Ahoj milí čtenáři. Je to tak, přesně jak je uvedeno v nadpisu článku, společně se svými kamarády Kekem a Tučňákem jsme vyrazili pocítit na vlastní kůži IM i když jen polovičního a ještě ve štafetě. Nakonec proč ne, pojali jsme to jako kulturně-společensko-sportovní záležitost. Kluci mě ráno po 24 - hodinové směně vyzvedávají v Nuslích a vyrážímě směr Mělice na CZECH MAN 1/2 IM štafetu. Počasí je od rána velice horké a předem vím, že to bude boj, ale nálada v autě je výborná, pouštíme staré popové hity, které sice Keke nemůže ani slyšet, ale trpí nám to. Místo jasně poznáváme podle cyklistických speciálů na kterých se po místní silničce projíždí závodníci a ladí poslední detaily. V podstatě se sotva rozkoukáme, dostaneme čísla a razíme zpět k autu pro kolo, abych si ho stačil připravit do depa, neboť já jsem si zvolil prostřední tedy cyklistickou část triatlonu. Vedle různých speciálů, vypadá moje nové ač drahé kolo, jako chudý příbuzný.
Na Tučňákovi je už znát mírná nervozita, ale i dál radostně nasává atmosféru triatlonu a obdivně hodnotí postavy závodníků i když sám na své postavě doma tvrdě pracuje a je to vidět. Zřejmě právě proto, využívá mé nepozornosti, abych ho náhodou nevyfotil svlečeného a rychle si navléká triko Tragéd teamu. 
Napjatě čekáme na start závodu jednotlivců, který je v nastálém teple odstartován bez neoprénů. A je to tady, masa lidí se vrhá do vody a ta se začíná náporem plavců a jejich paží vařit. Přichází čas Kekenátora neboli jak jsme ho pro tento závod nazvali "Shark".
Staví se před startovní pásku a krátce na to vyráží do vody a tvrdě si buduje vedoucí pozici, po dobu kdy ho vydíme se ji udržuje. Ta dálka kterou plave se mi zdá skutečně velká, v podstatě je to celý obvod vodní plochy. Keke to však mistrně zvládá a při prvním výběhu z vody je čtvrtý.Ohromě mu fandíme a on opět čeří hladinu a mizí v dálce. A nervozita doléhá i na mě, rychle se připravuji, tlačím do úst energetický gel, nasazuji boty a Keke se blíží ke břehu, ale co to mám holé ruce, ježíši jako vždy jsem zapomněl a nemám rukavice, Tučňák se ke mě naklání s batohem a já snažím se je najít, leč marně. No nic, jdu do toho bez nich, Keke doraží na místo předání čipu a když se mu ho sundavám z nohy, tak brebentí něco ve smyslu, že je to brutální.
Já už se odebírám do depa a vydávám se na strastiplnou cestu na kole. První metry z depa jsou nádherné, kolem startu alej lidí, kteří povzbuzují a tak se jede nádherně, šlapu do toho v temu 31km/h, bohužel není přede mnou nikdo koho bych mohl dostihnout. Od počátku průběžně piju, neboť je mi jasné, že vedro je velké. Vše je organizačně dobře zvládnuté, na každé odbočce pořadatel a na větších křižovatkách i policisté, kteří zastavují vozidla. Zhruba v polovině kola je kopec, no spíš kopeček, ale dává mi zabrat, na hoře je otočka a zpátky se jede kopeček dolů, no aspoň něco. V průběhu tlačím do hlavy další gel, pro jistotu, ale asi jsem si ho měl nechat na později. Šlape se mi výborně a tak prvních třicet kilometrů nemám žádný problém, sice mě předjelo několik borců, ale takovým tempem, že jsem neměl sílu ani šanci se s nimi honit a navíc jízda v háku byla zakázána.
První kolo jsem držel slušný průměr 31km/h. Když dojíždím na otočku ke startu, marně pátrám po svých spolubojovních, aby mě psychicky podpořili. Jak jsem se později dozvěděl, byly u stánku a doplňovali energii langošem. Hmmm strava triatletů. 
Vyhazuji prázdné lahve a doplňuji nové, beru banán a tyčinku. Druhé kolo se mi jede výborně, držím si skvělé tempo a předjíždím dva závodníky ze skupiny jednotlivců, vím jsou již po plavání, ale i tak mě to potěší. Mizím jim z dohledu a zmiňovaný kopec vyjedu již ze sedla jako nic. Mám velice příjemný pocit, že kluky nezklamu i když si mě pro můj výkon na 6hodinovce, viz. můj předchozí příspěvek na blogu, dobírají a prosí mě ať nikde neodpočívám či dokonce nespím. Bohužel zhruba na 50 km mě začínají brát dost silně křeče někdě v oblasti hýždí a horních části stehen. Řeším to tak, že chodím hodně do stoje ze sedla a pomáhá to, v kopcích místo aerodynamické polohy protahuji nohy, je mi jasné, že ztrácím drahocenné minuty, ale nedá se nic dělat, ještě mě čeká dost kilometrů. Na otočc na mě již kluci čekají a křičí na mě, jsem rád, že tam jsou a mávám. Opět nabírám vodu, banán, tyčinku. Ale asi jsem měl vzít těch tyčinek více a možná, že již v druhém kole, protože na cca. 70 km mě přepadá silný propad energie a zřejmě poznávám co je to ten HLAĎÁK. Ačkoli průběžně žvýkám kousky tyčinky, tak se zlepšení nedostavuje. Do kopce již sípu a předjíždí mě i další účastníci štafety, ačkoli se snažím se jich držet na dohled nejsem schopen tempo držet a moje rychlost klesá.
