ZBP Běh kolem špičáku

Tak jsem se zase celej zamazal. Jo, jo, je to tak. Ale co jsem čekal, když všude okolo Kadaně leží sníh, ale teplota z toho dělá břečku ve které se nijak dobře a lehce neběhá. Ale co je to pro nás skalní bežce. Takže jsem si zase nařídil budíka a vyrazil v neděli ráno na závody., dnes nás čeká běh kolem Špičáku - takový kopeček, celkem 8,5 km. Na startu je zase známá skupina běžců a po těle se mi rozlévá ten příjemný pocit, že to zase není takové bláznovstí jak to vypadá. Vefis přibíhá na poslední chvíli, už jsem myslel, že opět nedorazí a nebudu mít soupeře. Je po noční, ale připadá mi celkem

tak tady je VEFIS

čilý, jak to ten kluk dělá nevím. Bereme čísla a jde se na start. Čenda nám sděluje, že trasa je výborná, ale když je sucho, teď je tam prý toho po kolena. Aj, aj to bude nářez. Trasu znám dobře z léta, kdy jí běhám tak za 35 minut. Takže to rozbíháme, říkal jsem si, že bych se možná mohl držet Koyamy. To byl blbej nápad, vidím ho sotva na startu a je pryč. Nevím jak to dělají ostatní, že jim to nepodkluzuje, mě to klouže děsně a to mám crosový Adidy. No nakonec se mi podaří aspoň předběhnout děti a v podstatě se držím na dohled Vefise. Začíná polní cesta, slušnej marast, navíc už to je pěkně rozoraný od rychlejších běžců. Kousek přede mnou sebou praští na zem Lucie Pasevová (dcera slavného otce), až jsem si říkal, že si musela něco zlomit, ale hned vyskakuje a běží jako blázen. Vefis se mi vzaduje a já vůbec nemůžu popadnout dech, kde bere tu sílu. Končí polní cesta a běží se po silnici, tady si říkám, že je čas zrychlit, Vefis se mi opět vzdaluje, ale podaří se mi aspoň předběhnout Lucku, ale ta mi to nedaruje a po kilometru mě dotahuje a drží se mě a drží se mě. Sakra je to mladá holka, má spoustu sil, asi je drsná po tátovi. Nakonec jí utíkám až ve výběhu na Špičák, tady se mi podaří i předběhnout Vefiše a zdá se, že mám vyhráno. Kdepak Špičák je prudký a já se snažím zrychlit a utéct, možná to bylo brzo, nohy mám těžce zakysaný a vím, že mě čeká ještě hustej kopec k Františkánskému klášteru. Tady mě Vefis opět dobíhá a drží se mě jak klíště až skoro k cíli. Tady samozřejmě zafinišuje a naloží mi 2 zatracený vteřinky. Můj čas byl 40:28. Přiznám se, neměl jsem na finiš morál Koyma je už samozřejmě v cíli, co jsem si taky mohl myslet. No mám takový pocit, že už bude asi čas s činkami trošku polevit a začít se věnovat i běhu. Cestou domů probíhám všechny hromady sněhu co potkám, abych boty očistil od bláta a daří se, ale zbytek je zralý rovnou do pračky. Snad se zadaří běhat v netajícím sněhu. Tak zase příště.

