Jak se běhá na Lago di Garda

Vždy si prohlížím letáky, které dostanu na tom či onom závodě, zejména na PIMu jsou velice štědří a tašku naplní spoustou propagandy. Po doběhnutí maratonu, ne tedy hned, ale raději po pár dnech listuji letáky a se zaujetím si prohlížím nabídku zahraničních maratonů. Tváře nadšených maratonců zvou různě po Evropě, neřku-li po celém světě. Při loňské výroční schůzi SKMP Kadaň mi navrhl Dan Tudor, že můžeme zkusit maraton u Lago di Garda v Itálii, který se koná 10.10.2010 - kouzelné datum. No říkal, jsem si proč ne, byla zima maraton ještě daleko. Dan však svůj slib splnil, sehnal dokonce i cestovní kancelář, která se maratonskou turistikou zabývá. Stačilo jen zaplatit požadovanou částku, za kterou nám byl poskytnut odvoz a ubytování, registrace na maraton se hradila zvlášť. Čím dříve se přihlásíte, tím levněji pořídíte, v našem případě přišla registrace na 25 euro. Setkání v Praze proběhlo bez problémů, potkala se skupina nadšenců pro maratony. 

Horší už to bylo s kvalitou vozidel, tedy abych to uvedl na pravou míru, jednalo se o starší dodávky zn. Fiat, ale k poruše nedošlo ani jednou. Cesta do Itálie proběhla v celkem solidním rozčarování z řidiče důchodového věku, který v některých chvílích, věnoval řízení pramalou pozornost řízení a my v zadní části občas šílely hrůzou. Ale nakonec jsme do hotelu dorazili ve zdraví. Ubytování bylo pěkné, tedy na pohled, ale horší bylo, když jsme zjistili, že za topení v apartmánu se musí připlácet a totéž za lůžkoviny. Další den proběhl v absolutně klidném duchu. Čekala nás vyhlídka na jezero, poté prezentace a vyzvednutí startovní tašky. Ta obsahovala pěkné funkční tričko, náramek na ruku, který slouží k vyzvednutí jízdenky na loď k přepravení z cíle, zpět ke startu. Samotná taška nebo spíše pytel (pouze tento pytel, nic jiného) sloužil po vyprázdnění k uložení věcí, které pořadatel přepravil do cíle. Stačilo na pytel pouze nalepit samolepku se startovním číslem, která byla součástí startovního balíčku. Maratonské expo se mi moc líbilo, přestože bylo menší, bylo zde spousta bot za velice pěkné ceny. Udělali jsme si z balkonu budovy velice pěkné fotky a vyrazili jsme do Riva del Garda. Protože start byl právě od budovy kde byla i prezentace, byla naše cesta do Riva del Garda i cestou po trati. Byl jsem překvapen kolik nás čeká tunelů. Ráno jsme vyrazili s předstihem, neboť v propozicích i na prezentaci bylo upozornění, že pytle se do cíle budou odvážet již v 8.30 hod. ale start byl až v 9.30 hod. Naše zavazadla byla na místě včas, ale jak jsem předpokládal, ještě v 9 hod. byla zavazadla na místě a opozdilci si do nich v klidu odkládali své věci. 

V tu dobu už jsme poskakovali v chumlu lidí a snažili se zahřát, protože v údolí u jezera bylo poměrně chladno okolo 13°C. To už, však hrála hudba pěkně zvesela a při zvuku vypalovačky Eye of the tiger byl maraton odstartován. Nijak jsem se nehnal, ale u startovní čáry jsem byl za chvilku, bylo jistě méně lidí než na PIMu. S  Karolínou jsme volně klusali, neboť to byl její první maraton a já rozhodně neměl v úmyslu ji zkazit zážitek tím, že jí budu hnát. Nevím jestli to byl jen subjektivní pocit, ale v tunelech se nám poněkud hůře dýchalo. Z každé restaurace podél cesty vyšlo osazenstvo na chodník, aby zafandili běžcům. Davem běžců se proplétaly motorky s fotografy a kameramany a také cyklisty, ale nikdo v tom neviděl problém a běželo se v klidu. Po proběhnutím Riva del Garda jsme se nádherným údolím vydali k městečku Arco, po stranách údolí byly pěkné skály a trasa vedla přímo vinicemi. 

Tak okolo 17 km na Karolínu přišla krize, proto v jedné vinici utrhla hrozen vína a začala doplňovat cukry. Nebyla sama, spousta závodníků byla jako špačci, kteří vinici malinko obrali. První občerstvení se stravou přišlo až v Arco a bylo vážně na čase, dal jsem si na 10 km trochu gelu ale moc dobře mi neudělal, tyhle přeslazený chemický lepidla snáším, čím dál hůř. Zato na občerstovačce byly sušenky suché, sušenky s džemem, banány, jablka a možná i něco dalšího, ale mě nejvíc chutnaly ty s džemem. Chvilku po proběhnutí Arcem se objevil meta půlmaratonu a Karolína už mému tempu evidentně nestíhal, já jsem se tedy přizpůsobil a běžel podle ní. Jenže nakonec usoudila, že ani pro jednoho by    to nebylo dobré. Proto mě po chvilce přemlouvání vysílá do druhé půlky i když mi bylo líto, že ji tam nechávám samotnou. Nakonec se tedy rozbíhám a cítím se moc dobře. Trasa vede po cyklostezce podél řeky, přičemž směřuje zpět k jezeru, povrch je asfaltový, ostatně jako valná většina trasy. Pěkně se rozbíhám a bez větších potíží předbíhám a předbíhám. Pěkným, svižným tempem dorážím podél řeky zpět k jezeru do Nago - Torbole, kde se trasa napojuje zpět na komunikací vedoucí po obvodu jezera. Přichází opět tunely, které mi nevadí a nějaké zhoršené dýchání už ani nevnímám. Na 35 kilometru dělám asi chybu, neboť když se na mě pověsí postarší Ital, který se mi snaží stíhat, nemám to srdce mu utéci, takže zpomaluji, aby to zvládl. Nevypadá, že by měl sil na rozdávání. Nakonec to stejně nezvládá a posílá mě RAPIDO a PRESTO vpřed. 

Opět nasazuji tempo a vyrážím. Do cíle v Malcesine se musí seběhnout menší kopeček, což umožňuje ještě zafinišovat. Hurá, jsem v cíli za 4:08:36 (čistý čas). Dan Tudor to zvládl za 3:50:07. Karolína doráží do cíle za 4:41:24. Bohužel v době, kdy doráží do cíle Karolína, doráží ke mě nevolnost, pobíhám po okolí cíle a v jinak krásně čistém městě zvracím. Jsem překvapen co ve mě je, jsem si jist, že můj žaludek v průběhu maratonu není schopen strávit ani sousto. Všichni si chválí cestu lodí z Malcesine zpět do startovního městečka Limone, já ne, ani nevím jak jsme jezero přepluli. Ještěže Dan s manželkou Pavlínou a Karolína mě litují a jsou se mnou, tak nějak se ta nevolnost lépe snáší. Nakonec ji přemáhám a při odjezdu dodávkou zpět do hotýlku je mi už fajn. Večer už do sebe tlačím pizzu, takže tak hrozné to být nemohlo i když jsem při zvracení přísahal, že na další maraton mě už nikdo nedostane, večer jsem se již ptal kam zase vyrazíme. Pár fotek z maratonu ZDE.

Doksyman 2010

V sobotu 15. srpna 2010 se minivýprava Sportovního klubu městské policie Kadaň ve složení Martin Vysoudil a Jirka Vlasák vydala vstříc dalšímu sportovnímu dobrodružství, jednalo se o DOKSYMAN 2010. Jde o triatlon, kdy absolvujete 1,9 km plavání, 90 km na kole a nakonec půlmaraton 21 km, tedy polovinu klasického IRONMANA. Dále se k výpravě připojil chomutovský nadějný triatlonista Daniel Tilcer ( 3. místo Český pohár v dlouhém triatlonu 2009). Cesta do kempu Borný na břehu Máchova jezera proběhla naprosto v klidu a zbylo spoustu času na vyladění kol. Právě pro tento závod, si po dlouhých letech odježděných na horském kole, pořídil Martin silniční kolo zn. Merida. I když tvrdil, že nemá moc najeto, já jsem mu při pár společných trénincích sotva stačil, nebo spíše nestačil. Martin má dle mého názoru na triatlon nadání. Pohled na jeho lýtka, při jízdě v háku na kole, ve mě vyvolává pocit, že přede mnou letí čmelák a má na svých nožičkách mnoho nektaru. Takovým způsobem se jeho lýtka při jízdě napumpují, tomu ovšem odpovídá i rychlost okolo 36 km/h a to mě zřejmě šetřil.

Oproti mému Duratecu je Martinova Merida těžší a má i problém s duší, která mu mírně uchází, ale tolik času na ladění není a je nutné si uložit věci do depa. To se začíná pěkně plnit, ale všem se nám podaří si dát kola vedle sebe. Budeme mít tedy přehled, jak se komu daří. Martin se spoléhá, že si neoprén půjčí ve stánku, ale všechny jsou už dávno rezervované. Nezbývá mu, než se jako jeden z mála postavit na břeh Máchova jezera pouze v cyklistických kalhotách, ale přesto vypadá spokojeně. Jeho tajný cíl je dát to za 5:30 hod., to můj cíl je skromnější, aspoň pod 6 hodin.

Do Máchova jezera se vrhá 149 závodníků a voda se začíná suprově vařit, první oranžová bóje je ještě vidět, ovšem druhá už vůbec, jen tuším jakým směrem plavat, ze břehu vypadá ta bóje jako malý bod na obzoru. Držím se proudu plavců a spíše se snažím si neloknout, protože po hladině jezera se honí slušné vlny. Daří se mi najít příjemné kraulové tempo a dorážím i k druhé bóji, tady ovšem dochází k chybě a já se držím za závodníkem, který zřejmě neodhadnul směr a já společně s ním plavu ke břehu, nikoli však tam, kde se z vody vychází. Tím pádem nás čeká solidní štreka podél břehu až k našemu zelenému koberečku, jenže mě to stojí hodně sil. Dle výsledků má Daniel plavání za 32:52, Martin za 40:15 min. a já to zvládám za 45:07 min. Na kolo nasedám tedy již osamoceně a po rozbité cestě vyjíždím na hlavní cestu, kde začíná ta pravá stíhačka. Rozjíždím to celkem solidně a snažím se svůj průměr udržet na 31 km/h, přesto se mi zdá, že pokaždé když Martina potkám, tak je o kousek dál a ještě se na mě zubí. Daniel na mě při každém setkání řve: „ Dávej, dávej“ a já z toho mám vždy radost – vážně a taky z každého kdo stojí podél cesty a fandí. Sleduji pečlivě hodinky a snažím se pravidelně co 15 minut ukousnout kus energetické tyčinky. Během kola se cítím fakt skvěle, daří se mi předjet spoustu závodníků, ale na běh se moc netěším. Kolo jsem zvládli takhle Dan 2:54, Martin 2:51, Jirka 3:00:14.

