1/2 PIM

Všechny Vás zdravím.

Tak je to tady, opět přišel čas Pražského půl maratonu. Ještě než ho trošku popíšu, chci se vrátit k uplynulému týdnu. Který byl ze sportovního hlediska skoro bezvýznamný. Po krásně rozjetém tréninku kola se nám vrátila zpět zima. Kolo jsem nechal v Kadani a domníval jsem se, že po návratu z Prahy si v pondělí krásně zajezdím, ale bohužel byl jsem unavený a nepodařilo se mi vyrazit hned ráno. Odpoledne už bylo velice chladno a osedlat kolo jsem se již neodvážil. Navíc jsem se nedokopal ani k běžeckému tréninku a to celý týden. Pouze ve středu jsem neodolal Kekeko výzvě a šli jsme opět po delší době navštívit posilovnu. Po příchodu domů mě dostal Tučňák se svojí SMS, že si vyběhnul na noční běh, moc mě mrzelo, že jsem se nezúčastnil. Mrkněte sem: http://tucnak.blogspot.com/ Na druhou stranu to možná bylo dobře, protože následující den jsem byl totálně zničený, probudil jsem se s bolestí hlavy a krku, skutečně jsem byl dost otrávený protože 1/2 PIM se blížil a běhal jsem s Vefisem naposledy v sobotu 17.3. to tedy byla paráda. No nasadil jsem tradiční metody, trochu léků, trochu bylinek, med. A to mi Keke s Tučňákem opět zasadili ránu, šli si zaplavat a já tam opět nebyl. No i v pátek jsem se raději válel, den před 1/2 PIM už to stejně nezachráním.

Takže je tu sobota 24.3. a půlmaraton. Společně s manželkou jsme dorazili na metro Malostranská, kde jsem se sešel s Vefišem a jeho drahou polovičkou http://www.vefis.blogspot.com/ . Chladno bylo skutečně velké, ale organizace se jevila docela dobrá, použili jsme šatnu, a věci uložili v úschovně, vše bez problémů, Vefiš si do mého batohu ukládá džíny. Pak jdeme vyhledat vodiče behej.com, což nebyl žádný problém. Hned jsem oslovil Wittyho, který byl zjevně v dobré náladě a sliboval běžcům, že je provede cílem v čase 1:50. Nyní ještě nevím jak skončil, ale v jeho případě to zřejmě byla procházka růžovým sadem.

Po společném focení, jdeme s vodiči a jejich následovníky na shromaždiště, na silnici u metra procházíme kolem auta ze kterého na mě kouká Roman Šebrle, ale běhat nešel. Cestou si ještě všichni hromadně včetně vodičů odskočíme na malou, u Vltavy, doufám, že z toho nebyla ekologická katastrofa. Atmosféra v oblasti startu byla výborná, pouze já jsem zde zjistil, že se mi otevřel energetický gel v kapse a půlka mi ho vytekla. Opravdu super, ale vzápětí zazněl startovní výstřel a já jsem tedy vybíhal s olepenou rukou. Běželi jsme s Vefišem volně, spíše jsme si užívali atmosféru závodu. Měl jsem od Kekeho zapůjčený sportester Polar, neboť jsem chtěl mít záznam o průběhu závodu, což moje Sigma, kterou používám, neumožnuje. Chtěl jsem si udělat i mezičasy, ale nějak jsem několikrát přehlédnul kilometrovníky a prvního jsem si všimnul až na 5 km, takže z mezičasů nic nebylo. Bohužel právě na 5 km mě přepadlo nutkání si opět odskočit, asi jsem to s tou hydratací před závodem přehnal. Co se dá dělat, tak z toho byla malá ztráta, v rámci toho abych ji dohnal jsem to trošku rozběhnul a Vefiš mě vyslal vpřed s tím, že si bude držet své pohodové tempo. Potom jsem se tedy držel koho šlo, střídal jsem různé tahouny, podle tempa a podle toho jak se mi zdáli výkonní. Když běžím přes nám. Republiky, mává na mě z davu žena a fotí - paráda. Dlouhou dobu jsem se držel jedné dívky v zeleném tričku, která měla na můj vkus tempo dosti ostré, ale co, aspoň bude dobrý čas, říkal jsem si. Držel jsem se jí až pod Nuselský most, zde mě překvapila jedna z kolegyň z práce, která mi začala fandit z okna. Díky Moniko. Zde však slečna které jsem se držel dostala krizi a zase jsem v tom zůstal sám. Navíc začalo podezřele foukat, bohužel proti mě. Neběželo se mi příjemně. Navíc mě nepodržel ani sportester, který ukazuje na displeji CHECK SENSOR, ale žádný čas, takže zhruba od 16 km, nemám přehled o tempu. Ale je to jedno, začínám nějak vykysávat, na 19 km jsem měl chuť přestat běžet a jen jít, ale tak blízko cíle to nemělo smysl a tak jsem dál běžel, ale zpomalil jsem a rychlost jsem nabral až v blízkosti Karlova mostu, ale to už byl cíl velice blízko. Krátce před cílem na mě křičí žena ať makám, bohužel už není kam. Probíhám cílem, čas 1.48.47, no není to nejhorší, ale popravdě jsem očekával lepší čas. Na druhou stranu je to osobní rekord, minulý čas na 1/2 PIM byl 1.50 hod.