Zimní běžecký pohár a Stromovka

Tak je to tu zase, Zimní běžecký pohár v Kadani, zkráceně (ZBP), série závodů, které se uskutečňují každou neděli v Kadani a blízkém okolí. V minulosti jsem se zúčastňoval jen vyjímečně, neboť mi to pracovně nevycházelo, ne že bych nechtěl :-)) Mno, ale o co se s vámi chci podělit, mezi posledním příspěvkem a začátkem ZBP se mi ještě podařilo uklopítat maraton ve Stromovce. Tak nějak mě to tam lákalo, ale tušil jsem, že žádná bomba to nebude. Od kladenského maratonu jsem moc neběhal a spíš trávil čas v posilovně, ostatně jako každou zimu. Místo toho, abych trávil čas v bazéně, nebo na rotopedu, tak chodím zvedat činky, ale když mě to baví, nemůžu si pomoci. Je mi jasné, že ani pro běžce to není to pravé, ale jak jsem řekl, baví mě to. Navíc v Praze jsme měli s Tučňákem a Kekem takové heslo, že jsme pohodoví kluci, co si zaběhnou maraton, kdy se jim zachce a tak jsem se toho hesla trošku držel. Navíc mám na Stromovku hezké vzpomínky ze 6-ti hodinovky, kdy jsem si tam krásně pospal. Do Stromovky jsem tedy poctivě dorazil a cítil jsem se moc fajn, navíc tam bylo spousta známých bloggerů (BuckTheBug, Dan76) a kamarádů, Pappaya, i Keke dorazil, ale jen fandit a to rovnou se psem. A dokonce dorazila i má drahá polovička, což nebývá moc často, samozřejmě neběžela. Co vám budu říkat, byla to paráda, počasí nám vyšlo nádherné, poprvé jsem použil při maratonu MP3 přehrávač a poprvé zakusil velkou krizi. Do půl maratonu jsem se cítil jako král běželo se mi nádherně, tak jsem se rozbíhal pekelně volným tempem, ale co bych také chtěl bez tréninku. Na půlce jsem za 2:00:56, to se mi zdálo jako solidní čas, neboť jsem bláhově doufal, že se mi zadaří a čas se mi podaří stlačit pod 3:50 jako v Kladně. Snažil jsem se doplňovat energii pravidelně, každé kolo, ale myslím, že to bylo málo, navíc jsem chtěl vyzkoušet jak bude můj žaludek, který mě v poslední době dost zrazuje, bude reagovat na banán a tyčinku Deli, kterou jsem si připravil na stůl s vlastní stravou. Banán byl super a maraton se na něj běžet dá, ale nebudou to žádné heroické výkony, víc nevím, protože Deli mi někdo s prominutím sežral. To se dělá mezi maratonci, tak snad se tomu dotyčnému aspoň lépe běželo. Keke i Vlastička fandili skvěle, ale i oni viděli, že v předposledním a posledním kole jsem se necítil moc fajn. Dokonce došlo i na chůzi, což se v mé maratonské éře pokud dobře vzpomínám nestalo, pokud nepočítám svůj první maraton, kdy jsem šel, ale jen proto, že jsem nechtěl opustit kamaráda, taktéž prvomaratonce. Stromovka mě skutečně zlomila a to již podruhé. Nejhorší bylo poslední kolo kdy jsem už nebyl schopen ani pořádně ovládat MP3 a jelikož byl zapůjčen od ženy, začala mi znít tak na 39 km vážná hudba, jakýsi italský operní pěvec. Ač jsem mačkal tlačítka sebevíc, nepodařilo se mi přepnout na ostřejší popový či rokový rytmus. V cíli jsem zjistil, že tlačítka byla blokována. Věřte, nevěřte, doběhl jsem i na operu, ale nebyl to tedy žádný odpich :-)) 4:05:19. V cíli jsem se snažil doplnit tekutiny čajem a dát si sušenku, no snědl jsem to, ale cestou ze Stromovky domů mi Keke musel zastavit na magistrále u Muzea a já jsem zde potupně před zraky nedaleko stojících turistů zvracel na silnici. Nevolnost odezněla asi po dvou hodinách a večer už jsem se pěkně nacpal. No co na to říci, čekal jsem o malinko lepší čas, někdo by za ten čas byl možná vděčný, ale mě moc nepotěšil, navíc to byl můj první maraton v dresu Sportovního klubu Městské policie Kadaň, takže jsem se moc neukázal. Na druhou stranu se můžu pěkně zlepšovat. Jenže co by člověk chtěl, když jsem byl mezi Kladnem a Stromovkou běhat asi tak 5 x . Takže maratonskou sezónu jsem uzavřel, ale Kadaňský zimní běžecký pohár se rozjel. Je příjemné vědět, že každou neděli se sejde skupinka nadšenců a drtí, ve většině případů, kopce v okolí Kadaně. Já osobně na kopce moc nejsem, ale po crossmaratonu v Jirkově už mi žádný kopec nepřijde tak hrozný. Jiný problém však je, že mi všichni utíkají, jediný s kým se mohu trochu měřit je Vefis. Netrénuje stejně jako já a tím pádem máme podobné časy. V současné době vůbec nedosahuji kondice kterou má Koyama a to po nemoci a už vůbec ne na Tudyho, který si tiše trénuje a pak nás ohromuje svými výkony. Jak už jsem psal nahoře, v poslední době se více cítím doma v posilovně, než na trati, ale nevzdávám to, bežecký pohár ještě není u konce, tak snad se polepším a ukořistím nějaké body. První ze závodů ZPB - Čendův lomcovák, byl opravdu to pravé pro mě, pět výběhů do prudkého kopce, tady je fotka z Koyamovic alba, kde už jsem dost vykyslej. Pokud se k tomu dostanu, napíšu tady i já svoje pocity z dalších dílů ZBP. Tady jsou na závěr dvě povedené fotky.