Silou vůle držím tempo 28km/h a to už i z kopcu zalehávám seč mohu a snažím se pak ze sebe vyždímat co mohu. Ránu dostávám krátce před cílem, kdy mě předjíždí poslední štafetář na TREKINGOVÉM kole. Jsem totálně nasraný. Před cílem trošku zvolňuji, abych byl schopen vůbec sesednout, nakonec se mi to daří a klopítám po koberci do depa, kde Tučňákovi předávám čip a číslo. 
On odbíhá, beru si občerstvení a těším se strašně moc na pití, bohužel sotva se napiju tak se mi dělá obrovsky zle, Keke se mě ujímá a stále mi něco říká, moc ho nevnímám a snažím se udržet obsah žaludku v sobě, Keke mě vede do našeho ležení ve stínu, kde se položím a dávám se tak 20 minut dohromady. Nakonec se jdu na radu Kekeho vykoupat do jezera a to mi moc pomoholo, zřejmě jsem byl dost přehřátý a koupel mi udělala obrovsky dobře. Dokonce jdu později na místní pasta party pro účastníky a Tučňáka již sleduji s talířem v ruce. Keke štafetu pěkně zahájil, já ji totálně zabil a Tučňák nám opět slavně vybojoval, naše skvělé sedmé místo. Je fakt, že jsem se dost modlil, aby jim to T. nandal a jemu se to i v tom vedru podařilo. Proto jsem ho po doběhu cílem zasypal kousky melounu aby se mohl lépe zregenerovat.
No a pak už byla jen samá pozitiva, baštili jsme těstoviny, pili jsme a hodovali, Keke vyhrál v tombole luxusní sluneční brýle, T. si pokecal s kamarády a jelo se slavně domů. Popravdě řečeno jsem byl trošku zděšen tím, co se mnou 90 km provedlo, domníval jsem se, že mi to půjde mnohem lépe. Rozhodně si nedokážu představit, že bych celou tu anabázi absolvoval sám. Nebo možná že by to šlo, ale to by to tempo na kole bylo rozhodně výletní. A co teprve Ironman, trošku mám pocit,že se mi vzdaluje, ale já to zase vydýchám, zadek přestane bolet a ono to půjde. Jinak všem doporučuji fotogalerii viz. odkaz na pravé straně, neboť tam umístím většinu fotografií. Ovšem v ten teplý den se odehrála hromada sportovních akcí a osobních vítězství, mimo jiné Xterra v Praze a také Jirkovský terénní maraton, kterého se účastnil kamarád Vefiš a byla to hned jeho premiéra, tak se taky mrkněte na jeho blog. Tak zatím sportu zdar a hodně štěstí v životě.
Opět jsem se ujistil, že v horách se dá poměrně snadno zhynout, pokud nemáte odpovídající výbavu a nejste fyzicky připraveni. Všichni počítali s tím, že já jako maratonec a triatlet bych neměl mít s pochodem problémy, ale ke konci pochodu jsem byl i já skutečně rád, že jsme chatu nalezli a mohli se zde ohřát, protože jsem toho měl skutečně plné zuby. V útulně bylo teplo a příjemně, navíc nám chatár připravil teplý čaj a fazolovou polévku, čímž si mě naprosto získal. Celá naše výprava šla brzy spát, abychom nabrali sílu na další pochod, tedy to jsem si myslel já. Ale druhý den jsem byl jednoznačně přehlasován, že v pochodu nepokračujeme, pouze sestoupíme dolů a pojedeme regenerovat.
Doporučil jsem termály Bešeňová, kam jsme odpoledne také dorazili: 
Keďže ale nikto z nás neholduje tráve, tak sme medzi rastlinami iba bezradne stál a netušili, čo s tým. Po pár minutách čuchania k lístkom sme vyrazli ďalej (a žiadna eufória sa nekonala... :-( ) Cesta nám ubiehala, všetky lokálne búrky nás obchádzali a tak nám život znepríjemňoval iba silný protivietor.
Ten si ještě zpříjemníme návštěvou cukrárny a dáváme si Sacher dort, abychom mohli posoudit, zda ve Vídni bude chutnější. Čas máme dobrý a tak plán dojet do J. Hradce se stává reálným. Poté již opět sedáme na naše stroje a vyrážíme, ale je pravda, že zde se odkláníme od značené trasy Greenways a volíme cyklostezku podél Lužnice do Sezimova Ústí. 
