a taky víc času na sportování. Tedy ne, že bych nesportoval, ale jak jsem se dočetl i na jiném blogu, někdy je dobrý každý důvod, když je třeba omluvit proč nejít ven si zaběhat. Na běhání jsem nezanevřel a proto když jsem měl možnost si koupit nové botky za rozumnou cenu, šel jsem hned do toho a udělal si radost, protože dobrých běhacích bot není nikdy dost.

Navíc se udála další významná změna a měním místo svého dosavadního pracovního působiště z Prahy a to blíže ke svému domovu, do Chomutova. Uvidím co mě čeká, no snad to bude fajn a bude čas i na to běhání. Dobré je na tom to, že v Chomutově je bazén a to 50 m a hned vedle bazénu běžecký ovál, takže podmínky by tu byly, jen je využít. Navíc, když srovnám ceny bazénu v Praze a v Chomutově, tak v druhém případě to vychází ekonomicky daleko příznivěji. Bohužel tímto se vzdaluji svým běžeckým kamarádům Tučňákovi a Kekenátorovi.

S oběma jsem ukončil svoji éru osamělého běžce po jedné trase, poznal spoustu nových lidí, otevřel si obzory a hlavně jsou to oba fajn kluci do nepohody. Je pravda, že v poslední době jsme toho společně moc nenaběhali, ale ty společné zážitky a kilometry uběhnuté, naplavené i ujeté na kole už nám nikdo nevezme a budu na to rád vzpomínat. Ale doma v Kadani samozřejmě nebudu sám i zde se pohybuje značné množství běžců, viz. http://vefis.blogspot.com/ a není sám. Běžců je tam hromada pouze nejsou mediálně vidět, ale běhá jim to setsakramentsky dobře, což je ostatně vidět na příspěvcích Vefise, kde komentuje Zimní běžecký pohár, který se právě v Kadani odehrává. Že to má Vefis v nohách jsem pocítil na vlastní kůži, kdy mě vytáhl na rege běh a moc příjemně jsem se necítil. Budu do toho muset začít trošku víc bušit abych se do jara rozběhal. Mám v kalendáři zaznamenaných pár akcí, ale mým hlavním cílem jsou Otrokovice. Rád bych konečně zmáknul IM distanci i když po loňské půlce vím, že to bude hodně, hodně náročné, ale nakonec to je na tom to krásné. V rámci přípravy uvažuji o tom, že bych aspoň jednou v týdnu z Kadaně do Chomutova běhal a nahonil tak objemy, problém je, že většinu trasy budu muset zmáknout po silnici, což není rozhodně optimální. Napište mi jaké máte zkušenosti s běháním po silnici a zda při tom hodně blikáte a svítíte? Tak doufám, že to všechno pěkně půjde a ten Moraviaman klapne.