Roland, Koyma a já

Vefis a Koyama

Maraton Kladno - celé + fotky

Na tento maraton jsem se moc těšil, stále jsem si věřil, že to by mohl být ten maraton, kde překonám hranici 03:30. Tedy úplně původně jsem to tak plánoval a dokonce jsem se domníval, že budu držet tempo s kadaňským běžcem Tudym, avšak bohužel ani regenerace na Ostrově mě nedostala do stavu, kdy bych byl schopen dát maraton pod 3:30. Nakonec se spokojuji s předsevzetím, že bych se chtěl dostat pod 3:45. Takto naladěn nasedám do auta k Wittymu který mě vyzvedává na metru Kačerov, kde se k nám také připojuje běžec Michal. Společně tak jedeme vstříc dalšímu maratonskému dobrodružství. Cestou mi Witty popisuje své dobrodružství z balatonského maratonu. Tohle vyprávění si skutečně vychutnávám, tak nějak mi to dodává sil do nadcházejícího maratonu, v duchu si říkám jak co je to maraton proti několika dennímu běhu. Takto nám rychle uteče cesta do Kladna. Zde Witty rozehrává představení kdo je kdo v běžeckém světě a popisuje mi výkony velkého množství běžců, až se v tom ztrácím. Samozřejmě potkávám i kadaňské běžce Tudyho i Rolanda a brebentím s nimi, oba mají natrénováno a chtějí podat luxusní výkony tzn. pod 3:30. Nechybí tu ani chomutovský Ironman Míra Thums, který si chce spravit chuť, neboť se kvůli nemoci nemohl zůčastnit Doksymana. Při prezentaci obdržím solidní číslo 115 a pěkné tričko s klasickým znakem Kladenského maratonu. letos v modré barvě. V tělocvičně vidím spoustu známých tváří a mezi nimi poznávám dle fotografii z blogu i běhajícího podpantofláčka no pěkně se to tady sešlo, je vidět, že Kladenský maraton je všeobecně oblíbený. Co se týče mé přípravy na maraton, tak ta nebyla nijak speciální, navíc jsem absolvoval krátce před tím polodlouhýtriatlon. Výživu jsem taky neřešil a když jsem přicházel na start tak už jsem to bral jako proběhnutí. Na startu mi bylo tedy dost chladno, ale už vím jak to chodí, tak jsem se nijak zvlášť nenavlékal. Po startu jsem se chvilinku držel Wittyho, ale byl tak nějak rychlejší a já se smířil s tím, že on je jiná kategorie. Nechtěl jsem přepálit a tak jsem se rozhodl běžet na tepy a to zhruba okolo 155. Cestou jsem některé běžce přebíhal, jiný zase mě, ale nakonec jsem se zavěsil za běžce v tílku. Ten mě v podstatě táhnul půlku maratonu, ale v druhé půli mi mizí v dáli. První dvě občerstvovačky si dávám jen vodu, poté již volím čaj a zajídám banánem. Uběhnu maraton na banán, to bude paráda, žádné gely, žádné nevolnosti. Nepřepočítávám čas na vzdálenost, na pulsmetru navolím tepy přes celý displej a běžím. Chvílemi myšlenky dokonce ujíždějí úplně mimo a přemýšlím o všem jiném než o běhu. Nakonce přepínám na stopky. Čas, když vběhnu do posledního kola , mi připadá skvělý a věřím si, že to dám po 3:45, cítím se celkem fajn a zrychluji. Předbíhám jednoho běžce za druhým a v dálce se zjevuje podpantoflový manžel . Tuším, že by se ke mě mohl připojit a tak nadhazuji: Zrychlíme doktore. Dan neváhá a jde do toho, sice to komentuje, že má dost, ale běží skvěle. Předbíháme další a další běžce, pěkně funíme, když dobíháme na stadion, tak dochází síly a mám chuť to vzdát, ale to zase Dan podrží mě a říká, že když už jsme to doběhli sem, tak to nevzdáme. Poslední kolo na stadioně si opravdu vychutnávám a dokonce ukončujeme zuřivým finišem. Co si budeme povídat, každá vteřina je dobrá :-)). Nakonec jsem svým časem trošku zklamán 03:47:59 se mi nezdá nic extra, ale vydrželo mi to jen chvilku, za chvilku mi došlo, že vzhledem k mému tréninku můžu být za takový čas rád. Ale co vám budu povídat, krátce po doběhu se mi zase dělá zle, bojuji s tím a nakonec mi obsah žaludku zůstává na místě. Oceňuji možnost se po závodě ospršit, ale vzhledem k tomu, že jsem si nevzal plavky, nevyužiji možnost zajít do kladenského aquaparku, který se stadionem sousedí. Popravdě je to velká škoda. Cesta zpět s Wittym ubíhá ve velké euforii, jeho čas je skvělý, ostatně můžete si počíst o jeho pocitech. A jaký je závěr, inu za málo peněz hodně muziky, pěkně zorganizovaný maraton, kde jsem opět potkal spoustu příjemných lidí a vůbec byl to i díky Wittymu nádherně prožitý den, který však vůbec nekončil. Neboť večer mě čekal Tesco běh - 10 km a další přátelé Tučňák a Keke. Ale to už je na další příspěvek. Upozorňuji, že fotografie jsou převzaty ze stránek maratonu Kladno a díky za ně.

Regenerace na Ostrově

Svůj výkon na Doksymanu jsem dostatečně popsal v předcházejícím příspěvku, ale protože jsem si chtěl po závodu řádně odpočinout, naplánoval jsem si na následující víkend dovolenou. Společně se ženou jsme vyrazili do osady Ostrov, která se nachází v lůně přírody na hranici s Německem. Po pravdě jsem měl co dělat, abych na určené místo trefil, ale nově zbudovaná dálnice z Teplic až k hraničnímu přechodu Petrovice mě nenechala na holičkách a dovedla mě kousek od cíle. Původně jsem se domníval, že bude auto řídit žena, neboť nebudu schopen hýbat končetinami, ale to se nepotvrdilo a mohl jsem se skoro bezbolestně hýbat. Nutno dodat, že hýžďové svaly o sobě dávaly vědět. Pondělí jsme pojali regeneračně a provedli jen malý průzkum osady, ale ten netrval dlouho, neboť tu tvoří jen pár domů a luxusní hotel. Skutečně bych nečekal takový luxus mezi skalami, ale hotel byl umístěn vcelku vkusně. Cenovou hladinu jsem nezjišťoval. Jinak kam se člověk podíval viděl lesy a skály. Fakt se nám to líbilo. Další den jsme se již vrhli do výletování a naším prvním cílem byl Děčínský sněžník. Prima výlet, na ukazateli je 5 km k cíli. Cesta byla nádherná a za chvilku jsme tam. Tahle rozhledna je moc pěkná a kdo budete mít tím směrem cestu, tak se tam určitě zastavte, jenže až nahoru nevyjedete, ale můžete vyběhnout. Další výlet směroval do Německa a to na kole na pevnost Königstein. Cesta na Könistein byla výborná, neboť z Ostrova vedla víceméně stále z kopce. Nevím zda němečtí sousedé nesbírají lesní plody, ale všude okolo cest trčely ostružiny a moje