Vyběhnou z depa po kole je fakt síla, zvládnout tu změnu chce dost tréninku, ale stejně je to náročné. Asi po deseti minutách si dávám ampuli X-ride od Penco, chuťově celkem příjemné, ale hlavně mě to pěkně nakopne. První dvě kola zvládám solidně, ale ve třetím se děsně trápím a mám pár chodeckých a tři zvracecí vložky. Teď už vím, že cola na pití mi fakt nesedí. Do minuty po jejím požití míří obsah mého žaludku ven. Ale když se žaludek zklidní, tak se rozbíhám a už nezastavuji i když se musím dost přesvědčovat. Ale pár lidí se mi podaří předběhnout a mám z toho velkou radost. Z týmu dorážím do cíle jako poslední, ale moc šťastný.

Celkově Martin 48. místo 5:19:43, Dan 52. místo 5:20:58 a konečně já 95. místo 5:53:08

To co Martin na polovičním Ironmanovi předvedl je skvělé, když jsem ty výsledky viděl poprvé, nemohl jsem uvěřit, že o minutu překonal daleko mladšího Dana a to i na kole, které rozhodně Martin tolik netrénoval. Domnívám se, že při cíleném tréninku, zejména plavání a kola, by Martin dokázal podat ještě daleko lepší výkony.

Cesta domů už neproběhla tak klidně jako ráno, já osobně měl ještě jednu blinkací pauzu, ale jinak to šlo. Jak cestou, tak během závodu, ani později, nám nespadla ani kapka a dokonce při běhu bylo poměrně teplo. Celá akce se tedy skvěle vyvedla a hlavně jsme ze všichni vrátili ve zdraví a s pěkným pamětním tričkem. Výsledky jsou zde a fotky tady, oficiální stránky závodu: www.doksyman.cz

Na Zugspitze rychle a snadno ?

Přiznám se, že ještě před pár týdny jsem ani netušil jaká, že hora je nejvyšším vrcholem Německa, natož abych vůbec přemýšlel o tom, že bych ji zdolal. Jenže můj spolužák ze základní školy, Jirka Sojka mě tímto zajímavým nápadem překvapil a protože mám hory i turistiku rád, tak jsem si výraz "výstup na Zugspitze" vyguuuuuglil :-)) Když to zkusíte, tak zjistíte, že se vám objeví poměrně dost odkazů, protože je to velice oblíbený turistický cíl. A co víc, krátce před naší výpravou se na Zugspitze vydal i kadaňský světoběžník František Červený a tak jsem nějaké informace o celé akci získal i od něj.
Celá akce měla poměrně rychlý spád, když se původně čtyřčlenný tým scvrknul na 3 a termín odjezdu byl operativně stanoven na středu 4. srpna 2010 v 18.00. Na cestu jsme vyráželi s přesvědčením, že kromě Zugspitze zvládneme ještě vystoupit na Alpspitze. To nás vedlo k přesvědčení, že musíme mít hromadu jídla a věcí a tak jsme SEAT Ibiza narvali až po střechu, zejména jídlem a částečně i výbavou, tedy přilbami, ferratovými úvazky, cepíny a mačkami. Cesta z ČR přes Cheb a pak po německé dálniční síti ubíhala velmi svižně. Po půlnoci dorážíme do vesničky Hammersbach na místní megaparkoviště, kde stojí jen pár aut. Nakrmíme automat několika eury a stavíme stany (není to kemp, ale na přespání je tolerují).

Jenže kde se vzala, tu se vzala, kráva, která si cinká zvonem a samozřejmě jí chutná nejvíce tráva u právě postavených stanů. Kluci se jí snaží odehnat, což se po chvilce daří, ale ještě když zalezeme do stanů budí mě Jirka, že kráva se vrací, ale já už jsem ve spacáku, někde na hranici snů a doufám, že mi Milka nešlápne na hlavu. Ráno v 5 hodin, odpočatý, zvesela vylézám ze spacáku, abych našel mrznoucího Jirku před stanem a pochopil, že skvělý spacák z Kauflandu za 300,-Kč není to pravé pro spaní v podhůří Alp :-)) Snažím se ho dát dohromady horkým čajem a písní proti trudnomyslnosti od Ivana Mládka. Jirka mi tvrdí, že to co ho vzbudilo nebyla zima, ale chrápání mé a třetího člena výpravy Jindry, ale tomu se mi nechce věřit.S mírným zpožděním vyrážíme v okolo 6.30 hodin směrem k Zugspitze, ovšem nejprve je nutné projít soutěskou Höllentalklam, cesta k ní je dobře značená a stoupání k ní začíná v podstatě okamžitě za parkovištěm. Průchod soutěskou je zpoplatněn pro nás, nečleny jakéhokoli alpského spolku, 3 Eury. Ale je nutné říci, že to stojí za to, když nic jiného, tak jen průchod okolo bouřící vody, které se dere skalisky, přes různé vodopády a kameny, je nádherný. Tohle si fakt užíváme i když na Jirkovi jsou patrné známky únavy a tepová frekvence jeho pulsmetru okolo 160 BPM nevěstí, že by se jednalo o výletní tempo. Při průchodu soutěskou na vás kape voda odevšad, ale na jejím konci zjišťujeme, že začalo pěkně pršet. Stále stoupáme až k chatě Höllentaleingangshütte.
Tady dochází na lámání chleba, viditelnost je dost špatná, taky je zima a Jirka nevypadá, že by hořel touhou na Zugspitze vylézt. Dáváme si v chalupě čaj a diskutujeme. Jirka je spíš pro návrat, já si v tom počasí také nejsem jistý zda jít nahoru, ale nakonec nás napadá, že na chalupě zůstaneme, zaplatíme asi 25 Euro a přečkáme do zítra zda se počasí neumoudří. Dokonce i obsluha v chatě nás varuje ať nepokračujeme, že je nahoře mlha a můžeme se ztratit. Ještě si dáváme čas na rozmyšlenou a v tom přichází skupinka asi 5-ti německých mladíků, kteří neomylně míří k vrcholu. Bleskově se rozhodujeme, že to společně s nimi zkusíme. Vyrážíme, ale během 30 minut se nám ztrácejí, mají dost ostré tempo. Kromě jedné krátké ferratové vložky, je to pěkné ostré stoupání. Exponované úseky zvané žebřík (kramle ve stěně) a prkno (kovové kolíky ve stěně) zvládáme zcela bez problémů, ale mokří na kost. Přichází suťoviště a každý krok je poměrně náročný, také nabíráme docela slušnou výšku. Z dálky vidíme ledovec a na něm malé postavičky, to jsou ti Němci co nám utekli. Nakonec se i nám podaří k ledovci dorazit, Jindra se s tím nepárá a poměrně neopatrně,bez maček, si razí cestu po sněhu a ledu k ferratě. My s Jirkou to taky zkoušíme, ale po chvíli nasazuji mačky a snažím se jít ve stopách Jindry, lehkomyslně bez zajištění krok za krokem. Po chvíli se mi to vymstí a zapadám do rozměklého sněhu asi po pás a cítím jak mi přejel mráz po zádech, okamžitě se drápu ven a vytahuji z batohu cepín. Dochází mi, že to už není žádná legrace. Jindra už je tou dobu u ferraty a zjišťuje, že trhlina mezi ledovcem a skálou je nad naše síly a o přehoupnutí na laně, ke kramlím, nechceme riskovat. Asi o dvacet metrů výš je zbudován druhý nástup na ferratu v místě, kde je trhlina daleko menší a dá se překročit. Odtud vede ferrata až na malé výjimky až k vrcholu Zugspitze, na mapě to vypadá jako krátká část a také my jsme se domnívali, že to už je jen skok, ale je nutné se připravit na nejméně dvou hodinový výstup. Navíc nám začalo sněžit což nebylo vůbec příjemné. Ve vrcholových partiích už se jednalo asi o 20 cm nános, ale za zvýšené opatrnosti, aby nedošlo k uklouznutí, se dalo v cestě bez problémů pokračovat. Je nutné počítat s určitou fyzickou výkonností, jinak se vám může výstup dost protáhnout. Aby jsme se vyhnuli tomu, že nám ujede z vrcholu lanovka, protože poslední jede dle našich informací v 16.20, stojím Jirkovi doslova za zadkem a stále ho uháním ať neodpočívá a pokračuje v cestě a to i proto, že se do mě dává zima a jediné co pomáhá je neustálý pohyb, kterým je možné se zahřát.

Jirka už neměl sil nazbyt a také ho zmáhalo, že vrchol nebyl v mlze vidět, chyběla psychická vzpruha, vrchol v dohledu. Těsně před 16 hodinou na nás Jindra mává, že se nám podařilo dostat nahoru. Zrychlujeme s vidinou teplé chaty, překonáváme hřeben vrcholu a po žebříku slézáme ke stanici lanovky. Kupujeme lístek na zubačku a po krátkém úseku lanovkou na ni přesedáme a ta nás odváží až do blízkosti parkoviště v Hammersbachu. Cesta zubačkou trvá z vrcholu celkově něco přes hodinu a po 18 hodině tedy 24 hodin po odjezdu z ČR již vyjíždíme na cestu zpět. Jsme mokří na kost a předpověď počasí ukazuje, že zdolání Alpspitze by také doprovázel déšť a na ten nikdo z nás nemá náladu. Nakonec zjišťuji, že to s Jirkou asi tak hrozné nebylo, protože je schopen odřídit cestu z Hammersbachu zpět do ČR, tedy na hranice, kde ho střídám.

Výlet se povedl, ale kromě pěkné soutěsky jsme toho z Alp moc neviděli, panorma Alp se nám ani na chvilku neotevřelo a viditelnost byla díky mlze a nízké oblačnosti mizerná. Přesto výstup na Zugspitze mohu všem doporučit, ale rozhodně se jedná o fyzicky namáhavou akci , nelze jí srovnat s výstupem na Sněžku, jak se mi snažili někteří vnutit.

Běh na Klínovec - pozvánka

Sportovní klub městské policie Kadaň, pro vás připravil 19. ročník běhu na nejvyšší vrchol Krušných hor - Klínovec, tento závod se uskuteční 17. července 2010. Více informací hledejte této stránce nebo www.skmpkadan.cz. Jedná se o velice pěkný, ale také náročný závod.

