Na tento maraton jsem se moc těšil, stále jsem si věřil, že to by mohl být ten maraton, kde překonám hranici 03:30. Tedy úplně původně jsem to tak plánoval a dokonce jsem se domníval, že budu držet tempo s kadaňským běžcem Tudym, avšak bohužel ani regenerace na Ostrově mě nedostala do stavu, kdy bych byl schopen dát maraton pod 3:30. Nakonec se spokojuji s předsevzetím, že bych se chtěl dostat pod 3:45. Takto naladěn nasedám do auta k Wittymu který mě vyzvedává na metru Kačerov, kde se k nám také připojuje běžec Michal. Společně tak jedeme vstříc dalšímu maratonskému dobrodružství. Cestou mi Witty popisuje své dobrodružství z balatonského maratonu. Tohle vyprávění si skutečně vychutnávám, tak nějak mi to dodává sil do nadcházejícího maratonu, v duchu si říkám jak co je to maraton proti několika dennímu běhu. Takto nám rychle uteče cesta do Kladna. Zde Witty rozehrává představení kdo je kdo v běžeckém světě a popisuje mi výkony velkého množství běžců, až se v tom ztrácím. Samozřejmě potkávám i kadaňské běžce Tudyho i Rolanda a brebentím s nimi, oba mají natrénováno a chtějí podat luxusní výkony tzn. pod 3:30. Nechybí tu ani chomutovský Ironman Míra Thums, který si chce spravit chuť, neboť se kvůli nemoci nemohl zůčastnit Doksymana. Při prezentaci obdržím solidní číslo 115 a pěkné tričko s klasickým znakem Kladenského maratonu. letos v modré barvě. V tělocvičně vidím spoustu známých tváří a mezi nimi poznávám dle fotografii z blogu i běhajícího podpantofláčka no pěkně se to tady sešlo, je vidět, že Kladenský maraton je všeobecně oblíbený. Co se týče mé přípravy na maraton, tak ta nebyla nijak speciální, navíc jsem absolvoval krátce před tím polodlouhýtriatlon. Výživu jsem taky neřešil a když jsem přicházel na start tak už jsem to bral jako proběhnutí. Na startu mi bylo tedy dost chladno, ale už vím jak to chodí, tak jsem se nijak zvlášť nenavlékal. Po startu jsem se chvilinku držel Wittyho, ale byl tak nějak rychlejší a já se smířil s tím, že on je jiná kategorie. Nechtěl jsem přepálit a tak jsem se rozhodl běžet na tepy a to zhruba okolo 155. Cestou jsem některé běžce přebíhal, jiný zase mě, ale nakonec jsem se zavěsil za běžce v tílku. Ten mě v podstatě táhnul půlku maratonu, ale v druhé půli mi mizí v dáli. První dvě občerstvovačky si dávám jen vodu, poté již volím čaj a zajídám banánem. Uběhnu maraton na banán, to bude paráda, žádné gely, žádné nevolnosti. Nepřepočítávám čas na vzdálenost, na pulsmetru navolím tepy přes celý displej a běžím. Chvílemi myšlenky dokonce ujíždějí úplně mimo a přemýšlím o všem jiném než o běhu. Nakonce přepínám na stopky. Čas, když vběhnu do posledního kola , mi připadá skvělý a věřím si, že to dám po 3:45, cítím se celkem fajn a zrychluji. Předbíhám jednoho běžce za druhým a v dálce se zjevuje podpantoflový manžel . Tuším, že by se ke mě mohl připojit a tak nadhazuji: Zrychlíme doktore. Dan neváhá a jde do toho, sice to komentuje, že má dost, ale běží skvěle. Předbíháme další a další běžce, pěkně funíme, když dobíháme na stadion, tak dochází síly a mám chuť to vzdát, ale to zase Dan podrží mě a říká, že když už jsme to doběhli sem, tak to nevzdáme. Poslední kolo na stadioně si opravdu vychutnávám a dokonce ukončujeme zuřivým finišem. Co si budeme povídat, každá vteřina je dobrá :-)). Nakonec jsem svým časem trošku zklamán 03:47:59 se mi nezdá nic extra, ale vydrželo mi to jen chvilku, za chvilku mi došlo, že vzhledem k mému tréninku můžu být za takový čas rád. Ale co vám budu povídat, krátce po doběhu se mi zase dělá zle, bojuji s tím a nakonec mi obsah žaludku zůstává na místě. Oceňuji možnost se po závodě ospršit, ale vzhledem k tomu, že jsem si nevzal plavky, nevyužiji možnost zajít do kladenského aquaparku, který se stadionem sousedí. Popravdě je to velká škoda. Cesta zpět s Wittym ubíhá ve velké euforii, jeho čas je skvělý, ostatně můžete si počíst o jeho pocitech. A jaký je závěr, inu za málo peněz hodně muziky, pěkně zorganizovaný maraton, kde jsem opět potkal spoustu příjemných lidí a vůbec byl to i díky Wittymu nádherně prožitý den, který však vůbec nekončil. Neboť večer mě čekal Tesco běh - 10 km a další přátelé Tučňák a Keke. Ale to už je na další příspěvek. Upozorňuji, že fotografie jsou převzaty ze stránek maratonu Kladno a díky za ně.