Po příchodu domů zjišťuji, že Vefiš má džíny stále v mém batohu a to do metra odcházel s tím, že se v OC Zličín na WC převlékne. No nevadí i v běžeckých elasťákách mu to při nákupech určitě slušelo.

Uvidíme jak dopadne 7.4. maraton v České Lípě, nalákal mě na něj Witty, tak snad to půjde. Asi bych měl s tím běháním přitvrdit. Tak uvidíme, co předvedu. Ježíši snad doběhnu, no musím, Keke s Tučňákem by si o mě neopřeli kolo, no kolo možná jo. Tak mi držte palce.

Ať se Vám všem dobře daří.

P.S. Nechte mi nějaké vzkazy, dole pod článek v komentařích a podívejte se také do fotoalba.

bez computeru

Ahoj. Zdravím Vás, čtenáři blogu, tedy pokud nějací jsou. No snad ano, na doporučení Tučňáka jsem na blog umístil čítač přístupů a přeci jen to přibývá, tak se sem občas někdo podívá.
No nevím jak vy, ale já se i nadále snažím trénovat. Rád bych i dvoufázově, ale bohužel se mi to nějak nedaří sladit se studiem. Po krásné neděli strávené v Průhonickém parku přišlo pracovní pondělí, ale také regenerační, protože jsem nepodniknul žádnou aktivitu.
Ale hned v úterý, poté co jsem se trošičku prospal, jsem vyrazil do okolí Hostivařské přehrady a bylo z toho krásných bezmála 10 km. Původně jsem chtěl více, ale večer mě čekalo divadlo a skutečně by to mohlo dopadnout tak, že bych tam usnul. Kolega z práce, ochotník nám oznámil, že bude hrát v předstvení divadla Bez zábran, že ho neznáte, já také ne. No nevadí, šlo o hru Zvonokosy a to už je známější. Představení se hrálo v Redutě, ano v tom, jazzovém klubu na Národní třídě. Já tam v životě nebyl, jazz neposlouchám, ale jak klub, tak představení bylo pěkné. Co pěkné ještě teď mi některé písničky znějí v hlavě. V úterý to bylo slabší, opět do práce, absolvovat povinnou střeleckou přípravu. Ale dopadlo to dobře a odpoledne jsem již vyrážel směr sever do Kadaně. Byl jsem trošku stahaný a tak jsem tento den opět pojal regeneračně. Navíc zjišťuji, že jsem nechal v Praze cyklocomputer, trošku mě to mrzí, bohužel, nedá se nic dělat, ono to půjde dobře i bez něj. Nemusím být stále pod tlakem elektroniky. Ve čtvrtek ráno nasedám na kolo a ukusuji kilomety. Vzal jsem to z Kadaně přes hráz Nechranické přehrady, a pak po okolních vesničkách, dle Infomapy by to mělo být 65 km, cítil jsem se výborně, zřejmě za to mohu dvě Tatranky, které jsem si cestou vychutnal. V pátek ráno jsem se podíval do mapy a zamířil jsem rozhodně do Krušných hor. Hned za Kadaní mi protivítr naznačuje, že to nebude pohodová jízda. Stoupání do hor mě doslova drtí, v jednu chvíli jsem skutečně sesednul a prověřoval zda jsem nepíchnul, nebo se mi nezablokoval brzdový špalík. Ne, žádná závada, prostě to nemůžu ušlapat. Absolutně jsem nechápal co se děje, zřejmě zvyk na převody z horského kola. No v druhé polovině kopce se to už zlepšuje, když dorazím do Výsluní, tak běžím do místního konzumu a žádám prodavačku opět o Tatranky. Jé, ta prodavačka je moje bývalá spolužačka ze základní školy, tenkrát se jmenovala Zábojníková. Prý jestli jsem se dal na stará kolena na sport. Pravda. na základní škole jsem nebyl zrovna sportovní jednička, ba ani dvojka. Zaplatím a raději z prodejny zmizím. Jedu směr Hora Sv. Šebestiána, cesta je v pohodě, neboť zjištuji, že původní silniční tah je opuštěný a povrch perfektní, všechna vozidla jezdí po nově zbudované silnici, která je nedaleko. Během jízdy do Hory S.Š kolem mě neprojelo ani jedno auto, sen cyklisty. Ve vesnici odbočuji a mířím Bezručovým údolím do Chomutova, nikdy před tím jsem tu nebyl a jsem ohromen, zejména tím, že cestou dolů do CV nemusím vůbec šlapat, v horních horských partiích není cesta zcela nakloněna silničímu kolu, ale čím více dolů tím lepší. Ovšem prostředí vskutku nádherné, cesta kopíruje potok a u CV je podél silnice vytvořena asfaltová cesta pro pěší, cyklisty i běžce. Je pátek odpoledne a potkávám spoustu cyklistů, in-line bruslařů, zdravím naprosto všechny, mám výbornou náladu. Tuším, že v Bezručově údolí se poběží i jeden ze závodů poháru behej.com, rozhodně doporučuji. Chomutovem prosvištím, jedu kousek po pražské, pak odbočím do Března a kolem elektráren v Tušimicích se vracím do Kadaně. No mezi Březnem a Tušimicemi to fouká a chvílemi je to dost náročné, ale dobrou náldu si stále udržuji, ale ten cyklocomputer, mě vážně štve. Opět měřím na infomapě a prý je to 73 km, no nevím, myslel jsem si, že je to víc. Tak si to projedu příště, ne!? Ale po pravdě, večer mě nohy, trošku bolí. V sobotu je ošklivě, na kolo se mi rozhodně nechce, ale kadaňský spoluběžec Vefiš mě vyláká na lehký 8 km běh po cyklostezce, která se táhne podél Ohře. Zase pohoda, kecáme a plánujeme, kde se sejdeme na 1/2 maraton v Praze. Doufám, že jdete já rozhodně, zcela náhodně jsem našel svůj čas z roku 2005, na diplomu bylo uvedeno 1:51, tak doufám, že to bude lepší.