Jirkovský crossmaraton 2010

Tak jsem se dostal do stadia, kdy přispívám po roce. :-) Hlavně, že stále běhám a vůbec celkově sportuji. Už skoro tradičně jsme se s klukama z klubu dohodli, že dáme Jirkovský crossmarathon. Z klubu jsme jeli 4, Dan Tudor, Míra Šimána, Jindřich Drozd a moje maličkost.Vzhledem k tomu, že Míra šel maraton poprvé, tak se rozhodl pro poctivou přípravu a já jsem se k němu připojil. V době kdy jsem se měl doma učit na zkoušky, jsem každou sobotu, v období 4 týdnů před maratonem běhal dlouhé trasy 25 a více. Na maraton jsem tedy vyrážel v domnění, že jsem dobře připraven. Avšak dvě noci před maratonem nebyly, co se týče spánku, moc kvalitní. Navíc den před maratonem jsem absolvoval pátrací akci a cítil jsem se dost unavený. Každopádně v den startu jsem se necítil špatně a dělal jsem vodiče Mírovi. Měl jsem půjčeného Garmina 305 a jeli jsme na tepy. Rozkaz zněl jasně, ne přes 160. Toho jsme se drželi a kopce nám šli moc dobře, pomalé cyklisty jsme v pohodě předbíhali a vydrželo nám to až na 30 km. Tam mi Míra udělal pá, pá a plný sil se rozhodl pro zrychlení tempa. Já čím dál více zpomaluji a na občerstvovačce, kde je vyznačeno do cíle 7 km, se to láme, potom přecházím do chůze a ačkoli se o to několikrát snažím už to nerozeběhnu. Předjíždí mě na kole M. Thums s manželkou, která stále kluše v pěkném tempu. Zase to zkouším, ale zase to nejde. Ale nutno říci, že to zřejmě není fyzické, ale psychické. Prostě mi to nejede a mám pocit hrozné únavy, dokonce se na chvilku i svalím u cesty, ale oči raději nezavírám abych tam neusnul, jak se mi to již jednou stalo na 6 hodinovce ve Stromovce. Nakonec se dopotácím do cíle v čase 4:42:29, což je zatím můj nejhorší výsledek a je to pro mě dost velké zklamání. Jindra za mnou "dobíhá" v čase 5:48:53. Zato Míra si na prvním maratonu doběhne pro pěkný čas 3:56:44.
Nějak nemohu pochopit, jak jsem se po celkem solidní sezóně a po docela pěkném běžeckém objemu dopracoval k takovému debaklu proti loňskému času: 3:50:15. V první chvíli jsem měl dojem, že to bude aspoň můj, po dlouhé době, první maraton, kdy nebudu zvracet, ale vydrželo mi to jen 10 minut. Poté jsem šavloval ještě 3 x, navíc jsem měl pocit, že ze mě jde vše co jsem přijal po celou dobu trvání maratonu. Hned po závodě jsem tvrdil, že na maratony kašlu, ale už jsem zaregistrován na Lago di Garda maraton do Itálie. Snad si spravím chuť aspoň zde. Převýšení 20 metrů by tomu mohlo pomoci. Výsledky z Jirkova jsou zde. Přidávám foto z cca. 10 km, kdy mi bylo hej.

Workout Details - SportyPal

Workout Details - SportyPal

Workout Details - SportyPal

Workout Details - SportyPal

Crossmaraton Jirkov

Dlouho, dlouho jsem nenapsal, ale to neznamená, že mě už běhání či dokonce sportování nebaví. Zkrátka jsem nějak neměl múzu. Ne že by nebylo o čem psát. Za ten skoro půl rok se toho odehrálo spoustu. Tak postupně, 28.3.2009 to byl pražský půlmaraton (real time 01:42:09). Poté se však objevila zvláštní bolest u srdce, ale nevěnoval jsem jí pozornost a hned 4.4.2009 jsem jel na závody do parku u zámku v Klášterci nad Ohří, 7.65 km za 37:04, zde jsem cítil, že asi není něco v pořádku a následovala návštěva u kardiologa. Ale pojal jsem to, jak jinak, opět sportovně a zašel jen na zátěžový test na rotopedu. Mě se zdál test úplně v pohodě, ale doktor mi tvrdil, že jsem mu nadělal vrásky na čele, při vyšší tepové frekvenci se mu nelíbilo mé EKG. No dobrá, co mám dělat, zvolnit, ptám se ? Prý úplně bez sportu, říká doktor, minimálně do doby než provedeme rozsáhlé vyšetření srdce, ale až v červnu, uff to je dost dlouho. A co mi tedy, no možná nic a možná počínající ischemická choroba srdeční. Takže na maraton nemůžu, ptám se naivně. "No vy jste se zbláznil, chlape ."OK, tak se začínám hodně šetřit, ale je to těžké. PIM tedy vypouštím, ale přesto běhám, klidně, kratší trasy, hodně hlídám tepy. Jenže to bych nebyl já, abych se nenechal vyhecovat. Vefis mě vyláká na Přebory policie v běhu, v rámci Pardubické devítky jela nás skupinka v rámci Sportovního klubu Městské policie Kadaň. No jasně, že jsem jel a moc jsem se nešetřil 9,6 km za 43:14, v rámci svého, o hodně volnějšího tréninku mi to přišlo jako fajn čas.

Ačkoli se snažím tvářit jako, že se nic neděje červíček hlodá, surfuji a hledám informace o ischemické chorobě srdeční, co to vůbec je, na to umírají jen staří, ne ? No vidím, že ne a jdu si nechat zjistit cholesterol. Výsledek je příjemný, hodnoty absolutně v normálu.
Při běhu nepřekračuji TF 150, lehce vyklusávám, nabízím svou společnost kolegovi Honzovi z práce, který chce začít běhat. Moje tempo je na něj přesto rychlé, ale běhá a vydržel, mám z něj radost. Náš sportovní klub SKMP uspořádal první akci, běh do Zásady (4,6 km), běh pro pro všechny. Hlavně díky Vefisovi, který momentálně neběhá, ale s radostí organizuje, vyšla akce skvěle a počasí se vydařilo, povedené, skoro umělecké, video zde. Na tento závod přilákám i zmíněného Honzu, ani jsem ho nemusel přemlouvat :-)) Vefis opět vysílá i mě závodit, tak jo, ale lehounce 4,6 km za 20:08,5 Další akce se blížila Jirkovský crossmaraton. Ale pořadatelé změnili datum na 13.6.2009 a předběhli tak datum vyšetření. MOC, moc jsem přemýšlel. Zkusil jsem volně 20 km, mojí oblíbenou trasu podél Ohře a žádný problém. Nakonec se rozhoduji, půjdu absolutně volně s tepovkou max. 160.
S tím vyrážím do Jirkova a naberu Kačku, která si chce vylepšit čas z PIMu a to na 3:50, snažím se jí vysvětlit, že si nevybrala dobrý závod, ať si to užije, ale je příliš namotivovaná, než aby poslechla. Počasí nám vyšlo nádherné, je modrá obloha, ale není vedro. Je to její druhý maraton a chce hrozně moc uspět. O.K. tak se drž mě. Na startu se schází známé obličeje z běžeckého prostředí a Míra Thums společně se ženou, prý jdou volně, možná to bude i s pivkem jako loni. Berem si Kačkou dlouhá trička a na to krátká, běží se do Krušných hor a nahoře prý fouká. Start je tu, začátek jako vždy volně držím si svých 150-155 tepů. Ač běžíme volně, tak dost lidí předbíháme. A jéé, to asi není dobrý, říkám si, ale tepovka, je tepovka. Přichází stoupání, nic než stoupání, lesní pěšina, asfalt, stále stoupání, první občerstvení - dávám gel, čas cca. 1:15. Ladím dech a krok, má oblíbená metoda do kopce spojená s krátkým rytmickým krokem, tep 155 - 158, cítím se super. Neslyším Kačku, otáčím se mává na mě a říká, že mi nestíhá, prý utíkej. O.k. šetří se a nahoře to rozběhne. Do kopce se mi běží neuvěřitelně skvěle, předbíhám hromadu lidí. Jeden se mě skoro u hřebene zdatně drží, ale cestou klopýtne a upadne, samozřejmě přibržďuji, ale je mu fajn a běží dál. Nakonec mu utíkám, na občerstvovačkách nezastavuji, jen přibržďuji. Jsem na vrcholu, čas 2:12, dávám další gel, stále se cítím skvěle a zrychluji, běžím jako vítr, předbíhám a předbíhám. Běží se mi úplně neuvěřitelně, navíc se bliží už jen seběh z kopce. Potvrzuje se, že z kopce dolů se běží hůře a skutečně je to nášup hlavně pro kolena, jako bych cítil, že mi tlučou kladivem do podrážek. Zajímá mě, co by na to řekl ortoped a úplně nejlepší je to, když šotolina přechází v asfalt. Dorážím do obce Blatno, na stromě je cedulka do cíle 7 km. No já snad budu mít maraton za 3:40. Letím jako vítr, zase předbíhám a doháním č. 91. Předbíhám ho jen na chvíli, ten se nechce dát, nakonec mi začíná utíkat, chci ho stíhat, ale nejde mi to. Cedulka ukazuje do cíle 5 km, cítím zeď, neee, teď ne. Vesnička Březenec poslední občerstvení do konce 4 km, mám toho náhle dost, slyším mlaskání podrážek, nechci být předběhnut, ale jsem a ženou. Cítím jak mi slábnou nohy, ale běžím, školu už mám v dohledu, do cíle doslova pár metrů a nějak zaškobrtnu. Natáhnu se jak široký tak dlouhý, voda z lahve u pasu se mi rozlévá po zádech. Okamžitě vstávám a běžím k cíli, cítím něco teplého na lokti, no jo, je to krev. Cílem probíhám za 03:50:15, cha, cha, cha, před pouhými sedmi km jsem snil o 3:40, já bláázíínek. Jdu doplnit tekutiny, dávám si kalíšek vody a hádejte, no jistě, jdu si ublinknout. Ale připadám si jak po nějaké kalbě, nebo můj žaludek během maratonu tekutiny nezpracovává, neměl bych mít prázdný žaludek? Mám tam snad vše co jsem během závodu přijal. No to už stačí, já vím. Kačka (čtěte deník) dobíhá o chvilku později za 4:08:55, což mi přijde jako velice pěkný čas, v tomto velice náročném maratonu a navíc je ve své kategorii 3. takže USPĚLA !! Jsem rád, že jsem dopadl dobře a nezpůsobil pořadatelům žádné potíže v podobě umrtí na trati. Uvidíme co přinese vyšetření srdce. Jako odměnu za doběh jsem dostal opět nádherný půllitr se symbolem crossmaratonu a broušený oválek ze skla na okrajích s broušenými fasetami, opět s nápisem Jirkovský crossmaraton, skutečně nádherná památka. Děkuji pořadatelům za pěkný a dost těžký závod.