drahá polovička je bezostyšně plenila. Samotná pevnost mě ohromila svou velkolep

ostí vypadá skutečně nádherně jak se tyčí na skále nad Labem. Aby se do pevnosti mohli podívat i tělesně postižení, je u vchodu vybudován výtah, kterým je možno vyjet na hradby, také vypadal pěkně. Ovšem cesta zpět už byla poně

kud náročnějí tzn. skoro stále do kopce, někdy menšího jindy většího. Od pevnosti se pouštíme přímo dolů k Labi, podívat se kde startuje Oberelbemaraton. Cyklostezka podél Labe je skutečně fajn, právě u železniční trati v Königsteinu je nutné využít přívoz, který vás převeze na druhou stranu, kde je možné pokračovat do Bad Schandau, odtud je

do Děčína co by kamenem dohodil. Tuto možnost jsme však nevyužili a jedeme z Königsteinu po celkem frekventované silnici ze které však po cca. 2 km odbočujeme a vyrážíme do kopců, přes různé neměcké vesničky konkrétně Pfaffendorf a Cunnersdorf míříme k hranicím České republiky. Cesty jsou absolutně průjezdné a zejména poslední třetina cesty, která vede přírodní rezervací podél různých potoků je skutečně nádherná. Cesta k pevnosti měřila 17 km, zpět se to nějak protáhlo a celková kilometráž činila bezmála 50 km. Ale výlet to byl velice příjemný. Zbytek dovolené nemá význam popisovat, neboť bylo ZOO Ústí nad Labem a ZOO Děčín atd. atd. ale výlet na Königstein a Labské pískovce mohu jen doporučit.