Tak ať se vám dobře daří. Lasky

Počasí nám přeje

Tento týden se jeví jako velice zdařilý. Úspěšně se mi podařilo najet další kilometry na kole. V pátek ráno, sotva slyším jak žena zavře dveře a odchází do práce, vyhlížím z okna ven a zdá se, že přichází další slunný den. Opět tedy nasedám na kolo a vyrážím na silnice. Zrovna vynáším kolo ze vchodu a zvoní mi telefon, zpráva od Kekeho, že jdeme odpoledne plavat, je 8.30 hod. a tak potvrzuji, už budu z kola jistě dávno zpátky. Původně jsem se domníval, že urazím tak 50 km, ale netuším, že to bude o něco více. V podstatě se motám v blízkosti Prahy, ale nevěděl jsem, že je to tady tak krásné. Některé trasy už mi loni ukázal Tučňák, ale nechtěl jsem objíždět jen ty původní a tak se s mapou v kapse vydávám do neznáma. Z Jižního města jedu zhruba po této trase: Horní Měcholupy, Dubeč, Koloděje, Křenice, Babice, Mukařov, Vyžlovka, Jevany, Struhařov, Tehov, Říčany a zpět do Prahy.

Při návratu ku Praze jsem již dost down, když vyjíždím kopec od Křeslic na Háje, tak už melu z posledního, je mi jasné, že jsem stravu hrubě podcenil, ale cestou jsem se nechtěl nikde zdržovat obědem a domníval jsem se, že dvě müsli tyčinky a ionty postačí. Když v čase 03:08 hod. dorážím k domu, tak mám na tachometru hodnotu 71,63 km, průměrná rychlost činí 22.3. Já vím, není to nic extra, ale přeci jen je to druhá jízda v této sezóně. Rozhodně se mi však nechce do plavání, nohy se mi trochu třepou a na běhání se taky necítím. Doma něco málo sním a dám se trošku dohromady, pak si přece jen říkám, že to plavání by mi mohlo i pomoci, hlavně studená voda na regeneraci nohou. Na smluvené místo tedy dorážím, Keke už čeká a doráží i další zájemce o plavání z fóra behej.com. Má nick Žula a taky by rád triatlon. V bazéně tedy plaveme a Keke nám upravuje techniku, když skončíme, tak se skutečně cítím lépe. Udělal jsem tedy nakonce dobře.