Nové kolo

Zdravím všechny. Mám obrovskou radost, neboť jsem si splnil svůj sen a koupil jsem si nové kolo. Skutečný triatlonový speciálek, po kterém jsem vždy toužil. Již delší dobu jsem procházel různé inzeráty a hledal jsem něco vhodného, tedy hlavně cenově a minulý týden mě na cyklobazar.cz zaujal inzerát na Duratec a jakmile jsem ho viděl, tak jsem se zamiloval. Bylo to přesně takové kolo, jaké jsem chtěl. Jedná se o Duratec Sprinter RX, výbava Shimano Ultegra, vidle a sedlovka carbon, kola American Classic. No nakonec posuďte sami. Prodávající byl z Domažlic, tedy docela z dálky, ale mohlo by to být i horší. Domluva zněla na neděli odpoledne, neboť i přesto, že jsem se hrozně těšil, tak 17 kilometrový Lestkovský okruh ze Zimního běžeckého poháru mi nemohl utéci. Ráno v 10.30 tedy stojím na Kadaňském stupni a i když vím, že terén bude dost kopcovitý, tak se těším Koyama i Roland vypadají v pohodě a tak si délku 17 km nepřipouštím. Tuto trasu jsem nikdy neběžel a nevěděl jsem co mě čeká. Začátek jsem běžel poměrně volně a psychicky se připravoval na Lestkov. Stoupání ze Suchého dolu neznám, navíc mi to docela klouzalo. Navíc jsem to nějak nemohl udýchat a přešel jsem do chůze, pak jsem začal praktikovat indiánský běh, to se mi tedy moc často nestává. Chvilku se mi zdálo, že snad mám srdeční vadu, ale on to spíše byl nedostatek morálu. Kopec byl skutečně dlouhý, ale nakonec jsem vrcholu dosáhl a ta úleva byla mimořádná. Jenže mezitím mě předběhli snad všichni soupeři se kterými jsem schopen se měřit. Z kopce jsem se tedy jakž takž rozběhl, ale nijak jsem to nepřeháněl vzhledem k varování, že na cestě má být led a zranit jsem se nechtěl, kvůli cestě do Domažlic. To mělo za následek, že mě předběhla i Katka Pletichová a to už byl skutečně poslední soupeř se kterým jsem ochoten se měřit. Rozběhlé to měla solidně a po pár kilometrech mi zmizela z dohledu. Trasa vedla dále z kopce přes obec Lestkov a dále do Rašovic. Zde jsme již naběhli na moji oblíbenou cyklostezku a tady jsem chytil druhý dech. Dostal jsem se trochu do tempa a protáhl krok. Navíc jsem před sebou zahlédl pár soupeřů a pustil jsem se do stíhačky, první koho jsem dohnal byl cyklista Huráň, udělalo mi to radost a makal jsem dál, jenže už jsem byl v Zásadě a do cíle už to byly jen dva kilometry. Vidím asi 4 běžce a mezi nimi je i Katka Pletichová, ale ta je v předu a už ji nestihnu. Zato vidím krásně zeleně reflexní Rolandovu bundu a říkám si v duchu zkusím to. Nakonec se mi podaří na předposledním malém kopečku doběhnout Vlastu Březinu a jedu. Rolanda dobíhám a srdce mám v krku, sázím na to, že už nebude mít sílu finišovat, poslední kopeček vybíhám a mířím již jen pár metrů do cíle, čas 1:39:52. Roland dobíhá za mnou 17 sekund. Výsledky na beh.cz - Kadaň.

V podstatě proběhnu cílem a jen s malou zastávkou u Koyamy mířím domů, ještě že ten na mě zavolá, abych vrátil startovní číslo jinak bych si ho odnesl domů. Společně se ženou míříme do obce Chodov v blízkosti Domažlic a cesta není moc příjemná, zpočátku mlha, později déšť. Do Chodova dorazíme ve zdraví, ale mám trochu strach, že kolo se od toho na fotce bude lišit, ale není to tak. Je to skutečně ten mazlík. Prodávající Milda Černý mi vysvětluje, že na kole jel jen štafetu na Moraviamanu a jinak toho na kole moc nenajezdil. Tak jo, já ho beru. Další cesta vede přes Prahu, kde vysadím, ženu a jedu zpět do Kadaně. Od Loun přechází déšť ve sněžení a navíc se mi ta 17-ka rozleží v nohách, chtělo by to spíše strečing, než být nasáčkovaný v autě. Klidnou jízdou dorazím bez potíží domů a kolo si ukládám do pokoje. I nyní když píšu tak se na něj se zalíbením dívám. Sakra proč sněží, potřebuji aby bylo sucho a já mohl vyjet. Tak nezbývá letos nic jiného, než ukončit vysokoškolská studia a zvládnout IM. Hmm, to by byl úspěšný rok, nakonec proč ne. Už se moc těším.

ZBP Běh kolem špičáku

Tak jsem se zase celej zamazal. Jo, jo, je to tak. Ale co jsem čekal, když všude okolo Kadaně leží sníh, ale teplota z toho dělá břečku ve které se nijak dobře a lehce neběhá. Ale co je to pro nás skalní bežce. Takže jsem si zase nařídil budíka a vyrazil v neděli ráno na závody., dnes nás čeká běh kolem Špičáku - takový kopeček, celkem 8,5 km. Na startu je zase známá skupina běžců a po těle se mi rozlévá ten příjemný pocit, že to zase není takové bláznovstí jak to vypadá. Vefis přibíhá na poslední chvíli, už jsem myslel, že opět nedorazí a nebudu mít soupeře. Je po noční, ale připadá mi celkem

tak tady je VEFIS

čilý, jak to ten kluk dělá nevím. Bereme čísla a jde se na start. Čenda nám sděluje, že trasa je výborná, ale když je sucho, teď je tam prý toho po kolena. Aj, aj to bude nářez. Trasu znám dobře z léta, kdy jí běhám tak za 35 minut. Takže to rozbíháme, říkal jsem si, že bych se možná mohl držet Koyamy. To byl blbej nápad, vidím ho sotva na startu a je pryč. Nevím jak to dělají ostatní, že jim to nepodkluzuje, mě to klouže děsně a to mám crosový Adidy. No nakonec se mi podaří aspoň předběhnout děti a v podstatě se držím na dohled Vefise. Začíná polní cesta, slušnej marast, navíc už to je pěkně rozoraný od rychlejších běžců. Kousek přede mnou sebou praští na zem Lucie Pasevová (dcera slavného otce), až jsem si říkal, že si musela něco zlomit, ale hned vyskakuje a běží jako blázen. Vefis se mi vzaduje a já vůbec nemůžu popadnout dech, kde bere tu sílu. Končí polní cesta a běží se po silnici, tady si říkám, že je čas zrychlit, Vefis se mi opět vzdaluje, ale podaří se mi aspoň předběhnout Lucku, ale ta mi to nedaruje a po kilometru mě dotahuje a drží se mě a drží se mě. Sakra je to mladá holka, má spoustu sil, asi je drsná po tátovi. Nakonec jí utíkám až ve výběhu na Špičák, tady se mi podaří i předběhnout Vefiše a zdá se, že mám vyhráno. Kdepak Špičák je prudký a já se snažím zrychlit a utéct, možná to bylo brzo, nohy mám těžce zakysaný a vím, že mě čeká ještě hustej kopec k Františkánskému klášteru. Tady mě Vefis opět dobíhá a drží se mě jak klíště až skoro k cíli. Tady samozřejmě zafinišuje a naloží mi 2 zatracený vteřinky. Můj čas byl 40:28. Přiznám se, neměl jsem na finiš morál Koyma je už samozřejmě v cíli, co jsem si taky mohl myslet. No mám takový pocit, že už bude asi čas s činkami trošku polevit a začít se věnovat i běhu. Cestou domů probíhám všechny hromady sněhu co potkám, abych boty očistil od bláta a daří se, ale zbytek je zralý rovnou do pračky. Snad se zadaří běhat v netajícím sněhu. Tak zase příště.

Zimní běžecký pohár a Stromovka

Tak je to tu zase, Zimní běžecký pohár v Kadani, zkráceně (ZBP), série závodů, které se uskutečňují každou neděli v Kadani a blízkém okolí. V minulosti jsem se zúčastňoval jen vyjímečně, neboť mi to pracovně nevycházelo, ne že bych nechtěl :-)) Mno, ale o co se s vámi chci podělit, mezi posledním příspěvkem a začátkem ZBP se mi ještě podařilo uklopítat maraton ve Stromovce. Tak nějak mě to tam lákalo, ale tušil jsem, že žádná bomba to nebude. Od kladenského maratonu jsem moc neběhal a spíš trávil čas v posilovně, ostatně jako každou zimu. Místo toho, abych trávil čas v bazéně, nebo na rotopedu, tak chodím zvedat činky, ale když mě to baví, nemůžu si pomoci. Je mi jasné, že ani pro běžce to není to pravé, ale jak jsem řekl, baví mě to. Navíc v Praze jsme měli s Tučňákem a Kekem takové heslo, že jsme pohodoví kluci, co si zaběhnou maraton, kdy se jim zachce a tak jsem se toho hesla trošku držel. Navíc mám na Stromovku hezké vzpomínky ze 6-ti hodinovky, kdy jsem si tam krásně pospal. Do Stromovky jsem tedy poctivě dorazil a cítil jsem se moc fajn, navíc tam bylo spousta známých bloggerů (BuckTheBug, Dan76) a kamarádů, Pappaya, i Keke dorazil, ale jen fandit a to rovnou se psem. A dokonce dorazila i má drahá polovička, což nebývá moc často, samozřejmě neběžela. Co vám budu říkat, byla to paráda, počasí nám vyšlo nádherné, poprvé jsem použil při maratonu MP3 přehrávač a poprvé zakusil velkou krizi. Do půl maratonu jsem se cítil jako král běželo se mi nádherně, tak jsem se rozbíhal pekelně volným tempem, ale co bych také chtěl bez tréninku. Na půlce jsem za 2:00:56, to se mi zdálo jako solidní čas, neboť jsem bláhově doufal, že se mi zadaří a čas se mi podaří stlačit pod 3:50 jako v Kladně. Snažil jsem se doplňovat energii pravidelně, každé kolo, ale myslím, že to bylo málo, navíc jsem chtěl vyzkoušet jak bude můj žaludek, který mě v poslední době dost zrazuje, bude reagovat na banán a tyčinku Deli, kterou jsem si připravil na stůl s vlastní stravou. Banán byl super a maraton se na něj běžet dá, ale nebudou to žádné heroické výkony, víc nevím, protože Deli mi někdo s prominutím sežral. To se dělá mezi maratonci, tak snad se tomu dotyčnému aspoň lépe běželo. Keke i Vlastička fandili skvěle, ale i oni viděli, že v předposledním a posledním kole jsem se necítil moc fajn. Dokonce došlo i na chůzi, což se v mé maratonské éře pokud dobře vzpomínám nestalo, pokud nepočítám svůj první maraton, kdy jsem šel, ale jen proto, že jsem nechtěl opustit kamaráda, taktéž prvomaratonce. Stromovka mě skutečně zlomila a to již podruhé. Nejhorší bylo poslední kolo kdy jsem už nebyl schopen ani pořádně ovládat MP3 a jelikož byl zapůjčen od ženy, začala mi znít tak na 39 km vážná hudba, jakýsi italský operní pěvec. Ač jsem mačkal tlačítka sebevíc, nepodařilo se mi přepnout na ostřejší popový či rokový rytmus. V cíli jsem zjistil, že tlačítka byla blokována. Věřte, nevěřte, doběhl jsem i na operu, ale nebyl to tedy žádný odpich :-)) 4:05:19. V cíli jsem se snažil doplnit tekutiny čajem a dát si sušenku, no snědl jsem to, ale cestou ze Stromovky domů mi Keke musel zastavit na magistrále u Muzea a já jsem zde potupně před zraky nedaleko stojících turistů zvracel na silnici. Nevolnost odezněla asi po dvou hodinách a večer už jsem se pěkně nacpal. No co na to říci, čekal jsem o malinko lepší čas, někdo by za ten čas byl možná vděčný, ale mě moc nepotěšil, navíc to byl můj první maraton v dresu Sportovního klubu Městské policie Kadaň, takže jsem se moc neukázal. Na druhou stranu se můžu pěkně zlepšovat. Jenže co by člověk chtěl, když jsem byl mezi Kladnem a Stromovkou běhat asi tak 5 x . Takže maratonskou sezónu jsem uzavřel, ale Kadaňský zimní běžecký pohár se rozjel. Je příjemné vědět, že každou neděli se sejde skupinka nadšenců a drtí, ve většině případů, kopce v okolí Kadaně. Já osobně na kopce moc nejsem, ale po crossmaratonu v Jirkově už mi žádný kopec nepřijde tak hrozný. Jiný problém však je, že mi všichni utíkají, jediný s kým se mohu trochu měřit je Vefis. Netrénuje stejně jako já a tím pádem máme podobné časy. V současné době vůbec nedosahuji kondice kterou má Koyama a to po nemoci a už vůbec ne na Tudyho, který si tiše trénuje a pak nás ohromuje svými výkony. Jak už jsem psal nahoře, v poslední době se více cítím doma v posilovně, než na trati, ale nevzdávám to, bežecký pohár ještě není u konce, tak snad se polepším a ukořistím nějaké body. První ze závodů ZPB - Čendův lomcovák, byl opravdu to pravé pro mě, pět výběhů do prudkého kopce, tady je fotka z Koyamovic alba, kde už jsem dost vykyslej. Pokud se k tomu dostanu, napíšu tady i já svoje pocity z dalších dílů ZBP. Tady jsou na závěr dvě povedené fotky.