Doksyman HIM 2008

Tak už jsem zase tady. A hnedle s polovičním IM. Je to skutečně tak, dne 24.8.2008 jsem se vydal společně s dalším nadějným mladým triatletem Danem T. na Doksymana k Máchovu jezeru. Máchovo jezero se sice nachází na severu Čech, ale na opačné straně a tak vyrážíme poměrně brzy, již v 5 ráno vyrážím z domu, nabírám Dana a vyrážíme vstříc naší výzvě, je to o to lepší, neboť je do Danův první dlouhý triatlon, ale krátkých má již pěknou řádku za sebou, kdy obhajuje barvy chomutovské TJ Slávie. Dle zpráv by nám mělo počasí přát, ale po příjezdu na místo zjišťujeme, že je hrozné chladno a já nemám nic dlouhého na kolo ani na sobě. Tak tam pobíháme v kraťasech a klepeme kosu. Na Mácháči se povalují celkem slušné vlny a bóje sotva vidím jak jsou daleko. No jo, prvního HIM jsem plaval v Berounce, to se mi to plavalo jednou proti proudu a pak zase po proudu. Když se prezentujeme a pomalují nás tak zjistíme, že v igelitce jsou vloženy moc pěkné slunečný sportovní brýle zn. Feel a k tomu kšiltík Ironman, tričko za poplatek, no hlavně když si pěkně zazávodíme. V blízkosti depa je miniexpo, svůj stánek zde má Nike a má vystavený i SportBand+ zde konečně zjišťuji cenu 1.600,-Kč, včetně čipu do boty, navíc zde Nike nabízí boty na vyzkoušení, na celý půlmaraton !!! Tak se ptám zda jsou ty boty nové, ale mladík mě ujišťuje, že jsou reklamní a pár lidí se s nimi již proběhlo. Ale stejně bych neměl odvahu si vzít takové botky na půlmaraton. Ještě by tu mohli půjčovat kola a člověk může jezdit triatlony bez výbavy :-)) Dan má strach, že bude jediný s vysokými ráfky, ale obava byla zbytečná, je jich víc, já strach nemám proti Danovo luxusnímu kolečku zn. Spyder se zadní karbonovou stavbou mám pocit, že pojedu na Esce :-)) Pořád máme dost času, dáme věci do depa, vyslechneme si rozpravu a náhle začíná čas nějak kvapit a sotva si navlékáme neoprény a tak tak dobíháme na pláž, kde už pískají, aby se závodníci seřadili. Náhle si uvědomuji, že mám na ruce ještě snubní prstýnek, rychle uvažuji kam s ním, na prstu jej mám volně, protože při přípravě jsem shodil. Jediné místo, které mě napadá je servisní taštička na kole, šup tam s ním a zpět na pláž. Ani se nesvlažím, je tu start, Dan mě plácne do dlaně, přeje štěstí a mizí ve vodě. Tak jdeme na to. Půl roku bez plácnutí do vody, to bude lahoda. Ale není to taková hrůza, neopren mám nalepený na těle tak, že minimálně do poloviny trati mi tam voda vůbec neproniká. Ale voda se ani tak, nezdá moc chladná. Zpočátku se mi plave fajn, ale mlží se mi brýle a první bóji sotva vidím a tak věřím závodníkům. Vítr nějak fouká, nadechuji na obě strany a občas si loknu, měním tedy nádech na jednu stranu a je to O.K. ale dostávám dost často údery od dalších závodníků, nevím zda plavu do dráhy já jim, nebo oni mě. Snažím se jim uplavat, ale po obeplavání první bóje dost vykysnu a přes brýle už nevidím skoro nic, takže vymývám a zvolňuji, navíc mi další bóje připadá neuvěřitelně daleko. Nakonec se pole závodníků roztahá a plavu víceméně v koloně s širokými rozestupy :-)). Mělčina začíná už daleko před břehem a tak už se proběhnu ve vodě před depem. Depo je celkem pohodové, jsem příjemně rozehřátý a tak navléknu jen cyklo dres, naboso nejedu, beru ponožky, botky a startuji. Depo je v autokempu a první část trati, která jím vede, je dost rozbitá. Ale když dojedu na hlavní komunikaci směrem k Mimoň, kudy vede hlavní část závodu, tak zde zjišťuji, že je to bezvadný nový hladký povrch. V kapse dresu mám dvě tyčinky PowerBar a gel. Půl gelu sosám hned po výjezdu, na tachometru mám nastavenou průměrnou rychlost a stopky. Mám plán zakousnout co 15 minut kus tyčinky, to je vše. Rychlost nechám osudu. Rozjíždím to velice slušně a ihned zpočátku předjíždím dva závodníky. Šlape se mi moc fajn a průměr mi neklesá pod 30, neuvěřitelné, stále sleduji stopky, v podstatě jedu o občerstvení k občerstvení. Tyčinky mají moc dobrou chuť a tak žvýkám o sto šest. Občas se mi v dálce zjeví závodník a tak nějak se k němu přiblížím a jelikož zde přísně kontrolují hákování, tak mi nezbývá než ho předjet :-) !! Fakt mi to jde, tuším, že se mi to odrazí na běhu, ale zpomalit se mi nechce. Pouze posledních 10 km chci trochu zvolnit a nohy trochu protočit před během. Při jízdě na kole, začíná pršet, ale nikde nejsou nijak prudké zatáčky a tak není třeba moc brzdit. Mám strach z tuningových aut, neboť u Mimoně se konají tzv. Mimoňské války - sraz tuningářů a právě ty se kolem nás občas proženou, ale nakonec to není tolik aut, kolik jsem čekal a je to v klidu. Nevím zda je to plynulým příjmem energie, ale jede se mi naprosto bezvadně a to až do konce, během závodu pravidelně piji většinou při zapíjení tyčinky :-)). Po pročtení výsledků jsem zjistil, že po plavání jsem byl 68, po kole 50, takže mi to fakt šlapalo moc dobře. Zato běh je tragédie, než dojedu na kole do depa, tak si ještě sosnu zbytku gelu, jakože energie na běh. Ale nohy nějak necítím, nejsou moje nebo co, navíc je za mnou nějaký stíhač a stále za mnou funí, není mi to zrovna příjemné. Hned za depem si beru gel a ještě se dorážím další dávkou. Snažím se motivovat a nutím si představu, že běh je moje nejsilnější disciplína, ale nevím jestli je to ono ?! Vůbec se mi nedýchá špatně, tepovku mám spíš nižší někde kolem 140, ale nohy nebeží, asi jsem to kolo fakt přepálil. Běží se tři okruhy, část okruhu po silnici, kde se jelo i kolo, zde je to fakt nudné a běží se do mírného kopce. Připadá mi nekonečná. Druhý okruh už rozbíhám a daří se mi dva závodníky i předběhnout, ale krátce po započetí třetího kola na mě opět doléhá krize a musím bojovat o každý metr. Bohužel v tomto kole zase ztrácím já a nyní předbíhají mě. Do cíle nakonce dorážím v čase 5:59:44. No je to pod 6, ale jen o chloupek, ale jsem rád, celkově jsem 52. a ve své kategorii 28. Oproti loňskému HIM na Karlštejně je to 18 minutové zlepšení, což je celkem slušné. Dan na mě již čeká v cíli a je na tom mnohem lépe 5:17:17, ve své kategorii se umisťuje jako 2. ze dvou, celkově 25. a to je hodně dobré, je to mladík a moc závodniků se na HIM neodvážilo. Co vám budu nalhávat, jako pravidelně je mi i po tomto závodě značně nevolno, ale přesto se neubráním dávám si vodu a pak meloun. Oboje udržím v sobě asi tak 20 minut a pak si jdu odplivnout pár litrů. Nevím čím to je, ale fakt je mi po vytrvalostních závodech nevolno, ale sotva si ulevím, tak je mi fajn. Po cestě pak kupuji bagetu a rvu jí do sebe, mám totiž děsný hlad. Vyhlášení probíhá rychle a vesele, navíc pak rozdávají dobroty od Algidy, a Dan přinesl nanuky Magnum, zkouším si jeden dát, ale nakonec ho půlku vyhazuji, takové škody. :-((( Cesta zpět domů probíhá fajn a s Danem hodnotíme závod, později mě Dan potěšil, když mi řekl, že ho dlouhé triatlony lákají a chtěl by jich zkusit více. No a na začátku měl strach, zda vůbec dokončí, zbytečně. Ale stejně stále nevím jednu věc, zda mám na celý IM, krátce po závodě jsem se cítil fakt děsně, ale když jsem běžel tak to tak hrozné nebylo. No zřejmě nesmím zastavovat, to bude ono. Tak že bych to konečně zvládnul příští rok, už by bylo na čase, ať si konečně splním svůj sen. Ale třeba pak o něco přijdu, kde pak budu hledat další výzvu ?? Ne, nebojte nevidím to tak černě, něco se určitě najde. Rozhodně hodnotím Doksyman, jako povedený závod, zajištění občerstevní bylo dobré a trať kola velice příjemná, běh se mi zdál trošinku náročnější, ale to může být jen můj subjektivní pocit. Celkově super závod a rád bych se zde opět ukázal, tak doufám, že nás bude více, ať můžeme porovnávat.

Na vozidle je vidět část našich triatlonových speciálů :-)) Výsledky zde. Jo a na závěr, ještě pozvánka na maraton do Kladna. Já tam tedy přijedu a jsem zvědav co tam předvedu rád bych konečně 03:30, ale vidím to dost bledě. Dost to flákám, ale nějak to zmákneme ne.