drahá polovička je bezostyšně plenila. Samotná pevnost mě ohromila svou velkolep
Dle zpráv by nám mělo počasí přát, ale po příjezdu na místo zjišťujeme, že je hrozné chladno a já nemám nic dlouhého na kolo ani na sobě. Tak tam pobíháme v kraťasech a klepeme kosu. Na Mácháči
se povalují celkem slušné vlny a bóje sotva vidím jak jsou daleko. No jo, prvního HIM jsem plaval v Berounce, to se mi to plavalo jednou proti proudu a pak zase po proudu. Když se prezentujeme a pomalují nás tak zjistíme, že v igelitce jsou vloženy moc pěkné slunečný sportovní brýle zn. Feel a k tomu kšiltík Ironman, tričko za poplatek, no hlavně když si pěkně zazávodíme. V blízkosti depa je miniexpo, svůj stánek zde má Nike a má vystavený i SportBand+ zde konečně zjišťuji cenu 1.600,-Kč, včetně čipu do boty, navíc zde Nike nabízí boty na vyzkoušení, na celý půlmaraton !!! Tak se ptám zda jsou ty boty nové, ale mladík mě ujišťuje, že jsou reklamní a pár lidí se s nimi již proběhlo. Ale stejně bych neměl odvahu si vzít takové botky na půlmaraton. Ještě by tu mohli půjčovat kola a člověk může jezdit triatlony bez výbavy :-)) Dan má strach, že bude jediný s vysokými ráfky, ale obava byla zbytečná, je jich víc, já strach nemám proti Danovo luxusnímu kolečku zn. Spyder se zadní karbonovou stavbou mám pocit, že pojedu na Esce :-)) Pořád máme dost času, dáme věci do depa, vyslechneme si rozpravu a náhle začíná čas nějak kvapit a sotva si navlékáme neoprény a tak tak dobíháme na pláž, kde už pískají, aby se závodníci seřadili. Náhle si uvědomuji, že mám na ruce ještě snubní prstýnek, rychle uvažuji kam s ním, na prstu jej mám volně, protože při přípravě jsem shodil. Jediné místo, které mě napadá je servisní taštička na kole, šup tam s ním a zpět na pláž. Ani se nesvlažím, je tu start, Dan mě plácne do dlaně, přeje štěstí a mizí ve vodě. Tak jdeme na to. Půl roku bez plácnutí do vody, to bude lahoda. Ale není to taková hrůza, neopren mám nalepený na těle tak, že minimálně do poloviny trati mi tam voda vůbec neproniká. Ale voda se ani tak, nezdá moc chladná. Zpočátku se mi plave fajn, ale mlží se mi brýle a první bóji sotva vidím a tak věřím závodníkům. Vítr nějak fouká, nadechuji na obě strany a občas si loknu, měním tedy nádech na jednu stranu a je to O.K. ale dostávám dost často údery od dalších závodníků, nevím zda plavu do dráhy já jim, nebo oni mě. Snažím se jim uplavat, ale po obeplavání první bóje dost vykysnu a přes brýle už nevidím skoro nic, takže vymývám a zvolňuji, navíc mi další bóje připadá neuvěřitelně daleko. Nakonec se pole závodníků roztahá a plavu víceméně v koloně s širokými rozestupy :-)). Mělčina začíná už daleko před břehem a tak už se proběhnu ve vodě před depem. Depo je celkem pohodové, jsem příjemně rozehřátý a tak navléknu jen cyklo dres, naboso nejedu, beru ponožky, botky a startuji. Depo je v autokempu a první část trati, která jím vede, je dost rozbitá. Ale když dojedu na hlavní komunikaci směrem k Mimoň, kudy vede hlavní část závodu, tak zde zjišťuji, že je to bezvadný nový hladký povrch. V kapse dresu mám dvě tyčinky PowerBar a gel. Půl gelu sosám hned