Roland, Koyma a já

Vefis a Koyama

Maraton Kladno - celé + fotky

Na tento maraton jsem se moc těšil, stále jsem si věřil, že to by mohl být ten maraton, kde překonám hranici 03:30. Tedy úplně původně jsem to tak plánoval a dokonce jsem se domníval, že budu držet tempo s kadaňským běžcem Tudym, avšak bohužel ani regenerace na Ostrově mě nedostala do stavu, kdy bych byl schopen dát maraton pod 3:30. Nakonec se spokojuji s předsevzetím, že bych se chtěl dostat pod 3:45. Takto naladěn nasedám do auta k Wittymu který mě vyzvedává na metru Kačerov, kde se k nám také připojuje běžec Michal. Společně tak jedeme vstříc dalšímu maratonskému dobrodružství. Cestou mi Witty popisuje své dobrodružství z balatonského maratonu. Tohle vyprávění si skutečně vychutnávám, tak nějak mi to dodává sil do nadcházejícího maratonu, v duchu si říkám jak co je to maraton proti několika dennímu běhu. Takto nám rychle uteče cesta do Kladna. Zde Witty rozehrává představení kdo je kdo v běžeckém světě a popisuje mi výkony velkého množství běžců, až se v tom ztrácím. Samozřejmě potkávám i kadaňské běžce Tudyho i Rolanda a brebentím s nimi, oba mají natrénováno a chtějí podat luxusní výkony tzn. pod 3:30. Nechybí tu ani chomutovský Ironman Míra Thums, který si chce spravit chuť, neboť se kvůli nemoci nemohl zůčastnit Doksymana. Při prezentaci obdržím solidní číslo 115 a pěkné tričko s klasickým znakem Kladenského maratonu. letos v modré barvě. V tělocvičně vidím spoustu známých tváří a mezi nimi poznávám dle fotografii z blogu i běhajícího podpantofláčka no pěkně se to tady sešlo, je vidět, že Kladenský maraton je všeobecně oblíbený. Co se týče mé přípravy na maraton, tak ta nebyla nijak speciální, navíc jsem absolvoval krátce před tím polodlouhýtriatlon. Výživu jsem taky neřešil a když jsem přicházel na start tak už jsem to bral jako proběhnutí. Na startu mi bylo tedy dost chladno, ale už vím jak to chodí, tak jsem se nijak zvlášť nenavlékal. Po startu jsem se chvilinku držel Wittyho, ale byl tak nějak rychlejší a já se smířil s tím, že on je jiná kategorie. Nechtěl jsem přepálit a tak jsem se rozhodl běžet na tepy a to zhruba okolo 155. Cestou jsem některé běžce přebíhal, jiný zase mě, ale nakonec jsem se zavěsil za běžce v tílku. Ten mě v podstatě táhnul půlku maratonu, ale v druhé půli mi mizí v dáli. První dvě občerstvovačky si dávám jen vodu, poté již volím čaj a zajídám banánem. Uběhnu maraton na banán, to bude paráda, žádné gely, žádné nevolnosti. Nepřepočítávám čas na vzdálenost, na pulsmetru navolím tepy přes celý displej a běžím. Chvílemi myšlenky dokonce ujíždějí úplně mimo a přemýšlím o všem jiném než o běhu. Nakonce přepínám na stopky. Čas, když vběhnu do posledního kola , mi připadá skvělý a věřím si, že to dám po 3:45, cítím se celkem fajn a zrychluji. Předbíhám jednoho běžce za druhým a v dálce se zjevuje podpantoflový manžel . Tuším, že by se ke mě mohl připojit a tak nadhazuji: Zrychlíme doktore. Dan neváhá a jde do toho, sice to komentuje, že má dost, ale běží skvěle. Předbíháme další a další běžce, pěkně funíme, když dobíháme na stadion, tak dochází síly a mám chuť to vzdát, ale to zase Dan podrží mě a říká, že když už jsme to doběhli sem, tak to nevzdáme. Poslední kolo na stadioně si opravdu vychutnávám a dokonce ukončujeme zuřivým finišem. Co si budeme povídat, každá vteřina je dobrá :-)). Nakonec jsem svým časem trošku zklamán 03:47:59 se mi nezdá nic extra, ale vydrželo mi to jen chvilku, za chvilku mi došlo, že vzhledem k mému tréninku můžu být za takový čas rád. Ale co vám budu povídat, krátce po doběhu se mi zase dělá zle, bojuji s tím a nakonec mi obsah žaludku zůstává na místě. Oceňuji možnost se po závodě ospršit, ale vzhledem k tomu, že jsem si nevzal plavky, nevyužiji možnost zajít do kladenského aquaparku, který se stadionem sousedí. Popravdě je to velká škoda. Cesta zpět s Wittym ubíhá ve velké euforii, jeho čas je skvělý, ostatně můžete si počíst o jeho pocitech. A jaký je závěr, inu za málo peněz hodně muziky, pěkně zorganizovaný maraton, kde jsem opět potkal spoustu příjemných lidí a vůbec byl to i díky Wittymu nádherně prožitý den, který však vůbec nekončil. Neboť večer mě čekal Tesco běh - 10 km a další přátelé Tučňák a Keke. Ale to už je na další příspěvek. Upozorňuji, že fotografie jsou převzaty ze stránek maratonu Kladno a díky za ně.

Regenerace na Ostrově

Svůj výkon na Doksymanu jsem dostatečně popsal v předcházejícím příspěvku, ale protože jsem si chtěl po závodu řádně odpočinout, naplánoval jsem si na následující víkend dovolenou. Společně se ženou jsme vyrazili do osady Ostrov, která se nachází v lůně přírody na hranici s Německem. Po pravdě jsem měl co dělat, abych na určené místo trefil, ale nově zbudovaná dálnice z Teplic až k hraničnímu přechodu Petrovice mě nenechala na holičkách a dovedla mě kousek od cíle. Původně jsem se domníval, že bude auto řídit žena, neboť nebudu schopen hýbat končetinami, ale to se nepotvrdilo a mohl jsem se skoro bezbolestně hýbat. Nutno dodat, že hýžďové svaly o sobě dávaly vědět. Pondělí jsme pojali regeneračně a provedli jen malý průzkum osady, ale ten netrval dlouho, neboť tu tvoří jen pár domů a luxusní hotel. Skutečně bych nečekal takový luxus mezi skalami, ale hotel byl umístěn vcelku vkusně. Cenovou hladinu jsem nezjišťoval. Jinak kam se člověk podíval viděl lesy a skály. Fakt se nám to líbilo. Další den jsme se již vrhli do výletování a naším prvním cílem byl Děčínský sněžník. Prima výlet, na ukazateli je 5 km k cíli. Cesta byla nádherná a za chvilku jsme tam. Tahle rozhledna je moc pěkná a kdo budete mít tím směrem cestu, tak se tam určitě zastavte, jenže až nahoru nevyjedete, ale můžete vyběhnout. Další výlet směroval do Německa a to na kole na pevnost Königstein. Cesta na Könistein byla výborná, neboť z Ostrova vedla víceméně stále z kopce. Nevím zda němečtí sousedé nesbírají lesní plody, ale všude okolo cest trčely ostružiny a moje

drahá polovička je bezostyšně plenila. Samotná pevnost mě ohromila svou velkolep

ostí vypadá skutečně nádherně jak se tyčí na skále nad Labem. Aby se do pevnosti mohli podívat i tělesně postižení, je u vchodu vybudován výtah, kterým je možno vyjet na hradby, také vypadal pěkně. Ovšem cesta zpět už byla poně

kud náročnějí tzn. skoro stále do kopce, někdy menšího jindy většího. Od pevnosti se pouštíme přímo dolů k Labi, podívat se kde startuje Oberelbemaraton. Cyklostezka podél Labe je skutečně fajn, právě u železniční trati v Königsteinu je nutné využít přívoz, který vás převeze na druhou stranu, kde je možné pokračovat do Bad Schandau, odtud je

do Děčína co by kamenem dohodil. Tuto možnost jsme však nevyužili a jedeme z Königsteinu po celkem frekventované silnici ze které však po cca. 2 km odbočujeme a vyrážíme do kopců, přes různé neměcké vesničky konkrétně Pfaffendorf a Cunnersdorf míříme k hranicím České republiky. Cesty jsou absolutně průjezdné a zejména poslední třetina cesty, která vede přírodní rezervací podél různých potoků je skutečně nádherná. Cesta k pevnosti měřila 17 km, zpět se to nějak protáhlo a celková kilometráž činila bezmála 50 km. Ale výlet to byl velice příjemný. Zbytek dovolené nemá význam popisovat, neboť bylo ZOO Ústí nad Labem a ZOO Děčín atd. atd. ale výlet na Königstein a Labské pískovce mohu jen doporučit.