Jirkovský crossmaraton

Zdravím všechny. Ať nad tím svým blbnutím přemýšlím jak chci, běhám, plavu, jezdím na kole, či chodím do posilovny z čiré radosti, kterou mi tyto aktivity přinášejí, ovšem také kvůli kondici a mimo jiné i kvůli tomu, že můj organismus je schopen velice rychle střádat tukové zásoby, takže s tím zápasím prostřednictvím sportu. Ale to vše zastřešuje i jeden dosud nesplněný sen, který se jmenuje Ironman. Ví to všichni mí kamarádi, rodiče, manželka i spolupracovníci, ten cíl tu prostě je a čeká na mě. Jenže já jsem se opět stáhnul do ulity obav a pochybností zda na to skutečně mám, tedy mám ? Tak nějak v kostech cítím, že bych to asi zmáknul, ale rád bych si to svým způsobem užil, nechci jít totálně na doraz. Poslední absolvovaný crossmaraton v Jirkově mě opět rozhodil. Na tento maraton jsem původně vůbec nechtěl jít, právě proto, že jsem počítal s účastí na Moraviamanu. Jenže v práci to nějak nevyšlo a mám dosah, jasně ono by to šlo, kdyby se hodně chtělo, ale jsem v práci nový, tak zase nemůžu diktovat podmínky, navíc jsem byl poslední dobou spíš ve škole než v práci. Další problém bylo plavání, je nutno přiznat, že mám od začátku roku naplaváno cca. 5 km a to je v tom ještě soutěž v plavání, kterou jsem absolvoval v únoru, takže ehm jaksi s l a b o t a. Běhání je jakž takž pokryté, ale kolo jsem rozjel až v posledních dvou měsících, když jsem předevčírem překonal hranici 1200 km. Ještě na začátku týdne, když jsem se o tom s Vefišem, tak jsem mu tvrdil, že jdu určitě do Otrokovic, ale během týdne jsem to přehodnotil a rozhodl se, že přeci jen otestuji svoji výkonnost na Jirkovském crossmaratonu. Vefiš to samozřemě uvítal vzhledem k tomu, že běhu v poslední době moc nedal a ve dvou se to lépe táhne. Ono vůbec kadaňské zastoupení běžců bylo poměrně slušné tedy Roland, Tudy, já a Vefiš, pořadí odpovídá i výkonnosti :-) no fakt. Venca mě úplně dostal s jeho popisy kopcovité trasy, vědom si toho, že já a kopce se moc nemusíme. Ne, že by mi to nedalo spát, ale v sobotu ráno jsem si říkal, jestli jsem trošku neustřelil. No nic, Venda mě naložil a jelo se. Pracovně se do Jirkova dostávám denodenně a často jsem si říkal, že dostat se k vrcholu Jedlové hory, který se právě na Jirkovem tyčí a kde je umístěn vysílač, musí být hodně náročné.