po výjezdu, na tachometru mám nastavenou průměrnou rychlost a stopky. Mám plán zakousnout co 15 minut kus tyčinky, to je vše. Rychlost nechám osudu. Rozjíždím to velice slušně a ihned zpočátku předjíždím dva závodníky. Šlape se mi moc fajn a průměr mi neklesá pod 30, neuvěřitelné, stále sleduji stopky, v podstatě jedu o občerstvení k občerstvení. Tyčinky mají moc dobrou chuť a tak žvýkám o sto šest. Občas se mi v dálce zjeví závodník a tak nějak se k němu přiblížím a jelikož zde přísně kontrolují hákování, tak mi nezbývá než ho předjet :-) !! Fakt mi to jde, tuším, že se mi to odrazí na běhu, ale zpomalit se mi nechce. Pouze posledních 10 km chci trochu zvolnit a nohy trochu protočit před během. Při jízdě na kole, začíná pršet, ale nikde nejsou nijak prudké zatáčky a tak není třeba moc brzdit. Mám strach z tuningových aut, neboť u Mimoně se konají tzv. Mimoňské války - sraz tuningářů a právě ty se kolem nás občas proženou, ale nakonec to není tolik aut, kolik jsem čekal a je to v klidu. Nevím zda je to plynulým příjmem energie, ale jede se mi naprosto bezvadně a to až do konce, během závodu pravidelně piji většinou při zapíjení tyčinky :-)). Po pročtení výsledků jsem zjistil, že po plavání jsem byl 68, po kole 50, takže mi to fakt šlapalo moc dobře. Zato běh je tragédie, než dojedu na kole do depa, tak si ještě sosnu zbytku gelu, jakože energie na běh. Ale nohy nějak necítím, nejsou moje nebo co, navíc je za mnou nějaký stíhač a stále za mnou funí, není mi to zrovna příjemné. Hned za depem si beru gel a ještě se dorážím další dávkou. Snažím se motivovat a nutím si představu, že běh je moje nejsilnější disciplína, ale nevím jestli je to ono ?! Vůbec se mi nedýchá špatně, tepovku mám spíš nižší někde kolem 140, ale nohy nebeží, asi jsem to kolo fakt přepálil. Běží se tři okruhy, část okruhu po silnici, kde se jelo i kolo, zde je to fakt nudné a běží se do mírného kopce. Připadá mi nekonečná. Druhý okruh už rozbíhám a daří se mi dva závodníky i předběhnout, ale krátce po započetí třetího kola na mě opět doléhá krize a musím bojovat o každý metr. Bohužel v tomto kole zase ztrácím já a nyní předbíhají mě. Do cíle nakonce dorážím v čase 5:59:44. No je to pod 6, ale jen o chloupek, ale jsem rád, celkově jsem 52. a ve své kategorii 28. Oproti loňskému HIM na Karlštejně je to 18 minutové zlepšení, což je celkem slušné. Dan na mě již čeká v cíli a je na tom mnohem lépe 5:17:17, ve své kategorii se umisťuje jako 2. ze dvou, celkově 25. a to je hodně dobré, je to mladík a moc závodniků se na HIM neodvážilo. Co vám budu nalhávat, jako pravidelně je mi i po tomto závodě značně nevolno, ale přesto se neubráním dávám si vodu a pak meloun. Oboje udržím v sobě asi tak 20 minut a pak si jdu odplivnout pár litrů. Nevím čím to je, ale fakt je mi po vytrvalostních závodech nevolno, ale sotva si ulevím, tak je mi fajn. Po cestě pak kupuji bagetu a rvu jí do sebe, mám totiž děsný hlad. Vyhlášení probíhá rychle a vesele, navíc pak rozdávají dobroty od Algidy, a Dan přinesl nanuky Magnum, zkouším si jeden dát, ale nakonec ho půlku vyhazuji, takové škody. :-((( Cesta zpět