Doksyman HIM 2008

Tak už jsem zase tady. A hnedle s polovičním IM. Je to skutečně tak, dne 24.8.2008 jsem se vydal společně s dalším nadějným mladým triatletem Danem T. na Doksymana k Máchovu jezeru. Máchovo jezero se sice nachází na severu Čech, ale na opačné straně a tak vyrážíme poměrně brzy, již v 5 ráno vyrážím z domu, nabírám Dana a vyrážíme vstříc naší výzvě, je to o to lepší, neboť je do Danův první dlouhý triatlon, ale krátkých má již pěknou řádku za sebou, kdy obhajuje barvy chomutovské TJ Slávie. Dle zpráv by nám mělo počasí přát, ale po příjezdu na místo zjišťujeme, že je hrozné chladno a já nemám nic dlouhého na kolo ani na sobě. Tak tam pobíháme v kraťasech a klepeme kosu. Na Mácháči se povalují celkem slušné vlny a bóje sotva vidím jak jsou daleko. No jo, prvního HIM jsem plaval v Berounce, to se mi to plavalo jednou proti proudu a pak zase po proudu. Když se prezentujeme a pomalují nás tak zjistíme, že v igelitce jsou vloženy moc pěkné slunečný sportovní brýle zn. Feel a k tomu kšiltík Ironman, tričko za poplatek, no hlavně když si pěkně zazávodíme. V blízkosti depa je miniexpo, svůj stánek zde má Nike a má vystavený i SportBand+ zde konečně zjišťuji cenu 1.600,-Kč, včetně čipu do boty, navíc zde Nike nabízí boty na vyzkoušení, na celý půlmaraton !!! Tak se ptám zda jsou ty boty nové, ale mladík mě ujišťuje, že jsou reklamní a pár lidí se s nimi již proběhlo. Ale stejně bych neměl odvahu si vzít takové botky na půlmaraton. Ještě by tu mohli půjčovat kola a člověk může jezdit triatlony bez výbavy :-)) Dan má strach, že bude jediný s vysokými ráfky, ale obava byla zbytečná, je jich víc, já strach nemám proti Danovo luxusnímu kolečku zn. Spyder se zadní karbonovou stavbou mám pocit, že pojedu na Esce :-)) Pořád máme dost času, dáme věci do depa, vyslechneme si rozpravu a náhle začíná čas nějak kvapit a sotva si navlékáme neoprény a tak tak dobíháme na pláž, kde už pískají, aby se závodníci seřadili. Náhle si uvědomuji, že mám na ruce ještě snubní prstýnek, rychle uvažuji kam s ním, na prstu jej mám volně, protože při přípravě jsem shodil. Jediné místo, které mě napadá je servisní taštička na kole, šup tam s ním a zpět na pláž. Ani se nesvlažím, je tu start, Dan mě plácne do dlaně, přeje štěstí a mizí ve vodě. Tak jdeme na to. Půl roku bez plácnutí do vody, to bude lahoda. Ale není to taková hrůza, neopren mám nalepený na těle tak, že minimálně do poloviny trati mi tam voda vůbec neproniká. Ale voda se ani tak, nezdá moc chladná. Zpočátku se mi plave fajn, ale mlží se mi brýle a první bóji sotva vidím a tak věřím závodníkům. Vítr nějak fouká, nadechuji na obě strany a občas si loknu, měním tedy nádech na jednu stranu a je to O.K. ale dostávám dost často údery od dalších závodníků, nevím zda plavu do dráhy já jim, nebo oni mě. Snažím se jim uplavat, ale po obeplavání první bóje dost vykysnu a přes brýle už nevidím skoro nic, takže vymývám a zvolňuji, navíc mi další bóje připadá neuvěřitelně daleko. Nakonec se pole závodníků roztahá a plavu víceméně v koloně s širokými rozestupy :-)). Mělčina začíná už daleko před břehem a tak už se proběhnu ve vodě před depem. Depo je celkem pohodové, jsem příjemně rozehřátý a tak navléknu jen cyklo dres, naboso nejedu, beru ponožky, botky a startuji. Depo je v autokempu a první část trati, která jím vede, je dost rozbitá. Ale když dojedu na hlavní komunikaci směrem k Mimoň, kudy vede hlavní část závodu, tak zde zjišťuji, že je to bezvadný nový hladký povrch. V kapse dresu mám dvě tyčinky PowerBar a gel. Půl gelu sosám hned po výjezdu, na tachometru mám nastavenou průměrnou rychlost a stopky. Mám plán zakousnout co 15 minut kus tyčinky, to je vše. Rychlost nechám osudu. Rozjíždím to velice slušně a ihned zpočátku předjíždím dva závodníky. Šlape se mi moc fajn a průměr mi neklesá pod 30, neuvěřitelné, stále sleduji stopky, v podstatě jedu o občerstvení k občerstvení. Tyčinky mají moc dobrou chuť a tak žvýkám o sto šest. Občas se mi v dálce zjeví závodník a tak nějak se k němu přiblížím a jelikož zde přísně kontrolují hákování, tak mi nezbývá než ho předjet :-) !! Fakt mi to jde, tuším, že se mi to odrazí na běhu, ale zpomalit se mi nechce. Pouze posledních 10 km chci trochu zvolnit a nohy trochu protočit před během. Při jízdě na kole, začíná pršet, ale nikde nejsou nijak prudké zatáčky a tak není třeba moc brzdit. Mám strach z tuningových aut, neboť u Mimoně se konají tzv. Mimoňské války - sraz tuningářů a právě ty se kolem nás občas proženou, ale nakonec to není tolik aut, kolik jsem čekal a je to v klidu. Nevím zda je to plynulým příjmem energie, ale jede se mi naprosto bezvadně a to až do konce, během závodu pravidelně piji většinou při zapíjení tyčinky :-)). Po pročtení výsledků jsem zjistil, že po plavání jsem byl 68, po kole 50, takže mi to fakt šlapalo moc dobře. Zato běh je tragédie, než dojedu na kole do depa, tak si ještě sosnu zbytku gelu, jakože energie na běh. Ale nohy nějak necítím, nejsou moje nebo co, navíc je za mnou nějaký stíhač a stále za mnou funí, není mi to zrovna příjemné. Hned za depem si beru gel a ještě se dorážím další dávkou. Snažím se motivovat a nutím si představu, že běh je moje nejsilnější disciplína, ale nevím jestli je to ono ?! Vůbec se mi nedýchá špatně, tepovku mám spíš nižší někde kolem 140, ale nohy nebeží, asi jsem to kolo fakt přepálil. Běží se tři okruhy, část okruhu po silnici, kde se jelo i kolo, zde je to fakt nudné a běží se do mírného kopce. Připadá mi nekonečná. Druhý okruh už rozbíhám a daří se mi dva závodníky i předběhnout, ale krátce po započetí třetího kola na mě opět doléhá krize a musím bojovat o každý metr. Bohužel v tomto kole zase ztrácím já a nyní předbíhají mě. Do cíle nakonce dorážím v čase 5:59:44. No je to pod 6, ale jen o chloupek, ale jsem rád, celkově jsem 52. a ve své kategorii 28. Oproti loňskému HIM na Karlštejně je to 18 minutové zlepšení, což je celkem slušné. Dan na mě již čeká v cíli a je na tom mnohem lépe 5:17:17, ve své kategorii se umisťuje jako 2. ze dvou, celkově 25. a to je hodně dobré, je to mladík a moc závodniků se na HIM neodvážilo. Co vám budu nalhávat, jako pravidelně je mi i po tomto závodě značně nevolno, ale přesto se neubráním dávám si vodu a pak meloun. Oboje udržím v sobě asi tak 20 minut a pak si jdu odplivnout pár litrů. Nevím čím to je, ale fakt je mi po vytrvalostních závodech nevolno, ale sotva si ulevím, tak je mi fajn. Po cestě pak kupuji bagetu a rvu jí do sebe, mám totiž děsný hlad. Vyhlášení probíhá rychle a vesele, navíc pak rozdávají dobroty od Algidy, a Dan přinesl nanuky Magnum, zkouším si jeden dát, ale nakonec ho půlku vyhazuji, takové škody. :-((( Cesta zpět domů probíhá fajn a s Danem hodnotíme závod, později mě Dan potěšil, když mi řekl, že ho dlouhé triatlony lákají a chtěl by jich zkusit více. No a na začátku měl strach, zda vůbec dokončí, zbytečně. Ale stejně stále nevím jednu věc, zda mám na celý IM, krátce po závodě jsem se cítil fakt děsně, ale když jsem běžel tak to tak hrozné nebylo. No zřejmě nesmím zastavovat, to bude ono. Tak že bych to konečně zvládnul příští rok, už by bylo na čase, ať si konečně splním svůj sen. Ale třeba pak o něco přijdu, kde pak budu hledat další výzvu ?? Ne, nebojte nevidím to tak černě, něco se určitě najde. Rozhodně hodnotím Doksyman, jako povedený závod, zajištění občerstevní bylo dobré a trať kola velice příjemná, běh se mi zdál trošinku náročnější, ale to může být jen můj subjektivní pocit. Celkově super závod a rád bych se zde opět ukázal, tak doufám, že nás bude více, ať můžeme porovnávat.

Na vozidle je vidět část našich triatlonových speciálů :-)) Výsledky zde. Jo a na závěr, ještě pozvánka na maraton do Kladna. Já tam tedy přijedu a jsem zvědav co tam předvedu rád bych konečně 03:30, ale vidím to dost bledě. Dost to flákám, ale nějak to zmákneme ne.

