video z výletu

Cyklovýlet z Prahy do Bratislavy II. část

Cesta z Týnce směrem na Tábor ubíhala příjemně, počasí nám přálo a tak jsme víceméně stále kecali. Je tedy pravda, že úsek z Prahy do Tábora je zřejmě ten nejnáročnejší z celé trasy, neboť je poměrně kopcovitý, nebo chcete-li vlnitý. Právě jsem si vychutnával jeden ze sjezdů a už už jsem se chystal si přehodit na lehčí převod abych nastoupil do začínajího kopce, ale slyším šramot a padá řetěz. Nějak se mi ho nedaří nasadit a pak zjišťuji, že na kladce přehazovačky mi chybí jedno ze dvou koleček přes která je řetěz veden. Za okamžik hbitě kolečko nacházím na silnici, ale chybí mi středové ložisko a šroubek, asi půl hodiny trávíme tím, že se ho pokoušíme společně s Kekem hledat, ale nedaří se. Komunikativní Keke běží k nejbližšímu obytnému stavení a za chvíli přichází s obdobným šroubkem, který potřebuji, jak to ten kluk dělá?!. Provizorně tedy přehazovačku zprovozňujeme a Keke si odchází umýt ruce do nedalekého potoka, za chvilku na mě radostně volá, že našel ideální místo na bivak, vzhledem k tomu, že je již poměrně pozdě, tak souhlasím. Navíc jsem z té přehazovačky otrávený. Keke vybral místo skutečně krásné, malý seník, u něho upravená travnatá plocha, výhled do krajiny, ale místo ukryté před pozorovateli ze silnice. A právě nyní přišla lekce, dosud nepoznaná turistická stránka Kekeho se projevila naplno. Mr. Kekenátor, vytahuje stan a za mé asistence jej během chviliky stavíme. Já vyndavám ze zavazadla svoji karimatku (tedy podložku na aerobik, kterou jsem ženě v nestřeženém okamžiku uzmul) Keke vytahuje samonafukovací karimatku zn. WolfSkin (ostatně tuto značku má veškerá jeho výbava, snad kromě stanu, kola a spodního prádla :-)) Já vyndavám spacák, který mi Keke těsně před odjezdem koupil za 200,-Kč ve slevě v Hervis sportu, Keke kontruje a tasí superspacák, se super kompresním obalem, poté Keke vytahuje ručník a já.....bohužel nekontruji, protože zjišťuji, že jsem si nevzal ručník, no zato mám spoustu oblečení, do kterého se budu moci otírat, taky dva sprchové gely (taky nevím proč). Když je základní tábor stvořen, tak je jasné, že musíme navštívit nějaké blízké restaurační zařízení, před tím však musíme zabezpečit své věci. Vzhledem ke své profesi jsem absolutně zděšen, když Keke prohlašuje, že to tam nechá jen tak ležet, že má stejně jen staré hadry a nemají mu co ukrást. Já bych nejraději táhnul do restaurace vše sebou. Nakonec to řeším tak, že otevírám seník, odhazuji kupku sena, ukládám své věci, a kupkou sena je opět pokrývám a maskuji. Beru to jako dostatečnou prevenci proti odcizení. Do hospody jedem na kole, zde se osvěžíme, prohlížíme mapu a v podstatě docházíme k rozhodnutí, že cestu do Bratislavy si zpříjemníme odbočkou přes Rakousko, nikdy jsem tak nebyl a tak samozřejmě souhlasím. Keke zde také po hospodské vyloudí dvě cibule, k čemu, prý na snídani, uauu ta tedy bude výživná. Po příjezdu do našeho ležení zjištuji, že mi nikdo nic neukradl a spokojeně se soukám do nového spacáku ve stanu. Keke mi ho nechává celý pro sebe a sám usíná pod širým nebem. Joooo, oba jsme si sebou vzali běžeckou výbavu a Keke straší, že ráno půjdeme běhat. No popravdě se mi moc nechce, no coooo, prostě nechce, pro jistotu si však boty chystám ke stanu. Ráno mě budí Keke strašně brzo, on vstává snad v 5 nebo co? Prosím ho klasicky, ještě chvilku.... Tak mi ji dává, ale za chvíli opět prudí... Sáákriš, jestli to takhle bude každé ráno, tak to tedy bude dovolená, bleskne mi hlavou. Jenže Keke ví jak na mě, opět sahá do svého bezedného zavazadla odkud vytasí plynový vařič, ešus, dva hrnečky a začne chystat snídani. Co snídani, hotové lukulské hody. Chleba s paštikou, pokrývá slaninou kterou ještě poklade plátky cibule, ten gurmán, k tomu černý čajíček. S pokřikem dobré ráno Vietname se hrabu ze stanu a přisedávám ke švédskému stolu. O běhání nepadlo ani slovo.... . Po vydatné snídani balíme a vyrážíme dál, dnes nás čeká poměrně dlouhý úsek, rádi bychom dorazili až do Jindřichova Hradce. Jenže moje kolo je opravené jen provizorně. Dojíždíme tedy do nejbližší města, kterým jsou Sedlčany, zde jsme již v po osmé, ale cykloprodejna otevírá až v devět, dáváme si tedy nedaleko kávičku a čekáme na otevření. Servisman na mě nejprve působí, že nechápe o co jde, pak se nám tedy "snaží" pomoci, ale součastku nemá, tak přinaší nějaké použité, ale ty nepasují. Prodejnu opouštíme, značně nespokojeni s tím, že mě čeká cesta na provizoriu až do Tábora, hmm nic moc. Nakonec při výjezdu ze Sedlačan objevujeme další cykloservis, kde součastku mají, tak raději kupujeme dvě. Montáží se však nezdružujeme a pokračujeme "urychleně" v cestě. Jedem přes Sedlec - Prčice, ano jsou to ty známé ze stejnojmenného pochodu. Pak nás zastihne déšť, silný déšť, zabodneme to k prodejně smíšeného zboží v nějaké vesničce a čekáme. Jsme trošku otrávení, obloha šedá, jako by mělo pršet, do konce týdne, je nám zima a Tábor je ještě dost daleko a to ani nemluvím o J. Hradci. To nám to pěkně začíná. Déšť po nějaké době pomalu ustupuje a tak vyrážíme dál, ani si neuvědomujeme, že pršet přestalo, až když se Keke vrhá z kola do příkopu u cesty a začne česat blízkou třešeň, tak si sundám z hlavy kapuci a jásám, že už zase vidím paprsky sluníčka. Pak už jde cesta skvěle, je dobře značená a já si zpívám, no spíš vykřikuji refrény písní na které si vzpomenu a Keke to komentuje tím, že mám fenomenální hudební pamět. Nevím jestli má tolik síly, nebo se mi snaží ujet a dělat, že mě nezná. Za chvíli ho však zbrzdí defekt, ale to nebyl ledajaký defekt, z pláště zadního kola vyčnívá, snad 5 cm drát a je slyšet hlasité syčení. Oba se shodujeme, že Tábor se svému dobití statečně brání. Keke skoro profesionálně, v mžiku, mění duši a pokračujeme dál. Už bez jakýchkoli problémů dorážíme na Táborské náměstí, v tu chvíli již zalité sluncem a náš úspěch korunujeme obědem.