domů probíhá fajn a s Danem hodnotíme závod, později mě Dan potěšil, když mi řekl, že ho dlouhé triatlony lákají a chtěl by jich zkusit více. No a na začátku měl strach, zda vůbec dokončí, zbytečně. Ale stejně stále nevím jednu věc, zda mám na celý IM, krátce po závodě jsem se cítil fakt děsně, ale když jsem běžel tak to tak hrozné nebylo. No zřejmě nesmím zastavovat, to bude ono. Tak že bych to konečně zvládnul příští rok, už by bylo na čase, ať si konečně splním svůj sen. Ale třeba pak o něco přijdu, kde pak budu hledat další výzvu ?? Ne, nebojte nevidím to tak černě, něco se určitě najde. Rozhodně hodnotím Doksyman, jako povedený závod, zajištění občerstevní bylo dobré a trať kola velice příjemná, běh se mi zdál trošinku náročnější, ale to může být jen můj subjektivní pocit. Celkově super závod a rád bych se zde opět ukázal, tak doufám, že nás bude více, ať můžeme porovnávat.
Stoupání trvá a je únavné, dobíhá nás Tudy a do kopce se drží s námi, nálada je výborná a vtipkujeme. Po prvních 45 min. se krmím prvním gelem fy. 
Jediné co sloužilo svému účelu byla tělocvična. Základna byla uzavřená a ven se dostali pouze patroly, které vyjížděli kontrolovat terén, vojáci navlečení v neprůstřelných vestách a ozbrojeni. Většina mých kolegů si snažila zlepšovat fyzickou kondici nebo ukrátit volný čas, většinou v posilovně. A běhat by se dalo běhat leda tak po pidi základně okolo transportérů. Ani nevím kdo to vymyslel, ale někdo povolil, že se může běhat "zřejmě velitel ne"! Ženisti projeli trasu a určili kudy se může běhat, protože zde bylo hodně min, já osobně měl z min hrozný strach. Takže tímto vznikl velmi zajímavý i když na můj vkus kopcovitý 10 km okruh. . Nutno přiznat, že běhat se mohlo minimálně ve dvou. Popravdě v tu dobu jsem neměl zrovna běžecké období, ale možnost podívat se mimo základnu byla velice lákavá. Kupodivu moc lidem se běhat nechtělo, takže jsem ještě s jedním kolegou, který chtěl trénovat na příjimací testy do speciální jednotky vytvořil dvojičku a začali jsme běhat. Běhací boty jsem sebou měl, tehdy mé první ASICSy a později jsem si přivezl své první a poslední NIKE. Při výběhu ze základny bylo nutné se nahlásit hlídce u vchodu, na 10 km byl určen čas 1,5 hodiny, pak by za námi vyslali patrolu a hledali by nás. Pak už jen běh, hned za vesničkou prudký stoupák na hráz přehrady a další stoupání na kopce, kterých bylo v okolí dost, poté vlnitý terén a nakonec prudký seběh zpět do Ljubije a k základně. Vůbec oblast Bosny, kde jsme se nacházeli byla velice kopcovitá. Při běhu jsme velice zřídka potkávali domorodce a když už, tak jim bylo podle našich vyholených hlav jasné co jsme zač, ale nikdy nevznikl žádný problém, spíše naopak, smáli se a mávali. Ale abych se posunul dál, vytvalost stoupala a shodou okolností přišla nabídka z britského praporu ve městě Banja Luka na 1/2 maraton. Ha, to byla ta pravá výzva, tenkrát mi to přišlo nepředstavitelné, ale chtěl jsem poznat něco nového. A byl jsem tam, nejen já, ale i 3 další čeští vojáci. Popravdě si ze závodu již skoro nic nepamatuji, no něco přeci, příjezd britské speciální jednotky 