Jirkovský crossmaraton

Zdravím všechny. Ať nad tím svým blbnutím přemýšlím jak chci, běhám, plavu, jezdím na kole, či chodím do posilovny z čiré radosti, kterou mi tyto aktivity přinášejí, ovšem také kvůli kondici a mimo jiné i kvůli tomu, že můj organismus je schopen velice rychle střádat tukové zásoby, takže s tím zápasím prostřednictvím sportu. Ale to vše zastřešuje i jeden dosud nesplněný sen, který se jmenuje Ironman. Ví to všichni mí kamarádi, rodiče, manželka i spolupracovníci, ten cíl tu prostě je a čeká na mě. Jenže já jsem se opět stáhnul do ulity obav a pochybností zda na to skutečně mám, tedy mám ? Tak nějak v kostech cítím, že bych to asi zmáknul, ale rád bych si to svým způsobem užil, nechci jít totálně na doraz. Poslední absolvovaný crossmaraton v Jirkově mě opět rozhodil. Na tento maraton jsem původně vůbec nechtěl jít, právě proto, že jsem počítal s účastí na Moraviamanu. Jenže v práci to nějak nevyšlo a mám dosah, jasně ono by to šlo, kdyby se hodně chtělo, ale jsem v práci nový, tak zase nemůžu diktovat podmínky, navíc jsem byl poslední dobou spíš ve škole než v práci. Další problém bylo plavání, je nutno přiznat, že mám od začátku roku naplaváno cca. 5 km a to je v tom ještě soutěž v plavání, kterou jsem absolvoval v únoru, takže ehm jaksi s l a b o t a. Běhání je jakž takž pokryté, ale kolo jsem rozjel až v posledních dvou měsících, když jsem předevčírem překonal hranici 1200 km. Ještě na začátku týdne, když jsem se o tom s Vefišem, tak jsem mu tvrdil, že jdu určitě do Otrokovic, ale během týdne jsem to přehodnotil a rozhodl se, že přeci jen otestuji svoji výkonnost na Jirkovském crossmaratonu. Vefiš to samozřemě uvítal vzhledem k tomu, že běhu v poslední době moc nedal a ve dvou se to lépe táhne. Ono vůbec kadaňské zastoupení běžců bylo poměrně slušné tedy Roland, Tudy, já a Vefiš, pořadí odpovídá i výkonnosti :-) no fakt. Venca mě úplně dostal s jeho popisy kopcovité trasy, vědom si toho, že já a kopce se moc nemusíme. Ne, že by mi to nedalo spát, ale v sobotu ráno jsem si říkal, jestli jsem trošku neustřelil. No nic, Venda mě naložil a jelo se. Pracovně se do Jirkova dostávám denodenně a často jsem si říkal, že dostat se k vrcholu Jedlové hory, který se právě na Jirkovem tyčí a kde je umístěn vysílač, musí být hodně náročné.

Cestou mi Venca říká, vidíš Jedlák, tak tam poběžíme, nutno dodat, že na fotce už je vrchol velice blízko, ve skutečnosti je z dálky vidět jen malá tyčka na horizontu. No schází se tu mega běžci, neboť se tu mihne Koyama a vysadí svou Lady K. , sám jede na půlmaraton do Loučné (taky výběh do Krušných hor), lady prý jde trénovat ( pane jo, tak takhle se trénuje na ultra), dále je tu Míra Thums - IM a další lidé, které již dobře znám z jiných závodů a patří do velké běžecké rodiny. Nuže startujeme v 09.10 cca. 10 minut po cyklistech a hurá na trať. Co vám budu povídat, stoupnul jsem si do zadních řád a přede mnou se jen zaprášilo, Rolanda jsem viděl asi tak prvních 5 km, pak jsem se s ním setkal až v cíli, běžím čistě na tepovku, žádné pocity, chutě či úlety, nechávám to čistě na tělu a technice, nechci minimálně do doby než vystoupáme na hřeben Krušných hor překročit hranici 160 tepů. Začátek je dobře vymyšlen, běží se podél Krušnohorského přivaděče průmyslové vody, takový potok v betonovém korytě :-)), tzn. rovinka či mírně zvlněné. Dobrý to terén na rozehřátí. Necháváme dav utéct, protože tepy, tepy, tepy, tepy.... Venca si lebedí, že ho nehoním a já nakonec taky. Venca zmerčil cíl, hezká blondýnka s hezkým zadečekem a dlouhými vlasy, předběhla nás a drží se cca. 100 m před námi, i mě se líbí. Tak ji doháníme a držíme se jí, ale rozváže se jí tkanička(neváže na uzel blázínek) a ztrácíme jí, už nás nedožene, začíná stoupání.....sakra tak brzo (7 km). Vbíháme do lesa, uh aspoň, že tak, otevírají se nádherné výhledy na povrchové doly Mostecké uhelné společnosti, jsem na to zvyklý, vždyť tu bydlím od narození, ale stejně mě vždy zarazí co jsme schopni s přírodou provést a nad tím vším se tyčí zámek Jezeří, který se snaží těžbě odolat. Tohle je ovšem pohled směrem z dolů na tento zámek, tak tam někde jsme běželi. V podstatě kousek od hranice dolů.Stoupání trvá a je únavné, dobíhá nás Tudy a do kopce se drží s námi, nálada je výborná a vtipkujeme. Po prvních 45 min. se krmím prvním gelem fy. Estim. Tento gel nemám vyzkoušený, ale Venca mi ho doporučil, protože ho používá Ríša Pleticha, známý to kadaňský sportovec a vynikající běžec. Mě tedy chuť gelu nijak nenadchla, ale nebyl nepoživatelný a také nebyl kyselý jako příchuť jablko od Nutrendu, který jsem použil v Chemnitzu. Víceméně se ploužíme šnečí rychlostí do kopce, ale přeci jen předbíháme cyklodpadlíky, kteří tomu nemohou uvěřit. Tudy chytá na pulsmetr signál od Vefiše a hází mu to tepy okolo 180, hmmm to není moc dobré. Já se držím svých 155-159. Předbíhá nás jakýsi běžecký důchodce a směje se nám, že jsme pomalí, on je prý z Brd a tam běhá kopce pořá, O.K. tak to má v nohách. Asi za půl hodiny ho předbíháme a pán se mě ptá, prý kdy to stoupání bude mít konec. Moje odpověď, že do půlmaratonu je to stále do kopce ho děsí a se slovy to snad není pravda zvolňuje. Joooo, Krušné hory nejsou Brdy milý pane. Před sebou cca. 150 m vidím Míru Thumse, trápí se a aplikuje indiánský běh. Když ho doženu dozvídám se, že blbě došlápnul a bolí ho noha, no to se stává, je pravdou, že je to crossmaraton a některé úseky tomu odpovídají i mě párkrát sjede noha po kameni a není to nic příjemného. Tudy chce být pod 4 a opuští nás, tuší, že se blíží konec stoupání a zrychluje. Já ještě chvilku táhnu Vefiše, ale ten sám uznává, že nemá naběháno a stoupání bylo nad jeho síly a říká: Běž Foreste, aha tedy Jirko, běž. Tak běžím. Volně, doháním hromadu cyklistů, a začínám předbíhat i běžce, dorážím k Jedláku, očekávám občerstvovačku a kde nic, tu nic, fucking hill. Začínám sbíhat, doháním prvního, druhého, super občerstevní se mi nyní zdá dost často za sebou. Začínám bojovat s jednou dámou, taky běží po indiánsku, v kopcích ji předbíhám. Z kopců to jde lépe jí. Ovšem už je to jen z kopce, takže jsem stále za ní, ale držím se jí. Počasí je přívětivé a zatahuje se, fouká příjemný vítr, který mě ochlazuje, je mi fajn. Další občerstvovačku míjím, na zádech mám své a dáma je za mnou hurááá, navíc dobíhám běžce s Camelbagem na zádech, funím za ním a psychicky ho drtím, jsem před ním. Na silnici je šipka odbočit, tak odbočuji a za mnou i camelbag, uběhnem asi 200 m a moje sokyně na nás křičí, tam ne chlapi už jen po silnici a běží si dál, to se dělá !!?. Dohnat se mi ji už nepodaří. Přichází krize, seběh z kopce dolů se mi začíná zajídat, kolena ani stehna moc nejásají. Na občerstvovačce říkají vydržte už jen 7 km. To je přeci kousek, kde je dáma, sakra daleko, na chvíli zrychluji, ale stehna se bouří, tohle ne - asi se podlomíme, tak zvolňuji, ale stejně dobíhám další oběť. Maratonská poučka skutečně funguje, začátky VOLNĚ a pak vám zbudou síly. Skutečně ještě nějaké mám, ale hlava to nebere. Tak strašně se mi chce přestat běžet a jen jít, ale to přeci nemá cenu, tak blízko. Gely jsem zbaštil všechny, ale poslednímu se chtělo po konzumaci ven, nenechal jsem ho, já tě potřebuji v žaludku :-)) Na poslední občerstvovačce slyším už jen 2,5 km, na hodinkách 03:47. Jááá chci pod 4, rozbíhám to kyčle protestují a bolí, valím se z kopce jak válec, vbíhám do Jirkova a strážník městské policie mi zastavuje dopravu a ukazuje cestu. Ale už neklesám, je tu rovina podél přivaděče, zpomaluji. Snažím se, jsem tuhý, školu kde je cíl vidím, ale je moc daleko, možná sprintem, ale ne teď. Ale běžím se ctí, časomíra mi říká 04.02.17 oproti předpokládaným 04:15, které jsem si předsevzal, je toto skvělý úspěch, jenže mohlo to být pod 4 a mrzí mě to. Navíc se mi okamžitě dělá nevolno, chci si dát to pivo dle rady Vl001, ale nemám vůbec chuť, dávám si trošku vody a letím do sprchy. Potkávám Tudyho a ten má 03:50 hmmm, no má to v nohách, ale zrakvil si koleno, tak nevím zda to za to stojí. Roland má čas vynikající, někde okolo 3:30 , přesně nevým prý jako na PIMu, ale tohle není PIM, tohle je trošku něco extra. To je prostě jiná třída, sprchuji se ledovou vodou, ale je mi stále blbě, jdu se natáhnout do tělocvičny na žíněnku, nepomáhá to, letím na záchod a zvracím, panebože dostávám ze sebe zbytky tekutin, už je mi trochu lépe, ale fakt jen trošku. Tak jsi jdu aspoň vyzvednout diplom a nádherný půllitr s vybroušeným znakem crossmaratonu, skutečně milá pozornost a bez čekání, vynikající. Doraží Vefiš i s MThumsem. Mají toho oba dost. Po závodě, když jdeme s Vencou do nedaleké restaurace nevěří Václav svým očím, mlátí se mnou totální zimnice, ale možná vinou studené limonády, kterou do sebe liju. Cítím se hrozně dehydrovaný. Dáváme si polévku - hovězí vývar, mám pocit, že ji nemůžu pozřít, ale skutečně mi pomáhá, pomalinku jí dojím a cítím se o 100% lépe. Ne, na IM zřejmě fakt nemám. Co říci na závěr, byl to skutečně pěkný, ale hodně náročný závod, nevhodné jako první maraton, po vystoupání na hřeben pěkné výhledy, krásná krajina, občerstevní dle mého názoru dobře zajištěno, cena myslím příznivá, 110,-Kč pro nepřihlášené předem, jinak ještě levnější. To se snad ani nemůže vyplatit. Tak sakra kdy na IM, když ne teď.... fakt váhám. Ale jak řekl slepý...uvidíme. Doufám, že jste si dobře početli, on to Vefiš stejně rozepíše znova ze svého pohledu, protože co se mě týče má můj obdiv vzhledem k tomu jeho tréninku, protože on se proti loňsku, světe div se, zlepšil. Jak to dělá nevím. Navíc vám sdělí své tajemství a ne jedno, rovnou dvě. Tak se těšte a čtěte i mě, ne jen jeho !!!