Cestou mi Venca říká, vidíš Jedlák, tak tam poběžíme, nutno dodat, že na fotce už je vrchol velice blízko, ve skutečnosti je z dálky vidět jen malá tyčka na horizontu. No schází se tu mega běžci, neboť se tu mihne Koyama a vysadí svou Lady K. , sám jede na půlmaraton do Loučné (taky výběh do Krušných hor), lady prý jde trénovat ( pane jo, tak takhle se trénuje na ultra), dále je tu Míra Thums - IM a další lidé, které již dobře znám z jiných závodů a patří do velké běžecké rodiny. Nuže startujeme v 09.10 cca. 10 minut po cyklistech a hurá na trať. Co vám budu povídat, stoupnul jsem si do zadních řád a přede mnou se jen zaprášilo, Rolanda jsem viděl asi tak prvních 5 km, pak jsem se s ním setkal až v cíli, běžím čistě na tepovku, žádné pocity, chutě či úlety, nechávám to čistě na tělu a technice, nechci minimálně do doby než vystoupáme na hřeben Krušných hor překročit hranici 160 tepů. Začátek je dobře vymyšlen, běží se podél Krušnohorského přivaděče průmyslové vody, takový potok v betonovém korytě :-)), tzn. rovinka či mírně zvlněné. Dobrý to terén na rozehřátí. Necháváme dav utéct, protože tepy, tepy, tepy, tepy.... Venca si lebedí, že ho nehoním a já nakonec taky. Venca zmerčil cíl, hezká blondýnka s hezkým zadečekem a dlouhými vlasy, předběhla nás a drží se cca. 100 m před námi, i mě se líbí. Tak ji doháníme a držíme se jí, ale rozváže se jí tkanička(neváže na uzel blázínek) a ztrácíme jí, už nás nedožene, začíná stoupání.....sakra tak brzo (7 km). Vbíháme do lesa, uh aspoň, že tak, otevírají se nádherné výhledy na povrchové doly Mostecké uhelné společnosti, jsem na to zvyklý, vždyť tu bydlím od narození, ale stejně mě vždy zarazí co jsme schopni s přírodou provést a nad tím vším se tyčí zámek Jezeří, který se snaží těžbě odolat. Tohle je ovšem pohled směrem z dolů na tento zámek, tak tam někde jsme běželi. V podstatě kousek od hranice dolů.Stoupání trvá a je únavné, dobíhá nás Tudy a do kopce se drží s námi, nálada je výborná a vtipkujeme. Po prvních 45 min. se krmím prvním gelem fy. Estim. Tento gel nemám vyzkoušený, ale Venca mi ho doporučil, protože ho používá Ríša Pleticha, známý to kadaňský sportovec a vynikající běžec. Mě tedy chuť gelu nijak nenadchla, ale nebyl nepoživatelný a také nebyl kyselý jako příchuť jablko od Nutrendu, který jsem použil v Chemnitzu. Víceméně se ploužíme šnečí rychlostí do kopce, ale přeci jen předbíháme cyklodpadlíky, kteří tomu nemohou uvěřit. Tudy chytá na pulsmetr signál od Vefiše a hází mu to tepy okolo 180, hmmm to není moc dobré. Já se držím svých 155-159. Předbíhá nás jakýsi běžecký důchodce a směje se nám, že jsme pomalí, on je prý z Brd a tam běhá kopce pořá, O.K. tak to má v nohách. Asi za půl hodiny ho předbíháme a pán se mě ptá, prý kdy to stoupání bude mít konec. Moje odpověď, že do půlmaratonu je to stále do kopce ho děsí a se slovy to snad není pravda zvolňuje. Joooo, Krušné hory nejsou Brdy milý pane. Před sebou cca. 150 m vidím Míru Thumse, trápí se a aplikuje indiánský běh. Když ho doženu dozvídám se, že blbě došlápnul a bolí ho noha, no to se stává, je pravdou, že je to crossmaraton a některé úseky tomu odpovídají i mě párkrát sjede noha po kameni a není to nic příjemného. Tudy chce být pod 4 a opuští nás, tuší, že se blíží konec stoupání a zrychluje. Já ještě chvilku táhnu Vefiše, ale ten sám uznává, že nemá naběháno a stoupání bylo nad jeho síly a říká: Běž Foreste, aha tedy Jirko, běž. Tak běžím. Volně, doháním hromadu cyklistů, a začínám předbíhat i běžce, dorážím k Jedláku, očekávám občerstvovačku a kde nic, tu nic, fucking hill. Začínám sbíhat, doháním prvního, druhého, super občerstevní se mi nyní zdá dost často za sebou. Začínám bojovat s jednou dámou, taky běží po indiánsku, v kopcích ji předbíhám. Z kopců to jde lépe jí. Ovšem už je to jen z kopce, takže jsem stále za ní, ale držím se jí. Počasí je přívětivé a zatahuje se, fouká příjemný vítr, který mě ochlazuje, je mi fajn. Další občerstvovačku míjím, na zádech mám své a dáma je za mnou hurááá, navíc dobíhám běžce s Camelbagem na zádech, funím za ním a psychicky ho drtím, jsem před ním. Na silnici je šipka odbočit, tak odbočuji a za mnou i camelbag, uběhnem asi 200 m a moje sokyně na nás křičí, tam ne chlapi už jen po silnici a běží si dál, to se dělá !!?. Dohnat se mi ji už nepodaří. Přichází krize, seběh z kopce dolů se mi začíná zajídat, kolena ani stehna moc nejásají. Na občerstvovačce říkají vydržte už jen 7 km. To je přeci kousek, kde je dáma, sakra daleko, na chvíli zrychluji, ale stehna se bouří, tohle ne - asi se podlomíme, tak zvolňuji, ale stejně dobíhám další oběť. Maratonská poučka skutečně funguje, začátky VOLNĚ a pak vám zbudou síly. Skutečně ještě nějaké mám, ale hlava to nebere. Tak strašně se mi chce přestat běžet a jen jít, ale to přeci nemá cenu, tak blízko. Gely jsem zbaštil všechny, ale poslednímu se chtělo po konzumaci ven, nenechal jsem ho, já tě potřebuji v žaludku :-)) Na poslední občerstvovačce slyším už jen 2,5 km, na hodinkách 03:47. Jááá chci pod 4, rozbíhám to kyčle protestují a bolí, valím se z kopce jak válec, vbíhám do Jirkova a strážník městské policie mi zastavuje dopravu a ukazuje cestu. Ale už neklesám, je tu rovina podél přivaděče, zpomaluji. Snažím se, jsem tuhý, školu kde je cíl vidím, ale je moc daleko, možná sprintem, ale ne teď. Ale běžím se ctí, časomíra mi říká 04.02.17 oproti předpokládaným 04:15, které jsem si předsevzal, je toto skvělý úspěch, jenže mohlo to být pod 4 a mrzí mě to. Navíc se mi okamžitě dělá nevolno, chci si dát to pivo dle rady Vl001, ale nemám vůbec chuť, dávám si trošku vody a letím do sprchy. Potkávám Tudyho a ten má 03:50 hmmm, no má to v nohách, ale zrakvil si koleno, tak nevím zda to za to stojí. Roland má čas vynikající, někde okolo 3:30 , přesně nevým prý jako na PIMu, ale tohle není PIM, tohle je trošku něco extra. To je prostě jiná třída, sprchuji se ledovou vodou, ale je mi stále blbě, jdu se natáhnout do tělocvičny na žíněnku, nepomáhá to, letím na záchod a zvracím, panebože dostávám ze sebe zbytky tekutin, už je mi trochu lépe, ale fakt jen trošku. Tak jsi jdu aspoň vyzvednout diplom a nádherný půllitr s vybroušeným znakem crossmaratonu, skutečně milá pozornost a bez čekání, vynikající. Doraží Vefiš i s MThumsem. Mají toho oba dost. Po závodě, když jdeme s Vencou do nedaleké restaurace nevěří Václav svým očím, mlátí se mnou totální zimnice, ale možná vinou studené limonády, kterou do sebe liju. Cítím se hrozně dehydrovaný. Dáváme si polévku - hovězí vývar, mám pocit, že ji nemůžu pozřít, ale skutečně mi pomáhá, pomalinku jí dojím a cítím se o 100% lépe. Ne, na IM zřejmě fakt nemám. Co říci na závěr, byl to skutečně pěkný, ale hodně náročný závod, nevhodné jako první maraton, po vystoupání na hřeben pěkné výhledy, krásná krajina, občerstevní dle mého názoru dobře zajištěno, cena myslím příznivá, 110,-Kč pro nepřihlášené předem, jinak ještě levnější. To se snad ani nemůže vyplatit. Tak sakra kdy na IM, když ne teď.... fakt váhám. Ale jak řekl slepý...uvidíme. Doufám, že jste si dobře početli, on to Vefiš stejně rozepíše znova ze svého pohledu, protože co se mě týče má můj obdiv vzhledem k tomu jeho tréninku, protože on se proti loňsku, světe div se, zlepšil. Jak to dělá nevím. Navíc vám sdělí své tajemství a ne jedno, rovnou dvě. Tak se těšte a čtěte i mě, ne jen jeho !!!