Večer se ještě na chvilku scházím s Tučňákem a popisuji své zážitky, má radost jak mi to šlape. Ale únava doléhá plnou silou, jdu si lehnout na mě nezvykle brzy. Ráno nohy cítím, ale jde to. Sobota je pracovní a to celá až do neděle, z aktivity mě vytrhne jen Kekeho zpráva, že jdeme cvičit a běhat. O.K. v neděli ráno dorážíme do fitness BBC na Chodově, bohužel vzhledem k tomu, že jsem spěchal z práce domů a hned cvičit, tak jsem nechal doma čip určený ke vstupu do fitu. Slečna za barem mě ani přes naléhání Kekeho nepouští, zkrátka bez čipu nemám nárok. Jsem rozčarován, za NEMALÉ vstupné, jsem očekával větší ochotu. Posilovna zeje prázdnotou a ta paní u recepce nikoho neobsluhuje, ale přesto mi nevychází vstříc. Smůla. Ještě, že do šatny čip nepotřebuji. Takže jdeme do běhacího ohozu a vyrážíme do nedalekého Kunratického lesa. Zapomněl jsem i hodinky, takže běžíme naprosto pohodovým tempem a já Kekemu cestou stále něco vyprávím. Cestou potkáváme spoustu běžců různého věku. Po doběhu si ještě užijeme sauny, která je přímo v šatně. Oběma nám přichází zpráva od Tučňáka, že si ráno skvěle zaběhal, výborně, to znamená, že se dostává do formy a zapojí se opět do společných výběhů. Skutečně příjemný den. Když pěkný, tak pěkný. Jedem se ženou, do Průhonic do parku, na krátké cestě kterou musíme urazit autem, potkáváme neuvěřitelné množství cyklistů. Snad celá Praha si vyjela na kole. Na každém pátem metru komunikace je kolo. Navštěvu parku v Průhonicích doporučuji, moc se mi tu líbilo. Je zde i vhodné místo na běhání, ale nesmíte vběhnout hlavní branou, kde se vybírá vstupné, ale některou z bočních, jak se podařilo i kdysi mě. Cesty měkké, pro běh ideální, ale na druhou stranu zde bylo dost lidí se psy. Zkuste, uvidíte. Po nádherné procházce v parku již skoro odcházíme a náhle vidím, že se k nám blíží běžec, nějaký povědomý. No jo, je to Miloš Škorpil, na chvilku se zastavuje, má v ruce fotoaparát a fotí okolí. Pozdravím a zeptám se kolik dnes naběhal, prý 60 km, hmmm, prostě pěkný den. Hned vyráží dál. Pak ho ještě potkávám na chodníku v Průhonicích, kde se občerstvuje. No je v pohodě.

Na internetu zjišťuji, že počasí má být i nadále vlídné, tak uvidíme co nám přinese další týden.

Tak sportu zdar, ať se vám v životě daří. Lasky

Dobře rozjeté

Tak teda jedeme. Po Kbelské desítce jsem nějak přišel k chuti a co víc, i počasí nám přeje. Ovšem ten samý den, kdy se běželo, jsem vylákal Tučňáka do blízké hospůdky a celý závod i atmosféru jsem mu popsal, bylo vidět, že mu vlhnou oči, ale naplánovali jsme spoustu dalších akcí, takže nic není ztraceno. Tedy neděli jsem strávil v práci a ani v pondělí jsem jsem toho moc nenaspal, ale Kekeho nabídce na podvečer strávený ve fitku jsem nemohl odolat. Nakonec jsme zmákli benchpress a k tomu bicepsy. To mi Keke namasíroval ego již v šatně, když mi říkal, že jsem skvělý a jaký jsem to měl krásný čas a také, že on ze mě toho triatleta udělá. Vzápětí mě hnal kvůli rozcvičení na hrazdu, neboť to je jeho oblíbená disciplína. Zcela bez ostychu se zavěšuje a v klidu dělá deset shybů, ale jen kvůli mě tak málo. Já se na hrazdu bezvládně zavěšuji a končím na šestém, pak už to jde jen z kopce. Pak už pana Godzzilu jak mu přátelsky říkám proháním, ale odměnou je mi radost, kterou má ze svého napumpovaného bicepsu.