Ten si ještě zpříjemníme návštěvou cukrárny a dáváme si Sacher dort, abychom mohli posoudit, zda ve Vídni bude chutnější. Čas máme dobrý a tak plán dojet do J. Hradce se stává reálným. Poté již opět sedáme na naše stroje a vyrážíme, ale je pravda, že zde se odkláníme od značené trasy Greenways a volíme cyklostezku podél Lužnice do Sezimova Ústí. Cesta plyne v příjemném tempu a dokonce zrychlujeme, ale je to tím, že v kraji rybníků se krajina srovnává a kopcovité úseky před Táborem jsou pryč. Významným bodem na naší trase se stal pohádkový zámek Červená Lhota, kde jsme si odpočinuli a já pořídil rozsáhlou fotodokumentaci, včetně Ovšem potom se nám už tak dobře nešlapalo, únava se již hlásila o slovo, trošku jsme si pobloudili, i když jsme stále jeli po cyklostrase, která nás nakonec dovedla do Jindřichova Hradce. Zde jsme provedli občerstvení v pizzerii u náměstí. Keke se tady začal vzpírat a odmítal se vydat dále na cestu s tím, že jeho zadek už další zátěž nesnese, ale nakonec se mi ho podaří přemluvit a vyrážíme dál. Máme v plánu pokořit ještě Novou Bystřici, avšak k tomu již nedochází, neboť cestou podél řeky Nežárka padne opět Kekemu do oka, místo pro bivak. Musím uznat, že je to hezké místo, kousíček od řeky, neobydlená chatka, avšak neoplocená. Využíváme tedy stříšku pro parking byciklů a na travnaté ploše před garaží, stavíme stan. Obloha se mračí, ale i přesto se jdeme koupat do Nežárky, hmmm osvěžující, aby nedošlo k nehodě odkládám svůj snubní prstýnek na břehu. Pak ale začíná pršet, tak rychle běžíme ke stanu a uklízíme věci, aby nám nezmokly. Tedy nejprve sedíme pod stříškou chaty, kde je i lavička a kocháme se krajinou na kterou padá déšť, k tomu popíjíme z Kekeho placatice hruškovici. Jo, jo to jsme romantičtí. Když uléháme, tak stan stále zkrápí déšt, prý se za deště nejlépe spí, asi na tom něco bude, ale možná to bude těch 120 km (teda asi,
zapomněl jsem si to přesně napsat), co máme v nohách.

Cyklovýlet z Prahy do Bratislavy I. část

V celkem nedávné době mě na jedné projížďce na kole oslovil Keke s tím, že by nebylo špatné dojet na kole z Prahy do Bratislavy, tedy jeho rodného města. Já protože jsem pro každou špatnost jsem nemohl říci ne, naopak jsem z toho měl velkou radost. Později se zdálo, že z celé akce nic nebude, ale Keke se přeci jen ozval, slovo dalo slovo, tedy já moc pobízet nepotřebuji a dychtivě jsem souhlasil, že využijeme týdne, který nabízí více jak polovinu volných svátečních dní, proto jsme se rozhodli z Prahy vyrazit 1.7.2007 s tím, že do konce týdne dorazíme zpět do Prahy. Keke mě před odjezdem zásoboval přehledem tras a cest kudy pojedeme a shodli jsme se na tom, že využijeme značenou cyklotrasu Greenways Praha - Vídeň http://www.prahawien.greenways.info/ na trase Praha - Mikulov.