Běh ve válečné zóně

Už delší dobu jsem měl téma na tento článeček v hlavě. Dost často se na blozích dočítám o různých místech kde se běhá a rád bych rozšířil obzory běžců o tom, kde všude to jde. Většina přátel ví o mé vojenské minulosti a mé náklonosti k armádě. Hmm je pravda, že armáda už tak nějak souvisí s kondicí a fyzičkou i když je pravda, že ne vždy a v každém případě. Já jsem rozhodně vždy měl pocit, že voják by mě být v kondici a tak jsem k tomu přistupoval, už na základní vojenské službě v r. 1994 jsem se snažil běhat a v okolí Vimperku byly celkem vhodné terény. V roce 1997 jsem se zůčastnil mise SFOR v bývalé Jugoslávii, konkrétně na území Bosny, základna byla v městečku Donja Ljubija. Naše základna byla umístěna v budově školy, která však samozřejmě jako škola nesloužila, třídy byly obsazeny jako pokoje mužstva a dvůr byl zaplněn vojenskou technikou. Vypadalo to asi takhle:Jediné co sloužilo svému účelu byla tělocvična. Základna byla uzavřená a ven se dostali pouze patroly, které vyjížděli kontrolovat terén, vojáci navlečení v neprůstřelných vestách a ozbrojeni. Většina mých kolegů si snažila zlepšovat fyzickou kondici nebo ukrátit volný čas, většinou v posilovně. A běhat by se dalo běhat leda tak po pidi základně okolo transportérů. Ani nevím kdo to vymyslel, ale někdo povolil, že se může běhat "zřejmě velitel ne"! Ženisti projeli trasu a určili kudy se může běhat, protože zde bylo hodně min, já osobně měl z min hrozný strach. Takže tímto vznikl velmi zajímavý i když na můj vkus kopcovitý 10 km okruh. . Nutno přiznat, že běhat se mohlo minimálně ve dvou. Popravdě v tu dobu jsem neměl zrovna běžecké období, ale možnost podívat se mimo základnu byla velice lákavá. Kupodivu moc lidem se běhat nechtělo, takže jsem ještě s jedním kolegou, který chtěl trénovat na příjimací testy do speciální jednotky vytvořil dvojičku a začali jsme běhat. Běhací boty jsem sebou měl, tehdy mé první ASICSy a později jsem si přivezl své první a poslední NIKE. Při výběhu ze základny bylo nutné se nahlásit hlídce u vchodu, na 10 km byl určen čas 1,5 hodiny, pak by za námi vyslali patrolu a hledali by nás. Pak už jen běh, hned za vesničkou prudký stoupák na hráz přehrady a další stoupání na kopce, kterých bylo v okolí dost, poté vlnitý terén a nakonec prudký seběh zpět do Ljubije a k základně. Vůbec oblast Bosny, kde jsme se nacházeli byla velice kopcovitá. Při běhu jsme velice zřídka potkávali domorodce a když už, tak jim bylo podle našich vyholených hlav jasné co jsme zač, ale nikdy nevznikl žádný problém, spíše naopak, smáli se a mávali. Ale abych se posunul dál, vytvalost stoupala a shodou okolností přišla nabídka z britského praporu ve městě Banja Luka na 1/2 maraton. Ha, to byla ta pravá výzva, tenkrát mi to přišlo nepředstavitelné, ale chtěl jsem poznat něco nového. A byl jsem tam, nejen já, ale i 3 další čeští vojáci. Popravdě si ze závodu již skoro nic nepamatuji, no něco přeci, příjezd britské speciální jednotky SAS, ti vojáci vyskákali z auta a v plné výzbroji s batohy až nad hlavu se vrhli do běhu, taky si dost dobře vzpomínám, že někdy ke konci, tak na 19 km byl šílený kopec, prý na morál :-)) No doběhnul jsem, samozřejmě a můj tehdejší čas byl 2:02:26, aspoň takhle to stojí na diplomu. Tehdy mě lákalo zkusit trénovat jako Zátopek v kanadách, ale nikdy jsem se k tomu neodvážil. Jak je vidět, tak běhat se dá všude a za různých okolností, nyní si však myslím, že běhat za tmy po velkoměstě je zřejmě daleko nebezpečnější než tehdy v Bosně. No a nakonec něco pro pobavení.