Úterý se jeví také sportovně, tedy ráno trávím učením, ale po obědě mám domluvené plavání s Kekem. Bohužel, jemu to nevychází, ale já se bazénu nevzdám a je z toho pěkných 1900 metrů. Plavání se mi líbilo a protože jsem v dobrém rozmaru, zastavuji se na Budějovické, že se podívám do cykloprodejny, zda nemají něco pěkného. No a mají. Zaujal mě bezdrátový cyklocomputer Sigma 1200. Mám krátce nové kolo, takže computer by se hodil. Tak ho beru, dávám prodavači peníze a v metru už studuji návod. Doma jsem ho chtěl samozřejmě hned namontovat. Ale Keke už mě láká na podvečerní spinning, tak do toho jdu. Lehce protáhneme svaly a už sedíme na rotopedech. Keke vypadá úplně v pohodě, tedy potí se, potí, ale já se vyloženě trápím, nedávám to najevo, ale dvacet minut před koncem už se modlím ať to skončí. Sporttester jsem měl a lítalo mi to chvílemi i na 175, hrůůůza. Jak to ty ženský okolo dělají, že jsou v klidu?!

A je tu středa a jak říká klasik, je ho tam třeba. Takže montuji computer na kolo a protože mi slunce pálí na záda, tak kolo hned osedlám. Opět se trápím. Jedu přes Říčany do Tehova a zpět, nakonec je z toho slušných 40 km, prvních v tomto roce, viz. foto. Průměrná rychlost 23:24 km/h. Dobrá je to první vyjížďka a navíc pěkně cítím stehna ze spinu, ani se mi do kopců nechtělo ze sedla. Proklínám Kekeho. Sotva slezu z kola a dám se dohromady, píšu radostně Tučňákovi a ten mě láká na něco tajemného ven. Setkáváme se před domem a on v ruce třímá model letadla. Na nedaleké louce mi potom předvádí vrcholnou akrobacii alá Petr Jirmus. http://www.youtube.com/watch?v=JbuR6PRK1W8 Fakt pěkné. Projížďku mi samozřejmě tiše závidí, ale hned mě nahlodává, že bych si měl jít ještě zaběhat. Ale já místo toho vytahuji z batohu svačinku a T. na mě nevěřícně zírá. No co dodružuji stravu, každé tři hodiny něco malého. Bylo mu jasné, že to už na běhání nevypadá. Ale po příchodu domů se ve mě něco zlomí. Začíná se smrákat, ale obloha je jasná, snad to světlo ještě hodinku vydrží. I se svačino v útrobách jsem vyrazil do Milíčovského lesa, potkal spoustu běžců a bylo z toho nádherných 45 min. běhu. No není to krásné. A to jsem ještě stihnul zajít večer s Kekem na jedno.

Hmm středa nevypadá dobře, vlhký chodník, vlhké silnice, na kolo se mi nechce. A taky si říkám, že bych se mohl začít taky učit, tak jo, nejen sportem živ je člověk. Keke mě láká do fitu, ale nevyjde to, vždyť je MDŽ. Takže večer trávím ve společnosti manželky. Zkrátka regenerační den. Já vím píšu dlouze, ale zatím mě to baví, snad to vydrží. Mrkněte se do fotoalba, budu se snažit tam pravidělně přidávat fotky. No v sobotu jsem chtěl pokořit Pečeckou desítku, ale bohužel, jsem v práci, tak si to užijte za mě.

Tak vás všechny zdravím a děkuji za podporu blogu, každý příspěvek vítám. Ahoj Lasky

Kbelská desítka

Tak je to tady. Řekl jsem si, že svoje pobíhání zúročím a zkusím běžecký závod. Ráno se podívám z okna a zjistím, že počasí běžcům nepřeje, ale to je možná otázka názoru, mě osobně takové počasí nevadí. Rozhodně je to lepší než vzpomínka na letní parna. Zkouším SMS nalákat i Tučňáka, ale ten definitivně vzdává s tím, že nemoc je zlá. Když dorazím na místo tak mám štěstí, fronta ze sokolovny ve Kbelích není zase tak dlouhá a v klidu se zařadím. Po chvilce vidím známé tváře a tak prohodím se spřátelenými běžci pár slov. Po registraci jsem příjemně překvapen, tričko je pěkné. Při odchodu nasávám vůni masážních roztoků, která se line z tělocvičny a pak již mířím do šaten. Je vidět, že běžci se velice dobře znají a rozebírají minulé závody a také své tréninky, objemy o kterých mluví mě trošku děsí. Start byl vzhledem k množství účastníků posunut a tak ještě užívám volnou chvíli a procházím se po sokolovně a hledám dál mezi běžci známé tváře.