Trošku jsem samozřejmě trpěl cestovní horečkou, ale hlavně se vyskytly technické problémy. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli vézt sebou nějakou bagáž bylo nutné si pořídit nosiče na kola a nějaké brašny. Bohužel moje horské celoodpružené kolo Author nemá vůbec navářky na namontování nosiče a tak jsem opět musel smutnýma psíma očima uprosit ženu aby mi půjčila svůj zánovní Author, který jsem tak jako tak pokřtil již v Jizerských horách. Samozřejmě měla děsnou radost, že její fitnessový miláček bude muset podstoupit strastiplnou cestu, ale svolila. Po nájezdu do cykloprodejny Štěrba v pražských Nuslích jsem si domu odnášel super nosič od firmy Sportarsenal, http://www.sportarsenal.cz/zaloha/ a dvě brašny, na každou stranu nosiče jednu, typ 508. Nechal jsem si od prodavače poradit a nyní mu za to děkuji.

Brašny jsou totiž příruční, původně jsem chtěl takové ty ohromné "U" které se na nosič musí složitě posadit a přidělávat. Já jsem však zakoupil dvě brašny opatřené po stranách háky, které se na nosič v podstatě zavěsí a jejich připnutí či sundání je dílem okamžiku a vzhledem k tomu, že Keke si opatřil úplně ty samé, můžeme oba potvrdit, že tento systém je geniální. Kolo můžete během krátké chvilky odstrojit, což může být velice praktické, pokud si chcete brašny někam uklidit, či přenést.

Když jsem nosič namontoval na kolo a brašny naplnil až po okraj, tak se na mě žena podívala litujícím pohledem a řekla s tím jako pojedeš, tak to chci vidět. Jak já se těšil.... V neděli 1.7.2007 ráno jsem končil v práci a přestože nevyspán jsem se řítil domů abych doladil poslední detaily, no dobrá, tak abych se naposledy pořádně najedl. Spát jsem jít nemohl a ve 13.45 hod jsem již vyrážel z Prahy 4 směr Bratislava. Keke se ke mě ve 14.00 hod. připojil i se svojí manželkou Hankou, která nám udělala společnost na prvních 30km až do Týnce nad Sázavou. Když jsem viděl Kekeho odkládací blackbox i s mapníkem na řídítkách, bylo mi jasné, že je to rozený cykloturista. Vzhledem k tomu, že jih Prahy a přilehlý Středočeský kraj máme projetý, nebyl tato část trasy nic nového i když některé úseky Greenways nebyly značené zrovna optimálně, tedy hlavně odbočky. Ale i zde když nás trasa svedla z hlavní silnice bylo co pozorovat a otevřela se nám nová zákoutí v okolí Týnce. To by samozřejmě nebyl výlet kdyby se něco nepokazilo. Po pár kilometrech za Prahou začíná Kekeho trekový Author zlobit, padá řetěz a nakonec to dopadá tak, jeden článek řetězu se úplně zablokuje, samozřemě to Keke nese nelibě, ale nevzdává to a v blízkosti Týnce se nám v obci Chrást daří najít výborného, ale skutečně příjemného cyklomechanika, který se nám věnuje, povídá si a nakonec ani nechce nic za práci. Nakonec je z toho výměna řetězu a broušení zubů na převodníku - to vypadá hodně brutálně. No jasně, Keke je pak bůh a vykřikuje, že to bylo to jediné co ho mohlo zbrzdit a nemá čas čekat na odpadlíky pelotonu. Hanka nás v Týnci opouští a směřuje zpět do Prahy. Pro nás dva se další cesta z Týnce směrem na Tábor stává cestou novou a vskutku objevnou.

týden 25.06. - 01.07.2007

Uau, tak s tím přehledem jsem se nějak zpozdil, navíc to není moc slavné, ale má to svůj důvod, protože jsem se připravoval na dalekou cyklistickou cestu. Vyhodnocení na mě z deníku nekouká nijak závratně.

PO - nic
ÚT - běh 55 min. běžel jsem s Tučňákem a docela jsme do toho dupali, T. na to dokonce napsal oslavný článeček na blogu viz. http://tucnak.blogspot.com/2007/06/veern-rychlci.html
ST - nic
ČT - běh 55 min.
PÁ - nic
SO - práce celý den i noc
NE - 70 km na kole, počátek cyklovýletu, ale vydá to na samostatný článek

Ono se to nezdá, ale jak si člověk vede ten tréninkový deník, tak teprve po jeho vyhodnocení vidí, jak je to někdy slabé. No nic týden jsem pojal regeneračně, ale rozhodně si přečtěte můj další příspěvek. Hodně štěstí v životě všem.