Běh ve válečné zóně

Už delší dobu jsem měl téma na tento článeček v hlavě. Dost často se na blozích dočítám o různých místech kde se běhá a rád bych rozšířil obzory běžců o tom, kde všude to jde. Většina přátel ví o mé vojenské minulosti a mé náklonosti k armádě. Hmm je pravda, že armáda už tak nějak souvisí s kondicí a fyzičkou i když je pravda, že ne vždy a v každém případě. Já jsem rozhodně vždy měl pocit, že voják by mě být v kondici a tak jsem k tomu přistupoval, už na základní vojenské službě v r. 1994 jsem se snažil běhat a v okolí Vimperku byly celkem vhodné terény. V roce 1997 jsem se zůčastnil mise SFOR v bývalé Jugoslávii, konkrétně na území Bosny, základna byla v městečku Donja Ljubija. Naše základna byla umístěna v budově školy, která však samozřejmě jako škola nesloužila, třídy byly obsazeny jako pokoje mužstva a dvůr byl zaplněn vojenskou technikou. Vypadalo to asi takhle:Jediné co sloužilo svému účelu byla tělocvična. Základna byla uzavřená a ven se dostali pouze patroly, které vyjížděli kontrolovat terén, vojáci navlečení v neprůstřelných vestách a ozbrojeni. Většina mých kolegů si snažila zlepšovat fyzickou kondici nebo ukrátit volný čas, většinou v posilovně. A běhat by se dalo běhat leda tak po pidi základně okolo transportérů. Ani nevím kdo to vymyslel, ale někdo povolil, že se může běhat "zřejmě velitel ne"! Ženisti projeli trasu a určili kudy se může běhat, protože zde bylo hodně min, já osobně měl z min hrozný strach. Takže tímto vznikl velmi zajímavý i když na můj vkus kopcovitý 10 km okruh. . Nutno přiznat, že běhat se mohlo minimálně ve dvou. Popravdě v tu dobu jsem neměl zrovna běžecké období, ale možnost podívat se mimo základnu byla velice lákavá. Kupodivu moc lidem se běhat nechtělo, takže jsem ještě s jedním kolegou, který chtěl trénovat na příjimací testy do speciální jednotky vytvořil dvojičku a začali jsme běhat. Běhací boty jsem sebou měl, tehdy mé první ASICSy a později jsem si přivezl své první a poslední NIKE. Při výběhu ze základny bylo nutné se nahlásit hlídce u vchodu, na 10 km byl určen čas 1,5 hodiny, pak by za námi vyslali patrolu a hledali by nás. Pak už jen běh, hned za vesničkou prudký stoupák na hráz přehrady a další stoupání na kopce, kterých bylo v okolí dost, poté vlnitý terén a nakonec prudký seběh zpět do Ljubije a k základně. Vůbec oblast Bosny, kde jsme se nacházeli byla velice kopcovitá. Při běhu jsme velice zřídka potkávali domorodce a když už, tak jim bylo podle našich vyholených hlav jasné co jsme zač, ale nikdy nevznikl žádný problém, spíše naopak, smáli se a mávali. Ale abych se posunul dál, vytvalost stoupala a shodou okolností přišla nabídka z britského praporu ve městě Banja Luka na 1/2 maraton. Ha, to byla ta pravá výzva, tenkrát mi to přišlo nepředstavitelné, ale chtěl jsem poznat něco nového. A byl jsem tam, nejen já, ale i 3 další čeští vojáci. Popravdě si ze závodu již skoro nic nepamatuji, no něco přeci, příjezd britské speciální jednotky SAS, ti vojáci vyskákali z auta a v plné výzbroji s batohy až nad hlavu se vrhli do běhu, taky si dost dobře vzpomínám, že někdy ke konci, tak na 19 km byl šílený kopec, prý na morál :-)) No doběhnul jsem, samozřejmě a můj tehdejší čas byl 2:02:26, aspoň takhle to stojí na diplomu. Tehdy mě lákalo zkusit trénovat jako Zátopek v kanadách, ale nikdy jsem se k tomu neodvážil. Jak je vidět, tak běhat se dá všude a za různých okolností, nyní si však myslím, že běhat za tmy po velkoměstě je zřejmě daleko nebezpečnější než tehdy v Bosně. No a nakonec něco pro pobavení.

Maraton Chemnitz

Hurááá úspěšně jsem dokončil maraton v Chemnitzu. Na místo jsem dorazil podle navigace, kterou jsem si půjčil v práci. Bylo to perfektni, když mi navigace oznámila jste v cíli, tak jsem stál přesně před policejní direkcí v Chemnitzu. Němečtí kolegové mě hned berou do svého vozidla a dovezli mě přímo k prezentaci. Nemusel jsem se o nic starat číslo mi přinesli až do vozidla a zde jsem se i převléknul. Trošku jsem se rozběhal po centru a už jsem stál v davu na startu. Chtěl jsem vyzkoušet jak jak se běží z MP 3, tak si beru starý přehravač od ženy, je v něm zánovní baterie, takže NO Problem. Dále si beru ledvinku s lahví s ionťákem a narvu tam i dva gely. Další gel vymačkám do pusy před startem. A je to tu, běžíme centrem po kostkách, ale brzy se to mění v nějakou strasse a nakonec do parku, co parku to je snad les, ne nebojte není to tak hrozne, ale park je fakt svělý, většina trati vede tímto parkem, který bych přirovnal k pražské Stromovce. První tři kilometry se mi krásně běží podle hudby z MP3, ale hned na začátku v parku hudební produkce končí, ta baterie byla zřejmě hodně zánovní. V parku jsou dvě občerstovačky a v cíli tedy startu se nachází třetí. Celkem se běží 4 kola o vzdálenosti 10,55 km. Zpočátku držím skvělé tempo v průměru 5 min, ve druhém kole se hákuji za jednu dívku, která má velice solidní tempo a vyhovuje mi, po chvíli zjištuji, že tempo se podstatně zrychlilo až na 4:50. Ta holka je drak, když dobíháme do konce druhého kola, tak se mě na něco ptá, samozřejmě německy, zřejmě chtěla vědět zda běžím jen půlmaraton. Tak jí říkám, že běžím full maraton. S radostí přikyvuje a já to beru jako výzvu. Celé třetí kolo se krásně doplňujeme já občerstvovačky probíhám, ona je prochází, ale já na ni počkám, ona mě doběhne a jedeme dál. Zjišťuji, že počet účastníků nějak prořídnul, aha většina běžela jen půlmaraton. Začíná pršet nejdříve jemný déšť, nakonec super slejvák, ale nebylo to nepříjemné, spíše naopak. Pouze vlhká ponožka trošku dřela, ale byl to jen malý puchýřek. Ale ke konci 3. kola cítím, že to tempo dívčiny je na mě fakt rychlé. Do závěru 3. kola mohutně finišuje a vypadá to, že 4. poslední kolo chce absolvovat ještě rychleji, skutečně rychle se mi vzdaluje a já zůstávám osamocen a vysílen. Když se doplazím do parku, tak se cítím fakt pod psa, lahev na zádech mě neskutečně rozčiluje, nefunkční MP3 mě šíleně tíží, při průběhu občerstvovačky si beru banán a zapíjím jej colou. Kombinace asi nic moc, chvilku se mi chce zvracet, ale udržím se. Stopky jsem přestal odmačkávat asi na 31 kilometru. Dávám si závazek, že rozhodně nepřestanu běžet, toho se držím. Na 36 km mě předbíhá človíček s tričkem Polizei Chemnitz, ha konkurent, na chvilku se vybičuji k výkonu a držím se ho, ale nejde to, puls mám 157, ale jaksi tuhé nožky. Nesmírně se těším do cíle, až to skončí. A je to tady dobíhám k cíli, vidím velké digitální hodiny, ale nějak nemohu zaostřit, až při doběhu vidím čas, bruttozeit: 03:46:50, následně zjišťuji nettozeit: 03:45:29. Trošku mě to mrzí, ale na druhou stranu při tom zpomalení v posledním kole, můžu být rád i za tento čas. Zkrátka jsem udělal klasickou maratonskou chybu, na začátku jsem to rozjel a pak jsem na to dojel. Ale nyní přijde to nej, kolegové z německé policie se s mojí maličkostí fotí a pak mě odvádí do cíle, kde si odlupují ze startovního čísla to zadní část s čipem, přejíždí čtečkou a tisknou diplom, tady zjišťuji, že v kategorii M30 jsem na 3. místě a celkově 44, to je docela příjemné. Dostávám žlutou taštiku, dost těžkou - hmm copak tam asi je, posílají mě dál, zde dostanu tričko - velikosti nejsou problém mají jakou si poručíte. Pán triček se mě ptá anglicky odkud jsem, když mu řeknu z Česka, tak hned vesele odpovídá, že zná Prahu, jak milé. Bohužel, náhle se mi udělá jaksi nevolno, vzhledem k německé čistotě není kam si rychle odskočit, hned za tričkama je strom, jehož okolí je vysypáno pískem. Je mi v tu chvíli fakt blbě, nevím čím to může být, pil jsem dost, zpočátku jen vodu, ke konci colu, v průběhu jsem vysál dva gely a snědl půlku banánu, tak proč ? Zvracím ke stromu skutečně pod tlakem, lidé jsou zděšeni, rychle se klidím pryč a mizím na druhou stranu náměstí, kde mám kolegy s policejní dodávkou, zde mám dočasný azyl. Doplňuji tekutiny, ale za deset minut letím ven, je mi zase blbě, v blízkosti nevidím odpadkový koš, prostě nic, hned vedle je stánek s pivem, kde je hromada lidí. Bohužel se vypouštím hned za policejním vozidlem, šííííílený. Můj německý průvodce si mě všímá, ale bere to s humorem, nabízí mi pivo, ne tak to fakt nechci. Hrozný, takhle se před kolegy vyznamenat, to je ostuda. Ale nikdo nic neřeší, tak je to pohoda. Za chvíli je vyhlášení policejního přeboru a tak se jdu podívat jak rychlí jsou němečtí policisté, musím se smát když poznávám tu dívku se kterou jsem běžel větší část maratonu, je to policistka, takže nakonec to byla mezinárodní spolupráce. Poté mě již odvezou zpět na direkci a umožní mi se osprchovat, zázemí zde mají policisté skutečně perfektní, to se musí nechat. Když už jsem na odchodu dostávám ještě navrch sportovní policejní triko a jejich medaili a spoustu dalších upomínkových předmětů. Byl to skutečně krásný den. Co napsat závěrem. Maraton v Chemnitzu můžu doporučit, byl to první ročník, ale organizace velice dobrá, trať až na pár malinkatých kopečků v parku a přeběhu hlavní silnice přes můstek rovinatá, takže zřejmě rychlá a podél trati dost fanoušků. Snad mě ještě pozvou.