Mezi námi, neberu to jen jako závod, ale i jako společenskou událost. Nakonec to dopadá tak, že jdu na start ve společnosti Pavla, kterého znám z fitnessu, kde drtí kilometry na běžícím pásu. Když se ho ptám zda mu to vyhovuje, tak říká že ano, vůbec neřeší rozmary počasí, ani bláto na cestě a další věci, jako většina venkovních běžců. Pro mě je to nepochopitelné. Na běžícím pásu jsem byl několikrát, to ano, ale běžet na něm 50 min. jako Pavel, to ne. Ale každému vyhovuje něco jiného a já vím, že Pavel měl na pásu velice slušné tempo, tuším 4:30. Dorazíme tedy ke startu a jdeme se rozehřát, cestou pořvávám na Wittyho s Radkou oblíbené Budo, budo.

Zřejmě nevíte o čem je řeč, tak doporučuji: http://wittyhosvet.blogspot.com/2006_11_01_archive.html a článek Ultra nacht lauf II. Právě při rozběhu se mi podaří úspěšně propásnout tragédí focení, no tak příště!

Ale během chvíle přichází start a jedeme. Tep letí nahoru a vybírám si prvního tahouna, zdá se že zpomaluje, no nic je čas ho opustit a napíchnout se na jiného. Držím si rozumné tempo, ale i tak se dech krátí. Vím, že spousta lidí si stěžovala na vítr, ale beru to jako osvěžení. Konečně jsem našel tahouna podle mého gusta, na číslo si nevzpomínám, ale je to zřejmě veterán. Na otočce se mi trošku vzdaluje, sakra on mi snad uteče. Snažím se protáhnout krok a přeci jen se mu přiblížím na dosah. Tak to táhneme spolu až na sedmý kilometr. Pak už je čas vyrazit, možná brzy, ale zkusím to. Dostávám se do jakési běžecké euforie, zdá se mi, že doslova letím jak vítr. Skandující skupinka dětí do mě vlévá další síly, začínám předbíhat. A konečně před sebou vidím Pavlovu bundu, říkám si, kéž bych ho dohnal. Jenže cíl se blíží a euforie se vytrácí a sportester zběsilým pípáním oznamuje překročení nastavených hodnot. Někdo za mnou začíná finišovat, néééé tuhle pozici už nechci ztratit, nakonec se mi to podaří, do cíle mě již nikdo nepředběhne. Čas je z mého pohledu vynikající: 45:30. Na běhajícího kulturistu, jak říká můj sparring Keke, to je prima. Ale přeci jen, hmotnost 84,5 kg, asi nebude nejvhodnější k dalšímu vylepšení dosaženého času. Mimochodem, Pavel dal desítku za 45:00, takže spokojenost. Po závodě je to pohoda, zvláště ve sprchách, když při vstupu míjím nahou dívku. Zkrátka běžci JSOU V POHODĚ.

Vysvětlení se mi dostalo až po přečtení blogu: http://johariinskromnyblog.blogspot.com/2007/03/prvn-leton-zvod-kbelsk-10-mrn-zven.html

Po závodě se počasí umoudřilo a při cestě domů jsem se již díval na modrou oblohu. Večer jsem byl z absolvovaného závodu v takové extázi, že jsem se přihlásil do poháru Běhej.com No tak doufám, že se zase brzy uvidíme.

Tak běhání zdar. Lasky

a bůh stvořil blog

Tak jsem se konečně rozhodl, že si založím vlastní blog. Nevím zda ho bude někdo číst, ale konec konců bloguje spousta lidí o různých věcech, tak proč bych nemohl psát i já o svém životě, přátelích a hobby. V podstatě se ani moc neorientuji v tom jak psát a jak vkládat, ale snad se to podá.

Tak zatím ahoj Lasky.